Skandinavien Tour 2024, aneb poprvé na sever

Je čtvrtek 18.7., jsem poslední den v práci, Alča má už volno a pomalu chystá věci na cestu. Já celý den, tedy po chvilkách, kdy se zrovna nemusím soustředit na práci, přemýšlím, jak vlastně pojedeme. Ve hře jsou dvě varianty, že pojedeme jako vždy rovnou z domova po ose, ale z představy, že celý den sedíme na motorkách a drtíme je po dálnici směrem na Dánsko, mám osypky ! Druhá varianta je, že pojedeme dálniční část naší dodávkou, tu necháme kdesi v Dánsku. Problém je, že nevíme kde, chceme totiž zpět z Norska jet před Švédsko a pak přes most do Kodaně. Jedu domů z práce a pořád nevím co, jsem již lehce nervózní, protože je nejvyšší čas to rozhodnout. A najednou pink !! Zpráva od kamaráda Tue Pol Halvorsena, dánského cestovatele, kterého jsem poznal před 14 lety v Albánii. Tueho zná hodně lidí z Čech, je totiž příznivce značky Škoda a celou Evropu má projetou starou Škodou 100, která se jmenuje Šemík. Tue píše : “Ahoj, sehnal jsem vám parkování u mého kamaráda, je to taky motorkář, novinář a už delší dobu je na Ukrajině. U jeho domu, asi 30 km od hranic s Německem si můžete postavit auto.” No to je pecka, je rozhodnuto ! Dojíždím domů, musím ještě jet přehodit kola na dodávce, pak nakládáme motorky, všechna zavazadla do auta, dáváme si sprchu. Je půl hodiny před půlnocí, my sedáme do auta a vyjíždíme na naši severní tour.

Pátek 19.72024 - 125 km - spaní na divoko 

Na jednu stranu se mi honí hlavou, že je to trochu nerozum vyrazit na takovou cestu po celodenním zápřahu v práci, ale říkám si, že bude lepší velká města projet v noci. A bylo to tak, noční Prahu jsme dali na pohodu, Berlín kolem 6 ráno taky proběhl v klidu, prostě jsme pořád jeli, nikde žádné kolony. Super bylo i to, že jsme se mohli střídat a tak si chvíli odpočinout. Už dříve než v půlce tohoto dálničního přesunu jsem byl strašně rád za rozhodnutí jet autem, protože dálniční polykání kilometrů na motorce mě poslední dobou víc a víc irituje. Jelo se fajně a tak v půl 12 zastavujeme před domem Jense Alstrupa, u nějž naše auto na 3 týdny odstavíme. Vytáhli jsme motorky, naložili bagáž, pečlivě zaparkovali auto na určené místo a vyrazili vstříc motozážitkům. Z velké hromady zájmových bodů jsme měli nejblíže rozhlednu Marsk Tower. Už první kilometry naznačují, že Dánsko nebude úplně top destinace pro motorkáře ve smyslu svezení. Roviny bez možnosti výhledu, sem tam kruháč a rychlost převážně 80km/h. Připočítáme-li naší únavu po cestě z domova a teploměr atakující téměř 30 stupňů Celsia, říkáme si, že dnes to nebude úplně lehké. Dojíždíme k rozhledně, což je krásná železná stavba inspirovaná šroubovicí lidské DNA. Samotná rozhledna je součásti většího komplexu zahrnujícího restauraci a kemp. V restauraci jsme ochutnali nějakou místní dánskou specialitu a pak za patřičný obnos vyšplhali nahoru na rozhlednu. Z ní už byl výhled na moře a na silnici spojující přilehlý ostrov s pevninou. Tak jsme se tam vydali. Mysleli jsme si, že je to ta, která je na našem seznamu zájmových bodů. Během chvíle se ale ukázalo, že žijeme v omylu. Mrkli jsme tedy do map a zjistili, že ta “naše” se nachází o kousek dále, u nejstarší vesnice v Dánsku, tedy u Ribe. To jsme měli též v plánu, takže jedeme ! U Ribe jsme se nejdříve zastavili u Vikingského centra, kde už sice zavírali, to nám ale nebránilo nakouknout a udělat si fotku. Následně jsme se přesunuli do centra Ribe, které jsme si prošli. Fakt stálo za zastavení, krásná vesnička. Pak už jsme se přesunuli k té správné cestě, šotolině spojující pevninu s ostrovem Mando, kterou zaplavuje příliv. V době našeho podvečerního příjezdu byla cesta průjezdná, což nás překvapilo. Když jsme totiž čerpali inspiraci v parádním videu od Petra Sýse, nabyli jsme dojmu, že touto dobou bude už zaplavena. Na začátku cesty mířící do moře byl i plácek na parkování. Pro dnešek už jsme měli cestování dost, využili jsme tedy příležitosti, připojili jsme se k několika obytňákům a zakempovali zde. 

Sobota 20.7.2024 - 373 km - spaní na divoko 

Budíme se do slunečného rána, využíváme poprvé naši novou součást výbavy - kempingovou pánev. Alča připravuje k snídani vajíčka, včera zakoupená v Ribe. Počítali jsme, že si v těchto zemích prostě budeme chystat více jídla sami. Následovala výborná káva z našeho ručního tlakového presovače Wacaco. Nachystaní na cestu si cvakáme do navigace maják Blavandshuk Fyr. Po poměrně zdlouhavých 80 kilometrech přijíždíme na pobřeží, kterému dominuje tahle parádní stavba. Pro nás to má takové zvláštní kouzlo, tak se kocháme a užíváme si ten čas vyhrazený pro pobyt zde. Rozhodujeme se kam dál. Nakonec volíme jako cíl dnešní cesty další maják ze seznamu zájmových bodů, který leží až na severu Dánska, kousek od přístavu, ze kterého se později budeme přesunovat do Norska. Cesta byla vzhledem k teplotám celkem náročná, bylo vedro. Nakonec kolem 20 hodiny večerní zastavujeme motorky na parkovišti pod Rubjerg Knude Fyr. Převlékáme se a jdeme asi jeden a půl kilometru k majáku, kde si spolu s dalšími návštěvníky užíváme fantastický západ slunce. Jednoznačně to byl vrchol dnešního dne. Po návratu jsme již za šera postavili stan a zakempovali. 

Neděle 21.7.2024 - 150 km - spaní na divoko 

Po smažených vajíčkách a kafi balíme náš skládací domov. Na dnešní večer máme zaplacený trajekt do Norska. Do večera času dost, tak se jedeme podívat na nejseverovýchodnější výběžek Dánska s názvem Grenen, u města Skagen, kde se potkávají Baltské a Severní moře. A tento jev bývá očima pozorovatelný. Lidí jak na Václaváku, ale co jiného by člověk čekal v neděli na vrcholku prázdnin, zvlášť na pěkném a zajímavém místě. Kilometrová procházka po pláži byla díly chladnému větru velice příjemným zpestřením. Samotný jev jsme přes dav lidí nijak dobře neviděli, ono je totiž potřeba jít kus do vody a tam bylo diváků vic než dost. Cestou směrem na Hirtshals jsme měli poměrně velkou časovou rezervu. Našli jsme si parádní odpočívadlo, kde byl stín, příjemný větřík a toto místo jsme využili kromě svačiny i sepsání poznámek z dosavadní cesty. Fantastická věc na Dánsku je, že na všech možných parkovištích a odpočívadlech je udržované čisté WC, voda, dokonce i zásuvka na nabití baterky do foťáku se našla.  A tohle všechno, prosím pěkně, zadarmo ! Takže odpadá starost, kam se jít vy… Protože ale čas neúprosně letí, zvedáme se a pokračujeme pomalu směrem na Hirtshals, kde zajíždíme na pláž Kjul. Přímo na pláži je spousta aut a tak si zde také zastavujeme na fotku. Alči motorka se ovšem po chvíli postávání boří do písku a hraje hru vole padni. Bohužel na motorku mojí, takže se jí obýbá držák navigace, naštěstí nic zásadního. Odjíždíme směr přístav, respektive dok Color Line, se kterými jedeme do Norska. Poslední tankování v Dánsku a už stojíme v řadě motorek, obklopeni spoustou obytných aut a kamionů, mířících stejným směrem. Asi tříhodinová plavba proběhla v klidu a to i přesto, že na moři byla bouřka.

Pondělí 22.7.2024 - 548 km - spaní na divoko 

Chvilku po půlnoci nás trajekt vyplivl v deštivém Kristiansandu, vyjíždíme společně se štrůdlem motorek ven, kde se postupně naše cesty rozdělují. Projíždíme část města a ve chvili, kdy spatřujeme první benzinu, zajíždíme k ní. Jsme zde poprvé, nemáme tušení kam se hnout. Koukám tedy do fotomap a zdá se mi, že kousek od nás, ještě přímo ve městě by teoreticky mohlo být místo, kde by se dalo přenocovat. Jdeme to zkusit, nic jiného nám nezbývá. Na vybrané cestě je však nakonec brána, pokračujeme tedy o dalších 200 metrů dále a tady jsme úspěšní, relativně nedávno posečená louka nám poskytuje útočiště do rána. Ráno neprší, přesto balíme stan mokrý po nočním dešti. Sedáme na motorky a pokračujeme po silnici č. 41 směrem na sever. Záhy nám však, navzdory předpovědi, začáná pršet a my jedeme prakticky celý den v dešti a chladu. Když později odpoledne přijíždíme do hor, tak se konečně počasí nad námi slitovává a pokračujeme již bez deště. Alespoň můžeme obdivovat krásu severských hor. Sjíždíme z hor a koukáme, kde by jsme složili hlavu. A najednou pink a jedeme 25 km dlouhým Laerdalským tunelem. Nakonec před Sogndalem odbočujeme doleva a po malé silničce objíždíme část Norafjordu, kde nacházíme malý plácek u silnice, kousek od malé vesničky Fimreite. 

Úterý 23.7.2024 - 232 km - spaní v kempu 

Ráno je slunečné, ale chladné. Sbalíme tedy svůj bivak a pokračujeme v naší cestě. Nejdříve ale sjíždíme do vesničky udělat fotku, večer se nám tam líbilo, tak by byla škoda odjet jen tak. V Sogndalu tankujeme a ve vedlejších potravinách Alča nakupuje něco k snídani. Tu si pak později sníme na jednom ze zdejších odpočívadel, která jsou výborně vybavená a poskytují zázemí všem cestovatelům. Nám to vyšlo na odpočívadlo Vatnasete u jezera Dalavatnet. Po polední snídani jsme pokračovali fascinující přírodou přes Nordfjordeid do Voldy. Za ní jsme vjeli do podmořského tunelu, který Milda Prustoměrský nazval Díra do pekla. Je fakt, že to tam tak smrdělo, 4 kilometry prudkého klesání a 4 kilometry stoupání. Po pár minutách, dostatečně nadýchaní spalin, konečně spatřujeme světlo na konci tunelu. Už jen pár kilometrů neuvěřitelně krásnou krajinou a jsme zde, v hlavním cíli naší cesty ! Na ostrově Runde, kde se chceme podívat na Papuchalky a chci je nafotit. Ubytováváme se pro jistotu na dvě noci, prvních pár dní bylo dost hektických a vzhledem k intenzitě prožitků už nám splývají v jedno. Takže rozbíjíme bivak, nachystáme se a šup nahoru, na Papuchalky. To co jsme zde zažili nelze označit jinak než fantizií. Pozorovat tyhle krásné ptáčky v kulisách jejich domoviny, to snad lze přirovnat jen k Deltě Dunaje, kde jsme prožili něco obdobného. Zde jsou však o poznání lepší kulisy. Tohle byl opravdu fenomenální závěr dne. 

Středa 24.7.2024 - 0 km - spaní v kempu 

Dnes nemáme nějak v plánu kamkoliv jet, spíše si užít dne, odpočinout, taky přišla řeč na opravu kufru, do kterého mi včera Alča, na jednom z výjezdů od benziny, narazila. Naštěstí se nestalo nic vážného, Alče vůbec nic, svojí motorce zlomila zobák, ale to prozatímně vyřešila lepící páska a opravu kufru jsem zajistil dvěma kladivy, zapůjčenými od majitele kempu. Našla se i chvíle na odpolední zdřímnutí, protože jsme se během pár dní totálně otočili. Sice jsme věděli, že se zde nezhasíná, ale naše mozky to nějak nepobírají a tak žijeme dlouho do noci a pak ráno vyspáváme. Tady na nás už únava dolehla, naštěstí byl čas si odpočinout. Pak jsme povečeřeli a vyrazili na druhý pokus o focení Papuchalků. Opět se podařilo pár pěkných cvaků, ale i ten samotný zážitek z tohoto divadla, kde nad mořem poletují stovky, spíše tisíce, těchto roztomilých ptáčků a další stovky jich posedávají po okolních skalních útesech, to je něco, co si člověk odnese s sebou. Dostatečně ukojeni se vracíme do kempu, dáváme si jedno z mnoha Adventure Menu, kterými jsme na cestu vybaveni a jdeme spát. Zítra vyrážíme dál.

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE