Východní odysea - část 3 - konec je jen začátek něčeho nového

Den 8 - nesnáším vítr

Ráno je zima jako v psírně. Je 14 stupňů ale hlavně ledový prudký vítr. Navlékám další vrstvy a vyrážíme k hranicím. Cesta je nudná, a proto ji zpestřuju zajížďkou asi 5km z trasy, když si nevšimnu drobného renoncu v navigaci. Jinak je cesta opravdu nudná, rovina okolo, rovina před námi. Jediné zatáčky, na které narazíme, jsou na dvou kruhových objezdech, co nás na těch 150km čekají. Teprve když v dálce na horizontu vidíme obrovské duny, je jasné, že hranice je blízko a brzo bude změna.
Na výstupu z Ománu ani nemusíme slézt z motorky, všechno proběhne u okýnek a jediná kaňka na kráse je nepotvrzený karnet, protože u okýnka, kde se razítko dává, prostě nikdo nebyl. Není to ale neřešitelný problém, v ČR bude stačit zajít na evidenčku a tím podat důkaz, že motorka v Ománu opravdu nezůstala. Pokud by fungovala logika, bude stačit další razítko v karnetu z Jordánska. Uvidíme. Na SA straně je proces jednodušší než minule, pas, custom, prohlídka a tentokrát bez RTG jedeme dál. U posledního okna máme udělat pojistku, ale ouvej, mají tu nový systém, kdy se pojistky pod 30 dnů dělají online v aplikaci. Naštěstí mi sem ještě sahá signál z Ománu, takže udělám Jarovi hot spot a vrhneme se do práce. Stáhnout aplikaci a jdeme na to. Vyplňování dat nám značně komplikují klacky pod nohama, které bychom moc nečekali. Například máme aplikaci v angličtině, ale přesto jsou tu některé texty jen arabsky a my nejsme schopni se pohnout dál. Nebo není možnost zadat české telefonní číslo, které je ale potřeba k notifikaci… Naštěstí nám pomáhá pojišťovák, který stejně nemá práci, protože kromě nás je tu jen jedno auto a řidič má stejný problém jako my.  Nakonec přeskáču všechny překážky společně se saudským pojišťovákem a závora přede mnou jede nahoru. Řeknu Jarovi, že ho počkám asi o 100m dál a odjedu z celního prostoru pryč. Jenže jsem tak nějak pozapomněl, že Jara jede na mém hot spotu. Jak jsem odjel, celá aplikace se mu sekla a musel to celé dělat chudák znovu. Nakonec ale všechno dopadlo dobře a my můžeme vyrazit do mé milované Empty Quarter.

Je to pořád stejná nádhera a asi nikdy mě tyto pohledy neomrzí. Asi nemá smysl to popisovat znovu, ale je to opravdu paráda. Duny, duny a zase jen duny různých barev a tvarů všude kolem nás. Jediné, co nám cestu celkem dost znepříjemňuje, je prudký boční vítr, který postupně silnici zprava zakrývá pískem a jsou úseky, kde jsou jen v levém pruhu vyjeté koleje od kamionů, jinak je celá silnice zavátá pískem.

Je to úplně stejné jako u nás v zimě, jen jazyky tu nejsou sněhové, ale písečné. Po 250km jsme na naší známé (a jediné) benzínce na cestě, jenže máme smůlu. Staví se tu nějaká nová budova, zrovna tu tahají elektrické kabely a elektřina v celém areálu je vypnutá. Ptáme se, jak dlouho to bude trvat a dostáváme pořád jiné odpovědi v rozpětí 1 – 4 hodiny. Inšalláh. Kdykoliv tohle slovo uslyšíte, je to jasné znamení, že jste v průšvihu a vůbec se nemůžete spolehnout na to, co vám dotyčný slíbil před tímto slovem. Inšalláh totiž znamená – dá-li Bůh, je-li to Boží vůle.
Po 4 hodinovém čekání a dalších slibech – do 20 minut bude všechno hotovo – inšalláh, najednou z pumpaře vypadne informace, že asi 9 km před námi je další benzínka kousek z cesty, kterou používají náklaďáky, co tu něco budují v okolí a prodají benzín i nám. Jenže berou jen hotovost, kterou my nemáme. Nabízí nám, že mu zaplatíme kartou a on nám dá hotovost. Na jednu stránku jsme šťastní, že konečně můžeme vypadnout, ale taky nějak nechápeme, proč nám tuto možnost neřekl už před 4 hodinami… No nic, hlavně že můžeme jet. Benzínka tam opravdu je, my můžeme v polních podmínkách konečně napojit naše oře a pokračovat dál.

Pokračujeme dál na západ a zapadající slunce vytváří nádhernou stínohru na dunách okolo nás. Cestu nám zpestří ještě rakouský cestovatel jedoucí na KTM v protisměru. Prohodíme spolu pár slov a jedeme dál směr Rijád. Už za tmy přijíždíme na křižovatku, za kterou je po 310 km pumpa. Natankujeme, koupíme místní sim kartu (při nákupu se najednou asi na minutu celá benzinka ponoří do tmy, protože přestane jít elektřina) a my si jdeme postavit stany za benzínku na parkoviště. Vítr se trochu utišil, takže stany jsou ok a my můžeme na kutě.

Den 9 - kdo to udělal?

Jestli někoho opravdu nenávidím po dnešní noci, tak je to ten debil, co vymyslel ten skvělý pípák při couvání náklaďáků. Občas jsem v noci měl pocit, že tu pořádají závody v couvání, nebo nechávali zapnuté zapalování se zařazenou zpátečkou. Fakt hrozné. Ráno je kolem nás plno kamionů a já děkuju tam nahoru, že nás nikdo při couvání nepřeválcoval.

Opět se zvedá studený silný vítr. Začínám ho těžce nenávidět. Nu což, my vyrážíme směr Rijád. Po asi 200 km pohodové jízdy si najednou za mnou všímám, že Jara zastavuje u krajnice. Otáčím se a jedu za ním. Na otázku, co se děje, dostávám tu nejméně chtěnou odpověď – asi jsem píchnul kolo. Tak jo, motorku na hlavní stojan a jdeme hledat. Na první otočku kolem nic, ale všímáme se si divné asi 3 cm praskliny v nejtlustším místě vzorku pneumatiky. Zkusíme kolo nafoukat, ale neúspěšně, protože právě touto prasklinou vzduch utíká pryč. Vůbec nechápeme, jak něco takového může vzniknout, je to jakoby někdo nožem pneu propíchnul skrz. V pneu ale nic není, jeli jsme po pohodovém asfaltu a Jara vůbec necítil, že by na něco najel. Že by vada pneu? No nic, asi 15km před námi je malé město, zkusíme dojet tam a uvidíme. Naštěstí na prázdné pneu jde celkem obstojně jet, a tak jsme za chvilku ve městě. Tam bohužel žádnou pomoc nenacházíme a místní nás odkazují na další město. Než dojedeme tam, máme po cestě benzínku a tam je pneuservis. Naštěstí i přes ramadán (už aby to skončilo) je otevřeno a my můžeme řešit opravu. Kolo dolů, sundat pneu – prasklina je opravdu v celé šířce skrz pneu – lata zevnitř, složit kolo a je to.

Po nafouknutí se prasklina otevírá, tak ubíráme tlak a modlíme se, aby tato oprava vydržela 200km do Rijádu, kde budeme hledat novou pneu.
Po cestě píšu Ivovi, jestli neví o nějakém obchodu s pneu na motorku. Jsou zrovna na dovolené mimo SA, ale dávají mi kontakt na firmu RTL, kde by nám mohli pomoct. Bohužel nám nikdo neodpovídá (v ramadánu přes den běžné), tak hledáme další možnosti. Najdeme prodejnu a servis Honda, tak jedeme tam. Po cestě se stavujeme ve všech pneuservisech po cestě, ale všude jsou jen pneumatiky na auta. Po příjezdu k Hondě nás vítá zavřená prodejna, ačkoliv Google tvrdil, že je otevřeno. Jedeme tedy k RTL a po cestě testujeme neúspěšně další servisy. V RTL je taky zavřeno, ale kousek vedle je moto servis a tam jsou konečně nějací lidé. Přejíždíme k nim a světe div se, mají nové pneumatiky a dokonce i rozměr, který potřebujeme. Hurá, máme další problém z krku. Samozřejmě je ale ramadán, otevírají až v 9 večer, takže máme přijít na opravu až večer.

Před devátou sedá Jara na motorku a vyráží na opravu. Já si užívám postel a probudím se jen letmo když se Jara vrátí na pokoj.

Den 10 - na hraně

Ráno vyzvídám všechno ohledně procesu výměny pneu. Vše bylo prý v pohodě a celá výměna vyšla na 450 SAR – cca 2.600,- Kč. Takže máme jednu starost vyřešenou a můžeme zase pokračovat podle plánu dál na západ. Po cestě se chceme podívat na místo, které se jmenuje Edge of the World. Rijád leží v nadmořské výšce cca 600m a kousek za městem jsou útesy s krásným výhledem do široké krajiny. Na jednu z mnoha vyhlídek máme namířeno. 

. K útesům vede několik šotolin, my necháváme výběr na navigaci a jedeme. Cesta je z 95 % úplně v pohodě, jen je tu nekonečná otravná roleta, která (mám pocit) rozebírá motorku na prvočinitele. Sem tam nám cestu zpestří trialová vložka s korytem řeky, valem, co se musí přes kameny přeskákat atd. U jednoho takového stojí několik zaparkovaných aut, protože přes tenhle val se nemají šanci dostat. My val celkem v pohodě přeskákáme, ale fakt su zvědavý, jak tudy pojedeme zpátky. V opačném směru to bude jiný zážitek. Ignorujeme několik značek se zákazem vjezdu, protože před námi jsou další auta, a blížíme se k útesu. Tam je před poslední značkou odstavených několik aut, ale jedno je i přímo na útesu, tak si to šinu dopředu taky. Trošku jsem přehlédl, že to je auto policejní a hned si vysloužím jejich pozornost. Obracím tedy zpět a parkuju motorku spolu s ostatními před značkou se zákazem. Jara zjišťuje, že má plný kufr koly, kterou si koupil na cestu. Při jízdě v off se o něco prodřela a podělila se s věcmi v kufru o svůj obsah.

Beru z kufru cigarety a jdu se takticky omluvit policistům. No a když už spolu mluvíme, tak se jich zeptám, jestli bychom nemohli s motorkama přece jen až k útesu, abychom si udělali pár fotek. Nakonec se domluvíme a vracíme se k motorkám, abychom si je převezli na hranu útesu. Ta hlavní vyhlídka je ale ještě kousek dál, jdeme tam pěšky a užíváme si panoramatické výhledy do pouště. Výška útesů a výhledy jsou ohromující.
Vzhledem k tomu, že jsou tady auta a dokonce i jen předokolky, nám docvakne, že sem musí vést i jiné cesty. Vracíme se tedy cestou, kterou před námi jedou policisté, měnící si zrovna směny. Tato cesta je úplně pohodová, bez jakýchkoliv záludností a znepříjemňuje ji zase jen všudypřítomná roleta. Abychom se tak nenudili, tak Jara zpestří cestu sbíráním kanystru s benzínem, který ho při jednom skoku sprostě předběhne a vydá se kaskadérskou cestou na zem.

Jedeme směrem na západ k Jordánským hranicím a světe div se, po cestě nás chytá dokonce déšť. Ten odstartoval celkové zhoršení počasí. Zase fouká jak hrom, večer je temno jak od Jiráska a v noci má pršet. Rozhodujeme se tedy, že vezmeme ve městě Hail hotel, kde se Jara nechá hostit vynikajícím čajem pořád dokola a my můžete v suchu přenocovat.

Den 11 - na houpačce

Ráno vyrážíme směr Al-Ula. Al-Ula je sama o sobě venkovním muzeem formovaným přírodou s kaňony a útesy, mezi nimiž můžete najít majestátní stavby vytesané do skály jejími dávnými osadníky. Mezi oblíbené atrakce patří 52 metrů vysoká Sloní skála, 2000 let staré petroglyfy či oáza Al-Ula se svou bujnou zelení. Já jsem ale bohužel tak nějak podcenil přípravu na toto místo, což se projevilo po příjezdu. Ale to přijde na řadu až za chvilku. Teď máme před sebou 400km k tomuto místu a musím říct, že tentokrát je nám počasí opravdu nakloněno. Je ideálních 25 stupňů a skoro celou dobu nám fouká vítr do zad, takže tuto vzdálenost dokonce i GS ujede skoro celou na jednu nádrž. Navíc je nulový provoz a před Al-Ulou jsou okolo silnice nádherné skalní útvary, takže je na co koukat.

V samotné Al-Ule nějak pořádně nevím, kam jet. Nakonec vyrazíme na vyhlídku nad vesnicí, což musím vřele doporučit jak kvůli silnici vedoucí na místo, tak kvůli samotné vyhlídce. Je tu nádherný výhled na celou vesnici s oázami okolo.

Z Al-Uly jedeme podle turistických cedulí na Hegar, kde by měly být další památky, ale nějak se nám nedaří je najít. Už máme zase 36 stupňů a jen vzpomínáme na dopolední pohodu. Kombinace slepých cest, horka, rozčilení a přijetí na kruhový objezd, kde je značka Hegar u všech tří výjezdů, zapříčiní můj výbuch vzteku a rezignace, kdy vztekle Jarovi oznamuju, ať si jede kam chce, že já si najdu někde stín a klidně na něj počkám, ale na tohle hledání se už můžu…. No, úplně racionální reakce to nebyla, ale i muži mají své dny.

Po cestě na Tabur nám zase trošku sprchne a my se pomalu blížíme k západnímu pobřeží Saudské Arábie. Tam mám vyhlédnuté jedno místo, které bych opravdu hodně chtěl vidět, ale netuším, jestli je to reálné nebo ne. Na jihozápadním pobřeží totiž Saudská Arábie buduje velmi ambiciózní projekt, který se jmenuje NEOM. NEOM má být příkladem chytrého města, které bude získávat veškerou energii z obnovitelných zdrojů, plánuje se zde výroba zeleného vodíku a pěstování geneticky modifikovaných rostlin. Nebudou zde silnice, lidé se budou dopravovat letecky nebo podzemními rychlovlaky. Většinu prací mají vykonávat roboti, umělá inteligence bude dohlížet na bezpečnost obyvatel a také řídit počasí. V centru projektu stojí 170 kilometrů dlouhé město nazvané The Line. Toto město má být odpovědí na „nekontrolované a nehospodárné rozrůstání měst“. Vrstvení bytů, škol a parků na sebe autoři nazývají „urbanismem s nulovou gravitací“. Obyvatelé podle nich budou mít všechny denní potřeby dosažitelné během pěti minut chůze a přístup k vysokorychlostní železnici, která je z jednoho konce na druhý odveze za 20 minut.Pro nás tento projekt znamená hlavně komplikace, protože je v jeho okolí hodně uzavřených silnic, zbouraných mostů a hodně dalších komplikací. Na první z nich narážíme poměrně brzo. Měli jsme v plánu najít místo na stanování na břehu moře, ale dostat se k němu je celkem nereálné.

Stojíme na kraji zbouraného mostu a s otevřenýma hubama hledíme na neuvěřitelnou jámu, kde se bude pravděpodobně stavět The Line. Největší jámu jsem zatím viděl při stavění O2 Arény, ale tohle je úplně jiná liga. Něco nepředstavitelného, co člověk může vykopat. Jedeme podél téhle jámy a pozorujeme parkoviště náklaďáků. Nikdy v životě jsem neviděl tolik aut pohromadě, parkoviště se jeví jako nekonečné. Fakt by mě zajímalo, jak tady hledají řidiči svoje auto. Bohužel nás žene čas, protože se stmívá a hledání místa pro stan ve tmě není moje oblíbená disciplína, takže fotky tohoto monstrózního díla nemám. K moři jsme nakonec stejně nedojeli a stany si stavíme na uzavřené silnici, těsně za valem z hlíny nahrnutým na silnici proti vjezdu někoho, jako jsme třeba my.
V noci se stane několik událostí, ze kterých nemáme moc velkou radost. Mně praskne nová karimatka hned na dvou místech (děkuju Klymite) a zvedne se opět prudký vítr. Já mám postavený jen vnitřní stan bez ukotvení, takže neodletí jen díky zátěži mé maličkosti, ale občas mám strach, aby mi napraskly tyčky. Jara spí bez stanu jen ve spacáku a já jsem svědkem krásné scény, kdy v noci vstane a jeho karimatka vzápětí odletí ve větru mimo silnici, aby ji Jara mohl za tmy ve větru lovit.

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE