Cesta do země půlnočního slunce

8. Den

No to je ráno! Prší, a hodně. Na to, že bych rád dnes jel Lofoty, to nevypadá optimálně. Aby toho nebylo málo, tak když nakládám kufry, zažívám vcelku zásadní zkrat – namísto abych začal boční kufry nandávat stylem levý (u stojánku) a pravý, nasazuju první pravý a ještě navíc přemýšlím, že to asi pro těžiště není optimální. Když beru do ruky levý kufr, tak krásně a zpomaleně pozoruji, jak se celé FJR po mé optimalizaci vyvážení úspěšně překlápí a lehá si na štěrkovou cestu. No, chvíli si nadávám tak, že i to vedle trénující Norská biatlonová reprezentace nechápe, ale pak vychladnu a zkouším ho zvednout – tak to sám nedám, leží z kopce. Jdu zpět na hotel a zkouším dva trenéry, ihned se vydávají na pomoc. „To máš štěstí, že jsi našel dva nejsilnější chlapy v Norsku!“ Než je stihnu doběhnout, FJR už stojí – díky chlapi!
Nechávám stéct všechny kapaliny zpět a mezitím dělám revizi škod – poškrábaný kufr, který bude stačit přelakovat, brzdová páčka lehce ohnutá v místě, kde jí stejně nepoužívám a kdybych měl zrcátko, tak už ho taky nemám, takže vlastně výhra. Motor naskakuje, jak kdyby se nic nestalo, a já v nepromocích vyrážím. Celý den je to víceméně 80 % v dešti, 20 % před deštěm. Nicméně je nádherné sledovat, jaké krásy příroda vytváří. Chvilku závodím se skalním orlem s ohromným rozpětím křídel. Celé Lofoty jsou nádherné, ale já už začínám být severním Norskem přejedený, takže v dalších dnech to vidím směr jih. Když přijíždím na trajekt, vypadá to dobře, je 17:00, má tu být v 18:00. V 18:30 tu stále není a rychlá analýza na marrinetraffic.com ukazuje, že je ještě pěkný kus cesty od přístavu, tak alespoň zkoumám okolní kemp. V 20:10 přijíždí a já prvně řeším kurtování – na trajektu je jasně psaná cedule, že kurtování si řeší každý motorkář sám a taky je za něj sám zodpovědný. Kurtuju tedy na fest, na třech bodech za rám – ani se nehne, dobrá práce. Odjezd je korunován nádhernými výhledy na slunce blízko nad obzorem, které si klestí cestu skrz poslední večerní mraky. Dostáváme se na otevřené moře a loď se začíná houpat. Jsem rád, že jsem pořádně zakurtoval, ale naopak nejsem rád, že v tomhle pojedu čtyři hodiny. Celou cestu trávím upřeným pohledem do knížky a snažím se ignorovat pohledy ven na houpačku. Když po půlnoci přijíždíme do Bodø, já a asi půlka osazenstva trajektu bereme stejný hotel na konci přístavu.

9. Den

Bohatá snídaně, opět tele-porada s prací a pak ještě dělám na dálku pohovor. Start se tak úspěšně posouvá na 12:30, ale mně to nevadí. Dnes se budu vracet po stejné trase, jako jsem jel nahoru, takže bych rád našel nové zajímavosti. Po cestě tak stavím v pár přístavech, nacházím obrovské vodopády, a tak nějak spokojeně, v suchu a příjemných 20 °C, si užívám dne - po včerejších deštích to je vítaná změna. Večer pak odbočuji z hlavní a bavím se průzkumem malých vesnic ve vnitrozemí, abych následně nalezl v Namsos kemp vedle letiště s krásným jezerem na koupání. Když platím, tak mě pokladní naviguje a říká, že bych měl najít místo vyhrazené pro stany – projíždím kemp a v daných místech vidím vykolíkovanou oblast, kam svižně zajíždím – chyba, vykolíkovaná znamená bažina a já se úspěšně bořím do země. No, ještě že mám skvělý terénní vzorek (ironie). Chvíle jemné práce s plynem a jsem venku, ale teda ty klikaté stopy za mnou… No radši motorku otáčím, připraven tvrdit, že takhle už to tu bylo. Beru plavky a jdu se vykoupat – čekal jsem studenou vodu, ale tohle je síla. No, když už tu jsem, tak se nenechám zahanbit, chvíli plavu, ale pak radostně sprintuji do teplé sprchy.

10. Den

Den začíná vcelku nudně, ale když za Trondheimem nabírám směr západ, začínám si užívat svižné klikaté silnice. Po cestě je trajekt, ale také slabý provoz. Všichni mi doporučovali Atlantic Ocean Road, takže se jí snažím najít. Chvilku se motám v Kristiansund s tím, že už by tu někde měla být. Konečně se k ní dostávám, počasí super, nasazuji GoPro, projíždím dva zahnuté mosty, a to je celé… No, to je teda hloupost, čekal jsem od toho výrazně víc. Chvilku ještě bezcílně bloudím po přímořských vesnicích, ale nic zvláštního tady asi není. Je čas na změnu, a tak vyrážím do hor. Při jednom sjezdu dojíždím k zavřenému podvodnímu tunelu s tím, že otevírat ho budou minimálně za 30 minut. Koukám do mapy a na 30 minut vychází objíždění fjordu. Norský motorkář mi říká, že by radši počkal, ale akorát mu odvětím, že jsem tady kvůli ježdění, a ne čekání, a vyrážím. Tady zažívám první úzké silničky – stěží by se na nich vyhnuli dva koně vedle sebe, ale je to zábava. Dojíždím na trajekt, kde bych měl potkat skupinu čekající na tunel, ale ti za celou dobu nepřijíždí – možná tam čekají dodnes. Pak navečer potkám ještě několik omezení a neuvědomím si, že po osmé mi pivo kvůli prohibici neprodají – a to jsem měl takovou chuť! Nicméně nacházím kemp v horách za Åndalsnes, kousek před Trollstingen, a stavím stan.

11. Den

Nechce se mi vstávat, asi už jsem na cestě dlouho. Ráno začíná skvělým výjezdem po Trollstingen a analýza mapy ukazuje, že dnes to bude hodně klikaté - super! Dopřávám motoru otáčky do omezovače, pneumatikám spousty času v náklonu a najednou mě to začíná znovu neuvěřitelně bavit. Při jednom sjezdu dojíždím skupinu deseti německých motorkářů a jako skupina vjíždíme na trajekt, tam se k nám připojuje dalších šest Němců, všechno velké litrové stroje. Po přeplavení máme štěstí na zvláštního vypouštěče z trajektu, který pouští všechna auta a nás nechává až konec. Všichni startují a s mohutným hlukem vyrážím jet jízdu valkýr. Celá skupina se postupně prokousává po klikaté silnici provozem s tím, že přední jezdci ukazují zadním, kdy se dá předjíždět. Takhle trávíme notnou část dopoledne, ale pak se postupně roztrháme a v průběhu poledne se ještě párkrát mineme. V tenhle moment mě jižní Norsko naprosto uchvacuje – vždy, když už si říkám, že jsem viděl všechno, se krajina kompletně změní. Užívám si zasněžených vrcholků hor, silnic klikatých jak umlácení hadi a ledovcových jezer. Odpoledne mě napadá odbočit z hlavní, sice je tam nějaká cedule s časy, ale čemu nerozumím, to mě nezajímá, a tak sleduji náklaďák po úzké cestě. Když v jeden moment předjíždíme kolonu aut čekajících před zátarasem, dochází mi, že jsem té ceduli měl věnovat asi větší pozornost – cesta je zavřená, dovnitř mohou jen vozidla stavby, takže další hodinu kecám s dánem a holandským párem. Po otevření je nepříjemným zjištěním, že většinu cesty po stavbě se jede po hodně hrubé kamenité cestě, no nejsem z toho úplně nadšený, ale co nadělám. Když se konečně vymotám a užívám si úzkých silniček, dostavám se k vodě a před sebou trajekt – zahajuji závod a vychází mi to přesně tak, že jakmile dojíždím do přístavu, trajekt právě otevírá vrata. Zbytek odpoledne se pak motám po vesnicích a užívám si panenské přírody. Večer nečekaně přijíždím do přístavu, kde čeká otevřený trajekt a obsluha na mě jen ležérně mávne, ať vjedu. Když se mě paní ptá, kam jedu, popravdě netuším a odpovídám, že nevím. Rychlý pohled do navigace a už vyplouváme. Na trajektu jsem jen já a dvě auta. Večer už se mi nechce stavět stan, a tak beru chatičku v Botnen Camping. V krámě jsem si koupil klobásy a v chatičce nacházím vařič, takže si po dlouhé době dopřávám teplého jídla.

12. Den

No to byla noc, ještě že jsem nestavěl stan. V noci mě vzbudila silná bouřka, hromy se nesly celým údolím po vodě a odrážely od hor, blesky měly sílu, že i několik sekund bylo světlo a vichr mlátil se vším, co mu přišlo do cesty. FJR naštěstí na centrálu stálo pevně, jak kdyby bylo k cestě přišroubované.
Ráno tedy vyjíždím do mokra, ale doufám, že pršet nebude, a beru si jen spodní nepromoky. Směr nastaven na Bergen. Po cestě na mostě koukám na vojenskou pevnost a děla – Tellevik coastal fort – tam musím jet. Chvíli se motám po vesnici, až nakonec parkuji u pomníku s námořní minou. Zkusil jsem jí, ale nesepnula. Muzeum je nádherně opuštěné – vypadá to, že nějakou dobu fungovali, pak začali rozšiřovat a zkrachovali, takže všechno solidně zarůstá, ale má to své opuštěné kouzlo. Poté projíždím skrz Bergen, chvíli se kochám historickým centrem, ale nějak mě to táhne zpět na venkov. Odbočuji z hlavních tahů a užívám si opět úzkých silniček, nespočet vodopádů a obrovských jezer. Počasí se postupně zlepšuje, a tak svlékám nepromoky. Najednou dojíždím do Oddy a jsem fascinován – z přístavu se táhne do půlky města lanovka do obrovského železobetonového skladiště, kterou převáželi koks a vápenec. Fotím asi nejlepší fotku FJR z celé cesty a spokojeně ignoruji, že jsem poblíž Trolltunga (nějak jsem neměl náladu táhnout se šest hodin po kamenité cestě, abych viděl kámen trčící nad fjordem). Na chviličku ještě stavím u nádherného vodopádu Låtefossen, ale pak stoupám nahoru k jezerům. Zbytek odpoledne si užívám horských silnic a nádherných výhledů. Večer pak hledám kemp a nacházím dva opuštěné, až u třetího se mi poštěstí. Beru opět chatičku a parkuji v borůvčí – dnes bude sladká večeře.

13. Den

Rána se stávají čím dál tím horšími, navíc už se mi začíná vkrádat do hlavy myšlenka, že bych se měl asi začít vracet. Popravdě už mě i docela dost začíná štvát, jak je to tu nádherné. V Norsku určitě nejsem naposledy. Se slzou v oku tedy nastavuji v navigaci směr Kristiansand, abych chytil trajekt do Dánska. Cesta je krásná, projíždím horská lyžařská střediska, kochám se odrazy hor v nehybných jezerech a užívám si nového lepivého asfaltu. Nebýt posledních 15 km vcelku ošklivých, asi bych nikdy neodjel a začal přemýšlet o profesionální kariéře lesní veverky. V přístavu jsem zmatený. Pruhy navigují rovnou na odbavení. Chvíle výzkumu a na druhé straně přístavu nacházím ticket office, který je ovšem zavřený. Nakonec kupuji ve 14:00 lístek online a jdu se zařadit. Check-in je hodinu před odjezdem a trajekt má jet v 15:00. To jsem ještě netušil, jak se mi dnešek protáhne. Lodní spojení zde provozují dvě společnosti Colorline s velkou, ale pomalou lodí, a Fjordline s Fjordcatem, malým katamaránem, který drží mezi trajekty rychlostí rekord – ten jsem si právě vybral. K mé smůle má Fjordcat dnes výpadek jednoho motoru a doráží v 16:10. Než zakotví, auta vyjedou a najedou, a následně nastartuje motory, je 17:10. No nic, alespoň se při vyplutí kochám německými válečnými loděmi. Cesta nakonec netrvá 2:15, ale 3:15 a já už na sobě začínám cítit únavu. Když odkurtuju a elegantně objedu kolonu k celníkovi, nastává nepříjemné zjištění – akorát se mě zeptá, odkud jsem a jestli počítám s tím, že Dánsko je pro mě pouze tranzitní zemí? D'oh! No nic, rychle na navigaci naklikávám nejbližší odpočívku hned za německými hranicemi – super, 340 km, příjezd po půlnoci. Rozhoduji se jet podle vlastních rychlostních limitů, už je mi to jedno. Po cestě stavím dvakrát, jednou abych se ozval našim, kde rámcově jsem, a podruhé natankovat. To vyústí akorát v to, že některá auta, mající stejný osud, na dálnici předjíždím 3x – no ani nechci vědět, co si o mě mysleli. Vjezd do Německa je úplně bezproblémový, a tak na odpočívce vytipovávám hotel, ke kterému se po půlnoci dostávám. Po večeři malé lahvinky šampaňského z minibaru usínám.

14. Den

Ráno přemýšlím, co teď. Buď se budu ještě kochat Německem, nebo to po dálnici napálím směr Jablonec nad Nisou. Při snídani se mi nějak cestování znechutí přísnými corona opatřeními a rozhoduji se, že večer už chci být doma. Najíždím na dálnici a začíná peklo – šílený provoz a vedro. Snažím se kličkovat v koloně, ale jde to velmi pomalu. V Hamburku už rezignuji a začínám využívat odstavný pruh jako pruh plnohodnotný. Sice je krásné koukat se na obří kontejnerové lodě, ale už jsem nějaký přejedený zážitků. Po 100 km se provoz srovnává a já se můžu konečně rozvášnit a užívat si plné rychlosti po německých dálnicích. V Lipsku ještě pozoruji dva zaparkované Ruslany, ale jinak se vcelku nic neděje. Najednou koukám, že překračuji hranice před Děčínem – ráno, když jsem v navigaci kliknul na „Domů“, jsem vůbec netušil, kudy pojedu. Vcelku milé překvapení. Jen je po dešti a v jeden moment přidávám trochu rychleji, než je zdrávo, a zadní kolo si lehce proklouzne. Zastavuji a kontroluji vzorek na pneumatice a vida, tím to bude, on tam skoro žádný není. No to jsem zvědavý, kolik jsem ve finále najel, sledovat jsem to přestal už před Norkdappem. Jakmile najedu na silnici od Lípy, cesta do Jablonce ubíhá jak po másle a v 17:15 jsem doma, vyčerpaný, ale šťastný!

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE