Východní odysea - část 3 - konec je jen začátek něčeho nového

Den 14 - irácká hranice, záruka zážitků

Dnešním hlavním cílem je vstoupit do Iráku. Na hranice to máme asi 350 km a podle informací, které jsem našel, je tam potřeba být nejpozději v 11 hodin, aby se všechno do večera stihlo. Vyrážíme tedy brzo ráno a jízdu nám opět znepříjemňuje velmi silný vítr z boku, který nás regulérně shazuje z motorek. Další nepříjemnost je taky celkem často rozjebaná silnice s dírami, které jsou jako dělané na ohnutí ráfku. Poprvé zažíváme, co to je písečná bouře. Před námi je mrak z písku s viditelností cca 20 m a samozřejmě pořád prudký vítr z boku. Motorky žerou tak, že v nádrži musí vznikat vír a čísla spotřeby by klidně mohly soutěžit s tankem. Nicméně před jedenáctou jsme na hranicích a můžeme zahájit akci Jordánsko ven a Irák dovnitř.
Na jordánské straně až na pár drobností šlo všechno celkem dobře. Museli jsme si sice vyměnit peníze na poplatky, protože nebrali karty a pořád jsme se vraceli pro zapomenuté razítka, ale po hodině máme hotovo a jedeme na iráckou stranu.

Po minulé zkušenosti s iráckými hranicemi se celkem děsím průběhu vstupní procedůry. Minimálně to tu ale aspoň vypadá mnohem civilizovaněji než na přechodu Mehran/Badra. Taky mám obavu z nové informace, kterou jsem zjistil asi před třemi dny. Jen tak ze zvyku jsem koukl na nové informace o přechodu a objevil jsem, že se nově na hranicích akceptují pouze e-visa a visa on arrival už není možné tady vyřídit. Hned jsem začal situaci řešit, zaregistroval jsem se na oficiálním webu, jenže na ověření je potřeba notifikace, která přijde na mail a já ji přes moje velké několika hodinové úsilí nedostal, takže jsem registraci nedokončil a o e-visa jsem nemohl zažádat. Nechali jsme tedy náš osud viset ve vzduchu a za pár okamžiků uvidíme, jak moc velký je to průšvih.

Standardní sbírání razítek, formulářů a podpisů tady má jen dvě základny, pasové a custom. Tyto budovy jsou od sebe asi 500 m a naštěstí mezi nimi můžeme přejíždět na motorkách. Nevím, kolikrát jsme mezi nimi přejížděli, ale bylo to zase jako v pohádce o slepičce a kohoutkovi. Na custom nám vyplní papír a jedeme pro razítko na pasové, tam chtějí podpis na jejich razítko, tak zpátky na celní, ti potom chtějí razítko z pasového, tam zjistí, že nám zapomněli podepsat jeden papír, tak zase zpátky. Potom udělat kopie, ty zase podepsat na druhé straně, koupit pojistku a tak pořád dokola, až přišel čas na vízum. Standardně se vyřizovalo za 80 USD na místě, ale nově se akceptuje pouze elektronické vízum. Na otázku, jestli máme e-visa, se tváříme nechápavě, pořád opakujeme on arrival, ale máme smůlu. Samozřejmě by to nebyli celníci, aby neměli jednoduché řešení. Buď si můžeme tady zažádat o e-visa a čekat 24-48 hodin na jejich vyřízení, anebo vytáhneme 200 USD a víza budou za 10 minut. No a potom prý že to nejde. Se skřípajícími zuby jim dáme, co chtějí a po půl hodině máme opravdu víza hotové. Potom už nám zbývá jen vyměnit peníze, koupit sim kartu, projít několika kontrolami a v 18.30 jsme konečně vykopnuti z celního prostoru ven.

Welcome to Iraq. Ujedeme pár km, natankujeme na benzínce a řešíme spaní. Vítr pořád fouká v plné síle, takže stanování nepřipadá v úvahu, navíc má v noci pršet, ale vedle benzínky je rozestavěná budova, která by nás mohla před počasím ochránit, takže si usteleme v budoucí hale pravděpodobně hotelu a jdeme ne kutě. Zítra nás čeká další nový zážitek, od kterého netušíme, co čekat.

Den 15 - levá dva

V noci jsme měli poctivé hlídače, smečka psů honila celou noc každý projíždějící kamion a sebemenší potenciální hrozbu, kterou vyhodnotili hodnu štěkotu a pronásledování. My jsme zůstali ušetřeni a užívali si střechy nad hlavou ve větru, který stejně i tak do rozestavěné budovy pronikal. Ráno v 7 jsme na značkách, kousek nás doprovodí naši hlídači a jedeme směr Bagdád. Nejedeme moc dlouho, hned na prvním check pointu nás zastaví, seberou nám pasy a musíme čekat na vojenskou eskortu, která nás bude doprovázet 500km dlouhou cestu do Bagdádu. Silnice od hraničního přechodu až do Bagdádu má problematickou historii a kvůli hrozbě ozbrojených skupin napadajících turisty, irácká vláda rozhodla, že se všechny zahraniční dopravní prostředky, jedoucí po této silnici, musí doprovázet vojenskou nebo policejní eskortou. V posledních letech se bezpečnost v Iráku rapidně zlepšila, ale nařízení zůstává v platnosti a my musíme čekat. Tato fráze nás bude doprovázet celý den, protože hlídky si nás předávají od jedné hlásky k druhé.

Teď momentálně čekáme asi hodinu, než přijede první Hummer s vojákem za kulometem na korbě a nezbytnou iráckou vlajkou, která už má nejlepší za sebou, stejně jako ten Hummer.

Jedeme za vojáky a teď momentálně se nám to ještě zdá celkem atraktivní a zajímavé. Jedeme sice 70 km/h, ale aspoň máme zábavu v pozorování vojáků před námi. Po asi 20 km přijedeme k dalšímu postu, z našeho Hummeru vystupuje řidič, předá naše pasy dalšímu a my můžeme pokračovat zase kousek za dalším autem. Takto si nás během dne předalo asi 20 hlídek, takže nemá smysl popisovat jedno a to samé dokola. Zmíním jen nejzajímavější momenty z celého dne.

Střídají se s námi většinou Hummery a Land Cruisery (série 70), V blízkosti Bagdádu se nám poštěstí a doprovází nás Ford F 150, který švihá 150 km/h, takže jeden úsek konečně normálně jedeme. Jinak Hummery jsou většinou v žalostném stavu, jsou na nich vidět šrámy z boje a některé jedou 30 km/h s černým dýmem za sebou, ve kterém se krásně udíme. Jeden Land Cruiser pro nás přijede, ale už neodjede, vojáci nám vysvětlují, že jim došel benzín. Pořád zkouší nastartovat, hrabou se v motoru a pod autem, což nám moc nedává smysl, protože jestli jim došel benzín, tak nový asi nevyčarují. Po půl hodině, kdy se pečeme v 35 stupňovém vedru, přijede jejich velitel, zdrbe je na první dobrou, natáhne se do kabiny, něco tam pošteluje a na brnknutí startuje. LC konečně jede, my ujedeme úžasných 5 km a zase čekáme na další hlídku. Někdy už na nás čeká auto na krajnici, vojáci si vymění zdravící polibky, pokecají a my jedeme. Někdy zase čekáme, až konečně někdo přijede a převezme si nás, rekord je 1,5 hod. Taky se nám stalo, že jsme 20 minut čekali a nakonec nás pustili bez doprovodu. Naši radost samozřejmě zařízla další hlídka po 10 km a my zase čekáme.
Celkem jsme ujeli 500 km za 13 hodin s tím, že většinu času vzalo čekání. Bylo to otravné a únavné, protože teplota se pohybovala celou dobu kolem 35 stupňů. Nakonec ale za tmy konečně dorazíme do Bagdádu, v ucpaném městě se probojujeme k hotelu a jdeme na kutě.

Den 16 - ze žluté do zelené

Ráno máme v plánu podívat se na pár zajímavostí v Bagdádu. První z nich je Vítězný oblouk, který je kousek od nás. Victory Arch je monumentální stavbou, která symbolizuje vítězství nad diktátorem Saddámem Husajnem. Tento monument je největší svého druhu na světě a je zhotoven z bílého mramoru. Vstup je zdarma a návštěvníci si mohou prohlédnout výstavu, která přibližuje historii Iráku.
Trošku nás zneklidňuje velká zákazová značka s obrázkem motorky uprostřed, ale co, značky tady zase tak moc neplatí, takže jedeme dál. Jenže ouha, hlídka nás zastavuje a vyhazuje zpátky. Tak nevadí, vezmeme to jinou cestou, ujedeme kus a snažíme se dostat na místo z jiné strany, ale opět narazíme na stejný problém. Zákaz a hlídka, která nás nekompromisně otočí zpátky. Takto to zkoušíme ještě z několika směrů, než konečně pochopíme, že na motorkách se do centra opravdu nedostaneme. Zkouším najít cestu přes Google maps, jenže Irák síť Google blokuje a mapy neumí navigovat, jen zobrazit náhled. Celá situace se podepisuje na naší nervozitě a já už su celkem slušně vzteklý.
Motorky byly v minulosti v Bagdádu často využívány při sebevražedných útocích nebo překvapivých přepadových akcích, jsou obtížněji kontrolovatelné a projedou úzkými uličkami, což vláda vyřešila jednoduše, a to tak, že vydala dekret o zákazu vjezdu motorek do centra. Ten je vymáhán policií i armádou. Platí zejména pro tzv. zelenou zónu a centrální části města, kde sídlí úřady, ambasády a vládní instituce. Kdybych to věděl dříve, nechali bychom motorky u hotelu a vzali bychom si do centra taxi, ale teď už se nám moc motorky někde nechce nechávat bez dozoru a taky nervozita dodala svoje, takže naštvaní odjíždíme pryč. Po cestě se ještě zastavíme Martyr Monument, který je ale za zamčeným plotem a to je poslední hřebíček do rakvičky dojmů z Bagdádu.

Až se sem jednou vrátím, tak se polepším a centrum si oběhnu pěšky, ale teď na to už nemáme náladu.
Míříme na sever do Iráckého Kurdistánu. Po cestě je každou chvilku check point, občas nás nechají jet, občas jen mrknou na pasy, občas stojíme 5-10 minut, než si nás pořádně zkontrolují, je to pořád dokola.

Také se nám vrátil skoro zapomenutý zážitek s tankováním. Na silnici do Bagdádu jsme mohli normálně tankovat napřímo do motorky, ale tady nás už opět odmítají a vyhazují nás z benzínky pryč. Naštěstí nám místní stařík půjčí svůj kanystr a my běháme s pěti litry pořád dokola mezi benzínkou a motorkami, až jsou naše nádrže plné. Staříkovi dám jako poděkování cigarety a můžeme zase pokračovat.
Přechod do Kurdistánu ani nezaznamenáme, je to check point a nikdo nás nestaví. Kdyby se nezměnily vlajky, tak ani nevíme, že už jsme tady.

Po cestě mám tip na hořící studnu, kde by měl unikat hořící metan. Sjíždíme ze silnice do oblasti, kde by studna měla být, ale ani přes dotazy místním se nám žádné takové místo nedaří najít. Budu muset zjistit víc informací na netu a příště to zkusit znovu. Pokračujeme k jezeru Dukan Lake, kde si užíváme přejezd hor na jeho východní straně. Po pár kilometrech off roadu nacházíme vytipované místo na spaní na břehu jezera. Tento nápad mělo i několik místních, takže se kolem nás rybaří, pálí táboráky a hrají se místní hity z autorádia.

Den 17 - nejhezčí pěna na světě

Noc byla celkem chladná, ale ráno se rychle otepluje a my můžeme vyrazit přes hory k městu Soran, které leží na slavné Hamilton road, jednoho z nejkrásnějších míst v iráckém Kurdistánu. Hamilton road je významná dopravní tepna v iráckém Kurdistánu, která spojuje město Erbíl s pohraničním městem Haji Omeran na íránské hranici. Tato 185 km dlouhá silnice byla postavena mezi lety 1928 a 1932 pod vedením novozélandského inženýra A.M. Hamiltona, který pracoval pro britskou správu po rozpadu Osmanské říše. Cílem bylo vytvořit obchodní trasu spojující Perský záliv s Kaspickým mořem. ​Výstavba silnice představovala obrovskou inženýrskou výzvu. Hamilton a jeho tým čelili extrémním podmínkám, jako byly vysoké teploty, malárie, nedostatek map a časté kmenové konflikty.

Od jezera to bereme zkratkou přes kopec, na který vedou krásné serpentýny a je tu krásný pohled na obrovské jezero. Po několika check pointech jsme konečně v horách a užíváme si krásnou horskou silnici, vedoucí do průsmyku.

Na jednom z mnoha check pointů nám vojáci při čaji doporučují jiný směr, než jedeme, protože je tam údajně krásný vodopád. Nenecháme se přemlouvat a jedeme.

Vodopád sice tak nějak nemůžeme najít, ale když míjím skupinku lidí, kteří dělají fotky údolí, vracím se k nim a jdu fotit taky. Postavím motorku na stojan a než sundám helmu, tak slyším za zády – ty vole to není možné, to je Čech! Skupinka Čechů si půjčila auta v Kurdistánu a cestují na jih do Sulejmánie. Tyto situace mám rád. Kolik se musí stát náhod, aby se 5.000km od domova potkali krajani uprostřed hor… Dokonce je tu jeden pár z Jižní Moravy, kousek od nás. Za chvilku po mě přijíždí Jara a družíme se všichni.

Po cestě do Soranu zastavujeme na místě, kde jsme s Luborem před dvěma lety opravovali jeho motorku a hlídka Pešmergů se o nás starala, jako bychom byli jejich vlastní. Pešmerga tam sice je, ale ani podle fotek nezná naše známé z minula.

Chce nám uvařit čaj, ale došel mu plyn v láhvi, tak nám dává aspoň zeleninu na zakousnutí a my mu to oplácíme nějakými drobnostmi z našich zásob.
Projíždíme kaňonem a kolem nás jsou desítky pikniků s opékáním na ohních. Zastavujeme na focení a přijíždíme k prvnímu vodopádu, kde je kromě mraků lidí nově taky vstupné, což mě se platit nechce.

Vodopád jsem viděl už minule a Jara se spokojí s pohledy z parkoviště. Vyjíždíme kaňonem nahoru k dalšímu vodopádu a tam je to snad ještě horší. Plno lidí, a dokonce se platí už i na parkovišti. To jsou tedy změny od minula… Užíváme si ale plnými doušky skvělou silnici kaňonem a kocháme se nádhernými výhledy.

Dnes máme v plánu přejet do Erbílu a tam si dát opravdový highlight dnešního dne. Cesta ubíhá celkem rychle a zanedlouho parkujeme motorky v podzemní garáži, kde budou motorky v bezpečí pod zámkem. Zítra má v celém Kurdistánu pršet, takže si dáme den volna na prohlídku Erbílu a další den už vyrážíme do Turecka.
Já mám v plánu ještě jednu věc, musím vyměnit zadní brzdové destičky, protože při brždění už mi zvuky drhnutí kovu o kov jasně dávají znamení, že je výměna potřeba. Náhradní desky mám s sebou (doufám teda, že to nedopadne jako s ložisky) a měla by to být práce na chvilku. Výměnu mi trošku zkomplikuje jen vyskočený dorazový plíšek, pro který pořád nemůžu najít místo, kam patří. Naštěstí mám přítele na telefonu, takže plíšek je konečně na svém místě a desky jsou vyměněné.
Po sprše vyrážíme na místo, na které se těším už od Ománu. Jedeme na pivo! V Kurdistánu nejsou totiž muslimská pravidla tak přísná a je tu možno vidět na ulici Erbílu hodně věcí, které bychom v muslimské zemi považovali za nemožné. Jako například socha Panny Marie, holky bez podprsenek a taky hospody, kde si můžete dát čepované pivo. Jara vyhodnocuje jako nejlepší Irskou hospodu, kde čepují Budvar, takže bereme taxi a za pár chvil už koukáme na orosený půllitr s krásným podtáckem Budvar.

Je pravda, že na pěně by mohli ještě sokolíci zapracovat a cena úplně kamarádská taky není, ale kdo by se po dvou týdnech ohlížel na detaily, že? Po večeři a třech kouscích se nám rozlévá příjemné teplo v žilách a svět je zase o kousek hezčí.

Den 18 - chodíme chodíme, hore po dědině

Dnes budou koně odpočívat a my nažhavíme kolena. Do centra to máme necelé 4 km, takže vychytáme přestávku mezi deštěm a vyrážíme do centra. Jinak na celém dnu ani není pořádně co popisovat. Máme v plánu vyrazit na trh, nakoupit nějaké dárky, a tak nějak proflákat den ve městě. Citadela je zavřená, takže prakticky jediná památka v Erbílu padá a my trávíme den buď v kavárně, když prší, nebo na ulici, když je hezky.

Večer si neodpustíme vyzkoušet konkurenci a jdeme tentokrát do německé hospody, kde si dáváme zase čepované na zpříjemnění dne.

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE