Portugalsko

Kapitoly článku

8. den

Dobré ráno, i když ráno ještě zdaleka není. Kupodivu, spal jsem blbě. Zatím ten nejhezčí hotel z cesty a já byl vzhůru už v 1,30 a pak už se jen převaloval a nic. Čumím do stropu, nebo lehce podřimuju. To je na nic. Chtěl jsem sice jet brzy, ale tohle? V 6 balím, cvaknu fotku a můžu vyrazit. Hezkej hotel za dobrý peníze a já nemůžu spát. Škoda. Čus.
Kus ujedu, potřebuju natankovat, ale pumpy ještě spí, tak až za další kus. 
Plná nádrž, hezký počasí, chuť jet dál. Dobrá kombinace. Tak jedu a zas hezkou trasu.

Mám kliku. Zatáčky a zatáčky. Stovky jich nakroutím za tuhle cestu.
Dost rozdíl oproti loňskýmu BY. Ale to, že tam nejsou zatáčky neznamená, že se mi tam nelíbilo. Líbilo.
Jsem v kopcích, pokládám se do zatáček a jsem nějakej divokej. Bacha na to. Některý jsou jedovky. Jedovatice. Moc hezký, úplně mě to baví. Baví.
Trasa Covilhä, Fundäo, Oleiros, Sertä.
Hele na ten růžovej strom. Utrhnu si pár lusků a doma zkusím vypěstovat taky takovej.

Stovky a tisíce stromů tu shořelo, na stovkách a asi tisících hektarů. Dělají tu různý opatření proti požárům, ale přesto tu hoří. Ohořelý, černý stromy jsou toho důkazem. Škoda jich.

Zastavím u silnice na rychlou sváču. 

Mám chleba, sýr a okurku ze včera, tak to zkrmím. Zastaví u mě chlapík a že tu čeká na amiga. Tak si trochu popovídáme. Jak já to dělám?? Mimo jiné i o těch požárech. Fakt síla. Říká, že jak to chytne, nedá se nic dělat, jen utýct a koukat, jak lidi přichází o všechno. A pak znovu stavět a sázet nový stromy.

Občas u silnice vidím tyhle nádrže s vodou. K čemu slouží? Nejspíš pro hasiče.

Řeka Tejo s mosty.

Jeden se opravuje, tak je tu semafor a jezdí se po půlce.
A už zase do kopců. Na Tomar, Almeirim, Vendas Novas.
U městečka Tomar zahlídnu něco, co jen tuším co je. Stromy mají ořezanou kůru z kmene. Jednoho bych si možná nevšiml, ale je jich tu víc. A čím dál víc. Mám tucha, ale nejsem si jistej.

A jiný stromy vysázejí do brázd, jako brambory a kolem zplení zem, aby se nešířil oheň.
Ale ty stromy.. Nejsou to?
Hele ty kytky. Zvětšeniny našich květináčových.

Zemědělský stavení. A u něj takový rybníčky. Blbost. Mělký vodou zaplavený a něco v nich roste. Ale co? A na úrodu shlíží z kopečku kostelík a taky čápi z hnízda. V těch mělkejch vodách si asi naloví potravy, co hrdlo ráčí.

Bandasky na skladování benzínu, nafty nebo..? Nevím.

Apropo benzín. Ještě nikdy nikde jsem neviděl takovou barvu benzínu, jako tady. Fialovou. Docela hezkou.
A tady na poli rostou papriky. Zatím malý, nezralý. Škoda, nebo možná štěstí, protože nevím, jestli bych se nepokusil nějakou odcizit. A vedle vinice.

Co jen to na těch polích pod vodou pěstujou?
A zas ten strom s odřezanou kůrou.
A už .. Přeci duby. Korkový duby. Z kvalitnějšího korku se vyrábí špunty do lahví s vínem a ten míň kvalitní se použije třeba na izolaci. Tuhle to říkali v nějakým pořadu v televizi. Taky říkali, že těm stromům to ořezávání kůry nevadí a dělá se to myslím jednou za devět let. Kůra se ořeže, kmen ošetří a může růst nová.

Jedu kolem fabričky na zpracování korku. Jsou ho tu naskládaný štůsy. Tuny. Vyberou co je vhodný a zbytek jde na hromady ospadu.
Borovice mají ořezaný spodní větve a tak vypadají, jako deštníky. Zřejmě zase kvůli požárům, kmeny neshoří, kdežto větve by laply, jako papír.
Helemese, tohle jsem viděl jen v pohádce. Milíře. Výroba dřevěnýho uhlí. Kdo jen to může ještě dělat?

A zas ty zatopený pole. Dál  vidím pole suchý, bez vody a pasou se na nich ovce. Sklizeno. Ale co?
Město Vendas Novas. Zemědělská krajina extra. Nic, jen pole a krávy. Snad jen tenhle vodojem, zas novýho tvaru a nový hezký paneláky.

Ovšem tohle. Poprvé za celou cestu něco, co připomíná rybník. 

S výpustí, přelivem, odpadní stokou atd. Teď je nedostatek vody a rybník slouží nejspíš jako napajedlo pro dobytek, ale uměl bych v něm představit chov ryb. A jednou za rok z něj vylovit pořádný kapry, líny, štiky a..... Tak jeď dál chlapče.
Trasa Grandöla, Odemira, Sao Teotónio, Aljezur a Ságres.
Tuším, že za pár km uvidím něco většího, než rybník. Cítím v nose oceán.
Ještě cvaknu větrný mlýn s dodávkou a městečko v kopcích a taky vjezd k farmě.

Moc toho tu k focení není. Placatá vyprahlá krajina. Občas usedlost, nebo vesnička a jinak nic. 

Jedu ať to stihnu.
A pak už vidím oceán. Loďky v zálivu.

Jsem v cíli dnešního dne. Další konec světa. Na jihu. Ságres. Zajedu k pevnosti a udělám alpince fotku.

Abych hledal ubytování. Chvilku jezdím po městečku a civím, jestli mě něco praští do očí. Zastavím u hotelu a ptám se. Je plno a v dalším taky a v dalším taky. Sakra. Zajedu k dalšímu hotelu a jdu se zeptat, jestli je volno a je, tak bydlím. 
Honem alpince máznout řetěz a pod plachtu jí mám co přikrejt, protože se zvedl vítr. Pak se jdu zabydlet já a honem ven, trochu pocourat městem. Třeba mi padne do oka nějakej dáreček pro holky. Holky moje. Jakpak se asi mají doma u rybníků, zatímco já tu civím na oceán?
Čekal jsem turistickej ráj a shon a mumraj, ale nic moc. Spíš mrtvo. Ke koupi jen cetky, nebo naopak děsně drahý věci.
A nezapomenout koupit pár pohledů, ať můžu poslat pozdravy. Dnes už ne, pošta je zavřená a zítra otvírá až v 9. To už bych měl být kus odsud. Pohledy pošlu po cestě.
Cvaknu pár fotek z přístavu a z města. 

Taky motku. Stařičkou, rezavou. Asi ještě jezdí.

Dám si jedno pivčo v baru, kterej by se mohl jmenovat podle obsluhy třeba „U protivnýho dědka“. Asi neměl náladu na turistu no.  Koupím si bandasku piva u číňanů v obchodě a ještě se zastavím v zaplivaný hospodě. Hned mám kámoše. Jeden portugalec, jeden francouz, španěl a já. Jsem hrdina, protože jsem z nejdál. Oni už mají slušně nakoupíno, ale chvilku diskutujem. Hrdinou jsem jen do chvíle, než jim nezaplatím další pivo. Čus hoši a pijte za svoje. Jdu bydlet.
Cvaknu si pokoj.

Uvelebím se do postele k deníku a mapě. Rozlousknu koupenou bandasku piva, pustím si televizi a za chvilku na mě jdou mrákoty a spím.
Ani nestihnu říct dobrou.
Ujeto : 553 km

 9. den

Dobrý ráno.
To je fakt někdy den, že otevřeš oči a je javor, že bude stát za hovno. Dneska. Nevím proč, ale to bude ten den.
Vyjedu, stavím se ještě jednou u pevnosti, abych měl fotku pevnosti bez lidí. Mám.

A doprdele, co to mám s botama?  Mám utržený, odlepený podrážky na obou botách.

Dobrý. Včera jsem chvílema stál ve stupnách a to je ono. Dopr.. Co teď?
Lidl. Zkusím koupit nějaký lepidlo. Houby. Fakt nemaj. Tak teda aspoň svačinu a jedu dál. Obchoďák Intermarche. Lepidlo vteřinový mají, takový větší balení, takže botičky zkusím slepit. Popravdě, moc tomu nevěřím. Do háje, to jako pojedu s rozpadlejma botama?! No třeba budu překvapenej.
Sranda. Sedím u obchoďáku na bedně s plynovejma bombama, mám zutý boty a lepím je a u toho svačím. Za chvilku je u mě ochranka a že mám jít pryč. No a jak asi, když mám rozbitý boty? Šklebím se a ukazuju a vysvětluju mu, že bez bot nikam nejdu. Asi to pochopil, nebo se mu sželelo cizáka a šel pryč on. Díky.
Zalepeno, snědeno a razím.
Směr Lagos, Faro. 

Stavím u tří pošt, ale všechny zavřený. Když i ta velká ve městě Faro, je mi javor, že ty pohledy dneska nepošlu. Tak snad někde dál. Ještě trochu povinná fotka z Fara. 

V tomhle městě, jestli se nepletu, jsou vyhlášený moto srazy. Nic pro mě. Mizím směr Sevilla.
Je takový divný horko, nepotím se, ale teče ze mě voda. Děs.
Hranice mezi P – E neregistruju. Jen přejedu a najedu na bezplatnou dálnici. Jsem rád, protože se trochu ochladím a provětrám. Já i alpinka. A taky to bude zas chvilku odsejpat. Krajina nijaká, snad jen zajímavej most v opravě. Plantáže pomerančů u silnice jsou hezký, ale já si chci pamatovat chuť těch divokých pomerančů z hor.
Cvaknu alpince fotku s palmama a potom už je město Sevilla.

A tady se dokonale zajebu. Dokonale. Most v opravě, takže zavřená silnice. Navigace mě tam samozřejmě posílá, ale nejde to. Takže základní pravidlo. Jeď dál a ona se někde chytne a najde jinou trasu. Jedu, ale ona vytrvale několik km hlásí se otočit. Poslechnu, nevím proč. Jsem znovu u mostu. Blbe. Ještě zkusím na druhou stranu a zas mě otáčí. Mysli! Nezuř! 
Chci si zmenšit obrázek v navigaci, abych našel nějakou návaznost, ale prostě to nejde. Tak teď už zuřím naplno. No ty vole, tak co jako!?
Tak se chlapče uklidni a mysli. Když je zavřenej jeden most, musí tu bejt jinej. Najdi ho a bude to ok.
Takže ještě jednou a našel jsem, tak to už bude dobrý. Hrozná, dlouhá, neoznačená objížďka plná plechovek s nervózníma řidičema. Ale už jedu. Jsem úplně promočenej potem. Paráda.           
Jedu dál mírně zvlněnou krajinou, ve který jsou rozhozený farmy v polích. Andalusie.

Taková placka, jako pánev, obkroužená prstencem kopců. Tak mi to připadá.
Rohatý krávy se tu všude pasou a taky jsou na cedulích.
Ohromný pole jsou už sklizený. Teda obilí. Slunečnice teprv dozrajou.
A je tu taky les. Les větrných el.

Mám chuť se už někde zabydlet. Co smočit nožku v oceánu, trochu se zchladit a osolit? Hotely i kempy jsou u silnice, tak to snad bude dobrý. Co teda zkusit kemp? Plno! No do háje to není jedno místo pro motku a stan? Ne. Tak hotel. Plno. Complet. A další a další a ještě jeden kemp. Complet. No chápeš to?
Tarifa. Hotelů plno a všechny zas plný. No je to možný? Už mě neba pořád stavět a ptát se.
Tak nic no. Lidl. Zajdu tam, kdybych musel bejt v noci venku, ať mám co do huby. Ach jo!
Gibraltar. Milion aut, milion lidí. Všichni chtějí vidět skálu s opicema. Já ne. Možná škoda, když už jsem tady, ale když nemám náladu, tak se nepřemluvím.

A jedu dál. Hotel za 180 E. Poslední místo volný. Tak to je fakt dost a já se začínám šklebit. Asi by to chtělo odjet kus od pobřeží a zkusit hledat tam. Asi. Asi ne. Třikrát slezu a jdu se zeptat a nic. Plno. 
Začínám se prohlížet a očuchávat. Že by to bylo tak hrozný?
Je 20,30 a já jedu dál.
Tak ještě jeden pokus, zadám ubytování a navigace mě dovede před závoru a péage. Do hajzlu, jsem před ní a musím zaplatit. Ale za co vlastně? Nevím.
Vhodím 3E a čekám, až se zvedne závora. Nic! A teď co? Nic. Čumím.
Přijede kluk s holkou na moto, chvilku za mnou stojí  a pak se ptá, co jako tu stojím a čumím. No, nechce mě to pustit a trochu zoufale rozhodím rukama.
Seskočí dolů, mrkne na stroj, sáhne pro moje E, který vypadly dolem, trochu je ošoupe a vhodí znovu, mrkne na mě a závora se zvedá . Vjíždím do města San Pedro de Alcántara.
Beru první ubytování v hostelu. Docela to ujde, ale bral bych, i kdyby to bylo horší. Jen ta alpinka venku na ulici?!

Rychle sprcha a rychle na prochandu. Hezký město, ale je už tma. 

Dvě pivka v baru a půjdu spát. To byl den. 
To je fakt někdy den, že otevřeš oči a je javor, že bude stát za hovno. Dneska. Nevím proč, ale to byl ten den.
Dobrou noc.

Ujeto : 652 km

 10. den

Dobré ráno. Dnes to snad bude lepší. Vyspáno, i když jsem usnul hodně po půlnoci. Trasu jsem si napsal. Hlavně už pryč od pobřeží, někam do hor. Vybral jsem menší silničky a už se zas těším na přírodu. Vyrazím hned po hygošce.
Ještě skočím za majitelem, dám mu nějaký E a poprosím o poslání těch mých napsaných pohledů. Souhlasí (opravdu přijdou, i když o něco dýl).
Sbohem San Pedro. Ještě si cvaknu palmovou alej.

Jedu si po silnici u pobřeží, cvaknu horu v oparu i bez a vyhlížím mou odbočku do kopců.

Marbella, Torenueva, Fuengirola, Torremolinos, Málaga. 
A je tu ta odbočka. Na Colmenare. Konečně jsem pryč z tý pitomý narvaný autostrády  lemující pobřeží. Už bylo načase. Chci zas do hor. Pryč z kolon aut a lidí. Sami s alpinkou, to je náš styl.
Městečko Colmenare.

Všude olivy. Všude. Ale to ještě nic není.
Domek ve stráni. To má vymlácený okna, nebo se mi to zdá? 

A další městečko a tamhle vzadu úplně stejný domky v řadě za sebou. Jako v BY.

Trasou na Riogordo a Cortino Romero. Nádhera. Vše odpuštěno. Už zase ve svým živlu. Fantastická trasa. 

Výhledy, barvy, zatáčky a všude kolem olivy a vinná réva.
The Road fantastico ( to nemá překlad, jen mi to takhle naskočilo v hlavě).
A mezi těma kopcema s olivama rozházený domky.

Kopce, kopce. 
Městečko na vrcholu, bíle zářící do dálky.

A taky konečně zas voda. Přehrada Pantano de La Vinuela na řece Guaro. Stav vody o mnoho nižší než normal. To musí bejt ohromný množství vody, co chybí.

A jedu dál a ta příroda mě fakt bere, čím dál víc. Takhle vybraná trasa z voleje. To se prostě musí povést. Super.
A je to pořád lepší. Směr Granada.

I když se tu kochá víc lidí, pořád je to dobrý. Koukám nahoru do kopců a pak zas dolů, kudy jsem jel.
Hezka si jedu a …. Ty krávo, co je to za … 

Oba cvoci na čtyřkolách mě málem smázli, jakože těsně. No, nenech si to zkazit.

Výška cca 1.000 mnm a podívej, jak jim tu jedou rajčata. A na druhý straně fazole. A jakej zajímavej systém opory. 

Mám chuť to takhle zkusit. Tak příští rok.
Nikdy žádná fotka nezachytí tu nádheru. Ale nějaký alpince nacvakám. 

Ať máme památku. A taky ať mám co ukazovat vnoučatům. A vytahovat se, jakej jsem byl zamlada dobrodruh. No zamlada. Chacha.
Město Alhama de Granada. Velikej kostel je dominanta.

Další přehrada je na řece Cacin. Embalse de Los Bermejales. Zajedu k přelivu, kdyby byla velká voda, měla by tudy odtéct. 

To by ovšem musela stoupnout o hodně, hodně metrů. Ten přeliv je obrovskej a moc hezky udělanej.

Určitě věděli, proč ho tahle postavili, ale v tomhle horku a při tomhle stavu vody působí ohromně zbytečně.
Další město. Santa Fé. A další velikej kostel.

Trochu větší silnice a hned zas menší. To je přesně ono, co mě baví. Pořád nový neokoukaný výhledy. 

A pořád vinice a olivy.
Minu Granadu a jedu přes město Jodar. S pevností.

A dál, stará rozpadlá hacienda láká k prolezení, ale neodvážím se. 

Možná škoda, možná dobře. Nevím. Jedu dál. Na Cazórla a Coto Rios. Moc se mi to tu líbí. Udělám si pár fotek. Líbí se mi ty barvy.

Zastavím u odpočivka, vydejchnu, naleju do sebe vodu a můžu dál. Ještě fotku. 

Nechám se zvěčnit od holek, co tu taky obdivují pohled do krajiny.
A klikatou silničkou zas dolů, k další vodě. Řeka Guadalquivir a na ní přehrada Embalse de Tranco de Beas. Taky je tu málo vody.

Pokračuju na Siles a Riópar.
Měl bych se začít pohlížet po ubytování. Abych nedopadl, jako včera. To bylo o nervy. I když třady to s tím ubytováním nebude asi jednoduchý. Jsem v horách a projíždím malý vesničky. Uvidím.
Jedu do kopců, do 2.000 mnm nechybí moc. Silnice se kroutí a vlní nahoru a dolů, je tu hezký svezení. Jen přibývaj plechovky a turisti.
Koukám na růžovou hlínu, jako puk. To je barva co?

Městečko Alcaraz. U silnice hostel El Cazador. Pokud bude volno, je tohle místo dnešní cíl. A je, takže alpinku máznout, pohladit a pod plachtu. A já bydlím ve spartánsky zařízeným pokojíku, ale neva, na vyspání dobrý. Voda teče a dole si dám u deníku pivčo.

Zavolám dom, že je vše ok a je mi dneska dobře. Dobře, spokojeně. Dobrá trasa, hezký silnice, krajina a viděl jsem i vodu. Tý vody bylo všude moc málo. Bude to tím, že se voda bere na závlahy a do přehrad doteče jen minimum. Zavlažuje se všechno. To není nic divnýho, ale že lejou vodu do vzrostlýho, skoro zralýho obilí, mě teda překvapilo. Obrovský pole, skleníky a sady nějakou vodu spolknou. A sklizená zelenina a ovoce se pošle třeba do Čech. Možná, že kdybychom jedli naše výpěstky, naše obilí, naše maso a mlíko a....  A nebyli tak nenažraný a neskromný a nepokorný a....... Ale to už mi nepřísluší hodnotit.
Sedím v lokále, jak z filmu, u stropu visí sušený šunky na prodej. Jednou, nebo dvakrát jsem kousek ochutnal, ale nic mi to neříká. Spíš mi to vyloženě nechutná. Ne.

Ještě vymyslím a písnu na papírek trasu na zítra, mrknu na počasí v televizi a už se zavrtám.
Bude horko. Jako zítra.
Dobrou.
Ujeto : 536 km

 11. den

Dobré ráno. Spal jsem nějak divně a brzo se vzbudil. Nějaký blbý sny, nějaký blbý nápady, nějaký blbý myšlenky. Proč jen mě pořád pronásledujou?!
Zkouším spát, ale nehrozí. V televizi blbiny, tak se převaluju a už bych vstával. Ale v půl čtvrtý je vážně brzy. Nějak to uběhne. Hygoška, cvičení, televizní počasí a zprávy a je šest a venku se dělá světlo a s prvním autem, co slyším projet balím a pojedu.
Myslím, že dneska nocuju v Andoře. Tak vpřed.
Ještě cvaknu hostel zvenku a už.

Směr Albacete. Tam bych si asi mohl v hypersuper koupit něco k snědku a pití na cestu. No nemohl. Jsem tu, ale tady se v 8,00 ještě nepracuje. Jedu dál.
Krajina taková nijaká. Spíš placka.

Městečko Golosalvo. Zastavím u pumpy, doplním ropu a koupím si koblihu. Fuj to to není dobrý. Naleju do sebe vodu a jedu dál.
Cvaknu kostel ve městě a další v dalším městě.

V každý vesnici je podobnej a ve městech jsou větší. Fotit všechny, bylo by jich na sta, spíš víc.
Směr Requena a kousek před uhnu na Utiel. Chci si projet ještě venkov. Dobrá trasa.

Dál na Tuejár.
Líbí se mi tenhle žlutě kvetoucí keř u silnice, zajedu kousek do lesa na malou pauzu.

Ve vesničkách hledám nějakej obchod, ale nedaří se mi. Je kolem 11,00 tak se asi nepracuje. Siesta?
Vinice a plantáže broskvoní a olivy už jen sem tam.
Tahle solární el je docela ojedinělá. 

Nevzpomínám, že bych nějakou viděl.
Na řece Turia ja přehrada Embalse de Benagéber. Moc zajímavá stavba na hrázi.

Možná elektrárna, nic jinýho mě nenapadá. Krásný projetí okolo, po úplně novým povrchu na silničce. Mám pocit, že brousím špičky u bot o silnici. Paráda. Jen bacha nejedeš tu sám, ale jezdí tu i autobusy, co zaberou celou silnici. Jeden dojedu, ale nepředjedu, tak ho radši nechám poodjet a udělám si nějaký fotky. 

Další autobus potkávám v zatáčce, jen tak tak se uhejbám až na krajnici.  No tak tam moc místa nebylo!
Všude vyprahlo a takový cedule. Nedivím se, protože tady zahodit vajgla, sčudnou stovky hektarů. Myslím, že jsem to nepřehnal s těma stovkama.                                                              
Kousek cesty za přehradou je město Tuejár. Projedu ho a dám se na Teruel.
Teda měl bych točit doprava na Teruel, ale silnice je zavřená. No pojedu dál a uvidí se. Navigace teda asi 10 km hlásí, že se mám otočit, ale nedbám a vytrvám. A dobře jsem udělal. Dívej na tu nádheru. Zastavím na divoký vyhlídce a jsem úplně nadšenej. 

Úplně. To je fantazie. Sundám si bundu a vyndám snídani, oběd a večeři v jednom.

Chvilku tu zůstanu, nakrmím se a napojím a pořád užasle civím sem a tam. A zas to budou fotky pořízený s nejlepším úmyslem a nadšením a přesto mnohým nic neřeknou. Neva. Já se sem při jejich prohlížení znovu vrátím.
Už se chytá navigace a jedu na Teruel, Escucha, Alcaniz.
Červená zem i skály se u města Escucha rázem mění do bíla.

Odsejpá to, ale Andorra se dneska nejspíš nekoná, to už vidím. To neva, zas tolik nespěchám a ten dnešní výlet po kopcích stál za to.
Alcaníz. Dvě veliký honosný stavby. Cvaknu si je.

Jedu a najednou vidím před sebou v krajině díru a z ní trčej kopce porostlý borovicema. Jsem vyvalenej a než stihnu udělat fotku, valím dolů serpentinama, jak vyšitejma. Potkávám kolínkáře, co tu pilujou průjezdy zatáčkama a lítaj tam a zpět. Mám dojem, že ve Španělsku můžou růst moto závodníci ve velkým, protože tady všude se mají kde učit a trénovat. Skoro všude. Tady jsem i já škrtal botama o silnici a to jsem celej podělanej.
Projedu město Lleida. Řeka Ebro.

Natankuju alpinku i sebe. Jí benzín, mě vodu.
A popojedem. Ale daleko už ne. Ve městečku Cubells zahlídnu vedle silnice hostel Roma. Vyhodnotím, že dneska už toho mám dost a jdu se zeptat, jestli mají volno. Mají, takže končím. Dostanu krásnej, čistej, voňavej pokojík. 

Alpinka na parkovišti pod plachtou, ve společnosti několika dalších moto. Tak si můžou holky popovídat.
Zabydlím se, skočím do sprchy a jako obvykle skončím u pivka, nad deníkem a mapou. Vzpomínám a píšu a moc mi to nejde. Nějak se mi vzpomíná čím dál hůř. Míchá se to všechno do kupy. Napadá mě, jestli není nějaký zařízení na připojení k mikrofonu k helmě a jel bych a namluvil bych si poznámky po cestě. To by byly panečku kolikrát výrazy. Třeba, když na mě vykouk v zatáčce autobus. Jó, to by byla jadrná čeština.
Možná, že už to vymyšlený je, ale já nejsem technickej typ a přístupnej novotám a technologiím (takže si nestěžuj a zapni paměť). 
A zítra Andorra. Mám se těšit? 
Zavírají se mi oka, myslím, že už usnu. Dobrou.
Ujeto : 641 km

12. den

Celkem vyspané dobré ráno. Dost se těším, trasu mám vybranou a podle mapy by měla bejt hezká. Tak se pobalím, cvaknu hostel zvenku a razím.
Na Ponts. Za městem jsou tunely. Je dost příjemný, jak se v nich člověk i stroj ochladí. Je ráno a už je horko, jak v peci. Kdyby se to rozdělilo napůl s Galicií, kde jsem mrznul v dešti, bylo by to fajn, úplně akorát. 
A tady zase lejou vodu do obilí. Vždyť je skoro zralý, tak proč?

Město v horách úplně splývá s krajinou a horama, ani není vidět. A do tohohle kostela než lidi dojdou, tak je asi bolí nohy. Takovej krpál. Cože ho postavili zrovna tady?

Přehrada na řece Segre.

Město la Seu d´Urgell. Je tu hypersuper, tak si koupím nějakou vodu a něco k snědku. Co třeba kus grilovanýho kuřete a bagetu. Asi jo. A někde na vyhlídce si to slupnu. Protože se mi zas rozlepuje ta bota, hledám nějaký lepidlo. Nenajdu. Fakt ne. Kašlu na to. 
Ujedu kousek a celnice. 

Bývalá, i když nějak to tu asi funguje, protože auto přede mnou si odstavili na prohlídku.
Jak se asi žije v tomhle sídle na skále? Jaký je tam přístup? Kdopak tam bydlí?

Na ceduli u pumpy byla cena benzínu 1,1 E. Levnější než všude jinde, kudy jsem jel. Orientačně F – 1,6 E – 1,55 P – 1,3.
Chvilku ještě posedím a pokoukám na kabinovou lanovku a pojedu dál.


Ba ne, ještě sesvačím tu baštu, co jsem si koupil, než se mi to kuře zkazí. Naleju do sebe zatím ještě ne úplně teplou vodu a teď už pojedu.
Zláká mě odbočka někam nahoru, která ovšem zakrátko končí.

Trasou Sant Julia de Loria, Andorra la Vella a pak chci na La Massana a pak se uvidí.
No jenomže všechny odbočky na La Massana jsou zavřený. Proč nevím, ale hlídaj je policajti a nikoho nepustí. Nečekám a upaluju na Encamp, že zatočím tam. Ale ani tam to nejde. Tak to mám po projížďce Andorrou. Bude mi muset stačit projet ji po hlavní. Nebo, že bych to střihnul do týhle odbočky a vyjel na kopec tudy? Ne. Ani tudy. Zákaz vjezdu se mi nechce porušit. Nejspíš by to bylo drahý. Nebo jsem posera no. Tak si udělám jen fotku.

Zpátky na silnici na Canillo a Ransol.
Civím do mapy, ale moc toho nevykoukám. Je horko, jak v peci a tak chvilku myslím, že pojedu v tričku, ale ne. Oblíknu se a vyrazím.
Uvidím cestičku nahoru, tak ji zkusím. Někam dojedu ne? Ne. Zkusím druhou, ale zase tak. Tak nic.
Jedu teda po hlavním tahu a i tady je to hezký, ale zklamanej jsem. Dost. Opravdu jsem nemohl někudy někam? Nu což, jsem skoro na konci za chvilku bude Pas de La Casa. Krásná silnice. Tady to není o škrtání špičkama, ale o užívání si cesty a výhledů. Hezký ale...

A za pár km je šmitec. Ještě teda mega nákupní šílenství. Obří komplex. 

Mám nakouknout? Chtěl jsem ještě něco pro Emmču. Zastavím a vydám se do mumraje. Štve mě to už po pár krocích, ale už jsem zastavil. Koukám po tričku, nebo korálkách, nebo něčem. 
Jen chlast, cigára a drogerie v neskutečným množství. Koupím bonbóny a sobě colu a pryč. Pryč po silnici dolů, do Francie. Za kousek už je hranice AND – F s pohledem na veliký stavení.

Horko, jak v peci. V tom potoku musí bejt úplně ledová voda. Chtělo by se mi tam skočit.

Silnice na Ax-Les-Thérmes je zavřená, takže musím dál a točím na Quillan. 

Hezká trasa. Paso col du Chioula 1.431 mnm.
Je to tu moc hezký. Jen to horko. Co se dá dělat... Dá se. Třeba tohle. Teče tu ze skály voda. Nepochybuju, že je úplně ledová. Svlíkat. 

Jo je ledová. Ale ledová! A jak jsem si ji užil. Asi jsem si měl sundat i kalhoty, takhle jsou celý promáčený. A můžu dál.
Sjíždím dolů pěknou silničkou a je i na co koukat. A něco je tu jiný, ale co?

Jasně! Vždyť tady je to všechno zelený. Úplně jiný barvy. A voní tu posekaná tráva a seno. Voní. To si člověk doma vlastně vůbec neuvědomuje, že zrovna tohle tak krásně voní. Zelená krajina je úplně jiná, než ta vyprahlá žluto hnědá.
Nafotím si pár fotek.

Ve městě si cvaknu semafor. Protože má světýlka i dole a je to mnohem líp vidět.

Viděl jsem je po cestě běžně.
Jedu si a je to takový nijaký a víš co? Dneska si tu etapu zkrátím. Je 17,30 tak se poohlídnu po ubytování.
Jedu kolem pár hotelů, ale ty se mi zdají moc lux, tak ani nezestavuju a pak ve městě Limoux uvidím ceduli hostel. Stavím a jdu se zeptat a bydlím. Pokoj nic moc, ale motka pod zámkem ve sklepě, tak dobrý.

Ubytnu nás, dám sprchu a vyrazím na průzkum města. Mám dost času, tak si chodím, cvaknu pár fotek a pozoruju cvrkot. Hezký městečko s lyceem, obchůdky a dostanu se i na historický náměstí, olemovaný zahrádkama hospůdek, kde sedí spousta lidí, popíjí a klevetí.
Oběhnu ho kolem a zvolna kráčím bydlet,  přitom zavolám domů a v restauraci zasednu k deníku a pivku.
Hotovo a půjdu se asi uložit.
Koupil jsem si pivo v pet, tak si dám a ještě pokoukám do mapy a taky zkusím naladit (neúspěšně) aspoň jednu ze dvou televizí, abych mrknul na počasí a zprávy.
Tak dobrou.
Ujeto : 260 km

13. den

Dobré. Jsem celkem dobře vychruplej. Vyfotím si pohled z okna na okenice v ulici a začnu balit a v 7,30 vyrážím. Směr Carcassonne. Hrad si nefotím, čekám na lepší pohled a pak je najednou pryč. Tak ho nemám.
Pojedu na Beziers. Celkem protivná trasa. Krajina vůbec nijaká.
Ve městě Trebes křižuju Canal du Midi. Lodě tu kotví hezky pohromadě. Možná taky docela hezký cestování (alpi nebruč).

Kanál cestou do Beziers křižuju ještě několikrát. Myslím, že vede z Agde od moře až do Toulouse.
A dál jedu tak trochu nezáživnou krajinou na Montpellier, Lunel, Nimes, Avignon.
Taková divná trasa.
Kousíček po velký silnici a pak zas přes vesnice a pořád kruháky a centra měst. Co najedeš po dobrý silnici, promrháš ve městě. Semafory pořád s červenou, horko, až ze mě leje voda a mám už všechno mokrý a louži v botech. Asi.
Avignon. Zase přes centrum. Cvaknu hradby a pak na výjezdu kousek města a řeku Rhöna s loděma.

 

Zajel jsem na takový místo, kde je zákaz a teď přes ty kolony aut asi nikdy nevyjedu. Dopr... mohl bych se ždímat.
Směr Carpentras. Už je to hezčí a zajímavější. 
Vidím horu, odkud asi musí být parádní rozhled a taky tam třeba bude chladnějc.

Tady je horko ukrutný.
Zastavím na parkovišti a jdu do trenek, mokrý věci rozložím na stolek. Leju do sebe vodu a na sebe taky a trochu se rovnám.

Zavolám domů, jen tak chvilku pokecat.
Pojedu dál. Na Sault a Sederon.

Míjím levandulový pole, zatím ještě nerozkvetlý, ale už voňavý. Nádhera. A tady už kvete. Asi jiná odrůda.

Krásný projetí. Tady je to už něco jinýho, než to přejíždění mezi městama. Malý silničky s krásnejma výhledama. Líbí se mi tu.

Dál na Tallard a Chorges. Ve městě Tallard jedu tankovat, ale nedaří se. Nějak neumím potvrdit údaj na displeji. Zas něco novýho. No fakt mi to nejde. Tak nic, jedu dál, ještě trochu ropy mám. V Chorges už úspěšně tankuju a ještě zaběhnu do hypersuper Intermarche. Koupím si vody a bagetu. A další novota. Zas jsem byl jak buran. Neplatíš pokladní, ale vyjede lístek a peníze pak dáváš do strojku. Drobný nahoru do misky a papírky do díry vedle, strojek si to přebere a případně vyplivne drobný do misky dole. Vybereš si je a jdeš. Tak jdu.
A jedu dál nádhernou přírodou. Hory, úzký silničky, krása všude kolem. Super projetí.

Překřižuju Canal de Ventavon.

Přijedu k přehradě Lac de Serre-Poncon na řece La Durance do městečka Savines le Lac. Přejedu krásnej velikej most přes vodu. 

Něco mě donutí zvednout hlavu a mrknout na oblohu. No to vypadá na déšť. Mraky tmavý a řádně nalitý se honěj mezi horama. To bude nejspíš buřina.
Tak zkusím rychle zakotvit. Zahlídnu cedulku, tak se po ní vydám, zajedu do dvora a už se ptám. Půjde to, volno mají. Já do hezkýho pokoje a alpinka pod střechu mezi vybranou společnost. 

Obstarám motku, pak sebe a po spršce a převlíknutí se vydám na špacír. Nepouštím se daleko, protože tuším... a už. Už se krčím v autobusový zastávce. Bouřka se vším všudy. Blesky, hromy, chcavec a v tu ránu potoky vody po silnici. 

Takže se můžu radovat, že jsem zakotvil právě včas. Někteří, co jezdí kolem, takovou kliku neměli a teď jsou durch mokrý. Civím na déšť a jen tak zírám a přemýšlím o ničem. Odpočívám.
Přestává, tak skočím do obchodu, koupím víno a bonbóny domů a pak vlezu na zahrádku u restaurace s výhledem na vodu. 

Vymlasknu dvě pivka a půjdu bydlet, ať dopíšu deník, mrknu do mapy na zítřejší trasu a pak už spím. Jak poleno.
Ujeto : 486 km

14. den

Dobré ráno. Chtěl jsem vyrazit nějak dřív, ale chrněl jsem, jak dub, tak jedu až v 7,30. Směrem na Briancon.
Řeka teče úplně kalná, ten včerejší slejvák právě odtýká.

Hezká trasa. Bude ještě mnohem hezčí. Město Briancon. Projedu ho a nad ním už šplhám do kopců nahoru a nahoru.

Na Cerviéres, Arvieux, Chateau-Queyras, Ville Vieille a pořád výš na hranici F – I. potom dolů do Itálie do města Pontecianale s řekou Varaita di Chianale a přehradou Lago artificiale di Castello. To je plán. Tak vpřed.
Parádní trasa. Moc hezký výhledy a skvělá silnice s dobrým povrchem.

Obdivuju cyklisty, kteří tu dupou nahoru. To bych asi nikdy na kole nevyjel.
Col d´Izoard 2.360 mnm. Cvaknu pár fotek. 

Okolo se tyčí třítisícový špičáky. 
A teď zas kousek dolů na Brunissard.

Kolem památníku na někoho. Nevím, kdo byli ti pánové.

Hernajs to jsou nádherný domky. Tiše závidím.

Kdopak asi přebývá v tomhle orlím hnízdě? 

No tahle skála teda vypadá... tak jak vypadá.

Dám si malou přestávku na napití a něco zkousnu. Trochu vydejchnu a prosuším bundu.
Za touhle hromadou hnoje už tuším Itálii.

No, ještě kousek to bude a ještě pojedu krásnou trasou a nafotím si pár fotek, třeba alpinku se sněhem už skoro na hranici.

A jsem tu. 

A sešupem potom dolů do Itálie do města Pontecianale s řekou Varaita di Chianale a přehradou Lago artificiale di Castello na ní.

Musím napsat, že kvalita silnice se dramaticky změnila. K horšímu. A je horko, jak v pekle. Skočil bych do vody do přehrady a trochu se porochnil. Ale odolám.

U města Cuneo, už hory vidím jen za sebou. 
Blbá trasa. Na Alba, Alessandria. Potřebuju natankovat, ale automat nechce mou kartu. Takže nic. A dál ještě jednou. Až napotřetí. Jízda po městě v koloně aut při 50°C je pošušňání. Ne není, je mi úplně blbě. Tak nějak na omdlení.  To bude něco, až se tu skácím. Zajedu k pumpě, natankuju a koupím si studenou vodu. Část naleju do sebe a část na sebe. Rostou tu lískáče a zahlídnu tříoříšek. Utrhnu ho pro Emmču. Doufám, že v nich budou šaty. (svatební teda ještě ne!). 
Hnusný silnice, pořád mezi městy, zemědělská krajina, nebo sklady, továrny, haly. Sakra kudy to jedu?
Vcucne mě totálně zacpaný Milano. Pohltila mě kolona plechovek na čtyřproudý silnici a jsem v prdeli. V prdeli. Rozepínám si aspoň bundu, nebo zdechnu. Přecpaný, smradlavý město a ještě se tu ztratím. No to je k breku ty vole. 
Bloudím. Ocitnu se v Monze a tam se chytá navigace a jsem vyflusnut na Bergamo. Tak dneska mě to už teda nebaví. Mrknu do mapy a uvidím vodu Lago di Iseo. Myslím, že někde tam budu dneska bydlet. Jedu tam.
Jedu tou hnusnou Itálií, nefotím, není co a i kdyby bylo, nezastavuju. Jedu, ať dojedu někam, kde bude aspoň trochu hezký. Normálním stylem se nedá jet, to bych nikam nedojel. Plná čára je nic, na semaforech až dopředu a pořád po čáře mezi pruhama a rychlosti na cedulích, ať si dodržuje kdo chce (nikdo). Pouštím jen ty rychlejší motorky a skutry bez kufrů. 
Jsou tu takový oranžový budky u silnice, počítám, že to budou radary a tak jen doufám, že nefungujou, nebo něco, protože jinak mi přijde mnoho vřelých pozdravů.


Tak se nějak doplácám do města Clusane k přehradě Lago di Iseo na řece Fiume Oglio.
Můžu hledat nějaký spaní. Nechce se mi dlouho jezdit po městě. Objedu asi tři a pak zastavím u hotelu přímo u vody. Zeptám se a málem se skácím, když mi řeknou cenu.
Kašlu na to. Zaplatím, dám alpinku na parkoviště a jdu se zabydlet. 

Sednu si do sprchy a vyplejtvám jim nějakou vodu. Sedím tu a přemýšlím nad dnešní trasou. Nejdřív nádhera a pak jsem ji teda nevychytal, přímo zpizdil. No co už teď. 
Teď? Vylez z tý sprchy a jdi se trochu protáhnout, dokud je světlo. Tak jo. Měl bych si koupit něco k jídlu a vody. Zkusím najít obchod a nějakou hospůdku, abych splách naštvanost.
Otevřenej obchod nenajdu. Vyfotím si kostely a taky ceduli, abych si ji doma proštudoval. 

Nakouknu do malýho kostelíka při cestě zpátky. 

Chviličku postojím a popřemýšlím. Jen tak. Jen tak, o nutným zpomalení chodu světa, o pokoře, o úctě k přírodě, o rodině, o ….. 
Kam jen se to všichni ženem?  
Mám žížu a jdu kolem baru, takže tam vlezu. Potetovanej hromotluk za barem se vlídně ptá, co si dám. Pivo. Ukazuju na pípu, že točený. Dostanu černý točený a musím se dost držet, abych ho do sebe nehrk na ex. Než se naděju, je přede mnou talířek s kouskem sýra a barman ukazuje, že je to ňamka. Ochutnám. Má pravdu, je moc dobrej.
Zbytek piva do mě zahučí a říkám si ještě o jedno. Chci světlý, takže bionda bíra. Dostávám brambůrky v misce a vzápětí sýr a salám mezi chlebem na prkýnku. Tak nevím, jestli vypadám nuzně, nebo naopak. Z hromotluka se klube bezva chlapík. Dáváme se trochu do řeči a protože on má trpělivost s mým přemyklíkováváním se do italštiny a s úsměvem opravuje moje výrazy, líbí se mi tu. Je to prča. Dám si ještě jednu třetinku a nejspíš budu mluvit, jak rodilej Ital. Je tu hezky, ale už je dost pozdě, tak je čas se rozloučit.
Skočím si do pokoje pro deník a mapu a sednu si ještě u hotelu na zahrádku. V tu ránu je kolem mě milion mrňavých, otravných mušek. Odhánění nepomáhá. Tak to tu nebudu. Prchám na pokoj. Cvaknu si ho do sbírky a přidám ještě pohled z okna.

Zalezu do postele a vzpomínám a píšu. Cítím, že na mě leze obvyklá depka z končící motodovči. Civím do mapy a vymýšlím nějakou ještě neprojetou trasu. Neba mě to.
Přivřu okno, kvůli muškám a taky kvůli ryku z diskotéky odvedle z jinýho hotelu.
Zkusím spát. Dobrou.
Ujeto : 507 km

15. den

Dobrý ráno. Propocenej a nevyspalej. V nejdražším hotelu za celou cestu, jsem se pořádně nevyspal. Zábava odvedle jela až do rána. Dopr..
Chápu, že jsou lidi na dovolený a chtěj se bavit. Mě spíš naštvala ta včerejší blbě vybraná trasa, to nesnesitelný horko a kolony ve městech a dorazila mě cena, kterou jsem zaplatil za jedno nevyspání. 
Neskuhrej, je nový den.
Je 5,30 tak se pobalím a v 6 už startuju a vyrážím. Někudy k domovu. 
Brescia, Salo, Riva del Garda. Jede to celkem dobře. Tunely krátký, dlouhý, všelijaký. Dokonce jsou v nich připojovací a odbočovací pruhy a vedou do kopce i z kopce. Nikdo nedodržuje rychlosti a doprava houstne. Tady bych nechtěl spadnout. To bych teda nechtěl nikde, ale tady by to bylo jistý. Fuj.
Lago di Garda. Obrovská nádherná voda. 
Řada plechovek mě už zas pohltila. Nic nevyfotím. Když už se dá někde zastavit, zas odtud nic nevidím a je z toho fotka na nic. Snad jen tyhle dvě.

Pořád se vyhejbám placeným úsekům, takže tu nějak kličkuju, svěřenej do rukou navigace.
Projedu kolem menšího jezera, kam valí z boku pořádnej přítok vody. Proud jak prase. Nejspíš bude pěkně ledová.

Město Trento objedu dokola a pak křižuju řeku Adige. Kalná voda se valí dolů, asi pršelo.

Prosmýknu se kolem Bolzana a stoupám na Brenner. Cvaknu si pár fotek. 

Je to tu hezký. Pryč od velkých měst.
Tady voní tráva a seno. Voní. Mám ovšem pocit, že támhleta slečna či paní, moje nadšení nesdílí.
Tohle než shrabe, to bude na dýl. Je tam jak mraveneček. Kdo ji na druhý fotce vidí?

Nějaká technika na to je, ale v krpálech pořád platí ruční práce. I když ta sekačka vypadá, že si troufne i do pořádnýho kopce.

Stříbrný stužky potůčků se lesknou v kopcích a dole se spojí v říčku a řeku.
Koberce kytiček rozkvítaj do červena a já se nemůžu vynadívat na Alpy. 

Jsou to krásný pohledy a myslím, že Alpy musí chytit za srdce všechny lidi. A kdo měl příležitost, si je trochu projezdit na motorce bude mít nejspíš zážitek na celej život. A já si budu vracet tenhle zážitek fotkama.
Přehoupnu passo Pennes a pokračuju dál na hranici I – A.

Jsem na hranicích. 

Tak už se blížím k domovu. Nějak nevím, co mám vlastně dneska v plánu. Kam dojedu a kde budu nocovat. 
Ve městě ještě skočím do obchoďáku a koupím si kus kuřete, bagetu a vodu a těším se až si to někde v klidu sním a budu přitom civět na tu nádheru.

Vodní elektrárna si tu mele vodu a vyrábí elektriku. Na co na všechno už to lidstvo přišlo. Jsem nakrmenej a napojenej a můžu pádit dál.

Trasa Innsbruck, Watens, Brixlegg, Kufstein. Za kousek bude hranice A – D. 
U města Prien am Chiemsee je veliký jezero, tak co kdybych zakotvil tam? 
Jenže jsem tu v 16 hodin a to je na spaní dost brzy. Tak ještě pojedu. Ale kam? Mám nápad. Zadám do navigace zkusmo Volary. Kruci, to bych asi dal. Tak jedu. 
Brzdí mě ovšem nějaká nekonečná objížďka, jsem smotanej, že nevím, jak se jmenuju.
Křižuju kalnou řeku Inn.

Napojím se na dálnici na Passau. Teď to frčí. Chvilku dálnice, chvilku ne a zas jo.
Jsem v Passau a čtu ukazatel na Freyung, tady už to znám z dřívějších výletů. Alpinka spokojeně přede a letí jak splašená. Hlavu mám mezi ramenama, občas si hodím nohy na zadní stupny, abych ulevil zádům a bude hranice D – CZ. Je 20 hodin.
Kdybych se kous, určitě bych dojel až domů, ale asi je to zbytečný. Zkusím pohledat v navigaci ubytování a vyskočí penzion Vlčí jámy. Zavolám tam a mají volno, takže je to jasný, dneska spím tam.
Mám to jen kousek, takže za chvilku parkuju a bydlím.

A za další chvilku uz sedím na zahrádce a popíjím pivčo a lámu si hlavu nad deníkem. Dnes moc hezká trasa, ty Alpy jsou prostě krásný. Taková sladká tečka na závěr (ne ne, ta bude až zítra v hořký podobě). 
Dělá se chladno, tak si zalezu dovnitř do lokálu. Vedle u stolu sedí pár, co přijel na motorce před chvilkou. Ještě chvilku píšu a pak se tak trochu vnutím do hovoru. Povídáme, dozvím se, že jedou ze Švýcarska, něco o natáčení videa a focení z motorky a je to moc příjemný, si po delší době s někým popovídat česky. Představí se jako Jirka a Olina. Jsou spolu bezva sehraný a to se mi moc líbí. 
Tak díky za pokec, bylo to moc fajn.
Půjdu spát. Trasa na zítra je jasná, stavím se v Dlouhý a Horní Stropnici pozdravit a předat dárky a pak už poletím domů za holkama. Těším se až je obejmu. Těším!
Možná zkusím zastavit v Humpolci v Doupěti. Možná.
Dobrou noc.
Ujeto : 670 km

16. den

Tak dobré ráno. Prospanej a nachystanej na poslední den motocesty. Vstanu brzy a rychlá hygoška a pobalit těch pár věcí a vpřed. Cvaknu penzion zvenku a jedu. Je 7 hodin. Příjemně chladným vzduchem letím domů. Natankuju a stavím se v obchodě pro pití a pak okolo Lipna známou trasou, valím po skoro prázdný silnici.

Nejak nejsem úplně v poho, ale to asi bude posledním dnem a už myšlenkama na návrat do běžných problémů a především do práce. Nechce se mi.
Nebo, že by za tím bylo ještě něco jinýho ..? Co to jen tuším??
Za Českým Krumlovem mi přebíhá přes silnici jelen a ještě jeden stojí na příkopě. No jen si tam zůstaň chlapáku, to by byla blbá srážka.
Hezký silničky a chládek po ránu. Hezká cesta. Navigaci mám zapnutou, jen aby na mě někdo mluvil, beztak nejedu podle ní, protože to tu znám. Pojedu si hezky přes Malonty a Pohorskou Ves na Hojnou Vodu a Dobrou Vodu ke kostelu pro léčivou vodu do petky a pokochat se výhledem. 
Rychnov nad Malší. Dojedu traktor s vlekem, tak se za ním vleču, zas tolik nespěchám a známe traktoristy. Konec vsi a jede pořád rovně, tak ho asi předjedu ne?
Dám bliknu,  najedu vedle něj a jak jsem v půl traktoru ve vteřině vidím, jak bere za volant a točí doleva!? Ježíši vždyť... Brzdy, prásk a válím se pod alpinkou. 

Sleduju zadní kolo traktoru, jak mě asi nejspíš přejede a rozmáčkne pod motkou. Tak tohle bylo to tušení a nepříjemnej pocit. Rychle rychle pryč! Vzepřu se ze všech sil a doslova vyskočím zpod motorky. A hle, už si mě všímá i pan traktorista. Vylejzá ven a na hlavu mu prší nadávky. Nadávám jemu, nadávám sobě, nadávám na celej svět. Varianty a kombinace sprostých nadávek ze mě lítaj s kadencí... tatatata. Poklidně stojícímu  řidiči traktoru chybí už jen úsměv na tváři. Asi ho zabim.
Když se dosyta vynadávám a dojde mi dech, ptám se ho, co jako dělal? Krčí rameny a pak promluví. Německy! Takže já si tu málem ztrhal hlasivky a on mi nerozumněl? No, předpokládám, že za pochvalnou řeč ten můj výlev nepokládal.
Leze z něj, že mě neviděl. Klasika. A do tý odbočky k baráku zatočil proto, aby tu naložil nějakou hlínu. Blikat se mu zdálo zbytečný, když nic nejelo. 
Policajty za Boha ne, prosí, že vyplníme formulář a pojišťovna mi vše uhradí. Já měl včera pár piv a je brzy ráno, tak nevím.
Dobře, tak bez policie. Mě trochu bolí rameno a kyčel, alpinka v háji kapotáž, blatník, skvělá navigace je asi taky v hajzlu a přibržďuje mi přední brzda. Ach jo.
A mám to. Pořád se klepu. Vzteky a bezmocí. Kůrwaá.
Tak vyplníme záznam o nehodě, na pomoc nám přijde jeden místní pán. Překládá a taky zná toho šoféra, s tím, že je to moc slušnej chlapík a škodu určitě uhradí. No tak jo. Obhlížím alpinku a protože vypadá, že pojede, zkusím to. Všechno je nějak hnutý, nic není na svým místě, ale jede. Tak se nějak plazím na Dobrou Vodu.

U kostela si opláchnu bolístky léčivou vodou, natočím si do flašky, výhled už je mi fuk a jedu dál. Předám dárky, ale nemám náladu na hovory. Chci už domů.
V Doupěti mají nabito, tak jen spolknu jedno pito a pokračuju dom. 

Havlíčkův Brod, Ždírec, Trhová Kamenice a za chvilku už jsem doma. Relativně v pořádku. Kdybych ten traktor předjížděl někde mimo ves, třeba ve 100 km, už by mě netrápilo nic.
Takže v pořádku a plnej dojmů a zážitků jsem doma! Byla to dlouhá, skvělá cesta. Až ji budu sepisovat, znovu si prožiju tu spoustu pocitů, hezkých, i těch méně hezkých a znovu budu váhat, který fotky vyřadím, až je nakonec vložím skoro všechny, jako vždy, protože já je tam prostě chci.

A stejně tak chci zase někam jet, protože už bez motocest nemůžu bejt. Protože mě baví ta jízda. Protože se mi líbí každá nová krajina. Protože se mi líbí se pár dní spoléhat jen na sebe a na motku. Protože ..... proto. Vždyť přece víte, co chci říct, ne ??
A teď se uvidí, jak pracujou pojišťovny. Každopádně bych řekl, že mám letos po sezóně.
Ujeto : 300 km

Celkově ujeto : 8.357 km

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE

Kapitoly článku

Jak se Vám líbil tento článek?
Hodnocení (18x):


TOPlist