Portugalsko

Když jsem při cestě kolem Francie projížděl poblíž hranic se Španělskem, sliboval jsem si, že jednou podniknu cestu do ESP a P. Tak myslím, že je ten pravej čas tuhle cestu prožít. Vybaven jen základními info a jazykově zcela nevybaven, vyrážím a opět se moc těším, jak nám to bude s parťačkou alpinkou šlapat.

Kapitoly článku

1.    den

Prchám z práce před polednem, uložím připravený věci do kufrů a jsem nachystanej. Dcerka se za chvilku vrací ze školy v přírodě, tak pro ni dojedu k autobusu, abychom se ještě viděli než odjedu. Rychle popovídáme, rozloučím se s oběma holkama a už už vyrazit.

Trasu mám píslou na papíru pod slídou tankvaku, uvidím podle času a situace na silnicích. Takže směr Havl Brod. Tady mě na semaforu dojede kluk na moto a kam že jedu? Do Portugalska. Že dobrý. On jede do Polska, jen tak na skok a zítra zpět do Ostravy. Jedem kousek spolu a není to nepříjemný, ale jen kousek a už jsme na to s alpinkou zase sami. Sami a před námi pár tisíc kilometrů. Jsme hladoví je polykat a užít si cestu.
Pelhřimov, Tábor, Milevsko. Zastávka a vyfotit Žďákovský most přes Orlík.



Hezký. Spousta lidí fotí ty výhledy. Na vodě se houpou hausbóty a loďky a je to hezký. Vydejchnu, doleju do sebe vodu a jedu.
Na Rožmitál pod Třemšínem. Projedu Lety. O nich se řeklo a napsalo hodně. Pravda je, že utrpení lidí, se neposuzuje podle barvy kůže.
Přes CHKO Brdy do Spáleného Poříčí. Hezká krajina. Šoustkama přes Nezvěstice, Nebílovy na Dobřany, Chotěšov, Heřmanovu Huť a Kladruby. Tady je moc hezkej zámek, tak si ho cvaknu a spěchám dál.

Už bych měl hledat spaní. Spoléhám na Rozvadov, na penzion u Šilhů, ale když bude něco hezkýho dřív, kotvím. Tak jedu a koukám. Bor a po vedlejškách skoro do Rozvadova, ještě kousek po dálnici a jsem tu. Takže se jdu zeptat, jestli mají volno a jo, tak bydlím. Moto naproti do dvora pod plachtu, jen ještě máznu řetěz a jdu se zabydlet já.

Provedeno a teď na dvě a sepsat trasu na zítra. Volám dom, ale nejde to tak jen sms.
Píšu si do deníku a přestává mi psát propiska. Dopr..
Jeden vtípek jo : u interphone F4 mi loni přestalo makat pravý sluchátko. Oprava pomohla jen nakrátko, tak jsem se plác přes kapsu a koupil nový interphone tour.
A co bys řek? Nejde pravý sluchátko! Dopr..
Jdu spát.

Ujeto : 321 km

2.    den

Dobré ráno. Vyspalej celkem dobře, tak hygoška a rychle trasu na papír. Propisku jsem trochu rozběhal, ale není to nadlouho. Moc psaní to ale nebylo. Plán je někudy přes D, rychle jen přesun. Ráno zkusím někde koupit rohlík na snídani a poletím. Tak vpřed. Fotečku penzionu, písnu dom a už už.
Šoustkou na hranice CZ-D a pak už po dálnici na Nürnberg, Heilbronn, Freiburg a Mulhouse.

Počasí dobrý, nic nefotím, jen tankuju a jedu. Chci ujet co nejvíc, dneska je to prostě jen tranzit. Jede to, jen mě nějak bolí kostrč. To mám nejspíš z toho ježdění na kole. Zas něco! Kašlu na to, jedu a hranici mezi D-F ani nevnímám. A jsem ve F. Jede to dobře. Tady už se dálnici platí a já se rozhod, že tuhle cestu pojedu bez placení mýta. Takže zadám do nav Besancon bez placených úseků a vpřed. Střídaj se malý silničky se slušnejma. Víc je těch malých. F beru taky jako tranzit, i když mě to trochu mrzí. Ale jedu, ať mám čas na ESP a P. Ale pár foteček si neodpustím. Takže nějaký malý silničky, řeku a splav na řece s propustí pro lodě.

Směr Lyon, Saint-Etienne. Jedu, moc se nezdržuju a když míjím obchoďák, napadne mě, že snídaně se nekonala a jiný jídlo taky ne, tak bych mohl něco skousnout. Mám hlad jako had. Zastavím a koupím si chleba a sýr a neodolám bagetě. Nezklamala. Výborná, křupavá a přesto měkoučká. A jedu dál. Kochám se a jede se dobře.

F je moc hezká. F jo, ale co to nebe? Mračí se na mě. A už je zataženo všude přede mnou a kolem a je to tu. Prvních pár kapek je varování. Chápu a navlíkám se do nemoku. Právě včas. Provazy vody mě bičujou a z toho, jak je zataženo vidím, že ještě dlouho budou. Jasně. Jako obvykle. Jedu na motodov, takže bude pršet. Asi 150 km v hustým dešti. To je ončo.
Stěrače nemaje, občas vystrčím hlavu nad plexi, aby vítr ofouk vodu a jedu a trpím. Opatrně, smeká se to jak sviňa.
Zkouším se někde upíchnout na spaní, ale nedaří se. Zkusím nav a ta mě táhne někam přes město, kdovíkam a nakonec zabloudí a je ztracená. Kdysi nejdražší, nejlepší od nej skoropražáků z firmy nejmenované, čerstvě aktualizovaná a je zas v prdeli. Já taky. Za chviličku tma a já bloudím v dalším městě. Hotel ve Firmine nebrat (černo a motka před hotelem), tak zadám ještě chambres de hottes někde ..  A jedu.
Stromy a střechy omlácený. Něco se tu šuplo. A tady jsou závěje. Sníh? Ne kroupy. A pořádný. Naštěstí jsem je prošvih! O chvilku.
A je cíl. Venkovský stavení, zevnitř moc hezký. Motka do garáže, já do hezkýho pokoje.

Až velkej a trochu zima, ale to se spraví pod dekou.
Brnknu dom a zalezu do postele k deníku. Mám dost. Dobrou.

Ujeto : 992 km

 3.    den

Dobré ráno. Chrněl jsem jak zabitej do půl šestý. To se mi často nestává a tak jsem rád. Měl jsem toho včera plný chrupy. Takže se ještě chvilku povaluju a pak východ, zubáky a sprcha a balím. Čeká mě snídaně „dižon petit“, mám hlad, tak se docela těším. Dám sbalený věci do kufrů a už se hrnu na tu snídani. Bageta, džem, máslo, čaj, džus … Paráda. Jsem nakrmenej i napojenej a můžu vyrazit. Ještě fotečku pokoje a stavení zvenku a jedu.



Kroupy ze včera jsou tu pořád. Měl jsem kliku, že jsem je propásl. Spadly tu chvilku přede mnou.
Takže mám asi 5 km do města Firmini dál na Le Puy en Velay a Montbonnet. Výška 1.150 mnm a teplota 14 stupňů. Docela kosa, ale jinak nádherně. Kochačka.

Hergot co mě to...? Au! Můj krk! Zastavuju na odpočivku a hledám co to. Jasný, včelí žihadlo v krčku. A bolí to a hned otýká. Prima. Jsem trochu alergickej (jak na koho, jak kdy), takže možná bude zábava. Nejde vyndat mrška a bolí jak sviňa. Popotlačím motku blíž k silnici (kdybych se skácel, aby mě našli), vyndám nožík a začnu operovat. Prča. Stojím u silnice a nožejkem se rejpu po krku. Operace se povedla, žihadlo je venku a nedusím se, takže dobrý, můžu pokračovat. Ještě si odběhnu za keř a pak hned naleju zas nějakou vodu do sebe, ať je koloběh.
Silnice Route 88, dál přes Rodez na Le Lac kde u obchoďáku prodávaj palmy a Albi, kde palmy rostou na zahradách. Je tu krásně teploučko. Hezký cihlový stavby a obrovský kostely, posazený v zas trochu jiný krajině.

Dostávám hlad, tak zastavím na sváču. Takový odpočivko u hřbitova.

Cvaknu si nezvyklý hroby a mrknu do kufru, jaká je nabídka. Nic moc. Chleba a paštika. Nu což, skrmím to a zaleju vodou a můžu zas jet. Obcházím alpinku a kuk. Copak to je pod kolem?

Brouk. Ne pytlík, ale pořádnej roháč. Dlouho už jsem ho neviděl, tak si ho pořádně omrknu. Hezkej. Ještě, že jsem si ho všimnul. Mohl bejt placatej. Vezmu ho na klacík a dám na strom. Tady si lez a ne pod kola brouku. Papa, měj se!
A už budu v Toulouse. Míjím samý pětihvězdový hotely, takže nic pro mě. Ubyt budu řešit až dál. Město Simore s krásným kostelem a dál prdelkama Maseúbe, Sainte-Dode, Miélan, Rabastens.
Jedu a užívám si prázdný silničky a přírodu. Moc hezký.

Dochází mi ropa, budu muset nějakou vykopat. Zajedu k samoobslužný. Zvládnu to sám. Dmu se pýchou. Chacha. Nikdy si na to asi nezvyknu.
Měl bych dneska končit někde kolem města Pau. Už jsem tu. Koukám po ubyt. Za 100 E, další zavřeno, další plno a další taky. Jedu dál. Směr Navarenx. Tady jeden drahej hotel a další dražší a další zas pro změnu plno. Cedulka kemp. Tak to asi zkusím. Přespím ve stanu ve spacáku. Neva.
Ne. Dostanu chatku. Dobrý.



Ubytnu sebe i motku a jdu to tu trochu omrknout. Moc hezký. Historie tu čpí úplně ze všeho. Prochanda po městě v nedělním večerním tichu. Skvělý. Dvě pivka v krásný restauraci a jdu pomalu spát. Zkusím teplou vodu a jo. Porochním se a jsem jak novej.
Zalezu pod deku, lousknu jedno plechovkový a píšu si deník a trasu na zítra. Už teď se těším na jízdu.

Ujeto : 673 km

4.    den

Tak dobré ráno. Spal jsem dobře. Jako dub. Přípravy na odjezd, jako obvykle. Ještě tu vyplýtvám trochu teplý vody, jdu se porochnit do spršky.
A teď jdu vyzkoumat, jak se dostanu přes závoru ven z kempu. Otvírá se až v 9 hodin. Určitě se mi nechce čekat, ale tu závoru neobjedu. Nic jsem nevyzkoumal, takže si jdu dobalit a trochu poklidím v chatě.
Dnešní plán je někam do E, někam na západ. A jak si tak sním, zahlídnu paní z recepce. Zaběhnu za ní, že bych jel. Sedlám, vrátím klíč a čus, už jedu, jen ještě cvaknu kemp.

Napíšu do nav Bilbao. Jedu nádhernejma cestičkama, zemědělskou krajinou. Statky a statečky, rozesetý po kopcích a údolích. Samí zemědělci.
Zasněžený vrcholky Pyrenejí nejde nevyfotit, i když to není moc hezká fotka. Neva mi to.

Zámeček u obce Aroue.

Typickej domek pro tenhle kraj. I s dřevěnýma okenicema, jaký tu maj všechny domky.

Zastavím ve městě u obchoďáku na sváču.

Koupím bagetu, kus sýra a pár vod do zásoby a taky okurku. Hned se dám do krmení. Moc dobrý.
Pokračuju krásnou krajinou po malých silničkách a závistivě okukuju krásný domky pod horama.

Značku vyfotím jen tak. Jakože rapl.

Pak mě spolkne kolona na dálnici a ve městě Donatia San Sebastian zjistím, že F skončila a jsem v ESP.
Cvaknu si přístav a jeřáby ve městě.


A kolony aut mě svírají mezi sebou. Počasí je nic moc. Cejtím moře, ale je taková mlha, že ho nevidím.
Hezký veliký mosty. Ve F mají obloukový a tady zas takový.


 

Mohutný veliký a každých pár km. Všechno je přemostěný. Šikovný.
Konec dálnice a do kopce do hor.

Hezká silnice se nahoře zlomí a zas padá dolů a já s tisíci aut taky. Pár fotek z hor a pak od moře.


Ale stavět na dálnici kvůli fotkám se mi nechce. A když už se odhodlám, je zas mlha, že se nedá. Tak opravdu jen pár.
A trasu si taky nepíšu, takže večer budu vědět houby a budu si nadávat, že nevím, co napsat do deníku. Ty názvy měst jsou nezapamatovatelný. Pamatuju Torrelavega a pak na Oviedo. Až tam ale nedojedu, protože z horka je najednou zima a zataženo, jen začít padat voda. Nechce se mi zas moknout. A zima mi leze pod hadry. Budu hledat spaní. Koukám po hotelu a nic. Zkusím nav a jedu k penzionu na břehu moře. Zavřenej. Je tu ještě maličkej kemp. Voní tu tráva marjána, ale nikde nikdo. Ještě popojedu. Chtěl bych malej hotel, někde ve městečku a večerní prochandu, pokud nebude úplně lejt. Hotel El Foyu Huerres-San Juan v obci Colugna. To zní dostatečně honosně co? Přijedu k němu a je na úplný samotě a vypadá prázdně. Nu což. Jdu se zeptat. Volno mají a mraky jsou nalitý, jen spustit, tak to nebudu pokoušet.
Ubytnu se a alpinku parknu pod střechu, máznu jí řetěz, jako každý večer a taky ji trochu pohladím po nádrži, jako dík za cesty (snad nejsem divnej).

Malá prochanda, ale je zima jak sviňa, tak pod deku a lámu si hlavu, kudy že jsem to dnes jel. Mix malých silniček s většími i dálnice. Celkem to jelo, ale plechovek je hodně skoro všude. Samo pumpy nějak zvládám, ale radši mám ty s obsluhou.

Ujeto : 481 km

5.    den

Dobré ráno. Do růžova. Pozdě večer ještě někdo hulákal na chodbě, tak jsem dost dlouho držel, ale pak jsem vylít a ze dveří mocně zařval „ticho kurva“. A bylo ticho. Až do rána.
Kouknu z okna a zataženo. Zkusím z telky odposlouchávat něco z líbezného jazyka španělského.
Kouknu za chvilku a vykukuje sluníčko. Není na co čekat. Vlastně je. Ještě snídaně. Tak šup. S plným bříškem pobalím a vpřed.

Z mlhy vystupujou hory, zkusím počkat na hezkou fotku, ale je to na mě moc dlouho, takže jedu. Ještě jsem si přioblík triko s dlouhým a bude to tak lepší. Valím.
Za kus natankovat a za další kus už se zas soukám do nemoku. Jsem jak medvěd, ale v suchu. Najedu na neplacenou dálnici , takže to frčí.
Je škoda jen tak letět, bez nějaký fotky, ale z dálnice fotit nechci. Zařek jsem se. Je to nebezpečný. Nechat se smést kamionem nechci. Pak přeci udělám vyjímku a v místě, kde se mi to zdá hezký a bezpečný, zastavím a cvaknu dvě fotky.

Náklaďák, co jede kolem profrnkne a řádně mě protroubí a šofér si klepe na hlavu, takže jsem evidentně neměl dobrej nápad. Má pravdu, vždyť neohrožuju jen sebe. Padej dál!
Směr Lugo.
Dál po dálnici, sic podle oceánu, znamená černý zatažený nebe. Odbočka na menší silnici, směrem pod nebe modrý. Jasná volba.
Zemědělská krajina, takže farmy a statky a plno traktorů a vůně domova. Navíc se mírně zatahuje. Tak nevím, jestli uniknu?
Fotky nic, protože by vypadaly asi takhle :

A za kus se trochu vyjasní, cvaknu kostelík a hřbitov. Zase jinej.

A pak už do nemoku a dál zas sundat. Blázinec. Asi si ho nechám, už mě to neba.
Co je to za stromy. Loupe se jim kůra. Jsou jich celý lesy. Velký pokácej a malý vysadí. Hospodářský stromy. Jako u nás smrky.

Směr Santiago de Compostella.
Docela se těším na město poutníků. Chci ho vidět. Lidi v pláštěnkách, sami, nebo ve skupinkách kráčí vytrvale k cíli. Už to nemají tak daleko. Všichni během cesty měli asi dost času na přemýšlení o svých věcech. O čem asi? Každý o něčem jiném, ale touha dojít do společného cíle je pro všechny stejná. Dosáhnou snad odpuštění, vykoupení, splní slib či povinnost ….... anebo se nic nestane a život půjde dál? Nevím.
Jsem tu.Chci vidět tohle posvátný město. Stihnu dvě fotky.

Ale vyšší moc mě tu nechce. Zřejmě jsem málo věřící. Prší, ne leje, ne něco víc, ne až poslední možnost. Na Santiago spadlo moře. A já jsem tu!
Na katedrálu mě přešla chuť, na Santiago taky, na ESP taky, na dovolenou taky, na …...taky. Kurva!
Takže jestli to byla nějaká zkouška, neobstál jsem. Je mi líto, jedu pryč. Směr Fisterra.
Jedu krokem, ale to se děje po cestě, jsem si ani neuměl představit. Padají provazy vody. Nemůže to být horší.
Může! Ještě vítr, ale takovej, že lítám sem a tam po celý silnici. Neodvažuju se jet víc než 30, až mě to sfoukne ze silnice, abych se nezabil.
Tak tady mě fakt nechtěj. No vždyť už jedu do p..ryč.
Držím křečovitě řídítka a snažím se zůstat na silnici a něco vidět. Nemůže to být horší.
Může! Ještě mlha. Taková, že by se dala krájet.
Ukrojil bych si a vypadnul, ale takhle teda ne. Jsem jako bejk. Nedám se! Tohle dojedu! Musím! Chci! To dám!
Posledních pár km před Fisterra, z těch 80, už se jen šklebím do helmy, jak pako. Tohle bude vydřený. Ale bude!
Voda v botách, i v helmě, i v rukavicích. Jen nemok drží spolehlivě celý ty roky, co ho mám. Nevyměnil bych ho za nic!
No dojel jsem to. Bylo to už za hranou ale … co je už za hranou?
Fisterra. Bylo to nejzápadnější místo v ESP, než zjistili, že „to“ místo je asi 15 km severněji. Nejspíš se ale nic nezměnilo.
Nejdřív mám starost o bydlení. Včera jsem na Net trochu pohledal. Vyberu první možnost a dám do nav. Přijedu před hotel Ancora a jdu se zeptat. Zřejmě mají dojem, že je navštívil vodník, co mluví prapodivným jazykem. Ale místo pro mě mají a pro alpinku taky naproti v garáži. Super.

Parknu moto a pak sebe.

Hned do sprchy, tentokrát do teplý. Dlouhá sprcha.
Mrknu ven a ono neprší. Takže jsem měl pravdu. Beru to jako schválnost. Nechtěli mě tam.
Jdu se projít a nejspíš vypadám důvěryhodně a domorodě, protože jen vylezu a ujdu pár kroků, ptá se mě nějaká paní, kde je supermarket. No, možná nevypadám zas tak důvěryhodně ani domorodě, ona paní byla starší a zřejmě přes brejle špatně viděla.
Nacvakám pár fotek, projdu městečko, koupím pohledy a známky a něco na zub a jsem takovej spokojenej.

Zvládli jsme to. Oba. Přes všechny nesnáze  i nepřízně a myslím, že i klacky pod nohy. Jsme dobrý!
Na pokoji něco zhltnu a jdu dolů na dvě pivka k deníku. Dost jsem toho zapomněl, tak si lámu hlavu a píšu. Nějak to do kupy dám.
A trasa na zítra? Jdu na to. Nebo až ráno? Asi někam podle počasí. Asi ...

Ujeto : 458 km

 6.    den

Dobrý ráno!
Jsem vyspalej brzy. Je 5,30 a beru mapu a koumám nad dnešní trasou. V televizi v předpovědi ukazujou, že všude na západním pobřeží bude dneska hnusně. I v Portugalsku. A ve vnitrozemí hezky a teplo. Tak myslím, že se po včerejšku popojedu trošku ohřát. Ještě jsem neroztál. Venku je tma a leje. Bezva.
Co mrknout na nějaký jezera nebo přehrady místo oceánu? Jdu na to. Posnídám zbytky zásob nad mapou a balím a tajně doufám ve změnu počasí. Uvidíme.
Sbaleno, takže čus. Do garáže pro alpinku nasoukanej už v nemoku a to je dobře, protože pořád prší. Vyjedu, za kus cvaknu alpince fotku na památku a ještě lodičky a útes a už vážně pryč.

Cedulky jsou pro poutníky do Santiaga.

Tam nejedu, byl jsem tam včera. Stačilo.
Na Mazaricos a Noia.

Jedu maličkejma silničkama a byla by to pěkná trasa, kdyby tak nelilo. Sakra.
Zase jeden hezkej most. Je jich tu hodně. Všechny údolí jsou přemostěný. Mají ty mosty takový solidní, pevně stavěný. Se mi zdá teda.

Město Padrón. Nějakej cyklista tu má pomník. Asi je, nebo spíš byl slavnej.

A zase most. Starobylej, přes řeku Ulla.
Směr A Estrada. Loupací stromy kolem silnice se mi zdají už docela normální, i když tohle jsou mackové. Celá alej.

Pořád leje a řádně. Vždycky, když na chvilku poleví udělám nějakou fotku a trochu pookřeju. Jen do dalšího slejváku. Dopr to už snad není možný.
Cvaknu hřbitůvek a taky alpinku nahoře na kopci.

V kopcích jsou rozházený domečky, někde vesničky.

 

Trasa A Estrada, Forcarei, Lálin.
Takový malý úzký uličky jsou v každým městě.

Tyhle větráky jsou tu naprosto běžný. Vyroběj asi dost velký procento elektriky, takže zelený se radujou.

Vinice v kopcích budou dost náročný na údržbu, ale víno z nich musí být dobrota.

Přehrada na řece Mino u města Chantada.

Dál na Monforte de Lemos.
Hezkej hrad na kopci nad městem.

A jak tak koukám do foťáku, co to vidím? Ono vykouklo sluníčko. Nevěřím, leč doufám, že to bude nadlouho.
To co vypadá, jako sesuv půdy, je ve skutečnosti tunel a jezdí v něm vlak.

Řeka Sil. Mohutná.

Někde, myslím, že ve městě Quiroga, se stavím v obchoďáku, koupím vodu a něco, co vypadá jako plněná placka něčím. Ještě bagetu, šunku a vodu. Taky okurku, ale tu nechám u kasy, protože jsem ji nezvážil a zpátky nejdu. Na parkovišti se dám do placky, ale neskrmím ani čtvrtku. To je hnus velebnosti! Fuj, co jsem si to koupil?
 Zahodím zbytek do koše, naleju do sebe vodu a jedu dál.
Krásnej starej most.

Hezkej. Směr O Barco de Valdeoras. Ze všech těch kopců kolem se těží břidlice.

Vytěží, opracuje a naskládá na palety. Odveze je kamion. A na něj, je naloží tenhle chlapík. Kámoš. Dali jsme pár vět a jedu.
Kamiony co odváží břidlici, jezdí po těchhle silničkách.

Takže bacha, zabere ji celou.
A to mi připomíná  Bulharsko. Tam přeci taky těžili kámen, zpracovali (ručně), na palety a na kamiony. Vzpomínám. Tehdy to byla krásná trasa.
A svítí sluníčko a schnu a sundám nemok a už je dobře a už jsem veselej. Byla to jen voda. I ten zmrzlej, strojenej úsměv na tváři roztává. Je to lepší.
Nádherný výhledy mě rovnaj do pohody.
Kdopak asi obývá tenhle domek? Tam musí snad bydlet jen nějaký zapomenutý partyzáni z války.

Směr La Bana, Enciedo. Tak to je krásný. Serpentiny jak vyšitý. Jen bacha na ty kamiony. Pořád tu jezdí.
Fotky nikdy nevystihnou tu reálnou krásu. Když na ně teď koukám, jsou nic moc, přitom když jsem je fotil, zdálo se mi, že budou nádherný.

Sedlo Las Gobernadas 1.410 mnm.

Je to jen hezčí a hezčí. Tahle trasa je vybraná úplně náhodně a řekl bych, že se fakt povedla. Krásný podívání.

Všechny domy ve městě mají střechy jaký? Břidlicový to dá rozum, když se všude kolem těží břidlice.

Sedlo Carbajal 1.341 mnm.
Nějakej památník cvaknu od pumpy, kde tankuju. Jen tak tak. Ještě, že tu pumpa byla.

A je večer, tak bych měl hledat bydlení. Mám něco vyhledaný, ale nav to neukazuje. Ještě je to daleko. Do Galende 60 km. Tak makej hochu.
Cvaknu spálenej les.

Nic zvláštního tady. Spousty hektarů.
A pak vjedu někam, kde je to opravdu nádherný.

 Kochám se. No, kochám!! Mrknu před sebe a už vidím, že špatnýýý...
Brzdy nestíhám, hop přes příkop do štěrku, slalom mezi kameny v louce a STOP před srázem. Jak v televizi. Ty vole! Dobrý.
Dostat se na zpátky silničku je dost namáhavý. Jsem tu a budu se muset chvilku vydejchat. Klika!
Ale je to tu nádherný. Nádherný. Jedna obrovská skalka s nádhernejma kytkama.
Nav ukazuje 1.850 mnm. Pod vrchem Alto de los Alamicos 1.950 mnm.
Tady se to láme a sešup dolů. Uzoučká silnička a už nefotím, jen pádím dolů. Nahoře byla citelná zima, teď ve 1.350 mnm je to lepší, ale horko mi teda není.
Hledám ubytování. Chtěl bych k jezeru Lago de Sanabria, který je cílem dnešní trasy. Tak bych tam rád dojel. Letím, jak splašenej. Pod vousy se šklebím tomu mýmu dobředopadnuvšímu hopnutí.
A už je to jen kousek, vypadá to dobře, dojedu to.
Restaurant a hotel Don Pepe u jezera. Jdu se zeptat a jo, je volno, tak beru a bydlím. Alpince máznu řetěz, přikreju ji plachtou, pak ubytnu sebe a jdu se taky promáznout dolů do restaurace. Třetinkový pivo Estrella Galicia. Pitelný.
Sedím u deníku, píšu si dnešek a pominu-li propršenýho skoro půl dne, jsem spokojenej. Nádherná trasa.
Dostanu k pivu podomácku naložený olivy. Výborný.
Tak další den u konce, musím vymyslet trasu na zítra. Už zase se těším. Já to ježdění fakt miluju. Chci do Portugalska a samozřejmě zpátky k oceánu. Pustím v televizi počasí a doufám v dobré zprávy. Mělo by být slušně. Těším se.
Cvaknu si ještě pokojík do sbírky.

A teď už dobrou.

Ujeto : 475 km

 7.    den

Dobré ráno. V pohodě prospaná noc, mi dodala sílu. Už se těším na jízdu.
Počkám na snídani, kterou jsem si objednal na 8,00. Normálně se podává v 9, ale vyhověli mi. Díky.
Balím a pojedu. Pár fotek. Alpinka měla na noc společnost. Růže v trní, to je jasný (nic ve zlým).

Foto jezera Sanabria.

A pak ještě hrad ve městě Pueblade Sanabria.

Městečko Pedralba de Pradeira se zahradama a políčkama.

Když je tahle značka, zatáčky jsou krutější.

Je to tu hezký. Do kopců. Nádherná příroda. Skalničky už asi odkvetly, ale další kytky krásně kvetou.

Z kopce mám výhled na tunel pro vlak a taky na další most.

Hezkou silnicí pod větrníky a kolem hezky barevných skal na Calabor a dál už je hranice E – P.

Co si tu jedni o druzích myslí je patrný  z cedulí. Jedna prostřílená, druhá s nápisem nemyslím, že pochvalným.

A jsem v Portugalsku.

Na papíru mám napsanou trasu Franca, Rabal, Braganca, Vimioso, Mogaduro, Pinhel. Tak jedem.
Zvlněná krajina, dobrá silnice, perfektní zatáčky, hezký počasí.

Můžu si přát víc?
Užívám si toho všeho naplno.
Cvaknu si zas most a taky baču s ovečkama.

Zem v sadech, i jinde, je zoraná a uvláčená. Řekl bych, že je to protipožární opatření. Už jsem si toho všiml dřív po cestě.

Sjíždím z kopců do rovinatější krajiny.
V dáli kus od silnice zahlídnu zříceninu. Tak co kdybych k ní vyjel a trochu si vydejch a rozhlíd se po kraji. Tak vpřed. A jsem tu. Vyjel jsem skoro nahoru. Cvaknu pár fotek a trochu se porozhlídnu. Hezký.

Probíhají tu vykopávky. Projevím zájem a dostává se mi výkladu. Kdyby jen tušili, jak málo jim rozumím. Snad přeci něco.
Naleju do sebe vodu a pokračuju.

Dole ve vsi ještě cvaknu kostel a za kus jsem už v kopcích. A zase tuhle trasu musím zařadit někam nahoru. Ta se mi povedla. Bez nápovědy. Sám. Dobře jsem vybral. Dobře.

Neuvěřitelný množství zatáček. Pravá, levá, střídaj se a silnice s perfektním povrchem láká k dobrodružství. Jsem čím dál odvážnější. Pokládám se do zatáček pod plynem a užívám si to všechno. Tohle fakt nemá chybu. Do deníku jsem si napsal, že jsem si připadal, jak Chorche Lorenzo, ale tady bych to snad raději psát neměl.

Národní park Douro kterým protýká stejnojmenná řeka.
Mízu z borovic odchytávají. Kdoví nač?

U silnice rostou kaktusy, tak si je cvaknu a jedu.

A o kus dál jsou na stromě pomeranče. Cvaknu a … ne neodolám a tři si utrhnu. Jsem na silnici v kopcích, ne na zahradě, snad mi bude odpuštěno.

Neujedu daleko a za kousek už stavím na místě s vyhlídkou a nedočkavě a s ohromnou chutí ty pomeranče oloupu a sním. Ňam. Jsem zapatlanej, šťáva mi teče po bradě. Ňam.
Jedu po mostě přes řeku Douro a nejenže jsou tu lodě pro turisty, ale moje cvičený oko, neomylně najde i pořádnou rybu. Tu mít na prutě.

Městečko Barca de Alva.
A desítky krásných výhledů a kilometrů následujou. Pořád a pořád.

Další městečko Castello Rodrigo.
Je tu superhyper, tak si koupím něco na zub. Cleba, okurku, sýr a vodu. Taky activii, kterou zapiju kus chleba.
A pálím dál krásnou krajinou. Je to tu hezký.

Díky navigaci se podívám a projedu po úplných šoustkách. Uzoučká silnička, obložená z obou stran zídkou z kamene. Jak v nějaký pohádce.

Musím na pauzu. Zastavím u pomníčku na foto a koukám, co to tu roste po stromech. Nějakej mech.

Tyhle zpomalovací hrby jsou velice funkční, i když tak nevypadaj.

Město Guarda. Tak nějak ho objedu a pokračuju na další město Coimbra. Je to ale ještě asi 100 km a to už dnes asi nedám. Je 17,30. Mrknu na nějaký ubytování ve městě Covilhä. U prvního hotelu nemám kde zastavit, zadám další a za kousek už stojím před hotelem Sport. Takovej noblesní. Myslím, že pojedu dál, ten bude drahej.
Jdu se zeptat. Ještě než ze sebe něco vysoukám, uvidím cedulku 100 E.
To nedám, zapomenu na hady na silnici a jdu do stanu.
Přemýšlím, jak bez hanby vycouvat a utýct a slečna najednou píše na cedulku 30 E. Platím hotově, obstarám alpinku a jdu bydlet. Krásnej pokoj.

Dám si sprchu, navlíknu kraťasy a triko a jdu se projít. Hezký město.
Uzoučký uličky, historický budovy a schůdky, na který se nevydám, abych se neztratil.

Stejnej průvod, jako jsem viděl už někde po cestě, mířící do kostela. Před kostelem je úplnej koberec z kytek.
Dodávka s valníčkem, co se u nás nevidí a tady jich je plno.
Cvaknu pár fotek a dám si dvě pivka v zajímavý hezký hospůdce.

A půjdu bydlet. Musím dopsat deník, vymyslet trasu na zítra atd. Jako každý večer.
Píšu a píšu všechno, co vylovím z pamněti. Jde to ztuha.
Prstem po mapě maluju zítřejší trasu. Je to nějak děsně daleko, ale uvidím, jak to pojede. Možná kdybych vynechal ráno snídani, abych tu nečuměl do 9, mohl bych vyrazit třeba už v 7 a měl bych pěknej náskok.
Tak asi jo. Zkusím to.
Dobrou.

Ujeto : 352 km odkroucených v kopcích

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE

Kapitoly článku

Jak se Vám líbil tento článek?
Hodnocení (18x):


TOPlist