reline_unor



Norway Round 14

Pro někoho banální cesta Norskem, pro někoho neopakovatelná zkušenost. Na cestování je krásné, že stejnou zemi projede 20 lidí a odnese si 20 různých příběhů. Posaďte se a podívejte se na ten můj. Příběh o poznání, o přátelství i o útrapách na cestě k nejsevernějšímu místu Evropy.

Kapitoly článku

K severu

Poklidné brzké ráno pomalu probouzí okolní svět k životu. Začátkem června bývají ta rána stále chladná. Mdlé slunce svými paprsky rozřezává hustý mlžný opar vznášející se nad poli ležícími hned pod okrajem čerpací stanice. I mladá slečna, nesouce čerstvě připravenou bagetu unavenému řidiči, se pomalu probouzí z dlouhé noční směny. Její poklidné myšlenky vyruší pouze známé pípnutí pokladny oznamující vytažení pistole z některého ze stojanů. Bezmyšlenkovitě koukne skrz výlohu. Motorka. Nic neobvyklého v tuhle roční dobu. Snad jen, proč má na sobě tolik zavazadel? Kam asi bude pokračovat a odkud vlastně jede?

"Tu dvojku, prosím," zaskočí ji mladý mužský hlas.

"Bude to 520 korun," odpoví, ale na žádnou z tich otázek už se neptá. Je unavená.

Rachot dvouválce přehluší mlaskání řidiče polykající poslední kus bagety, jemné zakolísání tónu a pomalý útlum zvuku ztrácejícího se v dálce za čerpací stanicí.

Po deseti minutách ranní jízdy spojené s naplněním nádrže projíždím do zahrady sousedící s tou, kde jsem prožil notnou část dětství. Na světlo prosvítají vzpomínky na první výpravy na pionýru za vedlejší rybník, na to jak jsem za stejně slunečného rána vyrážel na svůj první celodenní výlet v sedle stopětadvacítky i na počátek naší první delší cesty na Slovensko. Dnes je to sice jiný výlet, mnohokrát větší a náročnější, ale pocit je stejný. Pocit absolutní svobody, euforicky se rozlévající až do morku kostí. Filip Blažek, divadelní a filmový herec, ale i motorkář, jednou řekl: "Nejkrásnější cesta je ta, která nás teprve čeká." V tuhle chvíli s ním naprosto souhlasím.

Po vyřízení všech formalit při check-inu se můžeme klidně usadit v místnosti plné "airseats." Na trajektu je to nejlevnější možná forma přečkání noci. Místnost pro 40 lidí se sedadly v 6 řadách připomínající palubu letadla. Mnoho lidí využívá prostoru na zemi v místnosti i před ní. Já spím na sedačce vedle Dušana. Tedy pokouším se. Po tom, co asi hodinu po vyplutí začal řezat jedno poleno za druhým postupně došla trpělivost většině lidí v místnosti. Nejotrlejších deset nás zůstalo až do rána. Dušan prý o ničem neví :-).

Dalším překvapením bylo zakoupené internetové připojení na palubě trajektu. Trochu se mi stýskalo, chtěl jsem strávit večer konverzací s přítelkyní a doinstalovat GPS navigaci do nového telefonu, protože ten starý se odporoučel do křemíkového nebe hned první den cesty. Internet fungoval asi půl hodinu po vyplutí, pak už se mi nepovedlo připojit. Později jsem se dozvěděl, že standardní internetové připojení na moři prostě není možné a nemá tak cenu za něj na palubě trajektu utrácet peníze.

Kontinent Vikingů

80km/h, takový je limit mimo obec v Norsku. Je celkem vhodné se ho držet, pokud nejste připraveni na pokutu ve výši desetitisíců korun přicházející obvykle několik týdnů po příjezdu domů. Při prvních kilometrech se snažíme jet pod limitem, ale po zážitku s mouchou procházející se po plexiskle mé helmy se začínáme pohybovat alespoň na naší devadesátce, posléze občasně atakujeme i hranici stovky. Taková je realita pro motorkáře v Norsku.

Po dvou hodinách funění se konečně dostáváme na "Cliff road". S mým strachem z výšek, který je charakterizován problémem s udržením se na šestimetrové střeše, se potácím po okraji 600 metrů vysokého skalnatého chodníku. Pode mnou se ve slunečních paprscích vlní modravé vody Lysenfjordu. Poněkud nervózní, ale stále odhodlaný pokračuji po stezce bez zábradlí na Preikestolen - Kazatelnu. Skalní útvar připomínající obrovskou stolici ční vysoko nad krajinu prořezávajícím fjordem. Nahoře je plno, turisté se fotí nebo jen tak zírají do okolí. Není divu, protože krása tohohle místa je dech beroucí. Něco jiného je vidět to místo na vyumělkovaných fotografiích turistických průvodců a něco jiného je se, v mém případě, připlazit k okraji a užít si ten úzkostný strach z pohledu dolů, tu syrovost zdejší přírody i to nadšení okolních lidí vznášející se jako oblak přímo nad Kazatelnou.

 

Další den projíždíme po klikatých silnicích jižního Norska. Vidíme ohromné masy vody valící se pod i přes silnici hned za městem Odda, zakulacujeme pneumatiky v zatáčkách lemujících různorodé fjordy, motáme se na kruhových objezdech vytesaných do skály. Objevujeme neznámé horské průsmyky i cesty vedoucí do nekonečných hlubin zdejších hor. Jedna taková, Laerdaltunelen, je ověnčena titulem: "Nejdelší silniční tunel světa." Se svou délkou 24,5 km je opravdovým králem. V nitru hory jsou vyhloubena i tři odpočívadla, nasvícená v barvách vycházejícího slunce. Jsou to takové oázy klidu na dlouhé cestě temným tubusem tunelu. Ještě jedna zajímavá informace - tunel je naprosto zdarma.

Je brzké odpoledne a nám další krásy Norska už dávno překryly vzpomínky na včerejší temné průjezdy hor plné deště. Před námi se otevírá výhled na nejznámější fjord ve Skandinávii, Geiranger. Fjord pravidelně okupovaný zaoceánskými loděmi, zkažený rozmarnými bohatýry, nicméně stále seriozní jako ostatní norské přírodní pozoruhodnosti. Shlížíme na něj z vyhlídky Dalsnibba, pod námi se klikatí šedivá silnice jako nekonečně zohýbaný had odpočívající a čekající na impulz k pohybu. Ten pohled je jeden z těch, které vám absolutně vezmou slova. Jen stojíte a přemýšlíte, jak je možné, že tohle vůbec někde existuje a komu všemu poděkovat za to, že to můžete vidět.

Tady je však příroda mnohem syrovější, drsnější. Holé, místy mechem pokryté skály vyčnívají z promočených travnatých bochníků. Oceán ukazuje svou silnější stránku a přetváří krajinu tak, jak běžně vypadá ještě o několik stupňů severněji. O pár set metrů dál, směrem do vnitrozemí, však jedna zelená oáza přece jen odpočívá. Obklopena pustinou skal a kamení se v půlnočním slunci leskne příjemná barva trávy. Hustá spleť bezmála půlmetrových stonků linoucí se od jednoho konce oázy k druhému je rozryta dvěma stany. Spíme v blízkosti Atlantské cesty.

V Norsku platí "Allemansretten." Toto nepsané pravidlo říká, že každý kdo chce kdekoliv v přírodě přespat, tak učinit může, jestliže splní dvě podmínky. Nesmí si postavit stan na soukromém pozemku a musí být minimálně 150 metrů od nejbližšího obydlí. To pravidlo je výborné, ale jen tam, kde nějaké místo ke spaní je. U Atlantské cesty se hledá plácek s trávou, a ne zrovna silniční odpočívadlo, kde je stanování výslovně zakázáno, poměrně těžce.

Sprcha. Ta nejúžasnější věc, co mohl člověk vymyslet. Po týdnu bez hygieny obsáhlejší, než je použití kartáčku na zuby se opět koupu v teplé vodě. Po teplé sprše večeře z čerstvě ulovených ryb a pozdní posezení s přáteli. Před chvílí se totiž kola našich motorek vezla po mě důvěrně známých posledních desítkách kilometrů do Harbaku. Do malé rybářské vesničky odstrčené od ostatních měst a vesnic, kde jsem už dvakrát byl. Vždy na rybách a vždy s tátou a přáteli autem. To byl také první impuls pro tuhle cestu.  

Během tří dní v Harbaku jsem trávil čas projížďkami po okolí, procházkami po horách a odpočinkem. V okolí nejsou žádné vyznačené turistické stezky. Tak si tedy ukážete na tamten vrchol a cestu si hledáte sami. Nedovedu si představit, že by Národní Park Šumava dovolil volně běhat po vřesovištích a bažinách.  Po okolí se potulovaly polodivoké ovce. Polodivoké proto, že během norského léta trénují svoje lezecké dovednosti na skalách a na zimu je lidé z Harbaku pomocí ovčáckých psů zaženou zpátky do vesnice. Pak se však čas pobytu pomalu nachýlil a bylo třeba pokračovat dál. Poslední posezení s místními, poslední oběd u přátel a poslední povídání s tátou. Loučení je vždy těžké, ale několik tisíc kilometrů od domova na mě doléhá svou plnou vahou. Je však třeba jet.

Jak bojovat sám se sebou

Ačkoliv slunce svítí plnou silou a jedu rozmanitým pobřežím, svět přede mnou se pomalu potemňuje. Opravdu pomalu, není možné si všimnout, že se mění, ale je vidět, že něco není v pořádku. To mě zalévá smutek. Smutek a deprese. Míjím modravá jezera, hluboké fjordy, dlouhé mosty. Projíždím kolem opuštěných pastelových domečků, kolem dětí pobíhajících před obchodem, uzavírkou, kterou mě provádí další "Ledebil."  Motám se městy a krátce zastavuji na čerpací stanici, abych ji hned po tankování a návštěvě toalety opět opustil. E6 je moje jediné světýlko mihotající se už v tak potemnělém pohledu. E6 je totiž 3140 kilometrů dlouhá páteř Norska. Je to silnice první třídy spojující jižní švédskou hranici s tou ruskou na dalekém severu. Její dvouproudá duše je postupně utlačována slábnoucí potřebou využití, až je z ní prachobyčejná okreska. Ale přesto se na tuhle okresku těším, protože doufám, že tady nebudu sám. Každý turista musí přece jet tudy a kde je turista, tam je společnost.

Dnešní společnost to nejspíš ani nevnímá. Je to jako dítě, které si hraje. Je spokojené, dokud mu tu hračku nesebereš. Nebo je to jako feťák. Dokud má, je pro něj život všední, normální. Pokud ale vysadí, začne se třepat a sžírá ho to zevnitř. Internet. To je fet mojí generace. Každý večer zvyklí sednout si na chvilku, napsat kamarádům, prohlédnout Facebook a jít spát. Každý večer ve virtuální hospodě, ať už jsou kdekoliv, jen nebýt sami.  A najednou tě něco vytrhne z toho stereotypu. Žádná večerní společnost, jen ty a to nekonečné prázdno.

Už dlouho po ní pluji, tu a tam kamion, někdy i místní farmář v autě, ale jinak je spíš jako Styx. Mrtvá E6. Nikde není duše, která by byla osamělá, na cestě, stejně jako já. Slunce se pomalu sklání k obzoru a tak přirazím k molu. Poznávám to tu, na tom odpočívadle jsem se zastavil s tátou před třemi lety na cestě z polárního kruhu. Trocha dopolední hygieny a rychle zase pokračovat, měli jsme tehdy před sebou ještě asi 500 kilometrů. Teď mi tu bublá voda v ešusu, je třeba něco sníst. Budu spát tady? Měl bych, už je pozdě. Pod dřevěným stolem šumí řeka, voda pění, jak skáče přes kameny. Nádherně voní jehličí, které je všude okolo. Pět lžic těstovin s omáčkou a vzdávám to, nemůžu do sebe natlačit víc.  Plíží se deprese, svět přede mnou nadobro černá - hlava v dlaních a pláču. Ne jen pár slz, ale záchvat. "Proč tu jsem? Má tohle vůbec cenu?" Ptám se sám sebe.

"Co mám kur** dělat!?" Křičím do prázdna.

 

Asi po půl hodině zatmění se probírám do toho samého místa. Nedojedená večeře chladne na stole, voda dole pořád šumí, jen dech se zklidnil a oči uschly. Přijdu si neskutečně sám. Daleko od domova, bez přátel, bez rodiny, prostě sám. Bez možnosti je kontaktovat, popovídat si. Takhle to přece nemůže skončit. Ne, takhle ne! Dojedu na polární kruh, tam přespím a někoho potkám. Nebudu spát tady!

Sníh pokrývá většinu rostlin, je zataženo a zima. Nedaleko sedí před karavanem starší holandský pár a vaří oběd. Rýži s něčím žlutým, zřejmě citronová omáčka. Čas od času někdo přijede, nakoukne do turistického centra, koupí pár suvenýrů a pokračuje dál. Na polární kruh mi to trvalo dalších půl dne, teď tu sedím u svačiny a přemýšlím. Otočit se a vzdát to nebo pokračovat a trápit se znova? Dilema horolezcovo. Po dalších prázdných chvílích se přece jen odhodlám. Budu pokračovat.

Během tří dní, kdy jsem jel k severu v teplotách pod 10°C, bez chutě k jídlu, k focení nebo k sledování nádherné přírody jsem nepotkal jediného motorkáře jedoucího stejným směrem. Nálady se střídaly jako barvy na semaforu. Každý večer jsem hlásil domů, že se vracím a každé ráno, že pokračuji dál. Nordkapp bylo to jediné, co mě táhlo pořád vpřed.  Města se objevovala na horizontu, aby po několika chvílích zase zmizela v zrcátkách. Nestavěl jsem na jídlo zbytečně často, bylo třeba dělat kilometry. Až pak najednou...

Na sever od Lofot, v mírné levotočivé zatáčce jsem se rozhodl, že si natočím tuhle hezkou cestu. Na chvilku vysvitlo sluníčko, které probarvilo studené vody fjordu při levém kraji silnice. Po pravé straně se vypínala vysoká skála, šedivá a drsná. Motorka bublala na místě a já nastavoval kameru.  V tu chvíli okolo prolítnul bílý jednoválec. První motorka! První, která jede na sever! Okamžitě klapla jednička a já vyrazil za nimi.  Čtyřicet kilometrů jsem se jich držel, dokud neodbočili na cyklostezku a nezastavili. S rozhodným výrazem ve tváři jsem jim řekl, že bych se chtěl přidat. Chvilku nechápavě koukali, ale pak se přívětivě usmáli: "Yes, you can."  

Christian a Lisa, německý pár, který si vyrazil na dvouměsíční cestu k severnímu i jižnímu konci Evropy, mi probarvili svět. Celá cesta najednou dávala smysl. Přece jen se na Nordkapp podívám.

Na konci světa

Dopravní značka s přeškrtnutým nápisem Honningsv?g zdobí silnici linoucí se syrovou přírodou.  Sněhově bílá stáda sobů spásají zelenožluté traviny na dlouhých pláních rozprostřených po okrajích toho nekonečného šedivého hada.  Kopyta se jim boří do promáčených mokřadů. Někteří zvedají hlavy, slyšíc dunivý rámus našich motorek, většina to ale vůbec nezaznamená. To oni jsou tady doma, ne my. A počasí nám to naznačuje způsobem hodným severské přírody. Těžká šedivá oblaka padají na naše unavená ramena, tu a tam vzduch zvlhne a začne pršet. Skály porostlé jehličnatou klečí tlačí silnici až na samotný kraj Severního ledového oceánu. Teplota klesla na 3°C, sněží, neutuchající přímořský vítr nám značně komplikuje vedení motorky po asfaltu.  To je ostrov Mager?ya, nejsevernější místo Evropy.

A pak ho uvidím. Za zvuků Last of the Mohicans v mé helmě se nejdřív objevuje mýtná brána, za ní velká bílá kopule hvězdárny a nakonec i on. Obrovský železný globus zdobící skalnatý výběžek na konci světa. Symbol toho místa, cíl každého, kdo se dostane sem, na sever.  Je třeba vyřídit formality, ale pak už si stačí jen sednout a přemítat. O tom, jak jsem před několika dny za teplého a slunečného rána odjížděl z domova. O tom, jak jsem se proplétal úzkými silničkami norských fjordů, spouštěl se do hlubokých propastí, abych pak mohl vyjet zase do dech beroucích výšek norských hor. O tom, jak jsem seděl s hlavou v dlaních, bezmocný, bez naděje a bez chutě pokračovat dál.  Ale i tom, jakou náhodou jsem potkal nové přátele právě sedící vedle mě a jak moc vděčný za to jsem. Protože bez nich bych tady nebyl.

 

Po cestě zpátky jsme zažili ještě spoustu zapamatování hodných chvil. Krásnou noc na břehu finského jezera prosvětlenou půlnočním sluncem. Starší finský pár, který nám nabídl v lese přístřeší poblíž jejich dřevěného domu schovaného jen pár kroků od břehu moře. Loučení, když se naše trasy začaly v půlce Finska ubírat jiným směrem. Nebo mojí 2600 km dlouhou anabázi ve snaze dostat se co nejrychleji domů.  Nakonec se mi ale podařilo cestu v bezpečí dokončit a po dlouhých 17 dnech jsem opět spatřil město s velkou Černou věží.

Vrátil jsem se jiný. Ne lepší nebo horší, jen jiný. Poznal jsem totiž další kousek ze sebe sama, jak z té světlé, tak i z temné stránky. Ta cesta mi ukázala, že putování krajinou není nikdy tak pestrobarevné, jak vám do hlavy vymalují stránky cestovního průvodce. Není ani tak jednoduché jako sezení v křesle a prohlížení knih s fotografiemi krásné přírody. Často bývá nudné a nezáživné. Jedete krajinou opakující se stovky kilometrů a ptáte se sami sebe, co je na tom tak úžasného. Ale někdy se poštěstí a přijde chvíle, silná chvíle, kterou si pamatujete celý život. A proto to má smysl.

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE

Kapitoly článku

Jak se Vám líbil tento článek?
Hodnocení (26x):
Motokatalog.cz


TOPlist