Východní odysea - část 3 - konec je jen začátek něčeho nového

Den 19 - inu, Turecko

No a dnes už přeskočíme do Turecka, což už je prakticky doma za rohem. Končí starosti s vízy, karnetem a podobnými obtěžujícími záležitostmi. Cesta nám krásně ubíhá, až na jednu komplikaci, kdy jedeme asi 10 km podél opravované silnice po poli, abychom se nakonec museli otočit a jet zpátky na silnici, ze které jsme uhnuli.

Na hranicích platíme poplatek 43.000 dinárů za výjezd motorky a čekáme asi půl hodiny v kanceláři, protože nám sebrali při potvrzování karnetu všechny papíry, ale tady je zase potřebují, tak si pro ně musí zajít. Na čekání jsme zvyklí a když čekáme v klimatizované kanceláři, tak proti tomu nic nemáme. Na turecké straně se zase postarám o zábavu já, když nemůžu najít zelenou kartu. Ta na blízkém východě není potřeba, takže jsem si ji schoval do záložního pasu a úspěšně jsem na ni zapomněl. Naštěstí mám slabou chvilku, kdy si na ni vzpomenu a my můžeme vstoupit do Turecka.

Pokud to půjde, rád bych, abychom to dotáhnuli dnes do Adany, kde znám krásné místo na stanování na břehu jezera pod stromy. Příjezd před setměním bude na krev, ale uvidíme. Cesta nám ubíhá, ale nějak se začíná zatahovat, a nakonec musíme do nepromoků. Doufám, že to bude jen chvilková záležitost, ale po dvou hodinách jízdě v dešti a zimě to vzdáváme a za soumraku si najdeme hotel v nějakém městě po cestě. Zastavíme u pětihvězdičkového hotelu, odkud já chci hned pryč, ale to už je u nás sokolík a láká nás dovnitř. Při dotazu na cenu nám řekne € 50, což je pro nás akceptovatelné a my máme noc v luxusním hotelu, s motorkami schovanými před deštěm v podzemní garáži. Proč ne nakonec.

Den 20 - benzínové napětí

Teď už nás čeká opravdu jen tranzit domů. Napadaly nás myšlenky na nějaké zajížďky po cestě, ale oba jsme na hraně s kilometry na výměnu oleje a ani jeden z nás nechce už měnit olej po cestě. Navíc Jara má pořád motorku v záruce a musel by řešit autorizovaný servis. Takže jenom jet, jet a jet. Vybíráme si o něco málo delší cestu kolem moře kvůli počasí. Ve vnitrozemí v horách má pršet a nahoře v horách sněžit a to se nám teda fakt absolvovat nechce.
Jara se rozhoduje, že nám tranzit trošku zpestří a ukáže mi, jak se jezdí s malou nádrží na BMW. No, dostal se do toho trošku nevinně, ale stejně pořád nedávám necelých 19l na cestovní motorce…. Na benzínce, kde zastavíme, totiž nemají benzín, jen naftu. Za dalších 20km je prý další pumpa, z té se ale nakonec vylíhne jen odpočivadlo. Dojezd na BMW ukazuje úžasné 4km. Naštěstí kousek od nás je sjezd z dálnice a asi za 9km je benzínka. Když to nevyjde tak natankuju do petky a přivezu mu to na dojetí. Sjedeme tedy z dálnice a na křižovatce vidíme značku, že na druhou stranu našeho směru by měla být pumpa blíže. Jedeme tedy tím směrem, asi po dvou kilometrech jsme opravdu u napajedla a je po dramatu.

Cesta kolem moře je krásná a občas jsou tu vysloveně nádherné úseky na vyblbnutí v zatáčkách. Cestu si užíváme a nakonec dnešní plán asi o 100km zkrátíme, protože před námi opět prší. Než se soukat na hodinu do nepromoků, to radši skončíme dříve a užijeme si večer v suchu. Zastavíme tedy v Alaně a já se jdu aspoň projít po městě. Podle lidí mi to připadá, že jsem spíš v Rusku než v Turecku, ale náladu mi prudce zvedá projíždějící panelka s typickým zvukem dvoutaktu z Jawy.

Den 21 - chci zpátky horko!

Dnes víme, že nás čeká deštivý den. Jedeme dál na západ a kousek za Antályjí oblékáme nepromoky. Podle předpovědi to dnes nemá být žádná hitparáda, ale stejně si nakonec pochvaluju v duchu cestu, že to není tak hrozné, jak to mělo být. Sotva to udělám, tak začne lít jako z konve a ochladí se na 7 stupňů. Jak se říká, pokud chcete Boha rozesmát, řekněte mu své plány. V tomhle hnusu jedeme přes 300 km a přestává pršet teprve před Izmirem, kde plánujeme přespat. Dnes jsme opravdu vděčni za teplo, sprchu a střechu nad hlavou. Je zima jako v psinci a bohužel vyhlídky na změnu moc nejsou. Rozehřívá nás klima a taky debata o plánu, co dál. Můj názor je, než mrznout 3 dny tak radši pojedu více kilometrů denně, budu mrznout jen dva dny místo tří a domů přijedu o den dříve. Jarovi se to moc nelíbí a radši by cestu rozdělil na 3 dny. Máme emotivní přestřelku s názory na obě varianty. Chybí nám domů 1.900km. Nakonec se domlouváme, že počkáme, jak dopadneme na tureckých hranicích a podle aktuálního času se rozhodneme, jestli dojedeme až do Sofie nebo ne.

Den 22 - Evropa

Ráno máme krásných 6 stupňů. Nádhera. Nicméně kromě zimy cesta ubíhá pohodově a bez problémů. Přejíždíme most 1915 Çanakkale, který spojuje evropskou a asijskou část země přes Dardanelský průliv. Otevřen byl 18. března 2022 a stal se nejdelším visutým mostem na světě s hlavním rozpětím 2 023 metrů. Celková délka mostu je 4 608 metrů a výška pilířů je 318 metrů, což z něj činí druhý nejvyšší most na světě. Nám se líbí hlavně dvě věci, zase jsme zpátky doma v Evropě a taky se konečně otepluje na krásných 13 stupňů.

Na hranicích oba musíme zaplatit nějaké úseky placených silnic, které jsme projeli bez zaplacení, což mně komplikuje nefungující karta. Nakonec musím vybrat z bankomatu a zaplatit v hotovosti. Čas máme dobrý, takže nakonec jedeme až do Sofie. Posledních pár desítek kilometrů bylo zase hezky mrazivých, teplota zase spadla na 7 stupňů a my se těšíme na teplo hotelu. Bohužel na pokoji máme otevřené okno dokořán, takže to chvilku trvá. Ale co, sprcha je horká a to zatím stačí.

Den 23 - a je to

Ráno máme krásné 2 stupně nad nulou a u motorek s otevřenými hubami pozorujeme poletující vločky sněhu. To bude dnes zážitek. Jedeme a mrzneme.

Aby toho nebylo málo, tak se v Srbsku kousek před Bělehradem přidává vítr a déšť. Zážitek nemusí být pozitivní, hlavně že je intenzivní. Postupně se ale počasí umoudřuje a zlepšuje se o 50 %. Přestalo totiž pršet a oteplilo se nad 10 stupňů, což považujeme za luxus. Jinak na celé dnešní cestě asi nestojí za zmínku nic než naštvaný Germán, který na nás mohutně troubí na maďarských hranicích poté, co se před něj drze zařadím po předjetí celé kolony a potom sprška desinfekce na slovenských hranicích.

Když dojíždíme do Břeclavi, tak cítím na zadní pneu, jako bych v ní měl nějaký kámen nebo něco takového. V zatáčkách ale problém mizí a tlak drží, takže už to ani neřeším a jedeme domů.  Navečer parkujeme u mě v garáži a já prohlédám pneu. Vypadá to, že toho už má taky dost, odtrhl se kus vzorku, krásné znamení, že jsme přijeli domů právě včas.

Závěr

Ani nevím, co psát. Cesta to byla krásná, plná nových poznání, nových zemí a nových lidí. Splnil jsem si sen vidět Rallye Dakar a opět jsem si ověřil, že cestování chce jen čas, všechno ostatní se dá vyřešit. Celkem jsme najeli něco přes 22.000 km a strávili na cestách necelé dva měsíce, rozdělené do tří etap. Velmi reálně uvažuju, že bych jel na Dakar ještě jednou, více méně podle stejného scénáře, jen bych odstranil chyby, které nám zbytečně kradly čas a mohl bych více poznat hlavně Saudskou Arábii, která se mi s Ománem líbila nejvíc ze všech navštívených zemí. Tak uvidíme, co bude za rok.
Pokud jste dočetli až sem, tak díky za trpělivost a doufám, že by naše příhody mohli být inspirací pro výlet někoho z vás. Jeďte, stojí to za to.

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE