Nordkapp 2011

Ráno v 10:00 jsme vylezli ze stanů, zaplatili ubytování, zase všechno sbalili a vyrazili jsme. Ten den nešla wi-fi ani net, bylo to divné, ale později jsme se dozvěděli, že byl spáchán pokus o atentát na někoho vysoce postaveného v Norsku. Později jsme se dozvěděli více. Byl to divný pocit, nešly telefony, nejezdilo moc aut, prostě divné. Měli jsme před sebou 2x trajekt, ale jen krátký plavby a bylo dost hodin, tak jsme docela spěchali. Potřebovali jsme dojet do Jektviku a přejet trajektem na pevninu a zase se někde ubytovat. Po cestě jsme byli u moře, kde byla snad 10 km dlouhá písčitá pláž, kde se dalo koupat a voda byla relativně teplá. Asi to způsobuje Golfský proud. Zajímavé. Koupat se na úrovni Severního polárního kruhu, hmm. V chatě, kde jsme bydleli, nyní byly jen dvě postele, tak jsem spal na zemi. Nechal jsem si u motorky zapnuté vyhřívané hefty, ale na to jsem přišel až ráno. Usínal jsem s pocitem, že máme půlku výletu za sebou a že se těším strašně moc domů za ženou a za svýma malýma klukama, strašně moc, moc, moc!

Ráno jsme zprovoznily moji AKU, která byla úplně prázdná, ale ještě, že jeden nalitej Nor, kterej provozoval ten kemp, měl u sebe rychlonabíječku, tak jsme ji použili a valilo se dál. Další cíl byl Trondheim. Všude po naší cestě jsme potkávali hromadu ochotných lidí, kteří rádi od srdce pomohli, případně poradili. Každopádně drtivá většina byla pod vlivem. Je jedno, jestli byla půlnoc, nebo poledne. Samozřejmě píši o majitelích kempů, případně o zaměstnancích. Ale je zajímavé, že se tvrdý alkohol prostě nedá, ale opravdu prakticky nedá koupit. Fakt nedá !!! Ale fakt ne:). Každopádně jsme dojeli kousek za Trondheim, ubytovali jsme se asi 30km a to opět v chatce. Tentokrát pro pět lidí. Obloha byla taková všelijaká, ale byli jsme tři a bylo to za dobrý peníz, tak jsme to vzali. Sprcha stála 10 NOK asi na 6min, ale co se dalo dělat. Terezka to podstoupila, tak jsme tam vlítli taky. Ať se vedle sebe neválíme špinavý (každej na své posteli jsem myslel, samozřejmě). Kemp opět bez problémů. Kempy můžu vůbec vřele doporučit! Byli jsme unavený, tak jsme šli do hajan. Trondheim je pěkné město a měli jsme už chuť na hamburger, tak jsme jeli podle GPS přímo do mekáče. Parkoviště přímo pro moto přesně v centru a nikde se neplatí parkovné. To je taky zajímavé. Při focení u mekáče jsem si všimnul, že jsme přímo asi na hlavním náměstí, kde u takového vysokého sloupu dávali lidé poslední sbohem obětem teroristického útoku, co se stal. Šel jsem zapálit svíčku a bylo to hustý. Fotky, kytice, pláč ….

Další den byl v plánu přiblížit se do Lilehammeru. Tam jsme se chtěli podívat na olympijský skokanský můstek. Vše se tady odehrálo v roce 1994 a žije to tam prý do dnes. Ale ještě před tím navštívit nejvíce klikatou silnici Evropy, a to je Trolí stezka. Zajížďka to byla z trasy asi 250 km celkem, ale co to je, vždyť je to kousek. Je to u obce Rauma a opravdu to stojí za to. Silnice je opravdu klikatá, ale kdo si myslí, že si shodí bagáž a zajede si rychlo erzetu, tak se mýlí. Je to opravdu moc klikatý, úzká silnice a zatáčky na jedničku. Stoupá se až prakticky na vrchol hory a na druhou stranu směrem na západ už je to pozvolnější. Opět jsme neplatili žádné parkovné, ani na vyhlídce, ani na parkovišti, prostě nikde. Výhled super, asfalt super, vodopád 250 m dlouhý. Co bych povídal. Prostě paráda, která je potřeba vidět alespoň jednou za život.

Každopádně jsme to až do Lilehammeru nestihli. Vyjeli jsme kolem poledne a zase se něco fotilo. Opět krásná příroda, vodopády, divoká řeka, hory, Trolí stezka. Ale bylo poznat, že čím jedeme níže, je krajina podobná té, co je ve střední Evropě. Chatka opět, vařilo se, kouřilo se a zase na kutě. Tentokrát už byla prakticky tma, což mě připomínalo to, že už se jede prostě domů. Původní plán byl dorazit domů v neděli 31. července, ale zbožné přání bylo dojet už v sobotu, což se nám nakonec podařilo. A dnešní nocí jsme se loučili s Norskem. Zítra spíme už ve Švédsku.

Den 14 - čtvrtek 28.7.

Lilemammer žije sportem dodnes. Zdržení asi 2 hod., ale stálo to za to. Vyšlapali jsme si na skokanský můstek K120 a zpět. V motorkářských botech a kalhotách za jasna byl super zážitek :). Dále se pokračovalo do Osla. Pořád jsme tankovali asi za 48 Kč za litr a to už mě štvalo. Oslo jsme projeli centrem, kouknuli jsme se do přístavu a začali jsme se vymotávat směr Göteborg, který leží již ve Švédsku, a veděli jsme že už ušetříme. Marlboro jen za 150 Kč, plzeňská půllitrovka jen 40 Kč, …. a bylo dobře. Tentokrát stan, protože se finanční rezervy úžily a chtěli jsme další den dostat až někam k Hamburku a tam se najíst a hlavně napííííííít. Kempy jsou v jižním Švédsku strašně drahý. Opakovaně jsme slyšeli částku za stan 240 švédských korun, což je asi 650 Kč na noc, což jsme nakonec nedali, protože jsme se ubytovali o půlnoci a nikdo nevybíral. Ráno jsme nikoho nenašli, tak jsme jeli, protože jsme prostě museli. Jinak by jsme prostě zaplatili, to je jasné :) Dali jsme si tři Plzně a spát po tmě bylo taky super. Nějak jsem si na to nemohl zvyknout, ale nakonec jsem prostě usnul.

Následující den jsme si dali do těla. Dojeli jsme do Malmo a hurá přes dánské mosty, které stojí alespoň jednou za život přejet. Celé Dánsko a hurá dolů směr Německo – Hamburk. Hned v Německu jsme hledali dlouho do noci ubytování, které jsme nakonec našli v hotelu jednoho menšího městečka Buchen. Doporučuji. Tam jsme se trochu s Romanem zbořili. Byli jsme unavený a měli jsme žízeň. 100 euro bylo za pokoj a taky jsme něco vypili. Terezka byla rozumná a šla spát. My jsme nakonec taky našli ten správný pokoj a zalehli jsme. Dneska jsme ujeli 1000 km !!!

Den 16 - sobota 30.7.

Poslední den mě GPS hlásila 900 km do Žďáru, tak jsem si řekl, že to dáme jako prd, ale …. V 9:00 hod. snídaně a v 10 hod. odjezd. Bohužel samá zácpa na dálnicích směr Berlín a dále i na Drážďany. To nás trochu zdrželo, ale co hlavně: celou cestu nám pršelo, celou cestu prostě ch*alo, ale jak!!! My jsme prostě potřebovali dojet domů, prostě se nám chtělo domů!!! Terezka i Roman neměli nepromoky, ty jim shořely, když Roman špatně připevnil cestou nahoru špatně bágl a prostě shořel i s nepromokama, jak jsem psal. Roman mě promine a Terezka bude kývat a usmívat se. Každopádně oni byli za 100 km úplně mokrý, Terka míň, ale Roman úplně. No nic, já jsem si oblékl nepromok, vyměnil jsem si rukavice za suché, pustil vyhřívané hefty a MP3 do sluchátek a jelo se. Teď trochu provokuji, ale prostě to tak bylo:). V Praze jsme naposledy natankovali za pár korun, asi za 35,-/litr a rozloučili se. Nebylo to lehké, hodně jsme spolu prožili, popřáli si šťastných pár posledních km směrem domů a vyjelo se zase v dešti. Věřte nebo ne, ale prostě jsme to dali. Já jsem přijel asi ve 22 hod. na místo odkud jsem odjížděl a to úplně promočenej. I mezi půlkama, a když je člověk promočenej i tam, tak už to víc ani nejde, to mě věřte. Ten den jsme opravdu dali 900 km v dešti. A já na zadní gumě neměl prakticky žádný vzorek. O to to bylo horší. S příjezdem domů se mě trochu postesklo po půl roku plánovaným výletu s partou lidí, kteří to vidí stejně a najednou je po všem. Ale na druhou stranu jsem se těšil domů, moc, moc, moc. Všechno se povedlo, všichni přijeli vcelku a živí a co vím, nikdo neonemocněl. Matouš s Honzou to vzali trajektem do Rostocku a tak si to trochu zkrátili. No trochu… trochu víc. Jinak oni dojeli asi o dvě hodiny dříve.

Dneska je to 14 dní po příjezdu co toto píši, ale je to ještě strašně moc čerstvé a rovnám si to stále v hlavě. Stále jsem ještě myšlenkami na severu. Hodně mě to dalo jako motorkáři, hodně i jako člověku. A jsem rád, že mě tuto zkušenost umožnila rodina a podpořila mě. Jsem rád, že jsem poznal bezva partu, která když někam pojede a budu pozvanej, tak nebudu váhat. Všechno bezva lidi. Všem dík, kamarádi!!! Jsem na sebe hrdej.