Východní odysea - část 3 - konec je jen začátek něčeho nového

Den 12 - historické okénko

Noc byla hrozná, moje pokusy o zalepení karimatky nejsou úspěšné, záplaty vůbec nedrží (opět díky Klymite), takže spím na tvrdém asfaltu a stan mi celou noc naráží do hlavy. V 5 hodin ráno už rezignuju a s prvními paprsky slunce jdu balit. To v tom vichru není vůbec jednoduché a musíme si sakra dávat pozor na věci, aby si neletěly na svůj soukromý výlet po poušti.
Jedeme na nejzápadnější bod Saudské Arábie a popravdě, to byla celkem zajímavá cesta. Tolik zákazů jsem najednou asi nikdy neprojel. Projíždíme chvilkama po nové silnici, chvilkama po staré, chvilkama po šotolinách, kde silnice teprve budou, skáčeme přes valy na uzavřených silnicích, objíždíme korytem řeky rozestavěné mosty atd atd atd. A nakonec jsme tady. Konečně se nám zase něco zadařilo a my jsme opravdu našli to, co jsme hledali.

Na pobřeží Rudého moře, se tu nachází vrak amerického hydroplánu Consolidated PBY-5A Catalina. Tento letoun byl původně postaven ve 30. letech 20. století pro americké námořnictvo a během druhé světové války sloužil k protiponorkovým operacím, záchranným misím a průzkumu.​ Po válce byl letoun vyřazen z vojenské služby a zakoupil jej americký podnikatel Thomas W. Kendall, který jej přestavěl na luxusní létající jachtu. V roce 1960 se Kendall vydal na cestu kolem světa se svou rodinou, sekretářkou a jejím synem. Dne 22. března 1960 přistáli u pobřeží Saúdské Arábie poblíž Ras Al-Sheikh Hameed, aby tam strávili noc.​ Následující den byli napadeni ozbrojenými silami, které je považovaly za izraelské výsadkáře kvůli absenci potřebných povolení. Během útoku bylo letadlo zasaženo více než 300 střelami, přičemž byly prostříleny palivové nádrže a uniklo asi 4000 litrů paliva. Přestože letoun neexplodoval, byl vážně poškozen a Kendall se pokusil s ním odplout, ale po asi 800 metrech narazil na korálový útes a ztroskotal. Posádka byla následně zadržena beduíny přidruženými k saúdské armádě, odvezena do Džiddy, vyslýchána, a nakonec propuštěna díky zásahu amerického velvyslance.​ Vrak letounu zůstal na místě a stal se turistickou atrakcí. Bohužel je jeho osud hodně podobný Dakotě v Željavě, každý ňouma, co sem přijede si nutně musí kus Cataliny odvézt s sebou, takže jí pořád ubývá. My máme trošku smůlu, protože je zrovna příliv a my nemůžeme až dovnitř do vraku, ale i tak je to emocionální zážitek jako hrom.

Jak už to tak u nás bývá, cestu zpátky najdeme jinou, než jsme jeli sem a po provizorní šotolině pro stavbaře úplně v pohodě dojedeme až na silnici. Rád bych jel podél Akabského zálivu na sever k Jordánsku, ale podle očekávání nás po pár kilometrech zastavuje hlídka a vrací nás, protože dál smí jen lidé s povolením NEOM. Musíme se tedy vrátit zpátky a jet na sever vnitrozemím, což mě hodně mrzí, protože na pobřeží jsem měl vytipovaných několik zajímavých míst k návštěvě. Přes hory máme zase pro změnu 6 stupňů, abychom nezapomněli, jaké to je, když je zima. Je to ale chvilková záležitost a po sjetí z hor se zase rychle otepluje.

Výstup ze Saudské Arábie je, jak jsme si už zvykli, pohodový a moderní. Pár razítek z okýnka bez sesedání z motorky a jsme venku. O Jordánských hranicích mám rozporuplné informace, ale k našemu překvapení probíhá všechno hladce. Nejdříve pasové, tam nám dali jen razítko a nic jsme naplatili (na rozdíl od informací, které jsem měl), potom custom, karnet, pojistka a jsme venku. Ani ne za hodinu máme všechno vyřízené a my jsme v Jordánsku.
Naše první zastávka je v Akabě ze dvou důvodů. Já se snažím sehnat novou karimatku – neúspěšně, no a taky vím, že se tu dá koupit pivo, jenže je pořád ramadán a obchody s pivem jsou zavřené. Ach jo. No nic, jedeme se podívat k Wadi Rum na nádraží s historickými vlaky.

Vlakové nádraží ve Wadi Rum v Jordánsku je součástí historické železnice Hejaz, která byla postavena Osmanskou říší mezi lety 1900 a 1908. Tato železnice měla původně spojovat Damašek s Medínou a sloužit poutníkům směřujícím do Mekky. Během Velkého arabského povstání v roce 1916 se železnice stala strategickým cílem, protože povstalci pod vedením šarífa Husajna bin Alího a jeho synů, včetně prince Fajsala, usilovali o nezávislost na osmanské nadvládě. Některé z významných bitev tohoto povstání se odehrály právě ve Wadi Rum.

Dnes je železniční stanice ve Wadi Rum součástí turistické atrakce, která nabízí návštěvníkům možnost zažít historickou jízdu vlakem. Tato jízda, známá jako "Al Hijaz Steam Train", zahrnuje autentický vlak, který je nyní poháněn dieselovým motorem místo původního parního. Během cesty dochází k inscenovanému přepadení vlaku herci představujícími povstalce, což připomíná události z roku 1916.

Naším hlavním cílem v Jordánsku je (jak jinak) skalní město Petra. Petra byla hlavním městem Nabatejců – bohatého arabského národa, který ovládal důležité obchodní cesty v oblasti. Byla založena pravděpodobně v 6. století př. n. l. nabatejským národem (Nabatejci byli arabský kočovný lid, který se stal velmi bohatým díky obchodním cestám). Město zažilo svůj vrchol mezi 1. stoletím př. n. l. a 1. stoletím n. l. Petra byla důležitým obchodním centrem – propojovala obchodní trasy mezi Arábií, Egyptem a Sýrií. Byla známá především obchodem s kadidlem, myrhou a kořením. Petra je proslulá tím, že stavby byly vytesané přímo do červenorůžových pískovcových skal. Město začalo upadat po zemětřesení v roce 363 n. l. a postupně bylo opuštěno. Pro Evropu bylo "ztracené" až do roku 1812, kdy ho znovu "objevil" švýcarský cestovatel Johann Ludwig Burckhardt.
Já už jsem v Jordánsku byl a Petru mám prochozenou, ale stejně se tam půjdu podívat znovu, protože tento zážitek opravdu stojí za to. Dnes máme za cíl přijet do Petry a přenocovat tam, abychom hned ráno mohli vyrazit do skalního města. Cesta do Petry je krásná horská silnička s krásnými výhledy, jediné, co nám trošku kazí dojem, je zase zima. V Petře máme zabukovaný hotel kousek od centra a dnes se opravdu těšíme na horkou sprchu.

Den 13 - jak utopit Dr. Mráčka

Ráno nás čeká velká událost. Konec ramadánu, takže kromě asi hodinového řvaní z amplionu Allahu Akbar pořád dokola konečně končí zvláštní režim muslimského života a všechno se vrací do normálu. Zaparkujeme si pohodlně před vchodem do skalního města a vyrážíme dovnitř. Na tuto cestu se rozdělíme, protože já už jsem tady byl a nechce se mi ťapat až nahoru ke královské hrobce. Chci se vrátit na jiné místo, které jsem si z celého města zamiloval nejvíc. Je to vyhlídka na pokladnici nahoře ze skály nad ní. Projdeme stezkou a potom úzkým kaňonem, na konci kterého se najednou vynoří Královská pokladnice. Každý fanoušek Indiana Jonese tento pohled zná.
Královská pokladnice v Petře (často označovaná arabsky jako Al-Chazneh) je jednou z nejikoničtějších a nejkrásnějších památek starověkého města Petra v dnešním Jordánsku. Její název „pokladnice“ vznikl z místní legendy, podle které beduíni věřili, že v obrovské urně na jejím vrcholu je ukryt poklad. Ve skutečnosti se ale jednalo pravděpodobně o hrobku významného nabatejského krále (pravděpodobně Aretase IV., vládnoucího v 1. století n. l.). Mě nejvíce fascinuje dokonalost architektury a provedení hrobky. Tady nejde vyměnit kámen, když se něco nepovede, žádný druhý pokus není, všechno je ručně vytesáno do skály před více než 2.000 lety.

Já mám v plánu vyškrabat se kozí stezkou po kamenech nahoru na vyhlídku, ale zastavuje mě nějaký náhončí a chce po mně peníze jako vstupné na stezku. Jsem z toho celkem překvapený, protože minule tu nic takového nebylo a taky naštvaný, protože za to, že polezu po kamenech nahoru zkratkou na vyhlídku, se mi vůbec platit už z principu nechce. Jdu tedy s Jarou a za hrobkou u amfiteátru se rozdělujeme.

Jara jde nahoru do skal a já jdu oklikou na vyhlídku. Jsem hodně překvapený, kolik se tu toho za 6 let od mé poslední návštěvy změnilo. Mnohem více stánků, mnohem více naháněčů na oslíky, koně a velbloudy, mnohem více otravných vnucování cetek na prodej. No jo no, jak říká můj kamarád, všichni chtějí mít hezkou výplatu.
Už jsem zapomněl, kolik je to schodů. U 500 jsem je přestal počítat (strejda google tvrdí, že je jich kolem 700) a mezi funěním, kterým bych mohl konkurovat lecjaké lokomotivě, si užívám nádherné pohledy na město pode mnou.

Po dalších desítkách schodů jsem konečně zase tam. Stánek, co tu byl v roce 2019 je pryč, ale vyhlídka je pořád přístupná a pořád stejně dechberoucí. Lidi vypadají z výšky nicotně a při pohledu dolů se může lehce zatočit hlava.

Škoda, že toto neumí zachytit žádná fotografie. Zpátky jsem rozhodnutý jít zkratkou po kamenech dolů. Když jsme tu byli minule, tak jsme tu skákali po kamenech a bylo to celkem dobrodružství, jenže teď mě čeká další překvapení a současně vysvětlení, proč chtěl sokolík dole peníze. Místo kozí stezky jsou tu na většině cesty vybudované schody, takže pohodlně a bez námahy jdu dolů. Škoda, kouzlo této zkratky se ztratilo.

U motorek čekám na Jaru, cesta ke královské hrobce trvá mnohem déle než na mou vyhlídku. Postupně se bavím s několika lidmi, které zaujmou naše motorky. Nejzajímavější byl jeden Filipínec, ze kterého vypadlo, že má kamaráda ze Skalice na Slovensku, což je kousek od nás. Hned mi cituje fráze, které se naučil. Jako například – kurva práce a podobně. No a potom jeden amík, který byl zamilovaný do Afriky. Když jsem mu řekl, že bych do Ameriky hodně chtěl na motorce, tak mi hned naplánoval celou cestu. Po asi dalších dvou hodinách přichází Jara a my můžeme vyrazit k Mrtvému moři. Já se koupat nebudu, jednak už jsem tam byl 2x, ale hlavně mám krásné plyskýře na nohou od mých bot, které už mají to nejlepší dávno za sebou.

Jedeme přes hory k moři a musím říct, že ten pohled z výšky na moře se nikdy nemůže omrzet. Jsem hodně překvapený jak se Mrtvé moře za těch 6 let změnilo. Ty zprávy o poklesu hladiny o cca 1,5m za rok opravdu nelžou. Hlavní přítok – řeka Jordán – je mohutně využívána pro zavlažování v zemědělství a díky tomu Mrtvé moře pomalu mizí ze světa. Toto místo je tak notoricky známé, že asi není potřeba o něm psát nějaké podrobnosti. My jedeme směrem k Herodovým pramenům, což je místo, kde se do moře vlévá termální pramen. Kousek od moře je tam dokonce vodopád, takže člověk má zajištěnou teplou sprchu po koupeli v moři. Bohužel tento nápad má hodně dalších lidí a na rozdíl od mé poslední návštěvy, kdy jsme tu byli sami, je tu lidí jako na Václaváku. Toto není nic pro nás a jedeme dál. O pár km na sever nacházíme místo, kde se dá sjet na motorce až k moři a Jara si konečně ověřuje, že v Mrtvém moři se potopit opravdu nejde.

Pokračujeme dál do hlavního města Ammán, kde máme v plánu dvě věci. Já mám další pokus na koupení karimatky a měli bychom se potkat s Arslanem, klučinou, který spal vedle nás ve stanu na Dakaru a já mu pomáhal roztláčet jeho motorku s vybitou baterkou. Od Arslana jsem dostal tip na obchod, kde by karimatky měli mít. Najdu ho celkem v pohodě, ale k mé smůle je zavřeno, protože v Jordánsku jsou zase nějaké svátky a 3 dny se tu zase nemaká. Nejdřív ramadán a teď zase tohle…. Arslan nakonec večer taky píše, že nestíhá a setkání se taky ruší. No nic, zkusíme naslepo aspoň vletět do velkého obchodního centra v naději na novou karimatku, ale většina obchodů je zavřená, takže mám smůlu. Nakonec se mi alespoň v jednom sportu podaří najít pěnovou podložku na cvičení 50x150cm, tak kupuju dvě a mám aspoň něco mezi sebe a tvrdou zem.

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE