Portugalsko na Harykovi pěkně po ose

Po loňském cestování po Skotsku přišel čas změnit trochu směr. A protože v práci to vypadalo na pracovní léto kvůli přechodu na novou verzi SAPu, vybral jsem si termín motodovolené raději dřív. Květnové svátky přidaly dva dny navíc a tak zbylo jen vybrat destinaci. Původní volba na Korsiku se Sardinií padla už ani nevím proč (přejezd Alp v dubnu?). No a když jsem navštívil Nordkapp tak co zkusit opačný “pól”?

Vyhrál tedy Pyrenejský poloostrov a slavná N2 o které jsem se dozvěděl v podstatě náhodou. Chvíli jsem uvažoval nad variantou nechat si převézt motorku do Španělska a pak se na ní vrátit, ale nakonec vyhrála touha to zkusit na vlastní kůži. Na mapě jsem prstem odkrokoval vzdálenost a spokojeně se uklidnil tím, že to je skoro jako přesun na vrchol Norska. No není, jak jsem měl možnost brzy zjistit... 

V sobotu 26.dubna v půl sedmé ráno, natěšený jako vždycky i přes ranní teplotu jen o 4 stupně nad bodem mrazu, vyrážím od garáže směr dálnice D8 abych jako nůž máslem projel BratwurstRepublikDeutchland a někdy okolo druhé přejel do Francouzské socialistické islámské republiky. Na cestě mě doprovázelo slunce, dobrá nálada, originální termoska s kávou a stylově také pytlík plný buchet. Makových. Běžně to neřeším, ale i přesto mě v BRD překvapila cena benzínu, 2,1EUR za litr je přeci jen dost. Ve Francii to bylo o 50 centu míň, to taky není nic moc. Pokud ovšem nezajedete k Total Energies kde se dá natankovat jenom s jejich kartou, UTA, CCS atd, ale normální karty neberou. Což vás moc nepotěší, když hladový oko svítí a displej hlásí dojezd 15km. 

Dálniční monotónnost po 850km narušil jen dekl vzduchového filtru, jehož pád jsem na poslední chvíli zachytil kolenem a na emergency odpočívadle briskně opravil neboť štěstí přeje připraveným a těm co mají s sebou imperial imbus sadu.  Byla to jediná a poslední servisní operace na tomhle výletě. 

Po 966km jsem zakotvil v krabici F1 vedle Burger Kingu, kousek od dálnice. Takže jen rychle zkontrolovat zda mají u BK lepší hranolky než u Meka (nemají), umýt a spát. Zítra mě čeká cesta  okolo hořčice směr červené víno (přes Dijon do Bordeaux). 

Po ranní očistě a buchtové snídani odjezd už v 6:17 neboť se od východu blížil déšť a ten já nemám rád. Cestu jsem tentokrát dal na pohodu, s vynecháním dálnic, protože úspora jedné hodiny za těch 30EUR mýtného fuckt nestojí. Cestou bylo sice asi milion radarů, ale Waze je stíhal hlásit. Jen jednou jsem se nějak víc kochal okolní krásou a pak se vzadu zablesklo.

No blesk z podmračeného nebe to nebyl. Tak možná budu mít fotku Harryho zadku. Všichni tu jezdí neskutečně priposraně, skoro jako v Norsku. Na 110 předjíždějí statečně rychlostí 111km/hod ve stylu Raději smrt než pokuta. Tak chvíli jsem s nima tu hru hrál, ale pak vyhrál selský rozum a jel jsem prostě plynule. 

Mrackomorovi jsem postupně ujel, takže když byl čas na dron time tak jsem tam udělal i striptýz a svléknul si všechny ty zimní věci co jsem měl od rána na sobě.  

Podle pravidel schválnosti jsem si v Kerfuru koupil k obědu salát, jablko a pití abych pak následně cestou míjel jeden food truck za druhým. A samozřejmě nikde žádný odpočívadlo se stolečkem, takže jsem to vdechnul na parkovišti na šutru. To už jsem se ale blížil k dnešnímu cíli, a to k písečným dunám Duna du Pyla. Název to má jak cigánská pohádka o otci alkoholikovi, ale docela to ušlo. Je to taková velká hromada písku, kde je sice vstup zdarma, ale zaplatíte parkování (motka na 4 hodiny za 5 éček).Je to profláklá atrakce, takže tam bylo docela dost lidí, zejména těch původem z Afriky a z blízkého Východu, momentálně zatím občanů Francie. Písečné duny jim zřejmě připomínají původní domov. Dětem se to tady taky líbí, je to prostě obří pískoviště. No ale když to srovnám s tím výletem na Kokořín... Tak stánky tu měli taky, na WC byla taková fronta, že jsem dole u motorky raději ekologicky zalil stromeček.Tak jsem rád, že jsem to viděl, ale podruhé sem už asi nepojedu.

Původní plán přespat v kempu jsem po 726km v zadku zavrhl taky proto, že nikde žádný otevřený kemp nebyl a skončil v All Suites hotelu se snídaní. Tohle řeším tak, že najdu na Bookingu dvě, tři vhodný destinace a jedu tam. Okouknu to a když to vypadá OK, tak jdu na recepci, začnu jim vyhrožovat, že pokud mi nedají lepší cenu, tak si u nich zabukuju ubytko hned teď přes Booking. Většinou to klapne a dostanu slevu, stejně jako tady.   Vyspaný do růžova, po bohaté snídani, vyrážím konečně snad už do toho Španělska! Nejprve ale musím navštívit jednu moc hezkou přírodní atrakci a to Rocher de la Vierge.

Cesta sem vedla přes milión značek s omezením na 50km/hod. a občasnou zácpou (dopravní), ale nic co by mě zastavilo. Zaparkoval jsem na místě pro motorky, vzal dron a vyrazil. Místo to bylo opravdu fotogenické, zalítal jsem si s dronem, který sice hlásil, že smím lítat jen nízko atd. ale nebyl tu nikdo komu by to vadilo.

Když jsem se vizuálně osvěžen vrátil k Harrymu, vrhla se na mě s obdivnými výkřiky a dotazem jestli umím anglicky jedna francouzská mamina. Chtěl jsem jí oslnit svojí brilantní francouzštinou, ale pak jsem si uvědomil, že umím jenom bonžur mesije sava. V angličtině to bylo jednodušší, a hlavně mě zajímalo co se ji na mě líbí nejvíc. Oči jako studánky, bujná kštice, hora svalů, sexappeal mladého býka... No ani jedno, chtěla si mě vyfotit zezadu. Teda ani ten můj pevný, vytrénovaný prdel ji nezajímal, chtěla si vyfotit moji vestu! Že prý na spoustě těch míst byla. Trochu dotčeně jsem ji nabídl vyfocení i přední části. Souhlasila a pak mi ještě ukázala, že si opravdu vyfotila jen vestu bez mého oduševnělého ksichtu. No tak jsem se s ní pak za trest vyfotil, ale hlavně proto, že neměla podrpdu a to je moc hezká móda. No a co myslíte, dal jsem ji svojí samolepku a pusu na rozloučenou? No nedal... Ze mě influencer nebude. 

Další zážitek, už ve Španělsku, na sebe nenechal dlouho čekat a byl to tentokrát mezinárodní průser, který prožívala polovina Evropy. Začalo to přitom tak nevinně. Cesta ubíhala na pohodu, po parádních silnicích s nádhernými výhledy. Okolo 16té hodiny jsem zajel natankovat, ale u benzínky Repsol byly u každého stojanu kužely.  Ptal jsem se jednoho z řidičů se co se děje, jediné co jsem z něj dostal bylo, že tam čekají 3 hodiny. Jel jsem dál v domnění, že jim jen došel benzín, v nádrži paliva na 70km. Na dalším sjezdu do díry jménem Villanueva de Argano jsem na místní benzínce pochopil, že se něco děje. Pumpař v typických montérkách s laclem a místní partička štamgastů, seděli na lavičce ve stínu a jelikož  uměli anglicky méně než já španělsky neodzvěděl jsem se nic. Naštěstí jeden řidič co stál u stojanu trochu anglicky uměl. Prý je total blackout v celém Španělsku, Portugalsku a části Francie včetně mobilního signálu. No že bych to s tím ponorným vařičem včera přehnal?  Proti některým věcem se nedá bojovat, tak jsem vyndal křesílko, koupil chipsy a relaxoval. Okouknul jsem okolí a uklidnil se tím, že za benzínkou se dá případně postavit stan, záchody tu jsou a jídlo s pitím taky. Pak se ovšem stalo něco co bych opravdu nečekal a kvůli čemu mě ohromně baví tohle cestování. 

K benzínce přijela dodávka s přívěsem a já koukám, že má českou SPZku. S řidičem jsem se dal samozřejmě okamžitě do řeči a on po pár větách jen tak mezi řeči zmínil, že veze 700kg Semtexu, v přívěsu má rozbušky a jede rovnou ze Semtína do Portugalska odpálit nějakou skálu.Dokonce mi ten náklad i ukázal. Označení na autě prý nemá kvůli teroristům. Rozbušky musí chladit, ale neví jaká je tam teplota, protože všechno měří online a když není signál, tak vlastně neví kolik tam je stupňů. A jede podle online navigace a teď ani neví jak a kudy dál. Bylo mi jasný, že ho musím přesvědčit aby jel dál, neboť kombinace benzínové pumpy a 700kg Semtexu se mi moc nezamlouvala. Nakonec si koupil papírovou mapu a pokračoval dál. Tak snad dobře dojel. 

 Po cca dvou hodinách začala elektřina fungovat a já vzpomněl jsem si na jeden starý vtip jak se hádá počítač, internet a prohlížeč kdo je z nich důležitější a nakonec se ozve elektřina se slovy Tak se všichni uklidníme.... Natankoval jsem plnou, zaplatil cash, protože to jinak nešlo a vyrazil dál.  A pak, sotva jsem ujel pár km, tak jsem si uvědomil, že jsem nikomu nedal svoji samolepku, ani jsem ji tam nenalepil.  Jsem pako, nezkušený starý "influencer".   

Pak už jen rychle směr Leon, kde jsem chtěl najít kemp. Samozřejmě jsem to přejel, u nějakého Hostal restaurant jsem se díval, kde je nejbližší hotel, ale byla to tragédie. Po pár kilometrech jsem ale zahlédl ceduli Camping. Hurá! Ovšem nejásej dokud nebydlíš. Paní v kempu neuměla anglicky lautr ani word. Zavolala manžela a ten uměl o dvě slova víc. Nakonec rozchodil translator aby mi řekl, že nejde elektřina, ani voda. Po chvíli diskuzí přišel s tím, že cena je 19 EUR za noc. Na kalkulačce jsem mu napsal, že mu dám 10, protože nejde voda. Po chvíli rezignoval a řekl, že nic nefunguje, takže gratis.

No lepší cenu jsem si nemohl přát.  Tak jsem si u něj koupil alespoň dvě piva, postavil stan, uvařil 2 roky starou polívku od Express menu. Pokud vás zajímá jak chutnala, tak nevím. Ujela mi ruka s kořením Trinidad moruga, takže to byla nějaká pálivá tekutina. Takže jsme po 642km usínal za cvrlikání ptactva a kousání komárů, kterým je nějaká elektřina úplně u sosáku. 

 Po včerejším blackoutu nebylo ráno ani památky, ale energie bylo i tak pomálu. Cena kempu byla sice nejlepší možná, ale bez špuntů v uších bych se nevyspal vůbec. To že ptáci ráno řvou, to už znám. Ale, že jsou ptáci co řvou nonstop celou noc, to jsem zažil poprvé. Proč kurva ty větší ptáci nesežerou ty menší? Byl by klid. A tak jsem balil a snídal až bylo najednou 9 hodin. 

Cestou jsem potkával spoustu poutníků, měli tu cestu pěkně označenou. Moje cesta ale vedla jinudy, podle trasy z knihy Autem po Španělsku. Zatáčkový orgasmus, nádherné výhledy, vesničky s šílenými názvy. Dronil jsem, fotil jsem, potil jsem, až jsem dojel do Ourense.

Tady to bylo 100km do Santiago de Compostela stejně jako 100km do Chaves, kde začíná můj hlavní cíl, Kilometro Zero silnice N2. Rozhodnutí je vždy nejlepší udělat s chladnou hlavou. Tak jsem si sedl do nebližšího Mekáče a začal dumat. Jet do poutního místa bylo jako jet na otočku z Ústi do Prahy a pak nakonec stejně do Chaves. Podle strategie KdyžUžJsemTady a manuálu CoKdyžSeSemUžNikdyNepodívám jsem nakonec přeci jen vyrazil za poutníkama.  Cestou jsem se kochal představou, jak přede mne padají na kolena stovky nevinných pannen a prosí mě jako knížete temnot na černém oři o odpuštění. Čekal jsem, jak tam do mě vstoupí duch Svatý a obrátí mě na víru pravou. No prostě jsem čekal něco víc než Staromák, pěknou katedrálu a byznys s vírou. No ale pro jistotu, jako správný ateista co se bojí, že ho Pánbůh potrestá jsem svíčku zakoupil, zapálil a zdraví všem blízkým si přál. Katedrálu jsem s úctou prošel, fotku Franty s oltářem udělal, zmrzku výbornou si koupil a pryč odsud... 

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE