Za polární kruh a dál

Cesta do Narviku

Na dlouhou cestu upozorňovala cedule „Narvik 900km“ už někde za Trondheimem. Na co už ale cedule nemohla upozornit, bylo budoucí počasí. Musím říct, že to bylo asi poprvé za celou dobu, kdy jsem fakt záviděl lidem v autech. Tři dny silného deště, teploty pod 10°C, mokré rukavice a nemožnost dát prochladlé ruce z řidítek se bohužel podepsaly na mých rukách – ještě teď, čtrnáct dní po návratu, kdy píšu tenhle cestopis, se ozývají šlachy i zápěstí. Byl sem donucen vzít si alespoň na noc chatku, a usušit co nejvíc věcí. 

Lofoty

Lofoty rozhodně patří mezi ty hezčí části Norska. Z Narviku do města Å a zase nazpátek je to všeho všudy asi 700 km, což neni nijaká velká vzdálenost. Naneštěstí norové měli asi přebytek dopravních značek „60“, a tak je museli snad všechny narvat na Lofoty. Ale tak pěkný zatáčky, s minimálním provozem a přitom asfaltem lepším jak naše státovky, to jsem potkával minimálně. Krajina nádherná, ty výhledy stály za to. 

Severní pustiny a Nordkapp

S tím, jak jsem jel stále víc na sever, se samozřejmě měnila okolní krajina. Jehličnatý stromy se začaly zmenšovat tak až les měl s bídou 4 metry do výšky, pak už byly jenom břízy podobného vzrůstu, dál si vybavuju jenom nějaký uchcíplý keříky a pak už jenom planina s minimem jiných rostlin. Pustina, kam až oko dohlídne, a uprostřed silnice E6 s cedulí odkazující na Nordkapp a Vadsø. Prostě nádhera.

Nordkapp – konečně. Dorazil jsem někdy kolem devátý večer, zaplatil nekřesťanský peníze jenom za vstup (260 NOK), a v mezičase, co zbýval do půlnočního slunce, šel udělat průzkum do budovy s kinem, suvenýry, i restaurací. Předpověď počasí vyšla do písmene, kolem půlnoci se úplně vyjasnilo. Pak už jsem si jen sednul na lavičku na útes, sluchátka v uších, a s pocitem „tak sem to zvládnul“ vejral do nezapadajícího slunce. Za ty mžitky před očima to stálo. 

Poslední místo, kam jsem se chtěl podívat, byl poloostrov Varangerhalvøya v severovýchodním Norsku. Asi to píšu už moc často, ale opět mě zaskočilo počasí. Jedu, a je mě čím dál tím větší horko, žízeň, motá se mi hlava... no paráda, řikam si, snad to neni horečka - to by zkazilo odpoledne. Kulový, na severu daleko za polárním kruhem byly teploty okolo 28°C. A já jel nabalenej jako pumpa,  protože za poslední dva tejdny jsem se naučil, že v Norsku je daleko častější solidní kosa než horko. (pozn.: V Plzni bylo toho dne 26°C, jen pro představu). Večer toho dne jsem kempoval skoro na pláži u Barentsova moře, v dálce bylo vidět Norsko a Rusko.

Cesta nazpátek

Cesta nazpátek vlastně ani moc zajímavá nebyla, většinu času jsem se pohyboval po dálnicích. Jedna z věcí ale za zmínku stojí. Když jsem byl malej, v pohádkách vždycky bylo „... a šla, a šla, až se ztratila v lese...“. No tak je blbá ne, řikam si, ztratit se v lese – a pak když ve Finsku jediný, co za celej den vidíte, je les kam až oko dohlédne, minimum vesnic, a pár benzínek.... Tam se ztratit, tak už mě nikdy nikdo nenajde.

Cestou zpět už jsem navíc odmítal kempovat nadivoko, takže zhruba od poloviny Švédska jenom kempy. Sedumnáctej, a tedy poslední den na cestě, mě ještě stihlo pořádně vytrolit počasí v Německu. „Ten nepromok si už brát nebudu, to nemá smysl kvůli pár šedejm mrakům“. No, smysl to mělo, slejvák takovej, že jsem neviděl ani svodidla, ani bílý čáry na silnici. A pak, když jsem přijel na naše hranice, a vidím ceduli Plzeň - 92km, tak jsem se jenom pousmál, vždyť to je vlastně za rohem.

Poznámky pod čarou

Když jsem plánoval Nordkapp, pročítal jsem si cestopisy těch, co už tam byli. To koneckonců dělá asi každý, a proto i já přidám pár poznatků a tipů. Třeba to někomu pomůže.

• Nepromok - alfa a omega v Norsku. Já pořídil jednodílnej, a už bych neměnil - může se zdát že se do toho blbě leze, ale opak je pravdou. Dál nepromoky na rukavice - skvělá věc, bohužel ty víc jak jednodenní déšť nezvládaly, ale snadno se zase sušily. Myslel jsem si, že pomůžou i proti zimě, ale zas takovej zázrak to nebyl. Nepromok na boty asi pomůže, já ho ale nenosil, hlavně kvůli lenosti.
• Oblečení - v případě vlastnění dobrého nepromoku to bylo vyloženě jenom o otužilosti a komfortu - jel jsem se starou bundou Forbikers, přičemž se mi na pravém rukávu udělala díra (no, byla to pořádná skoba, fungovalo to pak jako náporový sání) o délce asi 25cm. Vypadal jsem jako trhan. Rukavice jsem měl dvoje, letní a zimní, a měl jsem si vzít o jeden pár klidně navíc. 
• Benzín - četl jsem po netu všelicos, až vlastní zkušeosti to uvedly na pravou míru. Benzínky i dál na severu po 40-70km, na hlavních tazích. Mimo s klidem 100+km, ale skoro v každym městečku nějaká byla, většinou samoobslužná. Ceny za celou dovolenou jsem nesledoval, ale nejdražší benzín jsem viděl u Nordkappu - 16NOK/litr. Tankoval jsem hlvně na Shell, Xy, Statoil, a já nevim kde ještě - ne, že by to jinde nešlo, ale tu 100% vždy brali moji kartu (MasterCard, Fiobanka).
• Olej - držel jsem se pravdy, že olej se dá koupit všude. To skutečně ano, ale neni problém vypláznout za litrovku oleje 7 stovek, v přepočtu na koruny. Každopádně, když začne docházet olej, na cenu se nehledí (Monster si bral decku na 1000km).
• Voda - dokud jste v horách, je čistý vody všude kolem dost. Pokud se jede do nížin, nebo pak ve finsku v lesích, tak tam už jsem to neriskoval, ikdyž to tam pitný nejspíš bylo taky. Proto asi skoro nikde neprodávaj neperlivou vodu v lahvich.
• Peníze - skoro u všeho cca platí jejich koruny = czk * 3
• Bágly - no, měl jsem dost lowcost verzi zavazadel, přesto všechno proběhlo hladce. Lodní válec Louis 50L, noname boční bágly (který se teda svěsily, a drobet mě orvaly vejfuk, ale co už) a pytel na odpadky, který obsahoval stan, spacák, karimatku. Pro jednoho akorát.
• Kempování - někdy jsem jel, a po 3 hodinách hledání furt ne a ne najít to správný místo, jindy sem měl zakempeno do 10 minut. Dost o náhodě a konkrétní části skandinávie. V kempech jsem spal až při návratu domů.
• Jídlo - jelikož jsem cestu plánoval na 3-4 tejdny, nebylo myslitelný s sebou tahnout jídla jak na třicetiletou válku. Nějaký konzervy, těstoviny, asi 3x Adventure menu a bylo. Zbytek kupovat v obchoďácích (Rema 1000, Lidl, apod.). Na benzínkách často měli hotdogy a podobný věci - dost často to bodlo, po dlouhej jízdě v dešti a zimě zvlášť.
• Motorka -  Ducati cestu zvládla bez jedinýho problému, chytala na první dobrou, jediná nevýhoda jsou kratší servisní intervaly (10kkm, takže už lehce přesluhuju). Spotřeba se měnila podle stylu jízdy: 4,2 - 5,1 litrů na 100km. Pořízení 12V usb zásuvky se ukázalo jako nutnost - foťák, mobil, mp3. Paradox je, že motorek Ducati sem za celou cestu potkal úplný minimum, co by nešikovnej tesař spočítal na jedný ruce. 

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE