Na motorce kolem Evropy část II.

Španělsko

Pro cestovatele je tato země perlou a motorka je tu tím nejlepším dopravním prostředkem. Perlou proto, že krásná je tu všude nejenom příroda. Desítky městských center, hradeb, katedrál, klášterů a přírodních památek je tak významných, že stály za zápis na seznam UNESCO a sotva najdou ve světě srovnání. Pro motorku pak mluví veliká rozloha země, její hornatý povrch a více méně stále krásné počasí.
Velké jsou tu většinou i vzdálenosti mezi městy. Zdejším vládcům to od nepaměti komplikovalo kontrolu nad větším územím. Proto bylo na historickém území dnešního Španělska vždy více sídel moci a v nich se logicky opevňovalo a stavělo ve velkém. V roce 711 přeplula armáda afrických Berberů Gibraltalský průliv a tuto nesjednocenou zemi postupně téměř celou obsadila. Dalších více nežli 700 let tady pak své stavby budoval i islám. Palác posledních muslimských vládců, Alhambra v Granadě, je dodnes jednou z nejvýznamnějších památek nejenom islámských, ale i celého Pyrenejského poloostrova.
Repliky lodí Pinta, Nina a Santa Maria, které jsou dnes zakotveny v doku Rabida u města Huelva, jsou připomínkou další příčiny výstavnosti Španělských měst. Když na nich odsud Krištof Kolumbus vyplul hledat cestu do Indie, otevřel v nově objevených zemích a pozdějších koloniích zdroj velikého bohatství.
Prohlídka zmíněných lodí na mne dost zapůsobila. Je těžké uvěřit, že jsou postaveny v původní velikosti. Šířka „Niny“ je pět metrů, délka necelých třicet. Jedna paluba a podpalubí, žádné kajuty. Dole byla zvířata a zásoby, posádka musela žít a spát na palubě. Není divu, že ji tvořili kluci mezi 14 a 18 lety, kdo rozumný by se sem taky dal nalákat. Za zmínku určitě stojí, že i tyto věrné repliky dopluly před nedávnem s velikou slávou do Ameriky a zpět.

Cuenca – 18. a 19. Května / 6.720 km

„Je největším překvapením regionu Kastilie-La Mancha. Má působivou polohu na vysokém útesu mezi řekami Huécar a Júcar. Je slavná svými Casas Colgadas (zavěšenými domy) působícími závratě“. Zhruba tak začíná kapitola o tomto městě v knize Špaňelsko od National Geographic.
Co jsem si o městě a prvních stovkách španělských kilometrů napsal já? „ Je tu horko a krásná země. Ohromná plocha, červené hory i půda, krásná krajina, kvalitní silnice, slušní řidiči a minimální provoz. Jedu pomalu a užívám si to. Španělsko je úplně jiné, než kterákoliv zem, kde jsem kdy byl. Trochu mi připomíná Afriku. Opuštěné vesničky s rozpadajícími se domy. Pasáci a ovce. Většinou jedu nad 1.000 m n/m a fouká studený vítr. Míjím desítky větrných elektráren…“
V Cuence si dopřávám den volna, určitě za to stojí. Spím v campu asi 8 km od centra. V noci je 9 st.C během dne přes 40. Motorku nechávám odpočinout a jdu těch cca 20 km pěšky, krásnou krajinou podél řeky. Cítím, že tady je země mého srdce a chci si ji užít. Kdo ví, zda se sem budu moci ještě někdy vrátit.

Toledo

Návštěvu Toleda nelze vynechat. I ono bylo sídlem Španělských králů, arcibiskupa nebo i hlavním městem. Je teprve 20. května a přesto tu zažívám jeden z nejteplejších dnů mého života. Píši si : „ je šílené horko, staré město ale není moc veliké, na cestu si kupuji 2 lt džusu a vyrážím. Z kamenného mostu sv. Martina pozoruji vody řeky Tejo. Jaká je to ještě říčka. Ústí až v Lisabonu, tam mne přes ní musel před dvěma lety převést i s kolem parník. Po návratu ležím dvě hodiny nahý ve stanu. Je 19.hod a 40 ve stínu, jsem úplně grogy!“ Jak se ale teď do svého deníku dívám, ve 21.30 jsem už vesele popíjel místní červené víno, bylo už jen 30 st. a měl jsem moc pěknou pohodu. Aby ne!

Ruta de Don Quijote

Z Toleda pokračuji dál na jih do Andalusie a nechávám se vést cestou slavného rytíře. Moc jsem se těšil na kraj a místa, kterými světoznámá postavička pana Cervantese putovala. Dobýt si slávu svými chrabrými činy. Don Quijote - může být v té nekonečné Španělské zemi ještě něco španělštějšího?! Jeho cesta je dnes světovým kulturním dědictví a na seznamu UNESCO. Byla vytyčena a slavnostně otevřena v roce 2003. Vede suchou krajinou horských plání, kde holé kopce střídají malebné vesničky, hrady a větrné mlýny. Bez konce se tu táhnou olivové háje a vinice.
Oblast la Mancha je místo, kde hodiny času tikají velmi pomalu. Nejezdí sem turisté, proto je marné hledat moderní hotely, kavárny či prodejny suvenýrů. Kolik takových míst v Evropě ještě je? Když jsem toužil poznat Španělsko, myslel jsem na La Mancha. Na svět bez chodníků ze zámkové dlažby, veřejných WC, turistických značek a nápisů „zimmer frei“. A takové jsem ho opravdu našel. Je tu a bude ještě dlouho nabízet svoji tichou pohodu každému, kdo sem zavítá.
Centrem oblasti je město Ciudad Real. Ve vzpomínkách mi ale nejvíce uvízly olivovníky. Ne, že bych je viděl prvně v životě, nikdy ale v takovém množství. To nebylo milión olivovníků, tady jsou jich milióny miliónů.

Andalusie

Většina asociací, které máme se Španělskem spojených, pochází právě odtud. Tanečnice flamenga, jezdci v širokých kloboucích na krásných koních, býčí zápasy, olivové a pomerančové háje, zasněžené vrcholky hor nad kouzelným městem, bílé vesničky v příkrých stráních, nekonečné pláže. Andalusie je Bohem požehnaný kout země. I když je tu dlouhodobě vysoká nezaměstnanost, lidé se podle průzkumu přesto považují za šťastné. Španělsko je daleko a Andalusie ještě dál. Kdo ale chce tuto zem opravdu poznat, musí až sem. Nebo alespoň sem.

Cordoba

V minulosti bylo toto andaluské město také i hlavním, nejprve římského Španělska, později maurského království. Před 1000 lety byla Cordoba se svými 500 tis. obyvateli dokonce jedním z největších měst na světě. V té době byla možná nejbohatším městem a protipólem Bagdadu. Společenský význam města ale postupně upadal, přišly epidemie a období sucha. V roce 1700 tu žilo už jenom 20 tis.lidí.
Hlavní historickou atrakcí města je mešita. Rozlohou 24 tisíc m²patří k největším a navíc i nejzachovalejším na světě. Díky své kráse zůstala zachována i po vyhnání Maurů z Cordoby. Katolická katedrála vyrostla na prostranství v jejím středu.

Koně a jezdci

Cestou k branám mešity jsem v uličkách starého města potkal tři slavnostně vystrojené jezdce na koních. První jela asi dvacetiletá dívka, za ní dva starší muži. Nesčetnými chodidly po staletí leštěná dlažba moc jistoty koňským kopytům nenabízela. Koně byli viditelně dost nervózní a nejistí se zdáli i jezdci. První spadl kůň pod krásnou Španělkou. Klouzala možná deset metrů. A hned po ni druhý jezdec. Koně jen obtížně vstávali, nohy se jim chvěly a nechtěli jít dál. Chvíli tam tak stáli, jezdci je drželi za uzdu co nejtěsněji a přemýšleli co dál. Pár zvědavých diváků tiše čekalo, jak to asi dopadne. Nevypadalo to moc nadějně, jak se některý kůň pohnul, nohy se mu hned rozjely. Když je jezdci nakonec pomalým krokem pěšky odváděli, ozval se potlesk. Poděkování za nepřipravenou ukázku jezdeckého citu a umu.

Setkání v campu

Cordoba pro mne měla připraveny i další zážitky. Do campu ohlásilo dunivým brumláním svůj příjezd BMW 1200 GS. Mohutný Belgičan na cestě do Maroka. Světe div se, nějakou dobu studoval v Praze scénografii a při té příležitosti si pořídil i českou manželku. Chvíli si prohlížel plán mé cesty, přilepený na plexy motorky a pak ho upoutal vzorek zadní pneumatiky. Neubránil se skepsi. „Jestli ji hned nevyměníš, můžeš na tu trasu klidně zapomenout!“ Věděl jsem to i bez něho, odborná expertýza mi ale trochu zahrála na nervy.
Pak ještě přišel moc příjemný Švýcar, právě dnes slavil své 68. narozeniny. Zaujalo ho jednak CH na mých kufrech, ale i H, BiH, HR a F. Vyprávěl mi, že když mu bylo 18, dojel na kole z Francie až do Dubrovníku a zpátky. Musel to být asi slušný výkon s materiálem, který byl v roce 1958 k dispozici.
Do svého deníku si druhý den píši: „ Ráno začalo šťastnou náhodou. Hledám servis Suzuki, potřebuji výměnu vzduchového filtru. Když zahlédnu několik čtyřkolek na chodníku, zastavuji a ptám se na cestu. Z obchůdku se kupodivu vyklubal pneuservis motorek. Chvilka telefonování a kurýr přiváží nové Michelin Road,jediné, které se daly v potřebném rozměru rychle sehnat. Za necelé dvě hodiny vyrážím spokojený, uklidněný a o pár stovek Euro lehčí, směrem na Granadu.“
Michelinky mi vydržely až domů, celých dalších 20 tis. km. Ne mokru mne ale párkrát zadní a jednou dokonce i přední guma trochu vyplašily. Bylo to sice v deštích, o jakých jsem do té doby neměl ani tušení, původním Metzeler Tourance Exp se ale nevyrovnaly. Na suchu mi naopak přišly klidnější a kultivovanější, přesto jsem se k Metzelerkám po návratu vrátil. V dešti není nad pocit jistoty a bezpečí.

Granada – 22. a 23. Května / 7.458 km

V celém Španělsku není prý přitažlivější turistická památka nežli palác Alhambra nad Granadou. Vidět nejkrásnější dochovaný maurský palác a pohádkové zahrady plné kašen, vodotrysků, cypřišů a altánků za 12 Eur (2009) určitě stojí. Ví to ale celý svět a dostat se dovnitř má svoje pravidla.
Když na vás u kasy před hlavní bránou konečně dojde řada, je nutné zjistit, na který den a od kolika hodin vaše vstupenka platí. S tím mne trochu doběhli. Vysvětlil mi to až hlídač, když jsem se s čerstvě koupeným lístkem nadšeně hrnul dovnitř. Termín vstupu byl na něm vyznačen až za šest hodin. Z města je to sem tak dva kilometry do pěkného kopce, takže zase hurá dolů. Patron cestovatelů svatý Kryštof to měl ale se mnou dobře promyšlené. Byla sobota, ulice města se plnily krásnými ženami v ještě nádhernějších krojích, jezdci na koních, býky, alegorickými vozy, svatbami v kočárech. Prostě Andalusie kam se podíváš. Paráda, nejkrásnější projev lidského hemžení na celé mé cestě.
Trochu mimo tenhle slavností obraz byl sem tam nějaký bezdomovec. Ani snad ne sem tam, bylo jich tu opravdu dost. Nezaměstnanost je ve Španělsku dlouhodobě vysoko nad průměr EU. V současné době je to reálně cca 20% proti cca 8%. A Andalusie je navíc v rámci celého Španělska na špici. Ne nadarmo je označována za bohatou zemi, obývanou chudými lidmi.

Sierra Nevada

Na Sněžné hory s druhou nejvyšší Španělskou horou Mulhacén 3480 m n/m, jsem se těšil dlouho před odjezdem. Tím spíše, že z Granady vede na jeden z vrcholů - Pico de Veleta (3398 m), nejvýše položená evropská silnice. Velmi jsem si přál ozdobit svoji sbírku všech možných nej takovou trofejí. Tím spíše, že jak stojí psáno, vzdoruje i nejzkušenějším řidičům. Uzoučká, klikatá, zasněžená a bez svodidel. Konečně tedy kroužím po úpatí hor a vzhlížím k bílým vrcholkům. Ještě teď cítím, jak moc se mi přestalo chtít opustit to báječné teplo jižního Španělska a vydat se za téměř věčným sněhem a studenými větry. Nevzpomínám si, že bych kdykoliv v minulosti odpískal svoji snahu těsně před cílem. Tady jsem se toho dopustil. Možná to tak mělo být, abych měl dobrý důvod vrátit se sem znovu.

Malaga

Místo na Veletu ujíždím tedy krásným krajem do Salobreny k moři. Podél pobřeží se táhne nekonečná řada hotelů. Někde kolem Malagy mne předjíždí KTM s českou SPZ. Za ním další a další, zdraví, ale uhánějí dál. Dochází mi benzin, po dvaceti kilometrech odbočuji k benzince a ejhle. Čeští střelci mi moc neujeli, pěkně jsme se tu náhodou sešli. Radost je vzájemná, bylo to moc příjemné setkání se čtyřmi pražskými kátéemkáři.
Ve městě San Pedro se loučím se Středozemním mořem a stoupám prudkými serpentinami směrem na Rondu. Co všechno mne asi čeká, nežli někde v Řecku jeho slané vody znovu uvidím?

Ronda

Už jsem tu byl a i proto jsem tu znovu. Přede dvěma lety jsem letěl s kolem do Malagy a pak projížděl Andalusii a Algarve cestou do Lisabonu. Ronda se při plánování cest do této oblasti nedá minout. Je prý nejtypičtější z andaluských měst a určitě mimořádně působivá. Stojí tu nejstarší korida ve Španělsku, možná víc mne ale zaujali stromy, podél chodníků. Asi málo měst v Česku by se k vysazení podobných odhodlalo. Byly to pomerančovníky, navíc obsypané zralými plody.
Ronda je postavena na skálách rozťatých sto metrů hlubokým kaňonem El Tajo. Obě části města spojuje kamenný most Puente Nuevo. Ten stojí v centru města, rozkročený nad hlubokou roklí a vypadá velmi působivě. Je bezesporu nejfotografovanějším objektem a Bohužel, občas prý i spolehlivým a konečným řešením nejnešťastnějších lidských osudů.
Potkal jsem tu moc milý pár mladých lidí z Děčína. Čekali u mé zaparkované motorky. Přijeli s CK, na motorce prý ale také hodně cestují. Teď na BMW 1 200 GS adw. Před ní měli také malého Stroma a tvrdili, že na silnici byl lepší. Asi mne chtěli potěšit, nebe se totiž zatahovalo a první kapky nebyly daleko. Po rozloučení jsem pro jistotu oblékl nepromoky a vyrazil dál na Sevillu.

Sevilla – 24. a 25. Května / 7.942 km

Čtvrté největší Španělské město je velmi významné a velmi krásné. Často je označováno za nejkrásnější město Španělska a vůbec nejlepší místo pro život. Je tu mnoho opravdu nádherných parků, náměstí a náměstíček, vznešených staveb a starých čtvrtí s uzoučkými uličkami. Štěstí na schopné architekty měla Sevilla ale i v letech pozdějších.
Ve zdejší katedrále, zapsané díky největší zastavěné ploše na světě do Guinesovy knihy rekordů, je možné navštívit hrobku Kryštofa Kolumba. Nebo vystoupat do sto metrů vysoké věže, z které je nádherný výhled na město. V době svého vzniku byla rovněž největší na světě. Z málo které věže mohl islámský mezuin svolávat věřící k modlitbě s podobným komfortem. Tady totiž po vnitřní rampě mohl nezadýchaný vyjet až nahoru na koni.
Kdo by neznal slavnou operetu Carmen. Autora G. Bizeta inspirovala krásná dělnice Carmen, která pracovala ve zdejší továrně na tabák. Dnes je z bývalé továrny hlavní budova univerzity, kde studuje více než 70 tisíc studentů.
Já jsem tu prožil velmi příjemný den. Všechny věci jsem nechal v campu, do GPS zadal jako cíl katedrálu a jenom v sandálech a tričku vyrazil na prohlídku města. Katedrála byla právě pro turisty uzavřena, začínala totiž mše. Vstoupil jsem tedy jako věřící a pak si déle než hodinu užíval nevšední atmosféru vznešené budovy a krásně znějících chorálů. Byla to také příležitost poděkovat mému andělu strážnému za ochrannou ruku a poprosit ho o šťastný zdar zbytku cesty.

Cáceres

Opouštím Sevillu i Andalusii a mířím do regionu Estremadura. Zastavuji v Meridě, které je počtem památek z dob vlády Římanů na špici Španělských měst. Stojí tu například římské divadlo pro šest tisíc diváků. Je staré přes dva tisíce let a přesto slouží dodnes svému účelu. Procházím se i po římském mostě přes řeku Guadianu. Je stále funkční a pozoruhodný i svojí délkou. Řeka pod ním je tu široká téměř osm set metrů.
Největším překvapením bylo pro mne ale město Cáceres. I ono je zapsané do seznamu UNESCO. Je reálným důkazem, jak je celá oblast vzdálena turistickým centrům i trasám. Dokonale zachovalé staré město má jedinečnou atmosféru a je velmi rozlehlé. Nejvíc na mne ale zapůsobilo, že tu nebyli žádní lidé. Nikdo, ani Japonští turisté. To nebyl jen prázdný chrám nebo parčík. Ulice, náměstíčka, kostely, honosné paláce, budovy, z nichž každá by byla dostatečným turistickým magnetem mnoha evropských měst, prázdná široká schodiště, nikde nikdo. Domorodci tu téměř nebydlí a pro turisty to je prostě z ruky. Byl to vskutku zvláštní pocit.

Plasencia – 26. Května / 8.325

Plasencia patří k nejkrásnějším městům Španělského království. Proto jsem nakonec tady. Chci ji vidět. Potřebuji ale také doplnit zásoby proviantu a tak hledám a v uličkách starého města i nacházím šikovný obchůdek. Jak jsem se už zmínil, turisty tato oblast určitě neoplývá. Moje němčina proto probouzí zájem mladé a krásné prodavačky, odkud že to jsem? Když říkám, že z Česka, je zjevně ráda, že potkává více méně krajana. Je totiž ze Splitu. Doporučuje mi Iberský salám a tvrdý sýr Grand Capitán. Ten dost silně připomíná jeden z nejlepších sýrů na světě „Pažský sýr“, patřící do zlaté pokladnice jejího rodného Chorvatska.

Němé bluetooth

Delší dobu se samo vypínalo a časem zmlklo docela. Velmi mi ten příjemný ženský hlas chybí, nebyl jsem nikdy sám a navíc znal každou cestičku. Zvláště ve větších městech je sledování provozu a displeje navigace mnohem náročnější. Přilbu i bluetooth jsem koupil v Motolandu Olomouc a do Plasencie mi od nich přišel typ, kde mi zřejmě pomohou. Adresa distributora přileb Nolan v portugalském Portu. To bylo beztak v plánu a navíc skoro už za rohem.

Ávila

Jel jsem z Plasenice do Salamancy a přes Ávilu - je to podobné jako vyrazit z Prahy do Hradce Králové přes Liberec. Tahle zajížďka je ještě o kousek delší, přesto stojí za to. V celé Evropě není město, které by mělo zachovalejší a monumentálnější románské hradby. Jsou vysoké až 12 metrů a přes dva a půl kilometrů dlouhé. A co víc, v Ávile se roku 1515 narodila Svatá Tereza, která se později stala patronkou celého Španělska. Z pokoje, ve kterém kdysi vyrůstala, je dnes kaple ve velkém klášteře.
O Ávile jsem věděl, že se svými 1.130 m n/m patří k nejvýše položeným městům v Evropě. Vždyť leží o 50m výše, nežli Andora v Pyrenejích. Když měla být už skoro na dosah a nikde žádná hora v dohledu, začalo mi to být podezřelé. Už nejméně hodinu jsem jel rovinou, jaká je u nás kolem Kolína. Nakonec mne napadlo zjistit aktuální nadmořskou výšku na GPS a ejhle. Hned bylo zřejmé, že do žádného kopce určitě nepojedu.

Salamanca – 27. / 28. května / 8.646 km

La Ciudad Dorada / Zlaté Město/ je přezdívka pro Salamancu velmi příhodná. Většina budov je postavena z pískovce, který v průběhu staletí získal nádherný zlatý lesk. Co ještě dělá z tohoto města jedno z nejhonosnějších v Evropě?
Centrální náměstí Plaza Mayor patří k nejkrásnějším v Evropě. Večer jej zaplní potulní muzikanti a další umělci a také spousta studentů. Zdejší univerzita je velmi prestižní. V době založení s ní mohly soupeřit univerzity pouze v Paříži a Bologni. Studenti tu jsou vidět všude a tvoří velmi kosmopolitní komunitu. Především studium španělštiny je sem přivádí ze všech koutů světa.
Dominantou a nejvýstavnější budovou je, jako ostatně ve většině měst silně katolického Španělska, katedrála Vieja. I tady mám štěstí na mši a znovu neodolám. Mám v těchto místech pokaždé pocit skutečné přítomnosti pomocné ruky Boží. Jako by tu prosby a díky tisíců věřících vytvořily v průběhu staletí energii, které stačí jenom pošeptat své přání. A pak už jenom s hlubokou vírou čekat, až nám bude v pravou chvíli splněno.

Portugalsko

Ze Salamanci se vydávám nejkratší cestou k Portugalské hranici. Silnička 517 je sice místní okreska totálně bez provozu, přesto široká s krásným asfaltem a vede i nádhernou krajinou. Kolem jsou zase olivovníky a vyprahlá, kamenitá půda.
Hranici přejíždím u městečka Barca de Alva, když z levého břehu řeky Douro přejedu po mostě na pravý. Právě tato řeka je hlavním důvodem, proč jedu právě tudy. Na chvilku se spolu ještě rozloučíme, teče opuštěným krajem bez silnic, od městečka Pinhäo je už ale všechno jinak. Její břehy spolu s lidskou prací a umem se stávají zlatou žilou Portugalského exportu. Nekonečné vinice na úbočí vysokých a prudkých strání jsou totiž místem výroby známého Portského vína. Díky mezinárodnímu významu je i tato oblast v seznamu UNESCO.

Portské víno

Na samém začátku jeho historie stojí zajímavý příběh. Ve druhé polovině 17. století uzavřelo anglické loďstvo francouzské přístavy. Už delší dobu se totiž obě velmoci přetahovali o to, kdo bude na moři velitelem.
Nechtěným důsledkem ale bylo, že Francie, jako hlavní dodavatel vína do Anglie, ztratila možnost plnit své obchodní závazky. Bylo nutné rychle najít náhradní řešení. Obchodníci se proto vydali do Portugalska, které bylo rovněž tradičním obchodním partnerem. Jejich lodě dopluly do Porta a pak po řece Douro dále do vnitrozemí. Okolní strmé břehy byly sice plné vinohradů, s jakostí vína si ale v tu dobu portugalští vinaři příliš hlavu nelámali. Cesta do Anglie byla dlouhá a víno se tedy často zkazilo.
Až jednou při hledání kvalitnějších zdrojů narazili dva angličtí obchodníci na opata z městečka Lamega. Ten přidával během fermentace do ještě sladké hroznové šťávy silný vinný destilát. Tím zastavil její další kvašení a takto dolihovaný mošt zůstal sladký, silný a stabilní. Když obchodníci ochutnali první „Portské“, jejich nadšení bylo veliké. Vykoupili všechny zásoby a obchodní bestseller byl na světě. I když se to Portugalcům později moc nelíbilo, byli to obchodníci z Británie, kteří s jejich dnes nejznámějším výrobkem pronikli postupně na světové trhy.

Porto – 30. / 31. května / 9.160 km

„Motám se mezi příkrými vinicemi podél řeky Douro a jenom pomalu se přibližuji k ústí v Portu. Je krásně, jedu jenom v tričku a užívám si nádherné výhledy a vůně. Trochu ale spěchám, je pátek a chci stihnout otevřený obchod s Nolankami. Nakonec najíždím na dálnici a 20 km do Porta valím po dálnici. GPS mne vede, ale bez bluetooth je její sledování v hustém provozu Portských ulic dost složité. Nakonec ale vítězství! Jsme u vchodu. Šťastný beru za kliku, ale ouha, mají zavřeno. Chvilku se dívám na otevírací dobu, chvilku na hodinky a přemýšlím, kde udělali soudruzi kapitalisti chybu.“
Tak to stojí v mém cestovatelském deníku. Postupně jsem probíral možné příčiny, až se našla ta správná. Nebyl pátek, ale sobota, zavřeno bylo tak půl hodiny. Zase takový problém to nebyl. Chtěl jsem tu stejně den či dva zůstat. Projít se po tomto kouzelném městě, navštívit restauraci, kde jsem před sedmi lety slavil své 55 narozeniny, přejít po mostě navrhnutém slavným Eiffelem a ve sklepech stejně slavného Portského vína ochutnat pár doušků.

Konec „tiché domácnosti“

Obchod Nolan na adrese Porto, Avenida Da Boavista 728, jsem v pondělí ráno našel už bez potíží. Mladý prodavač vyslechl mé nářky, odběhl s přilbou dozadu do dílny a za pět minut bylo hotovo. Vyměnili malý tištěný spoj, byli příjemní a laciní. Nechtěli totiž nic a ještě mi popřáli šťastnou cestu.
Za první měsíc svého cestování jsem si stihl na GPS vypěstovat závislost. Když večer postavím stan, naliji si trochu vína, napíši své zážitky do deníku a pak s mapou v jedné a GPS v druhé ruce uložím trasu pro příští den. Postupně jsem se naučil volit průjezdní body v takovém množství a právě tam, kudy chci opravdu jet. Chvíli to sice trvá, ale je to příjemná práce a navíc pak celý příští den jenom plním přání slečny v bluetooth. Bylo velmi uklidňující slyšet zase její příjemný hlas.
Z campu v Portu jsem vyjel neplánovaně později. Recepce měla otvírat v osm, nakonec to bylo v deset. Čekali jsme tu ještě s jedním Němcem, který co pět minut opakoval: „nein, das ist wirklich nicht Deutschland, scheize!!!“ Byl to už také trochu starší dorostenec, s obytným přívěsem, ale bez manželky. Na tu je prý Portugalsko trochu daleko. Na schodech před recepcí mi vyprávěl zajímavý příběh o Fátimě.

Fátima

Leží kus pod Portem a je to nejznámější poutní místo katolického světa. Slavnější nežli francouzské Lourdy, neboť sem ročně zavítá přes sedm milionů věřících.
13. května 1917 se tu třem malým pasáčkům stala divná věc. Když se vedle svého stádečka koz před jídlem modlili, zjevila se jim zářící Panna Maria. Viděli ji všichni tři, mluvila ale pouze s nejstarší desetiletou Lucií. Ta se mimo jiné dozvěděla, že se Panna Maria ještě pětkrát vrátí a to vždycky třináctého.
Kdo by hned věřil dětem takovou zprávu. Měsíc je ale dlouhá doba a zvědavost mocná síla. Zvěst o zázraku se rychle šířila a tak, aby byl klid, zavřeli žandáři před obávaným datem děti do vězení. Mělo to ale podobné důsledky jako akce 17. listopadu 1989 na Národní třídě v Praze.
Dalšího třináctého už spolu s dětmi čekalo tisíc lidí. Panna Maria se zjevila znovu a předala Lucii tři významné předpovědi. První se týkala konce první i druhé světové války. Druhá předpověď patřila Rusku. Byla o tom, že tato zem roznese své chyby po světě, povede k válkám, mučení dobrých lidí, hladu a perzekuci a stane se nástrojem bezbožnosti. Třetí proroctví zůstalo na dlouhá léta bezpečně uloženo v hloubi trezoru ve Vatikánu. Bylo předmětem nesčetných spekulací, knih, internetových stránek i důvodem k unesení letadla.
V roce 2000 církev toto proroctví odtajnila. Týkalo se atentátu na papeže 13. května 1981. V den výročí zjevení se Turek Ali Aga opravdu pokusil Jana Pavla II zabít. Ten potom z vděčnosti že přežil jezdil každý rok do Fatimi Panně Marii děkovat.
Poslednímu zjevení dne 17. října 1917 bylo přítomno už 700 tisíc lidí. Včetně policistů, fotografů, vědců i novinářů. Fotografie z toho dne zachycují dav křičící hrůzou, když se na něj řítí slunce v šíleném víru. O přítomnosti nadpřirozených sil už nikdo nepochyboval. Lucie se tu dozvěděla, že její o rok mladší bratranec Francisco a jeho sestra Jacinta do roka zemřou. To se taká vyplnilo, dnes jsou pochování na čestném místě v katedrále ve Fatimě. Ona sama zemřela teprve nedávno, v únoru 2005. Dožila se tedy 97 let. Život strávila jako řádová sestra v klášteře nedaleko Fátimy.

Barcelos

Tohle město je zajímavé ze dvou důvodů. Jednak bylo prvním sídelním městem Portugalského hrabství a navíc se tu proslavil kohout, jehož symbol je dnes v Portugalsku na všech možných i nemožných místech. Jaký je tedy tento příběh?

Kohout z Barcelos

Legenda o Galo de Barcelos (Kohoutu z Barcelos) se převypravuje už déle nežli 600 let. V té době prý městem procházel poutník na cestě do španělského poutního města Santiago de Compostela. Měl ale špatný den - byl tady obviněn z krádeže a odveden k místnímu soudci. Ten právě obědval a rozsudek byl vyřízený mezi dvěma sousty. Pověsit! Poutník marně přesvědčoval o své nevinně, nakonec mu ale nezbylo nežli se spolehnout na zázrak. Se zrakem upřeným do pekáče před soudcem zvolal „Ať tento pečený kohout zakokrhá, jestli jsem nevinný!“ A ejhle, byl nevinný. Dost na to, aby tu byl v zápětí postaven pomník Ježíše s kohoutem, dodnes uchovaný v Archeologickém muzeu a aby legenda o obživlém kohoutovi zahájila cestu světem. Alespoň tedy Portugalským.

Dálnice

Novodobou legendu o nehodném poutníkovi jsem tu na rozloučenou s Portugalskem zanechal nechtěně i já sám. Hraniční město Tui Valenca je průsečíkem několika cest různých kategorií, včetně dálnice. Přifrčel jsem po takové makadamové z národního parku a trochu se tam motal. GPS mne stále naváděla právě na dálnici, kam jsem určitě nechtěl. Přesto jsem se na ni nakonec octl.
Najel jsem tak nějak z boku, mimo mýtnici. Když mi GPS vzápětí oznámila, že mám za 750 m zvolit výjezd vpravo, byl jsem v pohodě, tam jsem se chtěl. Vpravo to už ale mimo mýtnici nebylo. Slečna u okénka byla moc pěkná a milá, chtěla ale buď tiket, nebo 18 éček. Pane Bože, za necelý kilometr! Moje blablabla si sice asi třikrát v klidu vyslechla, pokaždé ale stejně klidně prohlásila „tiket nebo 18 éček“. Trochu se to protahovalo, řada za mnou rostla a situace vyžadovala nějaké řešení.
Nakonec jsem to vzdal a souhlasil s tou šílenou sumou. Hned mi ale svitlo, že vlastně nemám eura, jenom kartu. K mé smůle ji slečna nemohla přijmout, neměla tam terminál. Vyšla ven, opsala si číslo motorky a vystavila mi šek. Bylo naprosto jasné, že ho při první příležitosti zaplatím. Najednou ale byla hranice a za ní Španělsko. Někdy se holt nepodaří naplnit ani ten nejčestnější úmysl.

Portugalsko mýma očima – 3 dny / 500 km

I když je zemí objevitelů, zůstává samo téměř neobjeveno. Má nádhernou přírodu, více památek zapsaných do světového dědictví UNESCO než například naše republika, slavnou historii i příznivé ceny. To platí i o restauracích a kavárničkách, kde i stolní víno má navíc výbornou jakost a o rybích specialitách se zdá ještě po návratu. Města jako Lisabon nebo Porto patří nesporně k nejkrásnějším na světě. Všude jsem potkával příjemné lidi. Poznal jsem Portugalsko jako klidnou a milou zem, která určitě nikoho nezklame. Spíše předčí očekávání!

Znovu ve Španělsku

Santiago de Compostela – 1. / 2. Června / 9.517 km

Horským národním parkem Peneda-Geres jsem se tedy vrátil do Španělska a pokračoval ve směru na další slavné poutní místo - jedno z nejslavnějších a možná i nejstarší. Své jméno odvozuje Santiago od Svatého Jakuba a Compostela je pole ozářené hvězdami, možná hvězda na poli.
Bylo, nebylo, před více nežli tisíci lety přistály ostatky Svatého Jakuba, prvního z popravených Kristových apoštolů, ve Španělsku. Po tisíci letech se takto vrátil na místa svého misijního působení. Souběžnou událostí byla nehoda jednoho z rytířů, přihlížejících připlouvání plachetnice z daleké Sinaie. Jeho kůň se splašil a oba skončili v rozbouřeném moři. Když se znovu objevili na hladině, pokrývaly je stovky mušlí. Mušle se proto později stala hlavním symbolem cesty i poutníků.

Camino de Santiago

Kolem Jakubova hrobu byl postaven kostel a ten 25. července 816 vysvěcen. Santiago de Compostela vstoupilo do historie. Netrvalo dlouho a jeho sláva zastínila i Řím i Jeruzalém. Na cestu do Santiaga se vydávali poutníci z různých koutů Evropy. Jejich cesty se postupně spojovali ve čtyřech různých francouzských městech Tours, Vézelay, Le Puy a v Arles. Z těchto měst pokračovali poutníci přes Pyreneje do Španělska, aby se všichni sešli ve městě Puente la Reina. Do cíle v Santiagu pak vedla v podstatě jedna cesta, dlouhá necelých 800 km.
Podél trasy vyrostla pro potřeby poutníků řada servisních míst, hostince, ubytovny, kostely, špitály, obchody a kláštery. Dnes je celá trasa a vše, co s ní souvisí, zapsáno do seznamu UNESCO. Na pouť se vydávají ročně tisíce lidí, pěšky na kole nebo i na koních. Své vzpomínky a zkušenosti popsalo v řadě knih i několik Čechů, například Páter František Lízna.
Na cestu se ale vydávají lidé z celé řady důvodů a nejenom náboženských. S velkým zájmem jsem četl knížku „Cesta do Compostely“ od dvojice mladých umělců I. Kolmana a J. Štourače. Vyšli až z Prahy a svoji cestu pojali dost odvážně. Aby si ověřili, že je možné svěřit se do rukou Božích a s pevnou vírou očekávat, že naši modlitbu vyslyší a že se o nás nějak postará, vyrazili s prázdnou kapsou. Tedy bez peněz.
Stojí totiž psáno: „ A tak vám pravím: proste a bude vám dáno; hledejte a naleznete; tlučte a bude vám otevřeno. Neboť každý, kdo prosí, dostává a kdo hledá, nalézá a kdo tluče, tomu bude otevřeno.“ Lk 11,9 – 10
Já sice také vím, že to asi takhle nějak funguje, utíkám se ale k této naději až když jsem úlpně v koncích. Abych se dobrovolně vystavil podobné nepohodě jako Ivan s Jurou, na to jsem moc veliký srab. Oni se naštěstí o pravdivosti evangelia přesvědčili, do Copostely dorazili ve zdraví a moc pěkně o tom napsali.
Katedrála Svatého Jakuba je nádherná, mohutná a pyšně se tyčí uprostřed čtyř náměstí. Stejně působivý je ale i pohled na příchozí poutníky. Jejich neskrývané nadšení z dobití cíle pochopí asi jen ten, kdo s baťůžkem na zádech putoval dny a týdny, v dešti i horku přes hory i pustinou, nekonečným prachem poutní cesty. Přicházeli v různém stádiu rozkladu. S ovázanými koleny, o holi, s krvavými puchýři, spáleni od slunce. Odhazovali batohy a líbali dlažbu před katedrálou. Trochu jsem jim jejich tvrdě zasloužené nadšení záviděl. Bylo tak opravdové!

Ponferrada, Leon, Burgos

Moje Camino začíná v cíli a skončí na startu. Jedu po vyznačené cestě ale proti proudu. S rostoucí vzdáleností od Compostely zmožení a ovázaní poutníci postupně odhazují hole a kráčí nějak svižněji. Také se mi zdá, že obecně trochu přibírají. Jsou jich opravdu desítky a stovky. Krajina je většinou krásně zvlněná, občas atakuji 1.500 m n/m. Tato oblast je přezdívaná „zelené Španělsko“, trochu se mi ale po tom nezeleném stýská. Už to tu není tak exotické.
Majestátná katedrála v Leonu
láká poutníky do svého tichého náručí už z velké dálky. I já tu prosím za uzdravení mé známé a právě hodně nemocné Marie R. Burgos je další významné město na trase. Přes sto let bývalo hlavním městem a zdejší katedrála, patří k největším na světě. Však také její stavba trvala téměř pět set let. Procházím se starým městem, obědvám za 2 éčka, výborný horký slaný koláč plněný směsí masa, sýru a zeleniny a pak mířím do Pamplony.

Pamplona - 4. Června / 10.272 km

Město i camp už trochu znám ze svých cykloturistických toulek Pyrenejemi. 26. září 2005 jsem šlapal z Pamplony do San Sebastianu po silnici N-121-A . Nikdy jsem se necítil blíže smrti nežli tenkrát. Téměř sto kilometrů po úzké a klikaté cestě bez krajnic s nekonečnou řadou aut všech velikostí v obou směrech. Všimne si každé z nich cyklisty, se kterým se tu ale naprosto nepočítá? I tento zážitek patřil k důvodům, proč tentokrát brázdím ulice slavné Pamplony na motorce.
Pamplona je slavná především díky své tradici - běhu lidí a býků ulicemi města. Ze všech Španělských fiest je právě tato největší. Stala se námětem pro novelu Ernesta Hemingwaie z roku 1926 „Fiesta“, která ji následně proslavila po celém světě.

Běh s býky - Sanfermienes ( 6. - 14. Července)

Na samém začátku dnešní podoby tohoto celosvětového svátku adrenalinových nadšenců stál pamplonský biskup Fermin. Když ve třetím století hlásal někde ve Francii víru svatou, dostalo se mu nespravedlivé odměny. Byl sťat a jeho mrtvé tělo přesekli v pase. Časem byl prohlášen za svatého, stal se patronem města Pamplona a zhruba od 16. století se v době od 6. do 14. července koná na jeho památku tradiční festival Sanfermiés.
Býci v ulicích Pamplony byli odedávna běžným jevem. Honáci je vždy ráno hnali buď na porážku k řezníkům, nebo za stejným koncem do corridy. Lidé v tu dobu zavírali své domy a jenom škvírami v okenicích sledovali, kdy se nebezpečí přežene. Někteří správní borci přišli časem na nápad jak předvést svoji odvahu a na běh s býky bylo zaděláno.
Tato atrakce se postupně stala samostatnou součástí festivalu. Každé ráno před samotným během zpívají běžci Svatému Ferminovi svoji motlitbu „Žádáme svatého Fermina, našeho patrona, aby nás provázel při běhu s býky a dal nám své požehnání“. Aby mohl lépe rozeznat koho, že má chránit, nosí běžci zhruba sto let jednotný kroj. Bílý oděv s červeným šátkem a opaskem v místech, kde bylo jeho tělo přeseknuto mečem.
Běh po trase dlouhé 825 m začíná každé ráno v osm hodin. Protíná tři ulice a tři náměstíčka, diváci stojí za dvojitou barierou z dřevěných klád. Na dva tisíce běžců z celého světa, z USA i Austrálie, je připraveno uvnitř a netrpělivě očekávají výstřel první rakety. Znamená, že brána s býky byla otevřena a je nejvyšší čas vzít nohy na ramena. Druhý dělobuch přichází v zápětí, býci vyrazili z ohrady do ulic. Každý váží skoro 600 kg, sto metrů ale dají za necelých šest vteřin. Ne každý má takovou formu, aby jim utekl. Takže je to šup šup a všichni jsou pěkně po hromadě, jeden peleton a drama vrcholí. Běžci řvou a běží doslova o život, vzrušením ječí i diváci.
Celá show trvá asi tři minuty. Cíl je v aréně na náměstí Plaza de Toros. Když tam dorazí poslední býk, ozve se třetí rána. A když honáci zaženou býky do jejich ohrad, čtvrtá raketa oznámí konec. Možná spíše přestávku, býci se do arény před diváky vrátí ten den ještě jednou. Večer při coridě, na svoje poslední vystoupení. A zítra ráno se jede na novo, celých sedm dní. Od roku 1911 tu do svého posledního cíle doběhlo i čtrnáct odvážlivců.

Španělsko mýma očima – 18 dnů / 3.300 km

Ze všech evropských zemí je Španělsko evropské nejméně. Není se čemu divit, celou polovinu našeho letopočtu vládly na Pyrenejském poloostrově Maurové. Tisíc let se Berbeři mísili s původními obyvateli a přetvářeli města i krajinu ke svému obrazu. Ne evropské poměry tu je měst méně, zato se ale vesměs pyšní vznešenými stavbami mimořádné velikosti, krásy, i historie.
Mimořádně krásná je i zdejší hornatá krajina. Nabízí scenérie s nekonečnými obzory, kde se bílé skály snoubí se zelení olivovníků, zlatou barvou vysušených pastvin a barevnými květy neznámých keřů. Mohutné i trpasličí palmy, jedlé kaštany, korkové duby, eukalypty, desítky příjemných vůní.. to všechno dohromady dává jednoznačný pocit, že si užíváme. Že jsme na cestě a navíc daleko od domova. A když k tomu připočítám téměř věčné slunce, krásné silnice skoro bez provozu, skvělé víno, jídlo i služby a příznivé ceny není divu, že jsem zamilovaný. A připravený vrátit se sem znovu.

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE