Východní odysea - část 3 - konec je jen začátek něčeho nového

Úvod

Třetí díl našeho výletu s cílem vidět Rallye Dakar je tady. První dva díly o cestě tam a samotném závodu si můžete přečíst zde a zde, ale úplně nutné to asi před přečtením tohoto cestopisu není. Když to zkrátím, motorky nám parkují v Ománu a naším jediným úkolem je teď dojet v pořádku domů. Samozřejmě si ale chceme po cestě užít i nějakou tu zábavu. Podařilo se mi doma získat pár dnů navíc, takže jedu do Ománu o chvilku dříve než Jara, trošku si pojezdím Omán a po příletu Jary vyrazíme na západ.

Přípravy neprobíhají skoro žádné, kromě vyřízení víz do Ománu a koupení pár drobností na cestu. Jarova motorka je pořád v servisu a je otazníkem, jestli vůbec bude mít vidle opravené nebo ne. Zatím se sokolíci v servisu tváří, že nemají nějaký přípravek nutný k výměně gufer, což samozřejmě odhaluje otázku, jak mohli gufera vyměnit při první návštěvě servisu. Nu což, i s tekoucími vidlemi se dá jet a nějak to dopadne.

Já si splnil sen a poletím do Muscatu největším dopravním letadlem na světě – A 380. Je to pro mě fascinující krásný stroj, i když teda královna nebes B 747 se mi líbí ještě více. Plácnu se přes kapsu a místo stísněným autobusem nízkonákladovky se dopravím do Muscatu špičkou v dopravním letectví, společností Emirates, navíc nejlepším strojem, který je k dispozici.

Den 1 - high tech

Ráno jdu do práce, jako by to ani nebyl den odjezdu, kolem desáté končím a využívám mé milované dcery, aby mě odvezla na letiště do Vídně. Po absolvování standardních úkonů na letišti se blížím ke stojánce s naším mackem. A 380 je opravdu obr, v nejvyšší konfiguraci se do něj může vlézt 853 cestujících, ale tuto možnost myslím žádná společnost nevyužívá. Emirates mají největší flotilu těchto strojů s kapacitou 484 – 615 míst, což je ale stejně fascinující.
Konečně jsem u něj, tohle je pro mě zážitek sám o sobě, stačí mi na macka jen tak zblízka koukat a obdivovat jeho tvary a rozměry.

Když přichází personál, tak to vypadá, jako by přijel zájezd letušek. Nepočítal jsem je, ale muselo jich být minimálně 20. Vůbec netuším proč, ale letadlo je ne že poloprázdné, ale skoro prázdné. Vysvětlení dostávám až po příletu do Ománu, kde se dovím, že je právě ramadán a během tohoto období muslimové moc (nebo vůbec) necestují. Tím pádem mám všechny 3 sedačky jen pro sebe a už tak královský prostor se ještě násobí. Užívám si start, výhledy, pohledy z kamer na letadle a když se nabažím, tak si pohodlně lehnu a jdu na kutě. To nemá dlouhé trvání, budí mě letuška na jídlo, které odmítám, ale spát už mi potom nejde, takže brouzdám v hlubinách možností zábavy na displeji přede mnou až do přistání.

Den 2 - co to vidí mé bystré oči?

V Dubaji mám přestup na linku do Muscatu, letíme v B 777 a já si připadám jako v nějakém veteránovi. Každopádně v letadle je víc personálu než cestujících, takže mám zase lehátkovou úpravu a ráno ve 3.25 sedáme v Muscatu. Proběhnu procedurami, tentokrát bez komplikací a opět zalehnu na nejbližší sedačku. Tam už teda nic nenaspím, protože hned vedle má spící pán takový koncert, že to plaší medvědy až na Slovensku. Občas to teda vypadá, že podlehne samoudušení, ale potom zase nabere sílu a jede na plný plyn.

Ráno v 7 zvoním u Pavly (Lukáš je v práci) a jdu si zprovoznit motorku. Motorka startuje, baterka přežila v pohodě, vyjedu si z garáže a jdu montovat nový držák navigace, který nepřežil minulou etapu. Po hodince montáže a všech možných kontrol se loučím s Pavlou. Můžu vyrazit. Musím se ještě stavit někde v obchodě pro novou kartuši k vařiči a vyrážím na jih. Mám v plánu jet do Salalah, speciálně kvůli jednomu místu na jihu, které chci vidět. Potom mám v plánu toulat se po pobřeží zpátky na sever tak, abych to stihnul do Jarova příletu.

Musím tedy říct, že cesta nebyla úplně jednoduchá, teplota kolísá mezi 37-39 stupňů, cesta je jen dlouhá rovina a kolem není nic. Myslím jako doslova nic. Vzhledem k tomu, že jsem naspal celkem asi 3 hodiny, se celkem brzo začíná projevovat únava. Začíná to usínáním za jízdy a končí to halucinacemi, kdy na silnici vidím jeleny, místo mostů vidím letadla, některé značky se mi mění v helikoptéru atd. Dělám hodně často přestávky, které mi pomáhají jen krátkodobě, a nakonec se rozhodnu nejít dnes pod stan, ale vzít si hotel a pořádně si odpočinout. Najdu si hotel v Salalah za 500,-/noc a kolem sedmé hodiny večer, už za úplné tmy, po 1.050km dorážím do cíle. Proběhnu v rychlosti sprchou a padnu do postele jako podťatý.

Den 3 - už bych mohl mít rozum v mém věku

Ráno vstávám v 8 hodin, takže jsem spal 12 hodin v kuse. To se mi nestalo už hodně let a asi jsem ten odpočinek opravdu potřeboval. Než se pobalím, tak teplota v 9 hodin ráno už překročila třicítku a já se rozhoduju, že pojedu nalehko jen v kraťasích a tričku. Mám namířeno ještě kousek na jih k hlavnímu bodu mého výletu na jih. Na pobřeží moře by měl být vrak nákladní lodi.
Jedu tedy na jih. Původně jsem měl v plánu jet víc na jih po silnici a potom jet off na sever po pobřeží moře, ale navigace mi našla cestu i ze severu, tak jí důvěřuju, jedu tudy, potom to vezmu na jih a napojím se na silnici v místě, kde jsem chtěl původně sjíždět.

Off je pohodový, z 95% jednoduché šotoliny a jen pár trochu obtížnějších úseků, ale nic, co by dělalo potíže ani těžkému naloženému enduru. Po cca 20km jsem na pobřeží, začínám hledat vrak a najednou je tam. Starý rezavý vrak lodi MV Jernas, uvíznutý na pobřeží, pohodlně odpočívající do doby, než se o něj postará čas. Tato loď ztroskotala v květnu 2018 během cyklonu Mekunu, který zasáhl oblast Dhofaru. Silné vlny a vítr způsobily, že byla loď vyplavena na pláž Fatklot, kde uvízla na skalách. MV Jernas byla postavena v letech 2000–2001 v Číně pod jménem "Natalie Bolten". Před nehodou byla zakotvena u pobřeží, ale kvůli extrémnímu počasí nad ní posádka ztratila kontrolu a loď byla vyplavena na břeh. Posádka byla evakuována a MV Jernas zůstala opuštěná.

Na loď se jde podívat jen shora z útesu, cesta dolů je možná tak pro horolezce, ale rozhodně ne pro staříka v teniskách s kondicí unaveného slona. Užívám si výhledy a hledám nejlepší místa na fotky. Chodím dokola snad hodinu, sem tam jen tak sedím na útesu a dívám se na nekonečné moře, které se dole na útesu rozbíjí do fascinujících obrázků plných pěnivých vln. Celkem tu fouká, takže ani horko není tak otravné a tohle místo si opravdu užívám.

Na loď se jde podívat jen shora z útesu, cesta dolů je možná tak pro horolezce, ale rozhodně ne pro staříka v teniskách, s kondicí unaveného slona. Užívám si výhledy a hledám nejlepší místa na fotky. Chodím dokola snad hodinu, sem tam jen tak sedím na útesu a dívám se na nekonečné moře, které se dole na útesu rozbíjí do fascinujících obrázků plných pěnivých vln. Celkem tu fouká, takže ani horko není tak otravné a tohle místo si opravdu užívám.

Vracím se do Salalah, protože musím dokoupit opalovák, jestli budu jezdit nalehko, tak se musím mastit, nebo ze mě bude další den rudoch. Pokračuju na sever po pobřeží a užívám si stáda velbloudů po cestě. Zajíždím do Wadi Darbat, kde se jen podívám na start stezky, pokochám se křišťálovou vodou, velbloudy a další zvířenou. Tohle vádí si nechám na jindy.  

Kousek od vádí je místo, kde se prý auta a kulaté věci pohybují do kopce. Místo sice najdu, ale nějak mně to nefunguje. Petka se mi vytrvale kutálí z kopce proti všem informacím o tomto místě. Někde jsem udělal nějakou chybu, ale netuším kde. No nic, aspoň si vyjedu silničku na kopec a pokochám se rozhledem.

Pokračuju dál na sever po pobřežní silnici a musím říct, že tohle byla naprostá nádhera. Krásné moře s útesy, plážemi, krásná silnice s kvalitním asfaltem, nulový provoz, sem tam se silnice odchýlila od moře do hor, kde to bylo snad ještě krásnější. Kvůli tomuto lidi jezdí na motorkách, jen škoda, že je to tak daleko.

Večer jsem si vyhlédl krásnou pláž, kde jsem si chtěl postavit stan a spát na břehu moře. Na pláži byl sice měkký písek, ale byly tam vyjeté koleje od auta, takže jsem tak nějak předpokládal, že velmi brzo bude pevný podklad. Namířím si to směle přímou cestou k moři a jak to dopadlo, to už všichni tušíte. Zadní kolo jde níž a níž, až najednou sedím motorkou na písku.

Na tuhle situaci mě napadá několik parafrází. Třeba například cimrmanovská – debil/blbeček, nebo Havlíčkovsko-cimrmanovská – Nejeď Pavle s Afrou na pláž, mnohý příklad známe, Afra těžká, písek měkký, to ti kolo zláme.
No nic, po upřímném vysvětlení sama sobě, co jsem to vlastně zač, včetně různých jadrných pojmenování bohatým českým jazykem se pustím do práce. Kufry dolů, odnosit na pevný podklad, motorku položit na bok a vytáhnout z jámy lvové, vyhrabat dokonalou kružnici na cestu zpátky, aby přední kolo mělo co nejmenší odpor a pěkně pomalu s pomocí motoru vyjet ven. Jedna věta obsahuje asi půl hodiny makačky a litr potu.
Těsně před koncem přijíždí auto a řidič mi nabízí pomoc, vzhledem ale k tomu, že má zkřivenou ruku a nohu nějakým postižením a sotva stojí na nohou, by mě teda zajímalo, jak mi chtěl pomoct. Tak aspoň poklábosíme rukama nohama, on se potom začne modlit (třeba za mě) a já se jdu ochladit do moře. No, ochladit, moře musí mít rozhodně nad 30 st. a nedá se to ani pojmenovat jako kafíčko, tohle je už i na mě moc.

Stan si postavím pod stříškou altánku a můžu jít na kutě. Během noci se tu otočí několik aut, ale aspoň tu nikdo nehuláká a nepouští nějakou diskotéku, takže je noc nakonec celkem hezká.

Den 4 - koulely se koulely

Ráno začíná rozporuplně, je sice krásný východ slunce, ale vzápětí v pantoflích kopnu do rohu schodu a rozseknu si prst na noze.

Krásný start dne. V 6.45 už sedím na motorce a pokračuju dál na sever. Vyjedu na skálu nad mořem a tam se mi otevře nádherný pohled na celé pobřeží. Okamžitě se mi smaže bolest rozseknutého prstu, sedím tady s padnutou bradou na skále a čučím do dálky jen tak. Tyhle momenty mi umí krásně povysávat smetí v hlavě. Bohužel je to na dlouhou dobu to poslední, na co se dá dívat.

Od tohoto bodu je to jen rovná poušť široko daleko kolem silnice na sever. Zajíždím aspoň pár km k moři a hledám jednu zajímavou pláž. Bod mám jen přibližně a netuším, jestli ji najdu nebo ne. U moře projedu vesnicí a za ní se ke mně přiřítí auto s mávajícím řidičem. Po pár standardních frázích – jak se máš, odkud jsi, kam jedeš atd mu vysvětluju, co hledám a on mi nabízí, že mě tam zavede. Je to asi kilometr od místa, kde stojíme a Ahmed mi ukazuje malý úzký tunel, kudy se jde na malou pláž, která je ukrytá v malé jeskyni. Nádherné místo s totálním soukromím a nerušeným vlnobitím moře. Já tu

soukromí nemám, protože Ahmed je tu se mnou a pořád mě přemlouvá, abych s ním jel na Sugar dunes, což mě ale vůbec neláká a s díky jeho nabídku odmítám. Ahmed mi vybere z písku miniaturní červené kamínky, já se pokochám ještě chvilku mořem a zase jedu dál na sever.

Zase tu máme krásné výhledy na poušť, kde široko daleko není absolutně nic k vidění, takže jen držím řídítka a nudím se. Z nudy mě vytrhává zvláštní chování motorky, divně se chvěje a tancuje pode mnou po silnici. No hurá, v tomhle vedru budu muset řešit defekt. Přede mnou je pár set metrů benzínka, tak dojíždím s tancující motorkou alespoň k ní do stínu. Sesednu z motorky, kontroluju pneu, ale ta drží tlak v pořádku. Vzápětí vidím průšvih, vedle kola si klidně a nerušeně leží kovová kulička, která bez dovolení opustila ložisko a teď si tady relaxuje na asfaltu.

Hmmm, to je sice nepříjemné, ale zase na druhou stránku mám štěstí. Za mnou a přede mnou není asi 100km kromě pouště nic, já jsem hezky ve stínu a ložiska jsem po varování, že na nových Afrikách umí odcházet celkem brzo, koupil. Začnu vybalovat věci z kufru, abych se dostal na dno k náhradním dílům a zjistil, že ložiska jsem sice moudře koupil, ale vypadá to, že si spokojeně odpočívají u mě doma a čekají tam na svou příležitost. Tak to je celkem průšvih. Začínám se vyptávat po nějaké pomoci, což je v osadě asi o 20 domech asi tak nadějné, jako pro chlapa najít v regálu hypermarketu máslo. Z benzínky mě posílají přes silnici do domu o jedné místnosti, před kterou se povalují pneumatiky. Tam sice nepochodím, ale pošlou mě za roh, kde je prý servis. No, servis… Na dvoře tam stojí rozebrané náklaďáky pod širákem a vedle jsou 3 přístřešky pro osobáky. Vysvětluju můj problém a obchodník (pravděpodobně), kterého jsem vzbudil, rozjíždí akci ložisko 6204UU, které tvrdí, že nemá. Jeho (pravděpodobně) zaměstnanec, mechanik spolu se mnou rozebírá kolo a u toho se nám sype zbytek kuliček ven. Ložisko je úplně rozpadnuté a musíme nějak vytáhnout zbytek, co drží v kole. Jdeme za další roh a tam kdosi svařuje rozpadnutou buňku na kolech. Přivaří na zbytek ložiska kus pásoviny a potom se nám podaří poslední fragment ložiska úspěšně vydolovat z kola. Toto nám zabere asi 45 minut a zrovna když se vracíme s kolem k motorce, jde k nám obchodník a s úsměvem mi podává krabičku, na které je napsáno 6204UU.

Neuvěřitelné, nepochopitelné, ale je to opravdu tak. Jak a kde ho sehnal v totální pustině je mi záhadou a díky jazykové bariéře tajemstvím dodnes. Fakt nechápu a děkuju všem Bohům, kteří se na tom podíleli. Potom už je všechno jednoduché, složit kolo, zaplatit všem zúčastněným a můžu vesele vyrazit na cestu. Celá akce sebrala asi 4 hodiny, což je v kontextu místa průšvihu opravdu malý zázrak. Já už se viděl na odtahovce do Muscatu a místo toho si tady klidně nastartuju motorku a jedu dál.

Netuším, jestli je ložisko dílem náhody, špatné kvality nebo mé písečné koupele včera, každopádně nehodlám nic riskovat, ruším můj plán kudy jet a co všechno ještě vidět. Rozhoduju se, že pojedu nejkratší cestou do Muscatu a tam koupím náhradní ložiska pro případ, že by se rozsypalo další.

Večer je to jako vždycky – přes den je kolem milion krásných míst na stanování a tady zase nic. Sjíždím ze silnice a jedu aspoň kus od cesty, ať mě nebudí projíždějící auta. Samozřejmě v hlubokém písku ustelu motorce na zemi a při zvedání macka na kola ulomím naprasknuté čelní plexi. Ráno prst, v poledne ložisko a večer plexi, to je teda den. Snad to bude 3x a dost.
V noci mi náladu vylepšuje nádherná obloha plná hvězd a absolutní ticho, které se kolem rozhostilo po utišení větru.

Den 5 - relax

Když se ráno vzbudím, tak zjišťuju, že se mi do krku nastěhoval nějaký bacil. Skvělé. Začnu hned tvrdý boj v rámci možností mé lékárničky a vyrážím směr Muscat. Tam jsem už před desátou dopoledne a už teď je tu 35 stupňů ve stínu. Našel jsem tu autorizovanou prodejnu Honda, tak jsem tam napochodoval s planou nadějí, že bych tu mohl koupit ložiska do zásoby a plexi. Samozřejmě ani jedno není skladem a doručení je do týdne. Na prodejně ale stojí nová Afrika, tak mě napadlo, že by mi mohli prodat plexi z ní a oni by si za týden namontovali zpátky nové. Tohle ale může rozhodnout jen manažer Sammy. Ten, jako správný manažer, přichází až před dvanáctou a můj nápad se mu moc nelíbí. Slíbí mi ale, že obvolá pár zákazníků, jestli se někomu zbytečné plexi doma neválí a taky mi poradí servis, kde by měli mít ložiska jak do zadního kola, tak do předního. Po komplikované komunikaci se domlouváme na času, kdy si můžu pro ložiska zajet. Samozřejmě je to na druhém koci města, takže zase 40km zpátky odkud jsem přijel, ale borci ložiska opravdu mají a jeden problém mám z krku.

Když už jsem ve městě tak si hodím věci do prádelny a jedu zbytek dne strávit v klidu na hotel, kde si místo panáka v baru dávám Stopangin, smrkám jako o závod a zobu Paralen na horečku a bolest hlavy. Venku je 41 stupňů a já jsem teď opravdu rád za klimatizovanou místnost a klid.
Večer mi Sammy pošle kontakt na člověka, co má plexi na prodej, tak si píšeme a domlouváme si schůzku na zítřejší 9. hodinu, uvidíme.

Den 6 - zase ve dvou

Ráno si vyzvednu vyprané prádlo a zaplatím za celou službu 50,-Kč. Vyrážím na místo schůzky, kde bychom měli řešit plexi. Sedím na místě, ale nikdo nepřijíždí a ani neodpovídá na zprávy, tak se pomalu smiřuju s tím, že pojedu domů s minimalistickým plexi a vyřeším to až doma.
Přesunuju se k Pavle, kde si Jara už vyzvedl věci a vyrazil do BMW pro (údajně) opravenou motorku. Je vedro jak hrom a já se pořád necítím nějak extra dobře, tak doufám, že budu moct na Jaru čekat u Pavli doma. Jenže ouha, ta není doma a já strávím skoro dvě hodiny před domem, putujíce se stínem po ulici. Najednou slyším povědomý zvuk boxera a Jara se vynoří zpoza rohu na motorce. Zdravíme se a sdělujeme si aktuální zážitky. Za chvilku se vrátí i Pavla, já můžu do chládku a Jara se vrhne na přípravu motorky na cestu.

GS je ověšeno kuframa, všechno sbaleno a my můžeme vyrazit. Naposledy se loučíme s Pavlou a znovu děkujeme za všechno, co pro nás s Lukášem udělali. Vyrážíme naposledy východním směrem k Wadi Shad, které je celkem turistické, ale mělo by být opravdu hezké, tak to chceme vyzkoušet.

Do vádí se jede člunem, který překoná pár stovek metrů úvodní laguny. Potom už se člověk musí spolehnout na vlastní pohon. Na začátku je cesta rovinatá a pohodová, později se trošku přitvrdí, ale nic náročného to není. Po cestě jsou nádherné tyrkysové jezírka, převisy skal nad stezkou, krásné pohledy do kaňonu a sem tam nějaká ta kozí stezka na přeskakování.

Hlavní lákadlo má být ale až na konci vádí, a to malá skalní průrva, kterou se dá dostat do jeskyně s vodopádem. Jdeme kaňonem asi hodinu a Jara už nechce pokračovat, protože netušíme, jak daleko ta jeskyně ještě může být a celkem rychle se blíží poslední převoz člunem zpátky, který je v 18 hodin. Já si dám dead line, kdy se musím otočit a šlapu dál.

Nakonec přijdu k místu, kde už se dál šlapat nedá a musí se plavat řekou. Nechám batoh na místě a plavu dál proti proudu. Sem tam musím překonat splav, nebo mělká místa (teď už rozumím půjčovně bot do vody na kraji vádí) a po dalších asi 20 minutách jsem konečně na místě. Hladina vody je tak tak, aby se člověk dostal do jeskyně bez potápění, tak se pomalu sunu do jeskyně. Vodopád je opravdová pecka, člověk je v uzavřené jeskyni jen s otvorem ve stropě, odkud shora teče řeka a s mohutným rachotem padá dovnitř. Podél vodopádu je lano, díky kterému se můžu vyšplhat nahoru a skočit si do laguny v jeskyni. Fakt skvělý zážitek, umocněný tím, že jsem tu úplně sám. Bohužel jsem si nevzal telefon, takže nemůžu dělat fotky a jeskyni mám uchovánu jen ve vzpomínkách. Je čas jít zpátky, abych stihnul přívoz. Plavu zpátky a zase trpím, když přecházím po kamíncích bosky mělká místa. U batohu se převleču do suchého a makat zpátky k motorkám, kde se potkávám s Jarou. Pro případné návštěvníky rozhodně doporučuju půjčit si boty do vody a vodotěsný batoh na foťák.
Jedeme zpátky směr Muscat a najdeme si krásné místo na stanování na břehu moře, kousek od sinkhole, kde jsem byl minule sám. Jara se tam jede podívat, no a já zatím bojuju se stanem a komáry. Ačkoliv slunce dávno zapadlo, je pořád horko jako v peci a ty svině kousavé komáří jsou stejně otravné jako u nás doma.

Den 7 - Grand canyon

Ráno vstáváme brzo, abychom sbalili stany dřív, než začne slunce prát na plný plyn. V 6.30 už slunce pěkně praží a my rychle sedáme na motorky, ať jsme v pohybu. Začínáme se už opravdu vracet na západ, směr Saudská Arábie, ale máme ještě v plánu mrknout na Ománský Grand Canyon - Wadi Nakhr, blízko Jebel Shams, kde je balcony walk podél kaňonu. Na start stezky vede pohodová šotolina. Nám se hlavně líbí, že jedeme do kopce a ochlazuje se. Stezka má 4,5km s převýšením cca 300m a vede většinou po pohodové vyšlapané stezce.

Nabízí krásné výhledy na hluboký kaňon, kde je dole malá vesnička, z výšky vypadající jako by byla postavená z lega. Cesta zpátky vede více do kopce, takže je o něco náročnější než cesta tam, nicméně po asi 4,5 hodinách a 9km jsme nakonec zpátky u motorek. Sjíždíme stejnou cestou dolů z hor a stavujeme se koupit proviant na večer. Mezitím se zvednul prudký vítr, který nám samozřejmě fouká z boku a těžce nám znepříjemňuje jízdu na západ. Na další benzínce se nakonec domlouváme, že stanování v poušti v tomto větru nemá smysl a bereme si za pár korun hotel v Ibri, kde jsme v první etapě hledali pomoc na odtažení nepojízdného BMW. Parkování mi zpestří Jara, když si tak nějak zapomene vykopnout bočák a elegantně se sesune i s motorkou na zem. Než stačím zaparkovat já a pomoct mu se zvedáním motorky, tak už oba stojí, on na nohou a motorka na kolech. Jestli něco BMW opravdu závidím, tak jsou to dvě věci. Lehké zvedání ze země díky nízkému těžišti a potom možnost položit si nohy za jízdy na válce a protáhnout si je.

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE