Vzpomínání na Faro 2008 aneb jak to viděj holky

17. 7. 2008 – Start:

Přesto, že už jsme byli zabydlení a seznámeni s celým stanovým městečkem, sraz pro nás oficiálně nezačal, dokud jsme se nezaregistrovali (tzn. nezaplatili poplatek). Pokladny se otevřely v 9:30. Je logické, že tou dobou už před místem registrace byla dlouhá fronta, kterou jsme odhadovali na snad celý den, ale nakonec to nebylo tak zlé, protože díky dobré organizaci pořádajícího Motoclube Faro vše odsýpalo a my jsme na sluníčku stáli pouhou hodinu. Před registrací bylo dost prostoru pro přijíždějící motorkáře, kteří tu mohli zaparkovat své stroje, protože do fronty musel každý pěšky. Bylo zde dost toalet a dostupné občerstvení, avšak doporučujeme mít sebou opalovací krém a něco na hlavě. Registrační poplatek činil pro každou osobu, ať už přijela na motocyklu, přišla pěšky nebo přiletěla z Ameriky letadlem (nebo z Anglie) 40 EUR a za tu cenu jsme mohli 6 až 8 dnů kempovat a dostali balíček, který kromě drobných dárků (pamětní závěsný talíř, samolepky, tričko, machršňúry atd.) obsahoval i kupony na občerstvení a slosovatelné kupóny. Vyhrát jsme mohli zájezd na sraz do Daytony nebo motocykl nebo výlet na Kubu (samozřejmě na motocyklu). Každý návštěvník také dostal náramek, bez kterého by jej již do kempu nepustili. Organizace srazu byla fascinující. Sraz byl totiž pod záštitou města Fara a tak zde fungovala dokonalá koordinace policie, která kvůli srazu změnila směry jízdy, vytvořila dočasné jednosměrky či zabrala celá parkoviště pouze pro motocykly. A koordinovala dopravu, takže nevznikaly zbytečné dlouhé zácpy ani nehody.
Celý kemp už byl zcela zařízený, vznikly zde tržnice se vším možným, třeba s oblečením (více či méně motorkářským), mobilní tetovací salony, spousta stánků s občerstvením anebo jen s cetkami. Nechyběl ani mobilní kostel. V té větší části kempu bylo obrovské pódium a obrovský krytý stan se stoly a lavicemi a menší pódium pro komornější vystoupení nebo menší kapely. Ve stanu se návštěvníci mohli schovat před sluncem či deštěm nebo se v klidu se najíst nebo popíjet. Ve 22:00 měl začít první koncert, ale my jsme zaregistrovali vystoupení až v půl dvanácté – kapelu Led On, která hraje věci od Uriah Heep, Led Zeppelin atd. Všechny bary zde fungovaly nonstop a měly stejné ceny. Cena piva byla tedy v celém areálu stejná také (důležité!).

18. 7. 2008 – Druhý den srazu:

Nedá se říct, kdy skončil první den srazu a začal druhý, protože oslavy zde probíhaly non-stop. Ještě hodně dlouho po půlnoci hrály koncerty a lidé se bavili až do rána. Většina se bavila tím, že túrovala své motory a „k slyšení“ byla i dechová kapela hrající mezi stany. Ráno bylo pro někoho více či méně krušné. My jsme museli trochu znepříjemnit vstávání jednomu bikerovi z Wellsu, který si postavil stan namísto naší motorky, zatímco jsme byli pryč. Místo rozcvičky si malinko překolíkoval stan. Zvládnul to a byl v pohodě. Rozhodli jsme se využít autobusu, který kyvadlově jezdil zdarma z kempu do centra Fara a město si prohlédnout. Autobus už začal jezdit od 22. hodiny předešlého dne a to každou hodinu (cesta do centra trvala asi 20 minut). V centru jsme vyhledali informační středisko, kde jsme dostali zdarma mapu města a stručného průvodce. Ve městě je spousta restauračních zařízení a najíst se dalo od 4,90 EUR za menu (např. pita, kola a hranolky).
Jako večerní program tohoto dne se otevírala výstava customů a samozřejmě se konaly další koncerty. Po desáté hodině večer vystoupila portugalská skupina The Gift, která byla celkem slušná a nabídla pěknou show. Mezery mezi koncerty byly vyplněny „kulturními vložkami“ ve formě striptýzů, tanečních vystoupeních spoře oděných tanečníků (teda tanečnic) nebo ohnivých show. Další koncert předvedla francouzská kapela Babylon Cirkus, která hraje něco mezi ska, world music a rockem, a to opět povedeně, i když drsné motorkáře příliš nerozpálila.

19. 7. – Třetí den srazu:

Třetí den už bylo stanové městečko tak plné, že sociální zařízení „nestíhalo“. Je to jediná výtka organizaci, která byla jinak bezchybná. Uklízecí čety neustále „kmitaly“ a nikdo nějaký velký nepořádek nedělal (na tak velké a mezinárodní akci přece jeden exkrement ve sprše a chlapíci do sprch močící nic neznamenají), jenže tolik lidí prostě sprchy a záchody, které by se téměř daly spočítat na prstech několika končetin, nepojaly.
Skoro všichni vyrazili na ostrov na pláž. Samozřejmě na motorkách, takže cesta tam už připomínala menší spanilou jízdu. Doprava byla řízena policií, která především regulovala most, který spojuje ostrov s pevninou a je běžně řízen semaforem. U pláže na parkovištích v ulicích (jsou tu celkem tak dvě) byly vidět jen motocykly, ostrov prostě patřil motorkářům, nehledě na to, že na něm má kancelář Motoclube Faro. Ale ani návštěvníci bez motorek se nenudili, protože ti šikovnější jezdci často předváděli své dovednosti se svými stroji (např. jízdu na zadním kole nebo „kreslení“ gumou).
Tento den jsme mohli využít jeden z kuponů, které jsme měli v balíčku a vyzvednout si večeři. I když všude byly opět fronty (o těch před sprchami a WC už je zbytečné psát), vše odsýpalo rychle, protože motoklub měl skutečně hodně pomocníků. Každý z nich byl snadno identifikovatelný díky kožené vestě s velkým logem klubu na zádech. Večeře byla studená, i když vařená, ale dobrá a porce nebyla vůbec malá a mohli jsme si vybrat džus nebo pivo. Zvolili jsme samozřejmě pivo.
Večerní program tentokrát začal vyhlášením nejlepší předělávky a soutěžilo se v několika kategoriích. V deset hodin začal koncert kapely Jake&Elwood. Po nich jako hlavní headliner vystoupil Gary Moore se svými nekonečnými bluesovými skladbami a nakonec portugalská skupina Xutos & Potapes, na kterou tu místní již netrpělivě čekali a mohutně podporovali.

20. 7. 2008 – závěrečný den a spanilá jízda:

Poslední den připadl na neděli. Že byl poslední bylo znát už i v nočních hodinách, protože kemp byl v noci znatelně klidnější než v předešlých dnech (žádné túrování). Zato už kolem osmé ráno motorky netrpělivě odjížděly a připravovaly se na spanilou jízdu. Všichni si zase mohli za kupon vyzvednout snídani (sendvič se sýrem a šunkou) a posílit se před hromadným startem na spanilou jízdu do Fara, který byl naplánován na 10:00. Kordón vedly policejní antony do Fara a zpět a my jako pozorovatelé jsme jen žasli, kolik motorek nakonec na srazu bylo. Celou hodinu motorkáři vyjížděli a pomalu se vraceli do kempu na oběd. Během oběda proběhl poslední program, a to losování a předávání cen (no a taky Miss Mokré tričko). Vyhrát mohl nejen ten, kdo byl vylosován, ale např. nejmladší účastník, nejstarší účastník nebo účastník, který přijel z největší dálky. 27. ročník největšího evropského srazu byl ukončen. Pro účastníky z České republiky však sraz skončil až společným focením na velkém pódiu, které zorganizoval jistě všem známý Jarda Šíma, pro které bylo Faro jen zastávka na jedné z jeho cest.
Přestože byl kemp ještě otevřen další dva dny, my jsme této možnosti již využít nechtěli a rozhodli se pokračovat dál a pomalu se po etapách vracet domů. Ještě tento den jsme stanové městečko opustili a přejeli do 35 km vzdálené Albufeiry, kde jsme strávili den půl (v kempu před městem). Odjezdu nakonec moc nelitujeme, viděli jsme už totiž, že se začínají pomalu demontovat sociálky a také uklízecí servis už byl odvolán a my už po těch všech dnech potřebujeme teplou vodu a umyvadlo, abychom si mohli vyprat a cestovat dál.
Potvrdila se nám slova jednoho Angličana, kterého jsme cestou do Fara potkali u hranic, že nebudeme litovat a že to pro nás bude nezapomenutelný zážitek. Atmosféra na srazu byla skutečně ohromná, lidé byli příjemní, za celou dobu se nestal jediný incident ani jediná nehoda. Však také hlavní motto všech dosavadních a určitě i budoucích srazů je „Zero killed“. Vše bylo naprosto dokonale zorganizované, obchodníci nenatahovali ceny zboží, občerstvení bylo za velice přijatelné ceny. Přesto jsme nikdy nepotkali nikoho „pod obraz boží“. Každý se výborně bavil a užíval si to a nikdo na nikoho nekoukal skrz prsty. Vítán byl každý fanoušek, který přijel jakýmkoli způsobem (od skútrů počínaje přes letadlo konče).

Cesta domů

Po dni stráveném v typickém rekreačním místě Algarve (a pro nás také posledním slunečném dni v Portugalsku) se vydáváme do Porta. Před pár lety jsme totiž kempovali přímo ve městě, tak jsme to chtěli zopakovat a znovu si prohlédnout město, ale tentokrát za sluníčka. Kemp jsme hledali tak trochu „poslepu“ nebo spíš „po čichu“ a nakonec jsme správné místo nalezli, avšak již bez kempu, který mezitím zrušili. Vzhledem k tomu, že se začalo stmívat, museli jsme najít náhradní řešení. Nejbližší kemp byl však až ve Vila Nova de Gaia, což je město na druhém břehu řeky Tejo. Jen taktak jsme stihli dojet k recepci, než ji zavřeli. Kemp sice nebyl daleko od pláže, ale byl daleko od Porta a také začalo poprchávat, což věstilo, že historie se zamračeným Portem se bude opakovat.
Druhý den ráno pršelo a bylo znatelně chladněji než v rajském Algarve. Když se obloha stále neroztahovala, rozhodli jsme se, že už zde zůstávat nebudeme a Porto tentokrát pouze projedeme na motorkách, vyfotíme jej, dáme si někde kafe a povzdychneme si. Tak snad někdy příště. Smutně jsme opustili Portugalsko a vydali se do španělské Salamancy, respektive do vesničky Santa Marte de Tormes, kde se dá nejblíže zakempovat. Kemp byl dobře vybavený, spíše rodinný, ale za příjemnou cenu 18,50 EUR. Ještě než jsme další den vyrazili dál, stihli jsme bleskovou prohlídku Salamancy. Od kempu jezdil do města pravidelně autobus (cena 1,05 EUR). Salamanca je nádherné starobylé město a určitě je škoda jej takto odbýt, ale nechtěli jsme v kempu platit další noc. Tady nás jen překvapila krutá zima v noci a ráno, která i když byl červenec, je zřejmě v centrálním Španělsku zcela běžná. Skutečně, drkotali jsme zubama a měli jsme husí kůži. Takže doporučujeme mikiny sebou! Naše další zastávka ten den vyšla na město Soria, kde opět nebyl kemp přímo, ale pár kilometrů před městem. Zde jsme už prohlídku vzdali a jen se kochali okolím kempu a klidem, který tu byl.
Na další den jsme měli naplánován úsek asi 600 km, tzn. měli jsme se dostat na Costa Bravu, kde jsme se chtěli ještě naposledy ohřát a vykoupat v moři. Ráno jsme totiž opět promrzli a překvapivě ocenili vyhřívané rukojeti, o kterých jsme nikdy nemysleli, že je budeme potřebovat ve Španělsku. Na Costa Bravě jsme zvolili městečko L´Escala, které je typickým rekreačním místem, plným turistů hotelů i kempů. My jsme zabloudili do kempu Riells, ve kterém jsme si nemohli ani sami vybrat místo pro stan a který už zdaleka nebyl tak příjemný nebo čistý jako dřívější kempy. Ale chtěli jsme ještě někde strávit poslední den, který bychom netrávili v sedle. Dostatečně odpočatí jsme se v neděli vydali dál na sever. Francii jsme projeli po dálnici a nocleh jsme hledali až na italské ligurské riviéře, na kraji města Impéria. Úplně poslední přestávkou – noclehem bylo opět Bodensee a také stejný kemp. Zde jsme však měli namále, protože sezóna se během našich cest plně rozjela, kemp byl už úplně plný a na nás zbylo poslední místečko v růžku.

Zpět do Prahy jsme dojeli 29. července. Celkem jsme ujeli 7300 km a naše hlavní cíle jsme splnili: Užili jsme si celou cestu a v pořádku jsme se vrátili domů.

A teď se těšíme na naše další „maratóny“ a na 30. ročník FARA!