Severní cesta, festival ohromujících scenérií

Maják v „ poušti“

První den cesty po německé dálnici nám počasí vyloženě přeje, ale jinak… Však to znáte… Celý den na tacháku 120, na otáčkách pět a půl a jen rafika palivoměru několikrát padne k červenému poli. Ještě doma jsem nám vygooglil parádního divočáka u vody nedaleko Kielu. Písečná pláž s posezením a na parkovišti sociálky je přesně to, co vyznavači spaní kdekoli, jen ne v kempu, ocení. Něco k snědku, něco k pití a jdeme na kutě. Moc jsem toho ale nenaspal. V noci bylo 8 a já se ve spacáku, jež sliboval komfort 6 s limitem do 1 stupně, což mi pro severskou odyseu připadalo akurátní, dvakrát přioblékal. Pravda, spal jsem pod širým nebem a ještě večer padla rosa, přesto jsem od tolik vychvalovaného BHB mikro vlákna s DWR ochranou, čekal daleko víc. Ráno se vracíme na dálnici a zanedlouho překračujeme další hranice. Okolí dálnice, ač stále placaté, znatelně zezelená. Celé Dánsko a hlavně pak severozápad působí velmi malebně a velké vodní plochy krajinu zajímavě doplňují. Zatáček si tu samozřejmě moc neužijete, přesto nás tahle malá zemička na první pohled příjemně překvapila. První zastávkou naší cesty je maják  Rubjerg Knude. Zajímavé místo. Škoda jen, že slunko je stále dost vysoko a na dunách nevykreslí ani náznak stínu. Hromada písku je to ale pořádná a doporučit se to dá asi každému. Navečer, spíš podle hodin, slunko je stále ještě dost vysoko, přijíždíme do přístavu. Trochu se poflákáme městem a před desátou stojíme na lajně D vyhlížejíce kocábku, co nás bude přemísťovat. A už couvá červenobílá škatule tolik nepodobná ostatním lodím v přístavu – katamaran. Nalodění je dílem okamžiku, je vidět, že to chlapi ve svítivých vestách dělají denně. Za chvíli se i zábradlí na zádi zaplní, pak se odněkud z pod lodi vyvalí černý dým a za okamžik už pozorujeme jen zpěněnou dvoubrázdu za lodí a rychle se vzdalující světla přístavu. Po dvou hodinách hodně mizerného spaní nás probouzejí z amplionu a za další půlhodinku jsme venku. Co teď? Jsou dvě ráno, tma jak v pytli a my nemáme tušení, kde složit hlavu. Ještě že máme ty chytrý telefony a v nich mapy.cz. Nechci dělat lacinou reklamu, ale pomocí téhle apky jsem už pár pěkných míst našel a při prvním skandinávském ležení tomu nebude jinak. Budíme se u malého jezera, na obloze vymeteno a na hladině se až neskutečně věrně zrcadlí okolní krajina a několik červených domků. Norsko, jsme tu! Voda je křišťálově čistá a překvapivě teplá. Tomu říkám přivítání. Za chvíli se ze stanu vykulí i Pepíno, a tak si u rozblázněných vařičů a chutné krmi v nadšení notujeme. Zemi chceme projet až na její nejsevernější výspu, proto bude příhodné na nejjižnější začít. Je to malebné místo s několika skalnatými zátočinami, jemuž dominuje červenobílý maják. Parádní počasí nás vyhání na malou procházku okolím. Mrkneme do infocentra, rozhlédneme se z nejvyššího místa a příjemnou zastávku zakončíme další likvidací proviantu. Foto u cedule informující, že k cíli je to pár tisícovek jistě nezapomenutelných kilometrů a vyrážíme. Ještě doma, ale i na trajektu jsme byli upozorněni na „44“. Cestu kolem jihozápadního pobřeží, kterou bychom neměli minout, a tak je další směr našeho putování jasný. Asfalt se nekonečně kroutí kolem šedočerných skal s mnoha jezírky, stoupá a zase padá k pobřeží a místy připomíná jízdu kamenolomem. Nabízí mnoho nezapomenutelných výhledů a možností k osvěžující koupeli a opravdu stojí za to.

 

V Lauviku čekáme na první trajekt. Platí se v boudě před přístavištěm, což bylo poprvé a naposledy. Všude jinde prochází výběrčí kolonou čekajících před naloděním, nebo až na lodi. Po deváté končíme první skvělý den na parkovišti u malého jezera nedaleko pobřeží. Je tu Francouz v maličkém karavanu a fábka s českou značkou. Na zítra mají stejný program jako my. Preikestolen.

Jedinečné a ohromující

Ráno se slunce trochu schovává v nízké oblačnosti, ale než vyšlápneme do prvního strmého kopce, má oblohu opět jenom pro sebe. Při výstupu nejsme ani na okamžik sami, lidí je tu až zbytečně moc, několikrát zazní i čeština a dokonce tu potkáváme známé z trajektu. Nejzajímavější část výstupu přichází těsně před cílem. Jde se po nepříliš široké skalní římse stovky metrů nad fjordem až ke kazatelně. Nic pro trpící závratí. Na světoznámé desce je taky slušně narváno, ale kdo by se divil v takovém počasí. Pepča se posilní, trochu pofotíme  a šplháme ještě o několik „pater“ výš. Zde už jsme s výhledem na fjord a jedno s nejnavštěvovanějších míst v Norsku sami. Ohromující! Až odsud je vidět, jak zvláštní a od okolních skal lišící se tvar Preikestol má. Všude kolem jsou jen kopce zaoblené asi od ledovce vyhlazené a mezi tím balkon čtvercově řezaných tvarů. Zvláštní, docela by mě zajímalo, jak to tu kdysi vzniklo. Dlouho tam zíráme do hloubky pod námi a vůbec se nám odtud nechce…

 

Zbytek dne kličkujeme parádní krajinou až k vodopádu Langfoss. Má trochu méně vody, než jsme čekali. Sucho je zřejmě v celé Evropě, Norsko nevyjímaje. Toho večera Pepíno nachází parádní místečko v meandrech řeky. Nad námi téměř kolmá skalní stěna, pod ní louka a malý dřevěný kostelík. Idylické místo. Tady by bylo krásně, nebýt těch otravných mušek. Ještě že jsme pořídili i síťky proti komárům, alespoň je vyzkoušíme. Budím se po sedmé a po včerejších náletech ani památka. Super. V širším plánu byl i trek na Trolltungu, ale protože je to špacír na více jak 10 hodin a mě chození po horách nikdy moc nebralo, příliš pozornosti jsem tomu nevěnoval. Teď ale ležím ve spacáku pod blankytně modrou oblohou ani ne 100 kilometrů od proslulého jazyka a co se mi ještě před pár dny zdálo příliš, mi nyní, zřejmě ovlivněn včerejším zážitkem, připadá jako téměř povinnost. Když se svými ranními myšlenkovými pochody seznámím i parťáka, je o dnešním programu rozhodnuto. Než se ale dostaneme na výchozí parkoviště, chvíli to trvá. Potkáme kluky na Jawách, co objíždějí Balt (a to jsem si myslel, že já jsem dobrodruh…), pak krátká zastávka u vodopádu Latefossen, ještě dokoupit pečivo, oběd a  na 10-12 hodinový trek, jak informuje cedule pod kopcem, vyrážíme po jedné. Paní u závory nás ale do vyasfaltovaných serpentin traverzujících prvních 400 výškových metrů nechce pustit. Že prý vycházíme pozdě a nevrátili bychom se včas (stejná cedule u parkoviště doporučuje výstup do 10. hodiny). Nechápu o co jí jde, když je prakticky celou noc vidět. Aha. On tam jezdí mikrobus za 130 NOK, tak to už chápu. Za chvíli přijde francouzský pár a má stejný problém jako my. Paní je neoblomná, a tak se společně za pár minut vyvážíme nahoru. To že jsme vyrazili později, má ale jednu velkou výhodu, jdeme sami. Přesněji řečeno stovky metrů před námi ani za námi nejde nikdo naším směrem. Zato proti potkáváme desítky turistů a samozřejmě i několik Čechů. Jedni čekali ve frontě na fotku skoro hodinu! Tady v té nádherné severské krajině je ale i cesta cíl. Doby, kdy se tu bloudilo, jsou už dávno pryč. Pěšina je skvěle značená, na svažitých místech jsou do schodiště vyskládány kameny a desítky protijdoucích ani nedovolí sejít z cesty.

 

Míjíme spousty vodopádů, potůčků i malých jezírek (vodu s sebou rozhodně tahat nemusíte). Procházíme kamennými poli, a když se cesta přiblíží k hraně strmého srázu pod nímž se vine přehrada, je to fantastická podívaná. Třešničkou na dortu je ale to, proč se sem všichni plahočí. Kamenný jazyk majestátně ční nad přehradou a ve frontě na kýženou fotografii stojí dva lidé! Využíváme příležitosti a nevšední chvíle na neobyčejném místě si užíváme hned několikrát. Sedíte si tam na hraně výčnělku, nohy svěšeny stovky metrů nad přehradou a nemůžete se vynadívat. Přesně to vás tady čeká. Jedinečné a ohromující! Trávíme zde asi půl druhé hodiny a vracíme se stejnou cestou zpět. Stíny se zvolna prodlužují a my potkáváme jen několik málo baťůžkářů, kteří zde mají v plánu nocovat. I mezi nimi se najdou Češi. Přijde mi to jako skvělý nápad si to tu ještě intenzivněji užít. Snad někdy příště… Poslední kilometrový sešup do údolí scházíme po staré turistické cestě. I tady jsou úseky vyskládány kameny místy ve strmosti žebříku a jištěny lany. Samotný sestup je pro unavené nohy náročný, jaké to pak musí být cestou nahoru. Dneska už se nám nikam nechce a rozděláváme plachtová obydlí přímo na parkovišti. Před půlnocí to už nikdo neřeší, až ráno nás klučina co to tu má na starost žádá, abychom to sbalili

„ Narozen“  1180

Je pošmourno, a tak první zajímavostí dnešního dne je až modře nasvícený kruhák v tunelu. Míříme k vodopádu Voringsfossen. Slunko se stále schovává a trochu i mlha kazí výhled, ale hloubka je to pořádná. Částečně se vracíme a později přímo u cesty je další voda v pádu Steinsdalsfossen. Oproti těm, co jsme doposud viděli, sice prcek, ale o to krásnější a dá se za ním i projít. V Bergenu, nejdeštivějším městě Evropy, kupodivu neprší. Je chladno, obloha šedivá, ale snad se naše prohlídka Bryggenu bez vody obejde. Dřevěné historické domy zapsané na seznamu UNESCO stojí těsně jeden při druhém a jen úzké uličky dovolují procházet mezi nimi. Velmi fotogenické.

 

V průchodech povětšinou najdete restaurace a obchůdky převážně s tradičním zbožím. Ceny však odpovídají turistické destinaci a zdaleka nejsou lidové. Pod šedivou oblohou Bergen opouštíme a po zbytek dne se to už nezmění. Krátká zastávka u vodopádu Tvinnevossfjels a začínáme se rozhlížet, kde bychom dnes složili hlavu. Chvíli trvá, než najdeme správné místo na bydlení, ale kdo si počká, ten se parádního posezení u jezera s maličkou pláží dočká. Časně ráno už mě zase budí nejjasnější z hvězd. Než i Bobíška vyžene ze stanu, dám koupel v příjemně teplé vodě, vyperu a ještě do odjezdu mi to stačí uschnout. Míříme k Naerofjordu, i ten je zapsán na prestižním seznamu. Strmé stěny a několik vodopádů nás provází úzkou silnicí asi 8  kilometrů, dokud nás nápis na plotě „Konec cesty“  neobrátí. Je znát, že je slepá, příliš mnoho turistů tu nepotkáme. Dvanáctikilometrový tunel nás dělí od dalšího fjordu. Aurland. Tady se naše cesty na pár hodin dělí. Pepíno si chce nejdelší tunel na světě projet celý, kdežto já u prvního barevně nasvětleného odpočívadla velím k obratu.Zajímá mě silnice 243 vysoko nad námi.

 

Už po pár zákrutách nelituji. Vyhlídka z ohýbaného dřeva padá do fjordu jako vodopád a aby nepadali i turisté, je zakončena skleněným zábradlím. Zdařilý architektonický počin. Cokoli zakomponovat do krajiny umí Norové dokonale. Samotná silnice je pak pastvou nejen pro fotoaparát. Vede náhorní planinou kolem mnoha jezírek, jež zdobí poslední zbytky sněhu. Kouzelné.

 

Trochu myslím na parťáka, jestli neudělal chybu, ale však to není cesta poslední. Setkáváme se u kostelíka v Borgundu. Úžasná stavba s úctyhodným rokem „narození“ 1180 je celá ze dřeva. Čím to celá staletí natírali, že to stojí do dnešních dnů? Kostel je skoro černý, pokryt nebývalou vrstvou čehosi, co připomíná asfalt. Zajímavé. Tak jako zatím v celém Norsku, ani zde fotoaparát nezahálí. Na parkovišti pod stromem doženu stravovací deficit a pokračujeme v krasojízdě. Další prima místo na bivak nacházíme u řeky nedaleko malé usedlosti. Je to spíš takové odkladiště, ale pro naše potřeby víc než dostačující.

Bílý obr

Ráno pokračujeme dál proti proudu řeky. Naším cílem je ledovec Jostedal s jedním z jeho splazů. Parkoviště u jezera je poloprázdné, transformujeme se do turistického a syceni zvědavosti vyrážíme. Příjemná procházka po břehu mezi balvany netrvá ani hodinu a už stojíme tváří v tvář bílému obru. Wau!!! Myslel jsem, že výšlap na Trolltungu už nic nepřekoná, ale tohle je snad ještě lepší. Na focení určitě. Slunko za zády perfektně nasvětluje kamenné údolí a hlavně obrovskou masu ledu, co nás doslova hypnotizuje. Fantastické a ohromující!

 

Snažíme se mu co nejvíce přiblížit, dokud nás místní průvodci neokřiknou. Připojíme se ke skupině vyzbrojené mačkami a stoupáme ještě o něco výš, kde se nastupuje na ledovec. Tady končíme, dál už nás bez výstroje nepustí.

 

Fascinující ledovcové dopoledne vstřebáváme při obědě u obchodního centra v Gaupne. Je zde stolek s lavičkou a taky extra rychlá wifi, takže právě ulovené snímky okamžitě těší o tisíce kilometrů jižněji. Je až neseversky teplo, když kličkujeme k nejzazšímu výběžku Sognefjordu pod věhlasnou „55“. Tato silnice kolem NP Jotunheimen nabízí něco podobného jako včerejší 243, jen okolní vrcholky s několika ledovci jsou nesrovnatelně vyšší. Úžasné! Norsko se nám zatím předvádí v tom nejlepším světle. 70 nezapomenutelných kilometrů jedeme celé odpoledne a k večeru sjíždíme do městečka Lom, kde se nachází další pověstný kostelík.

 

Tento je považován za nejstarší v Norsku. Není architektonicky tak nápaditý jako v Borgundu, přesto i tu se najde spousta zajímavých kompozic pro obrazový záznam. Kolem řeky Otta míříme na západ. Cesta pomalu stoupá širokým zalesněným údolím lemovaným zasněženými vrcholky. Trochu jiné Norsko než doposud. Skvělé místo na nocleh nacházíme v devíti stech metrech nad mořem na parkovišti přímo u cesty s výhledem na okolní čtrnáctistovky. Betonové lavice a stůl, ohniště, křišťálově čistá voda s teplotou však adekvátní k nadmořské výšce a ten výhled přes jezero, tomu se zkrátka nedá odolat. Další nádherný večer, tentokrát v kulisách skandinávské vysočiny. Se západem slunce padá i teplota a já tuším, že proběhne druhý zátěžový test. V noci bylo šest a já už nevěděl, co na sebe obléknout. To by mě opravdu zajímalo, z čeho u Pinguina vycházejí při udávání teplotních limitů. Nechtělo se mi stavět stan, a tak jsem jen přes sebe hodil tropiko. A hele, jako bych přiložil do kamen. Jen jsem pak ráno mohl spacák ždímat, poněvadž tropiko fakt nedýchá.

Slušná jáma

Probouzíme se do skvostného rána. Se sluncem teplota opět letí vzhůru, na obloze jen pár mráčků a nás čeká cesta na vyhlídku Dalsnibba. Stavíme u jezera Djupvatnet. Okolní zasněžené vrcholky se opět fantasticky zrcadlí v tmavomodré hladině a my se nemůžeme vynadívat. Nejsme sami, staví tady úplně všichni. Co do té vody Norové přidávají? Tohle se v Alpách nevidí. U mýtné brány nás „oloupí“ o 140 NOK (trochu nefér, když karavan i auto platí stejně) a už stoupáme na vyhlášené parkoviště. Geirangerfjord je 1500 metrů pod námi. To už je slušná jáma. Nespokojíme se jen s vyhlídkovou terasou a trochu procházíme i okolí. Najdu si své místečko dál od turistů, sednu a snažím se vstřebat obrovský prostor pode mnou.Stejně se to nepodaří, ale za pokus a chvíli o samotě to stojí.

 

V Geirangeru u vody jen přibrzdíme pro pečivo a rychle pryč, na náš vkus je tu až příliš mnoho turistů. Stejně jako v jedné vyhlídkové zatáčce nad fjordem, kde Pepču na chvíli zablokoval autobus, a tak jsme do tmavých vod fjordu civěli o trochu déle, než bylo zdrávo. Poobědváme až u malého jezírka. Tady je klid, sem jakoby už zájem turistických kanceláří nedosáhl. Kde nás ale opět dohání, je Trollstigen. Není divu, pohled z rezavějící vyhlídky do zeleného údolí se silnicí šněrující svah hluboko pod námi je opravdu jedinečný.

 

K večeru nás čeká malá zajížďka k secesnímu klenotu Norska - Alesundu. Leží na několika ostrůvcích a z vyhlídky Aksla nabízí nádherný výhled na zátočinu. Ten se ale dnes nekoná. Již hodinu před příjezdem začíná, poprvé na cestě, pršet. Teplota klesá k deseti stupňům a aby byla nepřízeň počasí dovedena k dokonalosti, padá taková mlha, že z vyhlídky je vidět, tak akorát víme co… Tady to nemá za mák smyslu, čelem vzad a pryč odtud. Ten večer nám nepromoky už ale zůstanou. Dvě hodiny před půlnocí se přeplavíme do Molde a kousek za městem na louce u lesa rozbíjíme tábor. Ráno je o poznání líp a když vjíždíme na Atlantskou cestu, má slunce před mraky opět navrch. Další kouzelné místo, kolik jich ještě bude? I zde je vidět, jak si dal někdo práci, aby cesta překračující několik ostrůvků, skvěle zapadla do okolí. Pěší lávka obcházející jeden z ostrovů se neustále kroutí v souladu s křivkou nedalekého obloukového mostu i informačního centra. Všechno to k sobě tak skvěle pasuje a místo patřící víc moři než souši, zajímavě doplňuje. Bravo Norway.

 

Po zbytek dne už nás provází jen modrá obloha. Překročíme jeden z mnoha nádherných visutých mostů, využijeme i služeb trajektu a k večeru parkujeme před katedrálou v Trondheimu. Pozdě. Před hodinou zavřeli. To nás ale trápit nemusí, možná se tudy budeme vracet, tak snad za týden… Jinak je ale příjemný večer. Slunce umně vykresluje všechny detaily figurami bohatě zdobené fasády a na lavičkách před katedrálou jsme téměř sami. Pěkné zakončení našeho putování jižním Norskem, zítra nás čeká přesun k Lofotám. Při úžině mezi dvěma jezery nacházíme parádní mýtinu s ohništěm a malou pláží. Miluju Norsko! Další skvělý večer jen trošičku pokazí starší pán upozorňující na zákaz rozdělávání ohně (už jsem běhal po lese a sháněl dřevo), jinak ale proti našemu kempování nic nemá. Tedy díky a dobrou.

Nejkrásnější pobřeží

Příštího dne opět pod azurově modrou oblohou míříme po E6 na sever. Kolem silnice se krajina mění. Už zde není tolik zálivů a fjordů jen do široka rozestoupené zalesněné údolí dělí mohutná řeka a horizont v dáli tvoří zasněžené vrcholky. Začíná sever severu. Míjíme několik nádherných jezer, a protože je až středomořsky teplo, děláme i pauzy na koupání. Tady se nám moc líbí. K večeru silnice začíná stoupat na jakousi náhorní planinu. Blížíme se k polárnímu kruhu. Parkoviště před infocentrem a obchodem se suvenýry v jednom je poloprázdné. Slunce se sklání k obzoru, stíny natahuje do desítek metrů a teplota opět padá. Skvělá atmosféra naprosto perfektně dotváří charakter tohoto místa. Poprvé na polárním kruhu. V obchodě se trochu zahřejeme i nakoupíme, uděláme pár památečních snímků a po nádherných kilometrech pustinou opět sjíždíme k moři. Tady začíná jeden z nejkrásnějších večerů v sedle. Slunce se přiblíží k hladině, ale nezapadá a celou tu členitou pobřežní krajinu obléká do zlatavých odstínů. To je světlo!!! Aby té krásy nebylo málo, na okamžik i sprchne a objeví se duha. Silnice jsou naprosto prázdné, stejně jako města, kterými projíždíme, což za téměř denního světla působí poněkud zvláštně. Co u nás trvá pár minut, tady několik hodin.

 

Přesněji řečeno nejlepší světlo je mezi jedenáctou a druhou, a proto prý bývají fotografové v těchto končinách často nevyspalí. Na tom asi něco bude, jenže my máme za sebou téměř 700 kilometrů a po půlnoci už si tělo žádá svou pravidelnou dávku relaxace. V pět ráno jsem opět na nohou. Slunko je až nezvykle vysoko, teplota atakuje sedmnáctku a opět azuro. Jsme vůbec ve Skandinávii? Dopoledne přijíždíme na řadiště před trajekt a co to nevidím? První v řadě je Geeso s třineckou poznávací značkou. Lukáš má zdá se podobnou cestu jako my a tak tvoříme nový tým. Plavba trvá přibližně tři hoďky, ale už po dvou můžeme na obzoru rozpoznávat zvolna se přibližující zubaté pobřeží Lofot. Po vylodění míříme, tak jako asi každý, do vesničky s nejkratším názvem na světě. Jedno povinné foto, na nejjižnějším parkovišti souostroví hodíme něco za žebírko a už zase jenom na sever. Na parkovišti před Reine se naše nakrátko rozšířená parta opět trhá. My si naplánovali menší výšlap, kdežto Lukáš s díky odmítá a frčí dál. Šťastnou cestu chlapáku! Na osmi stech metrech 400 metrů převýšení je docela solidní výstup, kde musíte občas zapnout i „přední náhon“ a rozhodně nepočítejte s tím, že na kopec dorazíte v suchém triku, ale ten výhled… To je pecka!

 

Na vrcholu je uzounký hřebínek a téměř kolmá stěna dolů, takže si tu připadáte jako na terase mrakodrapu, ovšem bez zábradlí. Jediný krok špatným směrem a „game over“. Po dvou hodinách skvělého treku jsme zpátky v sedle a užíváme si neopakovatelné cesty po mnoha ostrůvcích mezi špičatými skalami, které mohou připomínat snad jen zuby žraloka.

 

Navštívíme liduprázdný Nusfjord. Rybářskou vesničku jak vymalovanou ze žlutých a červených domků, zapsanou na prestižním seznamu a dnes o pár hodin dřív než včera u malé říčky ústící do jezera na pobřeží rozbíjíme tábor. Další skvělý flek. Mototrempím už řádku let, ale to, co nám zatím Norsko nabízí, jen těžko snese srovnání. Učiněný ráj! Celé dopoledne příštího dne trávíme na klikatých cestách východního pobřeží, asi nejkrásnějšího, jaké jsem kdy jel (Korsiko, promiň). Strmé skály tu lezou přímo z vody, mezi nimi občas malá plážička nebo louky barevného kvítí a místy se přes zelené hřebeny jako vlněná deka převalují mraky. Stavím za každou druhou zatáčkou, kde se výhledy znovu a znovu mění a neustále to nutí mačkat spoušť.

 

V zálivech severního moře je o poznání chladněji, nad hlavami šedo a my opět čekáme na vhodné místo na noc. Slovo noc je ale dost zavádějící. Vyloženě tmu jsme naposledy zažili v Kristiansandu při sjezdu z trajektu. Ještě daleko před Altou nacházíme parádní místo u řeky. Stolek s lavicí mezi keři a na nedalekém parkovišti záchod. Norsko nás nepřestává bavit. Nadcházející dopoledne shopujeme u Laponců. Mají několik krámků přímo u cesty a oblečeni do typických krojů se snaží ulovit turisty. Docela se jim to daří. Sobí kůže, paroží, různá pestrobarevná oblečení i drobné cetky z přírodních materiálů je hlavní sortiment jejich činnosti. Překvapí mě, když na dotaz platební karty, vytáhne ze stolu stařičký terminál.

 

Město Alta leží na pobřeží a „klame tělem“. Působí moderně a nově a přitom se zde nacházejí 2 až 7 tisíc let staré rytiny. To už je slušná historie. Poprvé zkusíme pořešit Pepčův řetěz, neb už delší dobu hrozivě rachotí, a protože taky chceme vyzkoušet místní krmi, jdeme na oběd. Velice chutné to se musí nechat, ale při placení se nám drobátko protočily panenky. Poprvé a naposledy.

Nordkapp

Krajina postrádá vzrostlých stromů a spokojí se jen s pokroucenými břízami nevelkého vzrůstu. Začíná severská tundra. Pro nás středoevropany drsná přesto nádherná. Posledních 120 kilometrů se cesta klikatí podél pobřeží až k podmořskému tunelu, kde si tak trochu připadáte jak na houpačce. Slunce se jen velmi pozvolna blíží k obzoru a čím severněji, tím víc se schovává do oblak.

Za městem Honningsvag je už jasné, že z půlnočního slunce nic nebude. Začíná být pěkná kosa a mlha sedá až na zem. Po čtrnácti dnech a pěti a půl tisících kilometrech jsme tu. Nordkapp! Jsou dvě hoďky před půlnocí, všude spousta lidí a na parkovišti několik autobusů. Trochu se v budově ohříváme a vstupní halou se stále valí davy. Dobrej blázinec. Prolítneme obchod, mrkneme na útes a jdeme hledat místo na spaní. Kousek od parkoviště u plotu přímo nad útesem to bude oukej. Rozhodíme přístřešky a jdu ještě prošmajdat okolí. V mlze je to o ničem. Zalézám do podzemí a zjišťuji, že je tu toho dost k vidění. Dlouhá chodba s vitrínami dokumentujícími dobývání nejsevernějšího mysu ústí do velkého sálu, kde probíhá jakási světelná šou. To jsem nepochopil. Co mě naopak zaujalo, byl asi dvacetiminutový film bez komentáře. Jen působivé záběry a skvělá hudba. Tomu, kdo chce děkovat a prosit, tu slouží i malá kaple. Kolem půl jedné se vracím na světlo a právě včas. Mlha začíná červenat a žloutnout. Že by přeci…? Kdepak, pár lidí to pobláznilo a letí k drátěnému globu, ale víc než růžová mlha z toho nebude. Do jedné ještě vyčkávám, pak to balím a jdu chrnět.

 

V pět ráno vykouknu ze stanu a hele, mlha je fuč. Beru foťák a jdu se projít. Kde včera stálo několik autobusů, je dnes prázdno a kolem budovy se plouží jen několik málo ranních ptáčat. Po včerejším blázinci příjemná změna. Jsem tu téměř sám. Mám klid a čas si uvědomit, kde jsme a že víc na sever to s motorkou už nepůjde. Mise splněna, můžeme domů. Vlastně nemůžeme, suvenýry otvírají až v 11, tak máme dost času a ještě zalézám do pelechu.

 

Když za dvě hoďky vykouknu, je zase mlha, že není vidět na krok. Začíná pršet, od moře fouká poctivej severák a na teploměru šestka. Pepča je už dávno pryč a nahřívá si kosti v hale. Já mám ale ve stanu jak v pokojíčku, i spacák doplněn několika vrstvami to zvládá. Pak už mě válení přestane bavit a stěhuji se do baráku i já. V chodbě, kde se včera valily davy, je dnes liduprázdno, a tak si tam na vyhřáté podlaze suším stan. Máme ještě hodinku. Pak nakoupíme upomínky za mírného deště přejedeme s motorkami pro pár snímků k armatuře, což se neobejde bez protestu jednoho ze zaměstnanců, a odjíždíme. Teď už jenom na jih.

 

Je seversky nevlídno, ale čím víc se Nordkappu vzdalujeme, lepší se počasí a před Altou už nám zase svítí. Abychom se nevraceli stejnou cestou, míříme přes Finsko do Švédska.

Rovina, lesy a komáři

Oproti Norsku jsou tyto země turisticky značně nudné a nezajímavé. Stovky kilometrů se krajina nemění, jen nekonečné lesy, silnice co se jen občas a k tomu jen trochu zavlní a mraky komárů. Ti jsou tak lační po čemkoli živém, že v zaklapnutých helmách i tankujeme. Neskutečný. Podobný nálety jsem ještě nezažil. Co Švédům ale nelze upřít, je starost o pocestné. Občas tu narazíme na malé chatky. Bývá u nich záchod i dřevo na topení a jsou pro každého zdarma, jen je musíte druhý den opustit. V jedné takové přespáváme. Nachází se u malé říčky obklopena bujnou vegetací a jedinou spojnicí s okolním světem je cesta zarostlá travou. V červené barvě s malou terasou a dvěma krby působí jako zjevení. Skvělé, jen ti komáři to stále kazí.

Ráno se vracíme k rutinnímu přesunu a celý den zase jen rovina, lesy a komáři. Ještěže se nám daří alespoň na noc najít krásná místa. Dnes je to skupinka chatek, zřejmě nějakého klubového oddílu, přímo u jezera. Je neděle večer, nikde ani noha a tak to snad do rána vydrží. Pro mé ležení je tu dřevěná terasa přímo nad vodou a pro Pepču odemčené dveře, takže dnes spí opět pod střechou. Třetího dne už se do Norska vyloženě těšíme, ale než k večeru opět překročíme hranice, je třeba konečně vyřešit parťákův sekundár, neb jak pravil jeden z domorodců „it is very dangerous“. Ve velkém městě jako je Ostersund není problém najít servis, jen se šikovností jsou tady na štíru. Mladý klučina si ani trochu nepočíná jako zkušený fachman a Pepíno nad jeho zručností jen obrací oči v sloup. Ale co, hlavně že už je po rámusu. Jsme zpět v Norsku a hned za hranicemi nacházíme hezký plácek u řeky. Co jsme nestihli před týdnem, podaří se snad dnes. Před polednem stojíme opět u katedrály v Trondheimu. Stavba je to velkolepá nejen z venku, ale i uvnitř. Co mě zaujalo především, jsou nádherné vitráže a hlavně obrovské píšťaly varhan. Nejdelší z nich mají odhadem snad deset metrů. Úžasné na pohled, co potom, když se rozezní. Za městem se napojujeme na známou E6, ale tady na jihu už zdaleka není tolik atraktivní. O mnoho lepší je to při stoupání do národního parku Rondane. Několik vraceček probudí spící koníky našich strojů a pustá krajina nad poslední vesničkou mě opět nutí sáhnout po foťáku. U jezera obklopeného národním parkem je malá restaurace a několik aut, ale jinak příjemný klid. Parádní místo na spaní, škoda, že slunce je ještě vysoko.

 

Stejnou cestou se vracíme na páteřní E6 a až se stmíváním brzdíme na pěkném novém parkovišti u jezera. Tady to dneska zapíchneme. Pepča v obavách z deště a mokrého stanu na dřevěné lavici pod přístřeškem sociálního zařízení, já pod plachtou u vody. Příští den máme v plánu navštívit operu v Oslo. O norské architektuře už jsem se pár slovy zmínil a tato stavba jistě patří k tomu nejlepšímu, co země nabízí. Ve vstupní hale doslova zírám. Obrovské foyer v kombinaci dřeva skla a betonu s šikmo uloženými podpěrnými sloupy je přímo umělecké dílo. Čučím na to se spadlou bradou a jen střídám foťák s mobilem ve snaze zachytit co nejlepší kompozici. Je příjemné, že jeden z malých sálů je téměř součástí vstupní haly, takže stačí si jen udělat pohodlí na jedné z mnoha čalouněných lavic a máte to i s kulturní vložkou. Jestli tohle má být rozloučení s Vikingy, tak se tedy povedlo.

„Fotoworkshop“ ale zdaleka nekončí, čeká nás tajemné vrakoviště v Bästnäsu. Míříme na východ k švédským hranicím, pak odbočka vpravo a poslední kilometry po šotolině. Stovky rezivějících a rozpadajících se aut uprostřed hlubokého lesa desítky kilometrů od civilizace prý láká fotografy z celé Evropy a já se ani trochu se nedivím. Má to tu skvělou atmosféru. Tady by se dalo fotit hodiny a stále bych neměl dost.

 

O něco později, jako dokonalý kontrast, působí sraz nablýskaných amerických veteránů v městečku Halden. Ve Skandinávii se tihle krasavci těší velké oblibě.

Poslední fotka

Na pláži u nedalekého jezera nás zastihne poslední norské stmívání. Obloha se barví do ruda, já dopíjím poslední kapky Danielse a severský sen pomalu končí. Celý příští den trávíme na dálnici do Malmö. Trochu váháme, jestli přejet most do Dánska, nebo trajektem na Rujánu. Nakonec vítězí druhá varianta, avšak musíme do Rostoku, večer už nás do Sassnitzu nevezmou. Noční plavba byla fajn i jsem se na venkovní palubě celkem dobře vyspal, horší že o Josífka se pokouší nějaká střevní viróza a nejeví známky radosti. Pár hodin na pumpě v téměř horizontální poloze a několik pilulek ho opět staví na nohy a můžeme zase kroutit heftem. Ostrov Rujána je poslední zoufalý pokus, jak vzácné chvíle na cestách prodloužit. Město Stralsund, ponorka v Sassnitzu i národní park Jasmud jsou jistě turisticky vděčné cíle, ale ne pro ty, co se vracejí z Norska. V pozdním odpoledni najíždíme na dálnici a snažíme se do tmy dojet co nejdál. Před Berlínem naposledy rozkliknu mapy a za chvíli parkujeme u písečné pláže Werlsee. Následující den, půl hodiny před polednem, udělám na hranicích poslední fotku. Je konec.       

 

Během uplynulých let jsme v jižní Evropě navštívili spoustu nádherných míst, ale sever to je úplně jiný svět. Samozřejmě lví podíl na tom má počasí. Kdyby každý den lilo, jak bývá v těchto končinách obvyklé, skončili jsme nejspíš u Kazatelny. Pro ty, co preferují spaní na divoko, je to učiněný ráj. A příroda? Tady vám spadne brada. I milovníci architektury si tu přijdou na své. Já osobně jsem naprosto ohromen a dá-li Bůh, brzy se sem vrátím. Všem pocestným šťastný návrat a tobě Pepčo velké DÍKY!!!                                                                                                                                                                                                                  

 

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE