S padesáti kubíky Polskem

Den 2. - 23.4.2011

Ráno se budím kolem půl sedmé. Sprcha, zuby a já pitomec si vzal jen jedno triko. Postříkám ho deodorantem, co to dá. I do kalhot. Sranda. Oblékám se a v sedm už sedím dole v restauraci u bohaté snídaně. Nikde nikdo, klíč mám hodit do schránky. Kontroluju ještě, zda mám opravdu vše. Jak se zabouchnou dveře a klíč skončí ve schránce, bude pozdě bycha honit. 

U snídaně na mě příjde zase smutná chvilka, že nemám s kým pokecat, ale zvykám si. Asi už nedokážu s někým vyrazit. A jet s nějakou partou motorkářů? Myslím, že by mi stále ujížděli. Věci do kufru, a vzhůru ke skútru. Motor šlape. Super.Vyrážím na 320 km dlouhou trasu. Snad podle plánu. Chrudim, Pardubice, zastavuji v Hradci Králové u benzínky. Slušná spotřeba. Pořádné jídlo, kafíčko. Přijela nějaká parta motorkářů, Hradečáci podle značky. Vždy jsem si tak říkal, že když někdo uvidí na poznávačce Céčko, že mu dojde, že na skútru 50 ccm jedu takovou dálku. Ještě nikdy se mi to nestalo. 

"Čau," taky jsem odpověděl, tak trochu nejistě, zda to bylo na mě. 

Řidič auta se na mě nějak divně podíval, jako bych mu snad zabral místo u té popelnice. Asi blbý pocit. No, vyrážím, je půl deváté ráno. Jaroměř, tady jsem byl s dcerkami na výletě, jeli jsme do Dvora Králové, do ZOO. Kocbéře, motorest, tady jsme odpočívali.  Pak už Trutnov, a zase svačinka. Na Adršpach je to jen 25 km? Sněžka se mi ztratila mezi domy. 

Královec, Lubawka. Na hranici hovořím se směnárníkem a prodavačem. Vyměňuji 25 euro za 92 zlotých. Mělo by to stačit, je to přes pět stovek. Benzín ubytování platím kreditkou.  O Polsku nic nevím, byl jsem tam jen jednou, chvíli. První dojmy? Dobrá silnice, asi jako u nás, ale třeba i v Rakousku a Německu. Fotografuji polskou stranu Podkrkonoší. Bolkow. Mám hlad, chtělo by to oběd, je právě poledne. Zajíždím do města. Trošku zklamání z malé možnosti stravování. Restaurace zavřená. Jen ty věčné nalévárny. Asi půl kilometru daleko je hotel. Boršč, ale pirohy nebyly. No, první dojem z Polska nebyl zrovna moc dobrý. Cestou na sever jsem ale poznával nejen lidi, ale i krajinu.

Věčná rovina, rovné a super silnice. Žádná auta, ani kamiony. 

Legnica, Winsko, fotografuji kostely, jeden je prý evangelický a druhý katolický. Dávám se do řeči s domorodci. Lámu češtinu s polštinou a němčinou. Dobře jsme pokecali.Bylo už dost pozdě. Před osmou večer. Fotografie nebudou. Ráno musím brzy, zítra mě čeká něco přes 500 km. Ubytoval jsem se v luxusním hotelu Akwawit. Mám velkou slevu, díky objednávce přes internet. Ochutnal jsem pivo Lech, prošel se okolo nádraží a pak zalehl. Cíl mé cesty Leszno tak zůstane jen v mé paměti. Fotografie prostě nemám.

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE