Den 1.
Praha – Strakonice – Vimperk – Passau - Ried im Innkr. – Vöcklamarkt - Nussdorf am Attersee
Začínáme standardním více než hodinovým zdržením, kdy balení věcí zabralo víc času, než jsme měli v úmyslu. Jako vždy. Nicméně, chvíli po druhé odpoledne už zahříváme trtače a klidným tempem vyrážíme směrem na
Strakonice. V naší nerozlučné trojce chybí Gus, už si nevzpomínám, na co se vymluvil, ale zkrátka nejede. Jeho blbost. Já sedlám Ducati Multistradu 1000, Jiřík jeho Kawasaki GPZ 500S. Na
Dobříši dobereme benzín a frčíme dál. Včasný odjezd se vyplácí, dálnice je skoro prázdná. Zato na okreskách za
Vimperkem se ukazuje v pravém světle řidič dodávky. Když se ho rozhodnu předjet a já jsem už na úrovni poloviny jeho plechovky, vyhodí blinkr a začne mě vytlačovat. Vzteky se zase vařím, protrubuju a levou krajnicí ho předjíždím spolu s autem před ním. Když je zase za mnou, klepu si na hlavu a posunky mu dávám najevo, co že si myslím. Místo omluvy na mě začne najíždět. To už je vskutku přespříliš, fuckuju, tahám za plyn a mizím. Co s takovým sráčem? Těsně před hranicemi si dáváme menší pauzu, kterou Jiřík využije pro pořízení několika snímků místní šlapky.
V úseku cesty mezi
Strakonicemi a přechodem
Strážný mě překvapila relativně slušná kvalita místních okresek. Vskutku, smekám. Po pár kilometrech už jsme v
Reichu. Za hranicemi nás posuňky brzdí skupina protijedoucích motorkářů, varujíc nás před poldama, kteří jsou opodál zastrčení s dodávkou na lesní cestě. Po bezchybných 35 kilometrech německého asfaltu přichází menší zaváhání v
Pasově, kdy přejedeme odbočku do centra. Řeší to následný U-turn a už jedeme podél
Dunaje. Další plánovanou zastávkou je
Burgerking, kde si dáme něco mezi svačinou a večeří. V centru města stavíme na benzínce, kde Jiřík spouští navigaci, kam že to máme jet. Já zatím lámanou němčinou vyzpovídám postaršího pána, který nás nasměruje na
Neuburger Strasse. Zatáhneme za hefty a po pár kilometrech už se na levé straně zjevuje hledané restaurační zařízení. Objednávka dvojitého čtvrtlibráku s hranolkama na osobu plní naše útroby. Cigárko, dopít a jedem dál.
Někde před
Neuburgem se mi zdá záhodno zabočit doleva. Následujících cca 25 km se řídím spíše podle toho, abych měl slunce na pravé straně, protože jedeme po silničkách třetí třídy a na značkách místní taky šetřili. Každopádně mě tentokrát orientační smysl nezradil, projíždíme
Riedem, následuje
Vöcklamarkt. Někdy kolem 19:30 stavíme u Sparu, nakoupit něco na večer
(pár plechovek Keiseru, sušenky a špek s pečivem) a na snídani. Projevuje se přicházející podzim a neúprosně se smráká. Jirka s tmavým plexi utrousí něco, že už nevidí na cestu, nejvyšší čas najít kemp. Přijíždíme do
Attersee, dáváme se vpravo a jedouce podél jezera napínáme zrak, kde že to dnes budeme spát. Je tma jak v pytli a my, jedouce rychlostí 30km/h, nacházíme vhodně vypadající kemp
Gruber ve vesnici
Nussdorf.
Parkujeme na prudké příjezdové cestě, kde potkáváme český páreček na motorce. Je evidentní, že registrace v kempu po zavírací době je českou doménou. Vyplním ubytovací formulář, paní na recepci mi dá dvoje čipové hodinky pro vstup na WC a kartu pro vjezd do kempu. Hned ji přikládám k budce u závory, ta se zvedá a my už si hledáme nám přidělenou parcelu. Kemp je z 90% plný německých a rakouských turistů s přívěsy, kteří si nás zvědavě prohlíží. Po prozkoumání našeho plácku vyhazuju malé ostré vápencové kamínky, aby v noci netlačily. Vztyčíme stan, zjišťujeme, že kolíky do země zapíchnout nelze, přivážeme tedy šňůrky k okolním stromům a k motorkám. Převléknout a hurá k jezeru. Jdeme kolem restaurace a sociálních zařízení, u kterých je i menší bazén
(nechápu proč, když je o 10 m dál jezero).
Zkouším teplotu vody, stručně řečeno, jde to. Večerní očistná koupel smývá cestovní pot a celkově osvěžuje tělo i ducha. Jiřík, popíjející Radlera mě znechuceně pozoruje z mola, mrmlajíce něco o tom, že když to nemá 30°C, tak to není nic pro něj. Rozvalíme se pak na molu, čučíme po hladině jezera, na jasnou oblohu a rozvažujeme, kudy že to zítra pojedeme. Kolem půlnoci po hygienické očistě
(v naprosto luxusně čistém sociálním zařízení) zjišťuji, že nemám karimatku. Čeká mě prima noc. Rozprostřu pod sebe motooblečení a s vidinou nevalného vyspání usínám.
Den 2.
Nussdorf – Weissenbach – Mitter Weissenbach – Gmunden – Schorfling – Weissenbach – Bad Ischl – St. Gilgen – Mondsee - Nussdorf
Ráno se potvrzuje večerní tušení, probouzím se rozlámaný a Jiřík na tom není o nic lépe. Nicméně, probouzíme se do slunečného rána, je sice trošku větší zima, než by bylo vhodné, ale pohoda. Jdeme se mrknout k jezeru, které je ještě zahaleno v ranním oparu.
Plán na dnešek je jasný, objet všechna 4 okolní větší jezera. Vyrážíme jižně po západním břehu
Attersee. Na samotném jižním konci stavíme a Jiřík dělá pár snímků.
Pak odbočujeme na silnici vedoucí podél potoka
Wiessenbach, která je v mapě značena se zeleným pruhem, tzn.
„cesta s hezkou okolní sceneríí“. Navíc je to úsek s rychlými zatáčkami a báječným povrchem silnice
(ostatně jako všude tady), doporučuji. Na křižovatce se silnicí spojující
Bad Ischl s Gmundenem jedeme vlevo a následuje jízda po západním břehu
Traunsee. Jedeme po nám již známe cestě, z dřívějších výletů na GG, většinou skrz tunely. Zaznamenal jsem, že by se některé tunely daly objet vpravo a tudíž s výhledem na jezero, to ale necháváme na příště. Za
Gmundenem jedeme vlevo směrem k severnímu konci
Attersee. V jedné z vesniček u jezera stavíme v Bille, je čas oběda. V našem podání je to jako vždy špek, sýr, pečivo a limo.
Vzhledem k tomu, že sluníčko hřeje až moc, plánujeme někde zastávku s tím, že se lehce osvěžíme. Sjedeme tedy vyhlídkovým tempem po východním břehu, kde je silnice dost stísněná a celkem frekventovaná opět k Weissenbachu, kde zastavujeme na odpočívadle u potoka. Jdeme se mrknout k vodě, kde zůstáváme stát s hubama dokořán, civějíce na „ober“ pstruhy, prohánějící se v tůňkách.
Shodíme přebytečné svršky a jdeme na průzkum okolí. Voda je studená jak led, při přecházení potoka mi po 5 metrech kroutí nohy, že se obávám, že ani nepřejdu. Po pár minutách už si lehce zvyknem a jdeme cca 100m po proudu, kam nám radí jít otec rodiny, procházející se po břehu. Naskýtá se nám pohled pod splav, jako z pohádky.
Ještě chvíli zevlíme na břehu, následně opět vlezeme do vyhřátých motohader, nasedáme a míříme směr
Wolfgangsee kolem
Bad Ischlu. Tam se náš směr poněkud zamotal a my dojeli na konec slepé silnice na severním břehu jezera. Když už jsme tam, tak na chvíli stavíme a kocháme se. Přes jezero vidíme na druhém břehu kemp
(tuším, že je to ve vesnici Abersee), na který si brousíme zuby pro ubytování. Po chvíli otáčíme směr zpět a jedeme podél jižního břehu směrem k
Mondsee.
Je to celkem přímý úsek silnice, s rychlými zatáčkami. Ostřejší zatáčky přicházejí až na silnici mezi
Wolfgangsee a
Mondsee. Je již kolem třetí odpoledne, proto u
Mondsee ani nestavíme, objedeme jezero nejdříve podél jižního břehu, kde je série prima zatáček, projedeme vesnicí
Mondsee a podél severního břehu jezera míříme zpět k
Attersee do našeho kempu. Předtím ovšem ještě navštěvujeme supermarket, kde kupujeme večeři
(v bleděmodrém to samé co bylo k obědu). Poučen z minulé noc, kdy jsem nemohl z důvodu nepohodlí pořádně spát se zásobuju chlastem a v duchu se směji, že dnes budu spát jako nemluvně. V kempu před stanem zblajzneme další příděl sýra, špeku a jdeme se koupat. Jiřík po té, co se ponoří po prsa do vody vyvalí oči, udělá pár temp už se škrábe na břeh. Já prubnu skákací prkno na molu postaveném cca 20m od břehu. Ujišťuju se, že to není nic pro mě, skákat ze 3m do vody a lezu na břeh, kde už čekají plechovky piva. Ostatní lidé na břehu se tváří poněkud rozpačitě, když do sebe lámu jednu pikslu za druhou, ale jsem rozhodnut, že na střízlivo dnes spát nejdu. S přibývajícím časem se smráká, jdeme se přiobléct a hurá zpět na molo.
Píchám si lahev bílého, abych dokončil, co jsem si předsevzal. Jiřík, který víno odmítá se slovy, že ho nepije, mi můj úkol usnadňuje. V průběhu večera prohodíme pár slov se skupinou mladých
Rakušáků, kteří se usídlí na mole vedle nás. Po půlnoci opět ulehám do stanu a tentokrát spím jak mimino až do rána. Úkol splněn.
Den 3.
Nussdorf – Vöcklabruck – Schwanenstadt – Grieskirchen – Eferding – Linz – Bad Leonfelden – Český Krumlov – České Budějovice - ??? – Vlašim – Benešov – Praha
V neděli se probouzíme do chladného zataženého rána. Zjišťuju, že moje tříeurové víno bylo dobré kvality, poněvadž ani po kombinaci s pěti dvanáctkami mě vůbec nebolí hlava. Potěšen tímto zjištěním jdu zaplatit kemp, balíme krám a vyrážíme k domovu. Cesta až do
Schwanenstadtu je vcelku nezáživná. Šedivá obloha se nijak nemění a já přemýšlím, jestli zmokneme nebo ne. Silnice ze
Schwanenstadtu do
Grieskirchenu a pak na
Eferding je celkem nefrekventovaná, plná zatáček i když kvalita asfaltu se místy blíží tomu u nás, ale srovnávat se to opravdu nedá. V
Eferdingu měníme původní plán a zamíříme do
Linze. Dobrá volba, před
Linzem se projíždí podél
Dunaje po silnici č. 129 parádními zatáčkami, jen občas není vidět, jestli jede někdo v protisměru nebo ne. Vjíždíme do
Linze a já doufám v to, že nebudeme bloudit, jako se nam to při jeho průjezdu podařilo. Nakonec přijíždíme k hledanému mostu přes
Dunaj se směrovkou na
Bad Leonfelden. Opouštíme
Linz a jedeme po silnici č. 126, kterou už také důvěrně známe. Povrch silnice dostává 10/10 bodů. Kdo nezná, ať neváhá. Superrychlé zatáčky, kde je krásně vidět a v podstatě žádná auta. Jeden úsek silnice ještě není hotový, projíždíme po silnici vyfrézované na hlínu, ale příští rok už bude určitě v cajku. Za hranicemi nás čekají prima zatáčky podél
Vltavy, místy i prima povrch asfaltu. Ve
Větřní probíhá na návsi hádka cikánských rodin, kdy nám pod kola vletí ratlík, tak tak jsme se vyhnuli. Nevím jak se to stalo, ale za
Budějovicemi jsme prostě zabloudili a bez mapy
Čech poprosili o pomoc Jiříkovu navigaci. To, kudy a kam, nás navedla, se dá jen velice těžko uvěřit. Silnice šířky max. 2,5 m s kvalitou, která potvrdila, že moje Strada vskutku není do terénu. Nakonec se stalo něco, co ještě více prohloubilo mojí nedůvěru k elektronickým navigacím. Vjeli jsme do zemědělského družstva, kde bylo asi 50 klecí, v každé jedno tele a v ohradě asi 30 krav. Z chlíva vyletěl zemědělec a zuřivě gestikuloval, že tudy cesta nevede. Krávy na nás nezúčastněně čučely, sladce tupě, tak jak to umí jenom ony. Nakonec jsme se nějak vymotali a před
Vlašimí se rozloučili. Jiřík sjel na dálnici a já ještě zamířil do
Psár k rodičům.
Když to shrnu, tak to byl super víkendový výlet. V pátek cca 330km, v sobotu asi 200km a v neděli cca 370km
(s naším blouděním). Vyžitím pro motorkáře se oblast nemůže rovnat těm o nějakých 100km jižněji, ale kdo se rád i kochá mimo broušení stupaček, určitě si to užije. Vzhledem k tomu, že jsem se k sepsání cestopisu dostal až teď v lednu, nepamatuju si přesně, kolik stál zmíněný kemp, ale myslím, že to bylo cca 12 EUR/os./den včetně 2x moto + 1 stan.
A úplně nakonec, byl to další výlet, kdy se nám stalo, že krizové situace se odehrávají jen u nás. Pročpak to?
Přeji hodně kilometrů v sedle bez nehod! Angus
