Roadtrip Europa 9000

 Vždycky jsem byl zvědavej, co je za dalším rohem, za dalším horizontem... Motorka je k objevování novýho prostoru ten nejlepší stroj. Zabalit trika, trenky, vařič, stan a spacák, mejdlo a kartáček. Kouknout na brzdový desky, vyměnit olej, vybrat pár kousků nářadí s sebou, pro jistotu antipich, svíčku a ložisko. Zamknout byt! Připevnit kufry, nastartovat. Odjet.

 Plán je jen hodně zevrubnej, vytyčeny mám pouze hlavní body, vytvářet ho bude sama cesta, krajina a situace. Hlavní body: Dolomity - Švýcarský Alpy - Savojský Alpy - Ecrins - Massif central - navštívit kámoše s manželkou v Casteljaloux - Andorra - Pyreneje z jihu na sever - Cordillera Cantabrica a Picos de Europa - oceán v Portugalsku jako vrchol cesty - Cordillera Central - polopoušť Monte Olivete - znova všechny ty hory jako před tím, jen opačnym směrem - za kamarádem do Innsbrucku - domů. Dálnice minimálně, jen v případě, že to nepůjde objet jinudy. Spát chci jenom venku.. Pod širákem, ve stanu, zadarmo.. Na víc stejně nemám, budu rád, když budget vyjde na benzín a jídlo. Každý den bez vyjímky mytí v řekách, v potocích. Jak já tohle miluju. Odhad 9000 km. Času si davám 4 týdny. Stroj: NC750x.

 Prší, prší už asi dva týdny, snad celej červenec. Prší i když 24. července otáčím klíčkem. Nepromok, gumový rukavice. Vody, že není vidět přes plexi. Hradec, Praha, Vimperk, Pasov. Pořád chcanec. Kupodivu se až na rozkrok držím v suchu. Stan. Ráno prší. Nevadí. Bad Reichenthal - Kitzbühel - Mittersill. Za Tauernským tunelem už neprší, tak si můžu užít první alpský zatáčky na suchu a směle to poslat do Itálie. Je podvečer. V 18:00 hledám benzínku ať je plná nádrž na další den, v 19:00 začínám koukat po pěkném místě na spaní. A najednou tři opuštěný budovy uprostřed Dolomit. Ztracený, zapomenutý v lese. Mimo prostor, mimo čas. Jedna z nich je garáž pro dva náklaďáky. Prázdná, otevřená a hlavně čistá. Pro mne i pro Machico. Takhle bych to chtěl mít doma v obýváku. Motorku vedle gauče a z panoramatickýho okna výhled na impozantní skalní masivy.

 Ráno. Zavřít garáž. On the road again. Je hezky. První nekonečné serpentýny, nahoru, dolu, nahoru, dolu. Doleva, doprava, pořád. Jako na lyžích. Velká paráda, gumy drží jako přilepený. Bolzano. Musím projet město a co nejdřív zas nahoru. Nový obzor, kolikátý už? Doleva, doprava. Plnej knedlík a na brzdy. Proč jen zrovna tady jezdí tolik kemprvanů? Odbočka na St. Moritz. Jedu tam. Stoupám vysoko na Bernina pass. Začína tady pršet, foukat, všude cáry mlhy. Ochladilo se o desítky stupňů. Vypadá to, že snad brzy začne vládnout leden. Deset, dvacet, padesát kilometrů. Mrznu. Uhnu radši na jih, jinak mě roztlučou a budou přidávat do Coca Coly místo ledu. Fronta špatnýho počasí se drží v celý Evropě, jen pod Alpama v Itálii je slunečno. Jedu tam. Směr Miláno. Je večer a je zase hezky. U jezera Lago di Como stavím stan.

 Vstát, zabalit. Odjet. Na severu se zase stahují černé mraky. Směr je jasný. Jihozápad. Najíždím na nejdražší dálnici Milano-Torino a říkám si, že jsem měkkej. Po 150 km mě to už nebaví. Jedu do hor. Hned. Sestrierre. Sem musím někdy na lyže. Ovce přes silnici jako v Rumunsku. Vždycky se divím, jak jsou za každým horizontem hory úplně jiný. Platí to všude. V Alpách, Pyrenejích, Karpatech i Himalájích. Ta rozmanitost se ani nedá spočítat. Co přijde až dojedu na vrchol tamhletý silnice? Co uvidim? Briancon. A odsud na sever nejúžasnějším alpským udolím na La Grave. Široká silnice. Překlápění ve 120 km/h. Pravidelné přehledné zatáčky. Extáze. A nahoře výhled na dechberoucí ledovec masivu Ecrins. La Grave je nejultimátnější freeridový středisko v Alpách. Kabina nahoru, žádný sjezdovky dolu. Vždycky jsem tam chtěl, teď jsem to viděl. Několika set metrový strže, nad nimi visí obrovský seraky rozervanýho ledovce. Cítim husí kůži na zádech i v létě. Buší mi srdce, buší v rytmu dvouválce, co odtud upaluje do kopců francouského středohoří. Kopce a skály. Skály a potoky. Opuštěná, zapomenutá silnice, poslední vesnička snad před 30ti kilometry. Přesto keře zastříhaný do krychlí. Francouzká úchylka. Pak potok s tůní jako vana. Tak tady chci rozbít svůj dnešní bivak. S výhledem. Smotnout brčko možná a dívat se na západ slunce. Poslouchat zvuky novýho místa. Vnímat vůni novýho místa. To se nikdy neomrzí.

 Nechce se mi odtud, tohle je nejkrásnější část Francie, nechce se mi do rovin. Večer je ale domluvená párty u bazénu v Casteljaloux. Musím a je to sakra daleko. 660 km. Při té představě mě bolí zadek už ráno. Nechci. Musím. Jedu. Vyjíždím dost pozdě. Silnice jsou rychlý, vjíždim do mírně zvlněný krajiny. I tady jsou pěkný zatáčky co vykouzlí úsměv pod integrálou. Spěchám a dost za to tahám . Těšim se za dlouho neviděnými přáteli. Ignoruju obří cedule s obrázkem motocyklu, auta a náklaďáku a symbolem radaru. Chyba. Fotí zezadu, zákeřně. Pokuty přišli dřív, než jsem se vrátil. Naštěstí vždy překročení rychlosti do 20 km/h a 45 EUR/kus. Mám to ale štěstí. 500 ujetých km. Ještě 160. Nevím už jak si sednout. Jsem unavenej. Silnice jsou tady snad jenom rovný. Nebaví mě to. Neutíká to. Hučí mi v hlavě. Odměna je ale luxusní. Studené pivo... basa studených piv, přátelé. Zůstanu obden, zítra si dáme zevl u rybníka s pivem. A údržbu stroje. Zaslouží si to. Šlape jak hodinky, co si jednou koupím - Vostoc Ecranoplan.

 Zabaleno. Rozloučeno. Pohyb na jihovýchod. 350 km roviny, pak do Pyrenejí. Nikdy jsem tam nebyl. Těšim se. Roviny mě fakt unavujou. Vyjel jsem samozřejmě zase pozdě. Standart, nemám rád vstávání. Kopce se teprve začínají zvedat a už je podvečer. Jsou zelené, bujně zarostlé. Sunu se úzkou silničkou serpentýnama nahoru. Od 1200 m n. m. mlha. Tady snad někde bydlí starýho Rákosníčka syn. Připadám si jak v Andách. Pocit jako v Peru. Jak to, že tady nic nejezdí a jak v tý mlze, co by se dala krájet, najít pěkný místo na spaní? V mlze jsou všechny pěkný. Ale co ráno? Zajíždím 100 m od silnice, po louce lemované vápencovými skalkami a na konci louky rovina na stan, místo na malý ohníček. Mám mluvené slovo na SD kartě v telefonu. Je to skvěle napsaný, napínavý, dobře načtený - David Hidden: Děti boží. Doporučuju. Dá to na pár dlouhých osamělých večerů.

 Ráno bez mlhy. Poprvé to vidím. S otevřenou pusou koukám. Přes údolí obrovská vápencová pyramida. Velikost jak v Alpách. To jsem nečekal. A pod vrcholem se klikatí nitka silnice plná vraceček. A po ní se tak za 2 hodiny dostanu do Andorry... V Andoře je provoz. Mají tu napříč státečkem vlastně jen jednu hlavní. Nespěchám, držím se s provozem. Nevidím rozdíl proti Alpám. Ten se ukáže až ve Španělsku. Je vedro. V Andorra city oblíkám kraťasy a jdu to omrknout. Pár hezkejch holek a všude zaparkovaný krásný motorky. Borci tu běhaj v oblecích jak na Manhattanu. Co tu vlastně ty místní dělají, čím se asi v takovým mikrostátečku ty lidi živí? Města mě nebaví. Jedu pryč. Hranice Španělska. Na první možné křižovatce točím na sever. Chci se držet v těch nejvyšších kopcích. Pyreneje jsou fascinující. A ta fascinace neskončila v celém Španělsku. Nedivte se. Široký silnice, hrubej asfalt bez sebemenší chybičky co se na slunci leskne jak diamanty, pravidelné zatáčky jedna za druhou. Stavěný přesně na to, že v 90 km/h položíte motorku na stupačku a pod plynem si jí vykroužíte jak kružítkem. A hned potom další a další a další. Jako silnice Lanškroun - Horní Heřmanice, ale pořád, ne jen 10 km.  Motorkářský svodidla, všude. Naklopit, vzít za plyn, 100 m rovinka, přibrzdit, naklopit... Pořád. A hlavně žádnej provoz!! Žádnej. Španělé necestujou, nejezdí. Asi jsou líný. Silnice jsou jenom Vaše. 50 m od silnice opuštěná kamenná chatka. Výhled na přehradu, vedle potok modrej jako moře v Řecku. Věším hamaku. Otvírám španělské červené. Cítim se šťastnej.

 Pyreneje, prázdný Alpy. Při večerním plánování jsem to objevil. Snad se něco nerozbije. Snad to někde nepohnojim. Castejon de Sos - Plan. Rozhodnuto. Offroad přes hřeben 2000 m n. m.. 30 km neznáma. Jedu. Šotolina, sem-tam rygol, šutry jak kedlubny. Serpentýny nahoru, bez svodidel. Postavim se radši do stupaček, ať vidim tu díru do údolí pod sebou pořádně. Podvozek funguje parádně. Zrychluju. Jsem sám. Jen já a motorka, ztraceni někde v horách, euforie, tyhle hory patří mně. Muž a stroj jedoucí prázdnou planetou plnou přírodních zázraků. Za mnou jen oblak prachu. Všechno do sebe zapadá. A offroad stál za to. Zpátky na asfalt. Přejedu hlavní hřeben do Francie a zpátky. Oněmněle pozoruju horskou scenérii jakou jsem ještě neviděl. Hory bílé jako sníh, bílým ostrým vápencem a v 10 m rozestupech zakrslé jehličnany. A mezi tím vytesaná silnice jak z reklamy na sen. V Pyrenejích určitě nejsem naposled. Sjedu do údolí. Odbočím doprava a po 50 km, poblíž vesničky Garralda brodím potok. Na skrytém palouku stavím stan.

 Dnes vyjedu z Pyrenejí, nechce se mi, ale sever Španělska jsou taky samý hory. Jsem zvědavej.
Pamplona. Do města nechci. Zatáček už bylo taky víc než dost. Neřekl bych, že si těch 70 km dálnice kolem města a cestou na Vitoria-Gasteiz tak vychutnám... Dnes neujedu moc, nechce se mi. Cílem je jezero Ullibari. Cestou ještě poserfuju na netu někde v klidu u Mekáče. V podvečer jsem u jezera. Hezký to tu je, ale všechno obehnaný plotem nebo ostnatým drátem. K jezeru se nedá dostat. Sakra. Náhradní plán vidím hned. 600 výškových metrů nad jezerem je holý hřeben plný větrných elektráren. Hledám k nim cestu. Pokus omyl vyšel na potřetí. Šotolina, strmá. Hodně strmá. S prokluzujícím zadním kolem valim nahoru. Stejné jako vyjíždět na Eiffelovku. Přes hřeben se valí cáry mraků, které trhají lopatky elektráren. Výhled až na konec světa. Stavím stan na patě jedné z turbín. Západ slunce. Víno. Vdechuju kouř. Dívám se do noci na blikající světla měst hluboko pode mnou. Usínám za rytmu děsivého svistu rozzuřených křídel.

 Mraky jsou pryč a slunce vyšlo na druhé straně. Nepojedu stejnou cestou, pojedu dál, dopředu. Podle mapy tudy vede turistická červená značka. Vrchol hřebenu projedu vestoje 80 km/h. To je paráda. Pak začne klesání. Mizí to někam dolů za horizont. Krpál. Už to není šotolina, už jsou to od traktoru rozvoraný koryta, šutry. Projdu si to radši napřed pěšky. 150 výškovejch metrů v plný polní dolu, nahoru. A sluníčko už má sílu. Chtěl jsem jezdit na motorce a zatim tu pobíham jak kamzík pěšky. Nějak to pude i na tý motorce. Využívam na forech vyčtenej trik a vypínám ABS. S šutrem v žaludku to pustim dolu. Je to divnej pocit to poslat do takovejch míst pár kilometrů od civilizace, sám a přes 2000 km od baráku...  Sklon se zmírníl, nakonec je hřeben zas rovina. Rozcestí 5ti směry. To se mi líbí, tolik možností. Vybírám podle sympatií. A vybírám dobře. Směrem k vysílači, travnatou pěšinou. Zubím se od ucha k uchu. A jako dar už od vysílače vede betonka do údolí. Můžu zrychlit a pokračovat na západ. Směr k vysněným Picos de Europa. Beru vedlejší silnice. Ammurio - Reinosa. Silničky jak z rally Spain. V Reinose přestávka na kafe v kavárně na náměstí. Nejen silnice, ale i město je tu prázdné. Nikde nikdo. Jako by říkalo, chtěl si být sám, tak tumáš plnými hrstmi. Z Reinosy na Valle a tam hledat bivak. Mlha, prší, fouká. Depresivní. Začínají se objevovat první masivní skalní útesy pohoří Picos de Europa, Všechno je neskutečně strmé, ostré a údolí zaříznuté řekama... Když se náhodou objeví pár metrů rovné plochy, jsou oplocené. Tady se bude hledat nocleh špatně. Štěstí ale stálo za mnou. Objevil jsem skryté horolezecké tábořiště. Picos de Europa je parádní lezecká oblast. A lidi jsou tu fajn, jako všude ve skalách. A je fajn vědět, že i ve Španělsku mají lezci respekt z toho našeho Ádru.

 Picos de Europa je masivní vápencový, skalnatý pohoří. Mrzí mě, že ještě není podzim. Na podzim určitě evokuje Patagonii. Slušelo by mu drsnější počasí. Skalní stěny spadají stovky metrů do strmých lesnatých strání. Je to tak zajímavé místo, že i lidí je tu dost a provoz celkem hustej. To jsem si odvykl. Španělé jezdí naštěstí celkem slušně. Najdu si svou řeku na koupání. Je teplo. Dívám se s respektem na skalní linie. Další cíl téhle cesty si nyní musím odškrtnout. Vždycky je mi smutno, když dosáhnu nějakýho snu. Těšení je nejlepší.

 Směr jihozápad. 400 km k Bodu Zlomu. Vjíždim do Portugalska. A jsem v šoku. Silnice zaříznutý do strmých svahů. Provoz narostl oproti Španělsku o 300 %. Portugalci jezdí jako hovada. V obci běžně 90-100 km/h. Mám normálně strach. Čekám, kdy na mne ze zatáčky vyhuláká rozzuřenej kamion. Nebo z vedlejší borec, co si užívá každodenní ruskou ruletu jako angličani čaj o páté. To se mi nelíbí. Zkouším se pár minut držet místních motorkářů. Maj sebevražedný tempo. Připomíná mi to ty magory, co lítaj na supersportech Mělník - Česká Lípa v plnym provozu. Ani nemaj superbiky. Skuteční Mámnavícledvinumani. Vzdávám to. Já totiž musím dojet ještě zpátky.

 Konečně oceán. Neskutečná energie oceánu plavící se každým neuronem v mém těle. Děda, co z kádě s ledem prodává lahváče. Paráda. Západ slunce. Volám domů. U nás už je víc než hodinu dvacet tma. jsem přes 4000 km daleko. Cítím se jako král.

 Zůstávám den. Jdu se projet po pobřeží. Potkávám spanilou jízdu veteránu. Jedu za nima. Když zastaví, obdivuju se několika Jawám a ČZ ve skvělym stavu. Portugalci maji starý stroje zjevně v lásce. A to je dobře.

 Další ráno. Balím stan na opuštěný pláži. Všechno bylo až moc fajn. Krize musela někdy přijít. A byla tu. Stalo se to, co se každému kdo má NCčko jednou stát musí. Všechno jsem zbalil, navlík jsem se do hadrů. Zrovna odbíjelo 10:00 dopoledne. Sluníčko pražilo rovnoměrně na Saharu a tuhle pláž v Portugalsku. A já si zabouchl klíče! Zabralo hodinu je vydolovat. Zničil jsem při tom zámek. Nebylo na výběr. Byl jsem uvařenej ve vlastní šťávě. Ale mohl jsem jet. Jel jsem. Přesně 3 m. V měkkém písku pode mnou motorka zmizela jak do pekla. Dostat ji 50 m k tvrdšímu pokladu mi trvalo 2 hodiny. Byl jsem vyčerpanej jak po celodenní posilovně (aspoň tak si to představuju - do posilovny nechodím). Dojel jsem na silnici. Bylo 13:15. Vražedný provoz, zničenej zámek. To vedro a únava ve mně vyvolaly mrzutej, stísněnej pocit. Jelo se mi jak v křeči. Nemám ten pocit rád. Krize udeřila plnou silou. V Portugalsku už se mi nelíbilo. Vinice, spálená tráva, vinice. Zařízlý točitý silnice, zatáčky, který měnily poloměr několikrát na pár metrech. Občas štěrk, občas díra. Občas kretén, kterej má pocit, že je tam se svým autem úplně sám. Bivak jsem udělal na kopci ve vinici, kde jinde taky. Aspoň hrozny byly sladký. Rozdělal jsem plasty, vyndal zničenej zámek a vytvořil provizorní otvírání, které se nakonec dost osvědčilo, podobnej systém už na motorce nechám. Adios hloupý zámečku. Adios mrzuté Portugalsko. Další den už budu ve zpátky Španělsku.

 Přejetím státní hranice P/ES ze mne úzkost spadla jako mávnutím kouzelnýho proutku. Provoz ustal. Silnice se staly čitelnější. Španělsko je motorkářskej ráj. Před místníma silnicema i slavná Transfagaraš-highway musí blednout závistí. Uháním s větrem o závod. Salamanca. Avila. El Escorial. Města plná historie. Dech středověku. Hledám pit stop. Došly gumy. Už druhý tuhle sezónu. Víc než 11000 km z nich prostě asi nevyždímám. Našel jsem 2 servisy. Maňána španělsky znamená, že v úterý se ve Španělsku prostě nemaká. Snad ve středu jo. Pokud tedy nebude zrovna zevl day... Nakonec jsem našel. Nové pryže jsem si ovšem vybrat nemohl. Měli jen jeden typ. Made in Spain. Byli to ale fajn kluci. I cena byla férová. Kdyby mi na stojanu neodřeli koncovku výfuku, měl bych ze servisu i velkou radost. Gumy je potřeba hned vyzkoušet. Přejíždím teda hřeben Cordillera Central na jih a na sever. Gumy jsou fajn. Na sever od hor jsou obrovské plochy stepí. Stavím stan uprostřed nekonečný plochy žlutý trávy. Fouká vítr a za horami už zase zapadá slunce.

 Dnes je den, na který se těším. Cílem je místo, které jsem dostal jako tajný tip svých francouzských přátel. Magické místo, poušť... Roviny Segovia-Soria utíkají jako zrychlenej film. Tudela. Jsem blízko. Tahám z paměti popis vjezdu do pouště. Minu opuštěný rozpadlý dům jako z hororu. Pak odbočím doleva na šotolinu. Otevírají se velké pláně, rozryté obrovskými hliněnými kority. Lemují je rozryté hliněné kopce. Krajina, kterou jsem viděl jen v amerických westernech. Silné místo a desítky kilometrů prázdných šotolin. Jedu ve stupačkách, pořád kolem 100 km/h. Oblaka prachu žene vítr. Nespletli se. Je to magické místo, magický prostor, magický čas. 30 km od nejbližší vesnice nacházím opuštěný dům. Na terase má stoleček a židličku, pod teraskou garážičku akorát pro dvě motorky. Tady dnes bydlím. Tenhle dům dnes patří mně. Mám sebou pár piv. Ale napřed nahoru, pěšky na kopec. Na západ slunce v poušti. Jako Šaman, čerpat sílu a vychutnat si tu krystalizovanou osamělost při vůni omamných trav.

 Další den. Musím jet dál. Tady bych ale opravdu rád zůstal. Silnější místo jsem cestou nepotkal. Beru pár kamínků jako suvenýr. Po šotolinách si ještě objedu nedaleký vojenský prostor. Už jsem na cestě dlouho. Asi tři týdny. A přede mnou ještě Pyreneje a znovu Alpy. U Tudely se napojuju na dálnici a mířím do Pamplony. Pak už stoupám nahoru do Pyrenejí. Tohle léto si naposled užívám parádní španělský horský asfalt. Provoz malý. V posledních pyrenejských zatáčkách si na rozloučenou zaškrtám stupačkama a vjedu pomalu do francouských rovin s podstatně hustším provozem. Na radary už si tentokrát dávám pozor. U přátel v Casteljaloux dopřávám mašině rozborku a důkladné čištění od písku a prachu, kterej je snad všude. Máme k tomu pár studených piv. Práce hrou. Chléb a hry?

 Francií jedu bez kochání, s jedním noclehem v krajině silně připomínající mojí rodnou Šumavu, soustředěný na polykání kilometrů s hlídáním si všech radarů, které jsou snad co 15 km. Chci stihnout pár hodin pěkného počasí (podle předpovědi) ve Švýcarsku a konečně se podívat na tu slavnou Eiger-Nordwand. Využívám proto asi 200 km dálnic. Ale sumy vydané na kilometry jízdy po přímce mně úsměv rozhodně nevykouzlí. S vjezdem do hor je to zas o trochu lepší. Nojo, ve Švýcarsku je hezký počasí. Stihnul jsem to. Ale. Přes některý sedla motorkářský zácpy. Asfalt nic moc a svodidla žádný. Aspoň se můžu kochat. Výhledy za to stojí. Ale lepší nejezdit tam o prázdninách. Interlaken. Grindelwald. Přes několikerý zákaz vjezdu se dostávám přímo pod severní stěnu Eigeru. Každýmu jsem ukradenej. I policejní hlídce. Štěstí přeje odvážným. Svačím a přemýšlím, jak borci ve 30. letech jeli na kolech z Vídně s nabaleným matrošem, aby se pokusili smrtící stěnu zdolat. Zahynuli. Já nemám ani ze čtvrtiny takovou fyzičku, ale mám motor. A díky němu mě těch několik alpských průsmyku na cestě Vaduz - Innsbruck vážně baví. Tady se chytit místňáka na projížďce je vážně radost. V Innsbrucku už na mě čeká přichystaný buritos a pivo z lednice.

 Čas jet domů. Vyrážim brzy. Ga-Pa, Mnichov, Degendorf... Aspoň na chvíli pocit, že mě nikdo neomezuje mnohdy nesmyslnými rychlostními limity. Posledních pár luxusních zatáček přes Šumavu, navštívit rodiče a pak už jen dojet poslední etápku do těch našich malých Krkonoš, kde teď zrovna žiju.

 9200 km. NC750x, šlapala bez chybičky a každej den dokázala posunout hladinu toho cestovatelskýho štěstí o kousek výš. Měsíc cesty. Spaní jenom na divoko. Za bydlení tedy cíl splněn. 0 CZK. Pokaždý to bylo hezký místo, většinou s čistou tekoucí vodou. Takový místa v Evropě ještě jsou a je jich dost. Stačí koukat kolem sebe. A nebát se. Chci to zas. Nemám rád, když cesty končí.

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE