Cesta do země půlnočního slunce

Před cestou

Jak začal končit květen a sezóna se rozjížděla plným proudem, začaly se rozjíždět i mé cestovatelské chutě. Je mi 28 a většinu roku trávím jakožto vývojář SW v kanceláři, ale jak to na mě přijde, potřebuji vypadnout a pořádně si vyčistit hlavu. Svou jednostopou kariéru jsem začínal jsem na Simsonu a pak jsem se postupně přes Yuki Sport 125, Hondu Vigor 650 a Hondu TransAlp 650 vloni dostal k Yamaze FJR 1300 z roku 2004, neuvěřitelně dravé a pro dálky určené bestii. Pár desítek tisíc kilometrů už mám naježděno, byl jsem na Ukrajině, mám projetou notnou část Alp, vloni jsem laťku posunul výše, když jsem přes Rumunsko (do kterého se pravidelně rád vracím) projel Řeckem a vracel se Itálií. Z pohledu výběru trasy tak pro mě byl východ a jih pasé. Chvíli jsem ještě zvažoval jižní Francii a Gibraltar, ale když jsem zabrousil po Evropě na sever, Norsko se ihned dostalo do popředí mých zájmů. Přečetl jsem si pár cestopisů a bylo rozhodnuto, jestli corona dovolí, pojedu tam!

Vždycky jsem cestoval ve skupinách, ale vzhledem k tomu, že kamarádi mají děti (Ahoj Pavle 😊) a s baťůžkem se naše cesty rozešly, měl jsem před sebou novou výzvu – nikoho shánět nebudu a pojedu sám! Cestu jsem nijak moc neplánoval, konceptem bylo víceméně projet akorát Dánskem do Švédska, pak někudy do Norska, tam se dostat na Nordkapp a pak se postupně západem, co nejblíže Atlantiku, vracet. 14 dní před cestou se ještě trápím koupí pravého zrcátka, které jsem hloupě urval při výjezdu z garáže. Pak v rámci příprav provádím testovací demo výlet na víkend do Alp, který končí neslavně hned druhý den ráno ztrátou platební karty. No alespoň jsem se poučil a připravuji se do budoucna i na tuto alternativu. Alespoň že zbytek výbavy funguje.

Start

Konečně je tady den D, můžu vyrazit. Rychle snídám a přemotivovaně se vrhám do sedla. V plánu je akorát vybrat v Žitavě eura, zamířit směrem na Berlín a večer být v Dánsku. Plán je sice super věc, ale první komplikace nastává hned v Žitavě – nemůžu najít místo s otevřeným bankomatem, všechny jsou v krámech a ty jsou v neděli zavřené. Třetí pokus naštěstí vychází a vyrážím. Jedu po hlavní a věci náhle nabírají nečekaný spád – z vedlejší silnice se řítí důchodce – v hlavě se mi jen stihne mihnout „Vidí mě vůbec?“ a už mi suverénně vjíždí do cesty – instinktivně beru za spojku a provádím elegantní myšku. Manévr se vydařil úspěšně, ale jak z nadšení koukám do levého zpětného zrcátka, že jsem se tak krásně vyhnul, tak úplně přehlížím dopravní sloupek a dokonale (asi na milion kousků) o něj likviduji pravé zrcátko. No to je teda začátek výletu, hlavně že jsem trávil 14 dní s jeho sháněním a teď ani ne po 30 km už je pryč. Říkám si, že po cestě seženu náhradní (pozn. za celou dobu jsem se ve finále pokusil jen jednou a stejně bych o něj přišel znovu, ale o tom až dále). V Berlíně vjíždím do deště a vypadá to na trvalejší záležitost, takže mám alespoň šanci otestovat nové nepromoky – fungují skvěle – jen tedy nápad koupit nepromoky na rukavice (gumové palčáky) vyhodnocuji jako blbost. V tom se tak hloupě řídí! Jak jsem zvyklý držet spojku a brzdu jen dvěma prsty, tak teď se musím učit brát všemi, protože jinak to nejde. No, poté co jsem je sundal, jsem si je už nikdy znovu nenasadil. Cesta jinak probíhá poklidně a krom pár kolon a kličkování držím po dešti cestovních 160–180 km/h. Najednou vidím na navigaci černou hraniční čáru a před sebou hlídku, tak čekám, co se bude dít – kontrolují jen Dány a ostatní nechávají projet, takže první překročení hranic probíhá poklidně.  S přicházejícím pozdním večerem nacházím krásný kemp v Blommenslyst před Odense s centrálně umístěným jezerem plným leknínů. Na recepci se mě paní ptá, jestli chci klidné místo – s nadšením jej beru a jdu stavět stan.

2. Den

Klidné místo, to tak! V pět ráno mě budí hluk začínající dopravní špičky na dálnici hned za kopcem. No nic, tak okolo osmé vyrážím směr Švédsko. Po cestě jsem fascinován obrovskými mosty Storebælt a Øresundsbron, samotný přejezd je pořádný zážitek. Na konci Storebælt koukám, jak dva lodivodi doprovázejí větší loď. Zkouším zajet do bývalého přístavu, kde nečekaně objevuji hromadu lidí a kapelu – jak později zjišťuji, právě zde probíhá slavností příjezd původního trajektu, který bude trvale zakotven jakožto muzeum a připomínka časů před pevným spojením obou konců Dánska. Dále při přejezdu do Švédska si (dle zkušeností z ostatních cestopisů) dávám pozor a mýto za most platím u lidské obsluhy namísto terminálu (automatická brána by mě mohla vyhodnotit jako auto a ty jsou dražší). Švédsko mě vítá nekonečnými lesy. Po poledni stavím na benzínce a připojuji se na pravidelnou poradu s kolegy – člověk by si sice měl na dovolené od práce odpočinout, ale občas je potřeba najít rozumný kompromis. Nepříjemností je, když během telefonování musím 2x přeparkovat – poprvé když překážím právě přijíždějící cisterně a podruhé, když Volvo s přívěsem, které je kompletně zarostlé trávou a vypadá, že už tu nějaký ten pátek stojí, zrovna teď potřebuje odjet. Po cestě dál mě fascinují zdejší dálnice – povětšinou jde o střídavý dvoupruh s pevnými svodidly uprostřed. Dochází mi voda v camel bagu, ale na benzínce omylem kupuji perlivou vodu. No vracet jí nebudu a ve finále se to ukazuje jako zajímavý nápad – jak se bublinky rozpínají, tak v pravidelných intervalech cítím tlak do zad, což je pro mě impuls se napít – právě jsem vymyslel automaticky nucený pitný režim. Při příjezdu k Baltu zjišťuji, že tady není nic moc zajímavého a vydávám se na severovýchod. Večer v Linköping přijíždím do kempu, kde po mě sličná slečna chce v přepočtu 600 Kč za stan, ale kemp je sympatický a na ploše pro stany jsem úplně sám.

3. Den

Den začíná opět nekonečnými lesy a rovným asfaltem – už mě to začíná docela silně nudit, když tu najednou nečekaně začne klikatý úsek a já se můžu konečně trochu odvázat klopením a obrušováním hranek pneumatik. Při čtvrtém přehození se mi udělá trochu nevolno, jak jsem poslední dny jel víceméně rovně, ale rychle se chytám a užívám si. Jak úsek nečekaně začal, tak i nečekaně končí. Na odpočívce pak potkávám Švéda, motorkáře, který je na výletě s rodinou autem a dle jeho slov mi tu cestu děsně závidí. Dává mi pár tipů do Norska a potvrzuje, že ta část Švédska, kde právě jsem, moc výživná není.
Teprve až když odbočuji z hlavní s tím, že na konci přejezdu bude hraniční přechod, začíná být cesta zajímavá – kopíruje řeku a i začíná být na co se dívat. Stavím pak na osamocené odpočívce a dopřávám si vydatného obědového uheráku. Poté objevuji jezera a také naprosto osamocený hraniční přechod, který je víceméně jen opuštěnou benzínkou – to jsem nečekal, byl jsem připravený na kontroly, hlídky, zpovídání, co, kde a kam jedu, ale ne tuhle samotu. Milé překvapení je pak spojené i s tím, že tu začíná být nádherná krajina a zábavné klikaté silničky. Norsko se mi bude líbit (pozn. líbilo po celou dobu). Během následujících hodin mě udivuje, že není kam odbočit, silnice se táhne stále vpřed – jak později při průzkumu mapy zjišťuji, je to mezi Norskem a Švédskem naprosto běžné. Večer přijíždím do kempu ve Støren a po zasloužené sprše spokojeně usínám ve stanu s knížkou v ruce.

4. Den

Dnešní cíl je jasný, dostat se co nejvýše na sever. Vyrážím směrem na Trondheim. Při průjezdu mě trochu zaskočí dopravní cedule „Narvik 998 km“. Před cestou jsem tak nějak tušil, že Norsko je dlouhé, ale s vědomím toho, že z Narviku to je na Nordkapp ještě kus cesty, si říkám, že tohle bude ještě pořádný výlet. Cesta ubíhá svižně, naštěstí se nepotvrdí můj odhad ze včerejšího dne, kdy jsem si myslel, že nahoru povede dálnice, a jede se po normální silnici a okresních cestách stejných, jako tady u nás v Čechách. Jen ta příroda je taková velkolepější a krásnější. Jediné, co mě začíná trochu ničit, je maximální povolená rychlost 70 km/h, místy 80 km/h. S vědomím šíleně vysokých pokut za rychlost se snažím je respektovat, ale 4 válce pode mnou mi jasně našeptávají, že by je jízda bavila trochu jinak, dynamičtěji. Odbočuji tedy z hlavní a jezero Snåsavatnet objíždím z druhé strany s tím, že motoru a i sobě dopřávám trochu zábavy. Poté pokračuji směrem na sever a kochám se velkými řekami, hlučnými vodopády a majestátními horami. U jedné z odpočívek se udivuji výhledem na ledovec – nějak mě před cestou vůbec nenapadlo, že by tu mohly být. V jednu chvíli pak přemýšlím, kdy už se konečně dostanu k severnímu polárnímu kruhu, když tu najednou projíždím branou Norge Nord (severní Norsko), což mě trochu zmate. Naštěstí mě opraví první otázka na Google v popisu místa – „Je toto polární kruh?“ „Ne, ten je o 260 km výše“. Sedám tedy zpět do sedel a vyrážím. Za 3 hodiny jízdy, převážně po novém a krásně lepivém asfaltu, provádím slavnostní překročení rovnoběžky 66° 33' a ocitám se za polárním kruhem – tak teď už tma nebude. Večer dojíždím do Rognan a stavím si stan v kempu uprostřed fjordu.

5. Den

Dosavadní postup se docela dařil, takže odhodlání prokousávat se výše a výše mi nechybí. Po cestě objevuji lososí farmy – pak ta ryba nemá chutnat tak dobře, když je chována v takovém krásném prostředí. Kolem poledne dojíždím na první trajekt cesty mezi Bognes a Skarberget, kde čekám 45 minut. Nevím, jak je to s placením a místní domorodec mi vysvětluje, že si akorát obsluha při vjezdu vyfotí SPZ a faktura přijde následně na email. Skvělé řešení, jen tedy že do dneška nic nepřišlo, ale tak uvidíme. Po vylodění začíná 20 minut skvělé klikaté silnice, která je následně přerušená z důvodu údržby zavřeným tunelem. Koukám do mapy a vzhledem k tomu, že se jedná o hlavní tah na sever a není kudy jej objet, musím čekat. Po chvíli se jde norský motorkář zeptat, na jak dlouho to bude. Když mi poté předá informaci, že otevření bude až za hodinu, myslím si, že si dělá srandu – nedělal. No nic, alespoň je čas se seznámit. Má FJR ve stejné barvě, jen já mám ročník 2004 a on 2007. Tak si alespoň zároveň chválíme naše skvělé stroje a také vysvětlujeme, jak to v Norsku chodí - radary zpravidla fotí zepředu a hlídky, stejně jako u nás, pracují s mobilními radary a okamžitě kasírují. To mě vcelku uklidňuje a po zbytek cesty už si dovolím jezdit svižněji (ve finále jsem po cestě celým Norskem potkal dva mobilní radary). Tunel se konečně otevírá, projíždí protijedoucí pruh a poté až při příjezdu Ledebila je nám umožněno projet. To samo o sobě je zajímavá zvláštnost – na komplikovanějších opravách silnic je na místě vždy jeden předjezdec, Ledebil, který si vždy celou kolonu vezme a provede jí skrz celé staveniště s tím, že místy i zastaví a počká, než technici dokončí aktuálně rozpracovanou činnost.
Poté stavím na benzínce a vědom si toho, že jsem nabral velké zpoždění a že je za mnou silný déšť, se připojuji na dálku do práce. Další hodina a půl pryč, silně prší a já mám pocit, že jsem se dnes ještě nikam nedostal. Oblékám tedy nepromoky a vyrážím k Narviku. Tam se na semaforu potkávám s polským párem, kdy si akorát stíháme navzájem na sebe zakřičet, že oba jedeme na Nordkapp, pak se s nimi jen párkrát potkám, když zrovna oni nebo já bloudíme.
Okolo půl osmé stavím na benzínce a vymýšlím, jak dál pokračovat. Mám totiž ještě jeden a vcelku zásadní problém – tady na severu se mi nedaří usušit prádlo a zásoby čistého jsou vyčerpané. Rychlý satelitní průzkum, pár konzultací s Google a Booking a v hlavě se mi rodí geniální plán – dnes pojedu do pozdních hodin do hotelu, kde se ubytuji na dvě noci s tím, že cestu na Nordkapp pojmu jako okruh. Na konci cesty v noci, kdy je světlo jak v poledne a kdy jen půl hodiny objíždím jeden fjord, se konečně ve 22:30 ubytovávám. Na recepci ještě portýrovi sděluji svůj geniální plán, vždyť je to jen 400 km a 6 hodin na Nordkapp. No nevypadá z toho tak nadšený jak já a asi si myslí své, ale ve finále jen mávne rukou. Jdu prát s tím, že zítra bych měl brzy vstávat.

6. Den

K snídani si dopřávám plného talíře slaniny. Konečně jídlo po tolika dnech, kdy jsem žil jen z uheráku a levných baget po benzínkách. Cesta začíná slibně, sice je mokro, ale krajina je úchvatná. Při cestě potkávám širokou škálu zvířeny – ovce spokojeně odpočívající uprostřed silnice, mladého soba při pastvě a hromadu sobů. Mimochodem, to zvíře musí mít pěkně dlouhé vedení – když jednou zastavuji v protiběžném pruhu, protože můj pruh je vcelku úspěšně zabrán stádem čítajícím šest jedinců, tak na mě 10 vteřin čumí a pak teprve začne s celým stádem panicky prchat. Po celé cestě jen asi jen 7 vesnic a krajina se s každými 50 kilometry úplně změní, v jednu chvíli jsem mezi horami, pak na nádherné náhorní planině, kde krom mě nikdo není a já zažívám ten nádherný pocit absolutní samoty, až se dostanu k horám, ostře zaříznutým do moře. V jednu chvíli podjíždím podmořským tunelem – 6 minut z kopce, 6 minut rovně, 6 minut do kopce. Po cestě také sleduji, že mi FJR nechce startovat se zařazenou rychlostí, asi se vlhkost dostala někam kam neměla, nicméně odpoledne se problém vyřeší samoopravou a co víc, začíná mi fungovat automatické vracení plexi do nulové polohy – za ty dva roky co FJR mám, tohle vidím poprvé. V Honningsvåg si užívám nejsevernějšího tankování a také začínám tušit komplikace – zvedá se vítr. Tady nahoře už je silnice krásně klikatá, ale absence stromů a jakýchkoliv překážek činí vítr ukrutně silným a mně vcelku nepříjemným soupeřem. V některých poryvech poskočím na asfaltu do boku i o metr. Pravotočivou zatáčku jsem nucený vybírat levým náklonem – to by mě ani nenapadlo, že je možné. No chvíli si říkám, jestli to mám zapotřebí, ale odhodlání nakonec zvítězí. Vítr začíná polevovat a cíl cesty je přede mnou – hurá, jsem tady, Nordkapp! Při placení vjezdu se mě pokladní ptá, odkud jsem a jestli platím za oba? Kouknu vedle sebe a tam je těsně ke mně najetý Němec, kterého jsem předtím předjel. Říkám, že ho ani neznám a jdu hledat atraktivní parkovací místo. Po vytvoření několika povinných fotek se kochám – tady na konci světa, kde cesta dál už nevede. Takhle si asi mohli představovat lidé kraj světa, dokud ještě nevěděli, že je kulatý. Pak ještě procházím budovu, ale je to spíš taková pastička na turisty, nic vcelku zajímavého, promítané video sice s krásnými záběry, ale nijak mě to neoslovuje. Kupuji tedy alespoň magnetky pro rodiče a vyrážím zpět. Začátek je fajn, sice jedu místy, kde jsem už byl, ale i tak je co sledovat. Ke konci cesty na mě však začíná padat únava a zábava se jaksi vytrácí. Když přijíždím na hotel, tak se mě nadšeně portýr ptá, jaké to bylo? No, musím mu, ač nerad, přiznat, že měl pravdu a že taková nálož po několika dnech cesty nebyla vůbec optimální. Usínám vyčerpáním, ale spokojený.

7. Den

Nechce se mi vstávat a na snídani dorážím v nejpozdější minutu. Dnes to pojmu jinak, vidím to na větší kochání a menší nájezd. Po cestě obdivuji obrovské vodopády, ale jak se k nim dostat, když jsou pod nimi tunely? Naštěstí navigace ukazuje, že by k nim měly být paralelně staré cesty. Chvilku hledám, jak se k nim dostat a nacházím stržený řetěz se zákazem vjezdu – asi nejsem první, koho to napadlo. Užívám si asfaltu, který si příroda postupně bere zpět, a kličkuji mezi ohromnými kusy popadaného kamení, až se dostávám k oněm vodopádům, super! Na křižovatce zpět na Narvik se impulsivně rozhoduji jet na Tromso a tam jsem udiven – celý městský okruh je zapuštěn pod zemí včetně čtyř kruhových objezdů. Pak se chvilku motám za městem, až konečně nacházím vrak (zbytky trupu) Tirpitz, Královny severních moří. Odpoledne pokračuje kocháním se mezi fjordy, až nečekaně dorážím na trajekt v Brensholmen. Ten má přijet za hodinu a já sleduji, jak lidi v okolních karavanech vytahují stolečky, vaří kávu, hrají karty a rybaří. Tak mám alespoň čas na časosběr, poslání e-pohledu a válení se na pláži (plně oblečen, zas takové teplo není). Trajekt je jediný během celé cesty, kde v kabině platím. Návrat je pak vcelku nuda, dvě hodiny pořád mezi vesnicemi a předpisově. Večer to vypadá na déšť a stan se mi stavět nechce, takže beru sportovní horský hotel v Bardufoss.

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE