S padesáti kubíky Polskem

Den 3. - 24.4.2010

Ráno vstávám už v šest, celkem odpočatý. Štve mě, že tady, na tak luxusním hotelu podávají snídaně až od osmi. Jako by to nešlo připravit stejně, jako v hotelu Filippi ve Ždírci. No, co se dá dělat. Dávám sprchu a pak si vařím čaj, který je spolu s kávou, tři v jednom připravena na stolku i s varnou konvicí. Snad jediný luxus na pokoji. Ještě že jsem měl tak vekou slevu. 300 zlotých bych za pokoj asi nedal. Platil jsem jen 99, díky nákupu přes internet..Zaplacené parkovné na hlídaném parkovišti za 12 zlotých, no, co se dá dělat. Jen s čajem v žaludku vyrážím domů. Přes 500 km. Loučím se s Lesznem bez fotek. 

Strzyžewice, ještě součást Leszna. tankuji benzín. Bagetu? Nemyslitelné, tak si kupuji nějakou, zase sušenku. Vyšší dávku inzulínu, už jsem se smířil. Golonku či Zubrowku na cestu? Ale no tak.Górczyna, malá vesnice, zastavuji u autobusové zastávky. Bodnu s zvýšenou dávku inzulínu a pouštím se do sladké snídaně, uf. Připomnělo mi to pohádku o Marušce, nějak si nemůžu vzpomenout na její pravý název. "Všechnu sůl, na hraaaad..." Já tiše volááám, "bagetu, pro měěěěě." Je Velikonoční něděle a sklep je zavřený. (Sklep - rozuměj, obchod.)

Szlichtyngowa, střediskové městečko. Kroje, uniformy, narvané kostely. Jsem v silně katolické zemi. Vypadalo to ale hezky. Třeba nejezdily skoro žádné auta, žádná nestála na chodnících. Kamiony žádné. Super. A navíc.  Ohleduplný řidič, co mě nepředjel v pruhu.

Glogów. Tankuju peníze z bankomatu, padesát zlotých, kdybych náhodou měl někde možnost si dát něco jiného než sladké. A opět pár fotek, tohle město prostě bylo nádherné. Opravené, čisté, bohužel zase jen s dálky. Ten strach, že je to domů daleko a mám slabý stroj. Pokračuji, abych se mohl případně ještě v Polsku najíst a dát si vysněné pirožky.  Zjistil jsem nakonec, že strach je zbytečný. Skútr jede relativně slušně.Polkowice, okresní město. Na hlavní silnici, z jedné strany chráněné skleněnými protihlukovými stěnami mi dává za pravdu, že Polsko prostě není zaostalá země, kam se jezdí jen nakupovat. Ne, že by právě stav silnice, která spíše připomínala dálnici, či protihluková stěna, ale tak celkově. Lidé, města, vesnice. Překvapivá čistota, jako by Polsko právě někdo uklidil. Stromy podél té "dálnice" byly všechny ošetřeny, jakoby srovnány a tráva posekána v celé délce, to nejen podél silnice. Nikde ani vajgl, ani papírek. Tak jsem si dal bacha, aby mi z kufříku taky něco neulétlo.

Na železničním přejezd se ujišťuji, zda skutečně jedu správným směrem, Chociánow. Vedlejší silnice, místy díry. Některé průjezdy vesnic na kostkách. Dalo se to vydžet. Ovšem? Opět. Čisté lesy, odpočívadla. Nevím, ale chce se mi říci, že Poláci možná víc pijí alkohol, možná jsou jiní, jak čecháčci dokládají, ale možná nebyli na místech, kde byl já. Nebo že by na Velikonoce uklidili?A nyní po té úplně nejvedlejší silnici, Gromadka. Benzínka, opět sladké. Nekupuji si nic, jen minerálku. A i na té nejzapadlejší vesnici je čisto. Trošku horší silnice, ale není to to Polsko o kterém jsem slýchával z doslechu. Snaží se i na poslední vesnici mluvit česky či německy. 

Boleslawiec, po hlavní na hranici s Německem. Žádná kasína. Na domku nápis "Zimmer frei." Říkám si, hmmm, už to začíná, ale byl to snad jediný německý nápis. Nevím jak u dálnice. Překvapila mě ta polská hrdost, čistota, silnice, super lidé. A konečně i ty pirohy u Orlenu. Nikde žádný "vlezdoprdelismus." Nikde žádné Kaufy, bary, erotické ty, či ony. U silnice žádné děvy. Klídek, pohodička. Stánky s pochybným zbožím, ale moderní obchoďáky, obchody, hotely a j. vymoženost. Krčím rameny a jen tak tiše si vzpomenu třeba na naše České Velenice. Zgorzelec. Popíjím polskou minerálku a hledám na mapě správnou cestu na Zawidow a Liberec, domů.

Pak už jen projíždím, omylem, tedy. Ani tak ne, prostě se mi nechtělo bloudit okolo Jedna fotka z dálky na Ještěd. Je něco kolem druhé odpoledne. Po dálnici na exit,  Hodkovice nad Mohelkou. Naštěstí žádná policie, jen v protisměru. Uf. Jedu asi 75, maximum. Bez známky. Představa pokuty mě děsí, ale nikdo nikde.  Po deseti minutách strachu jsem venku.  Přeškrnuté auto na modré značce mě uklidňuje.Český Dub, tankuji benzín. Parta motorkářů mě ani nepozdravila. Mladí kluci. Podle vyprávění dárci orgánů, sami to potvrdili slovy, "Hele vole, jsme dárci, vole. Na tacháči jsem měl něco kolem 150, málem mi to uklouzlo. Všiml sis toho vystrašenýho Pražáka?"

Nad slovy "sto padesát" jsem se pousmál, dojídal bagetu, a "motorkáři" zase odjeli s řevem svých půllitrů do městečka. Padesát asi těžko...

No a pak už jsem jen projížděl známá či neznámá místa okolo Prahy a tak.
Mnichovo Hradiště, Bakov nad Jizerou, Mladá Boleslav, Benátky nad Jizerou, Lysá nad Labem, Český Brod, až do Mnichovic, kde jsem omyelm jel na Velké Popovice. Díky milé paní jsem se vrátil na hlavní.

Poslední benzínka, opět smarty u Shellu ve Voticích. Benešov, Tábor, Třeboň a Ledenice. Je 21 hodin. 520 km za 14 hodin, se zastávkami, opět chválím svůj kafemlejnek. Těším se do své postele, a na další výlet. Třeba Radebeul, u Drážďan. Je tam muzeum DDR a Karla Maye. Jen trochu z ruky. 360 km.  

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE