Polsko 2012

Když ne do Estonska, tak jen k Varšavě

Tak kdybych už dopředu věděl, že plánovat se nemá, pokud nemáme dostatek peněz zjistil bych, že Narva vzdálená skoro 2 000 km je pro mě nedostižná. Stan, spacák a další věci byly zbytečné, jen jsem je tahal. Byla zima a já spal v hotelu, no. Jediné, co bylo naplánované byla noční jízda do Osvětimi. Taky nevyšla. Skončila ve Wadowicích.
  Jel jsem v noci, abych si zkrátil cestu, dosti riskantním způsobem na mou peněženku a body. Dva tisíce a jeden bod za jízdu na sice upravené, ale přeci padesátce. Podle techničáku, ani se neptejte. Měl jsem zvolit raději ty cesty mimo dálnici. Tak vyklepaný jsem dlouho nebyl. Na tachometru se ručička zastavila kdesi za 80 km/ hod. Víc to nešlo a tak kamiony mě předjížděli a já na čáře odstavného pruhu se řítím na Olomouc. Kdesi za Brnem, myslím OMV je benzín za skoro 41,- Kč. Je něco málo po jedné v noci. Jediná nevýhoda, sundat stan, zvednout sedačku a naplnit nádrž pěti litry benálu. Dal jsem si redbula. Už neřeším cukrovku, ani transplantovanou ledvinu. V té době jsem si stoprocentně jistý Tallinem. 
Podruhé tankuji kdesi u Frýdku-Místku. 
Přejíždím most a ráno kolem páté jsem v polském Těšíně. Jdu do bankomatu pro sto zlotých a na snídani. Neumím obsloužit ten automat na kafe, tak požádám servírku. Začíná pršet. Ciezsyn, Bielsko-Biala, Wadowice. Tak tady se narodil Jan Pavel II. Jenže v tu dobu spíše balím do igelitových pytlů své batohy a stan. Když jsem tak učinil, pršet přestalo, na chvíli. První polské fotografie a inzulín, léky a jídlo. Zase začalo pršet. V té době mě cesta do Estonska ještě stále držela. Teplota dle digitálního ukazatele 11 nad nulou. Úžasné počasí. Prostě Pogoda, po polski. 

 Tak a cesta vede do Krakowa.  Motám se okolo rozkopaného města a nemůžu se trefit do centra. Wieliczka.  Ovšem najít pro mě tu kopalnu soli bylo obtížné a tak jsem byl po hodině rád, že jsem našel hrad Wawel na řece Wisle. Za mostem. Důkaz, že jsem byl v Krakowe je zvěčněn.  Poláci mě začali přesvědčovat o svém větším optimismu než Češi. Připadal jsem si jako doma.

Další cesta na Varšavu, která nebyla naplánována kvůli návštěvě koncentračního tábora v Osvětimi se nekonala. Cesta do Estonska se zdála neuskutečnitelná, stav účtu se čtyřmi tisícovkami byl dost nedobrou zprávou. Vyjasnilo se, patnáct ve stínu, silný severní protivítr. Skútrák neukazoval více než 70 km/hod. 
Jedrzejów, benzínka, kurčák a mapa na stole, do Varšavy asi 250 km. Tři odpoledne.  Už jsem začínal být naštvaný. Kam se stanem, kde přespat, jak. Věděl jsem, že ty peníze stačit nebudou. A po ujetých 500 km přes noc už mi i mozek vypovídal službu. Byla to jedna z hloupých myšlenek, která mě napadla. Co chci světu dokazovat? Že invalida po transplantaci, s cukrovkou a vysokým tlakem na padesátce skútru dokáže víc než kdokoliv jiný? Obcházel jsem plně naloženou dvoukolnu a rozhodl to zkusit, víc na sever.
Kielce . Objíždím toto město po rozestavěné rychlostní silnici či dálnici na Varšavu. Jede to zase s tachometrovými 80 za hodinu. Odbočuji na polský venkov a hledám místo pro stan. Bohužel. Teplota kolem deseti, v sedm večer. Děvčata u kempu, co jsem náhodou potkal se spíše smála, než aby poradila. Recepce byla prázdná, recepční kdesi na obchůzce, půl hodiny. Nenašel jsem ani toaletu, tak jsem musel na ulici. Zavolal jsem domů, že na toto nemám. Zima byla větší.
Začal jsem hledat hotel. Podle cedule mířím na Varšavu a pak se vracím na rychlostní silnici. Ta za chvíli končí. 
zydlowiec . Hotel Oleňka. 110 zlotých za noc i se snídaní. Po osprchování ještě dva Lechy (pivo) a polský boršč. Co zítra? Kam? To nevím. Nespal jsem jednu noc a urazil jen 575 km. Jakýmsi blouděním po vsích a mezích a silnicích.
Jaké vesnice? Maslów,  Wola Kopcowa, Leszczyny, Kajetanów.  Tam místo pro postavení stanu nehledejte.  
A sen o severu se rozplynul už při zalehnutí do teplé postele. Dvacet tisíc korun jsem dohromady nedal. O osud skútra jsem se nebál, zvládl by to... Ne tak já. Jsem nemocný člověk a při těch bolestech a točení hlavy mi to došlo. Bál jsem se ranního probuzení s vysokou horečkou. Nedráždit zdravotní stav, ani když si hrajeme na dobrodruhy. 

Od Radomi do Opole

Ráno jsem se probudil, no ráno. V deset dopoledne a snídám u švédského stolu. Jo stan, ten byl v batohu zabalený, kdesi v rohu a tahám ho zbytečně. Kolem jedenácté už srovnávám ty věci, které potřebuji a které ne. Do koše vyhazuji nálevku a vaničku na výměnu oleje. Ta měla být použita kdesi u estonské Narvy. No, vracím se, cesta na západ mě čeká. 
Polský řidič malého autobusu mi na mapě ukazuje, kudy na Wroclaw. A domů. Jenže to bylo asi 900 km. Za jeden den určitě nesmysl. 

Skaržycko-Kamienna, Koňskie, Falków, tam jsem vyfotografoval ten nádherný kostel se dvěma věžemi. 
A cesta pokračuje dále na západ, je zima a vítr už není tak silný jako den před tím. Radomsko, Rudniki a objížďka na Wieluň, v městě Praszka se snažím najít ubytování. Zase pršelo. Bohužel motel už nefungoval.
Kluczbork, kolona aut, objíždím jí a to se zřejmě některým Polákům nelíbilo a tak mi od té doby vjížděli do cesty na hlavní z vedlejších silnic. Prý sorry, vystoupil ramenatý mladík z auta. Už jsem myslel, že se na té velké křižovatce začneme prát. Naskočila zelená a razil jsem dál.

Bierdzany. Kruháč a hotel. Tedy Dworek Jana. Za 90 Zlotých. Pivo Živiec a docela dobrý rozhovor s majitelem hotelu. Trval dvě hodiny. O čem? O cestování, fotbale a hokeji. Dalších 429 km a to se mi ani nezdálo, že bych tolik ujel. Tachometr to ale potvrdil.

Z Opole domů

Ráno zase pozdě, skoro v deset vstávám. Jak by mi prospělo jezdit každý den na výlet a pak se dobře vyspat. Najedl jsem se, raději rychle, protože ta paní stále chodila, jakoby mi dávala najevo, "najezte se a vypadněte."
Pár fotografií a naložení zbytečného stanu a odjezd- Opole. Bylo to z Bierdzan ještě 23 km, podle směrovky. 
Jedu mimo město po okruhu, míjím dálnici do  Wroclawi. 
Niemodin, Nysa a Otmuchów s jezery. Kdysi jsem slyšel vyprávění o těchto místech, ale nějak mě to nezaujalo. Smrdící jezero od ryb, všude odpadky a binec. Dole jakýsi bufet s pro mě ne zcela dobrou stravou a kadibudka s odpadem, se kterými si příliš práce nedali. U nás by ho přinejmenším hygienici zakázali. O ekoaktivistech ani nemluvě. 

  Ještě fotografiu tu vesničku dole, pod jezerem. Scibórz.

A se zvláštními pocity nejen z Polska, ale celého výletu se blížím ke Kudowa Zdrój. Domů., k Náchodu. 
Před Klodzkem mi nějak blbne skútr, náhle vzpomalil a nad 50 v hodině se mu nechce, ani po rovině. Spekuluji, čím to může být, ale nic jsem neobjevil. Tak si vyfotografuji těch několik kopců v pozadí a mířím domů, do Čech a docela se těším. Nemá cenu rozebírat to nepovedené, ale útočit na můj rekord, Itálie 2011.

Náchod, přehrada Rozkoš a Česká Skalice. Před lety jsem tu byl s dětmi na dovolené. Vítá mě Božena Němcová a Barunčina škola. Dávám si za poslední peníze u Vietnamce  kuře s ananasem a rýži. Bylo půl páté odpoledne a domů ještě 250 km. Mít silný stroj, zvládnu to za tři hodiny. Takhle to trvalo šest a půl. Ale zase o polovinu levněji. Silný stroj si bere i pět litrů. Jediné, co mě utěšovalo.

Skútr zase zrychlil na sedmdesát až osmdesát v hodině, ale do kopců vzpomaloval, jak má padesátka ve zvyku.

Od Ždírce nad Doubravou se stmívá a v Havlíčkově Brodě je už tma. Domů ještě asi 120 km. Silnice mezi Humpolcem a Pelhřimovem stále není měsíce dodělaná. V Jindřichově Hradci si dávám svačinku, domů jen 45 km. Posledních.
  Celou cestou se mi honí v hlavě myšlenka. Dát dohromady 70 000,- Kč na nového 125 ccm skútra a ušetřit tak nějak 30 000.- Kč na cestu na sever. Co na to zdraví? To nětuším, protože si nejsem jistý, zda nebude příští túra vlakem. 
  Chtěl jsem jako borec zvládnout Estonsko a chybělo mi 100 km do Varšavy. Ani italský rekord jsem nezlomil, také 1 450 km. Za tři dny, no dejme tomu, dávám si jedničku a skútrákovi taky. 

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE