Brandaris Race

Toto není moc čistokrevny motorkařski cestopis, bo motorka včil dostala oskara enem za vedlejší roli. Je to spíše inspirace, za jakim cílem se tež može motorkař vypravit. Taki motorkařski duatlon kery ukazuje, že pořadně promoknut se da aji jinač, než třeba na dalnici, na čopru v kožene vestičce. A žaludeční nevolnost se može dostavit aji z jinych příčin, než z ukrajinskeho celníka.

Muj holandski kámoš Guido mně přizval za člena posádki na závod plachetnic. Jasne, že sem ho hnedka z fleku poslal do dupy. Všeci známí v mojim okolí si pořídili v Chorvacku kapitánske papíry (za flašku). No a jak sou teď všeci kapitáni (sebevědomí profesionálové), nezbyl žaden co by robil posádku. Tak mi furt napřeskačku telefonujou, či bysem jim nejel robit plavčíka během jakesik nesmírně zajímave a dobrodružne plavby, do 50m kolem pobřeží Zadaru. Ovšem ukazalo se, že ten holandski závod bude jine kafe. Velke, stare obchodní plachetnice. Tuš to možu.
Zápisné v objemu 7 kegů českeho piva různych značek – taka česka paralela ku švédskemu stolu – sem už s předstihem nechal dopravit do Baarn ku Guidovi. Cesta tym pádem byla pohodova, bo sem ani nemusel přemyšlat, jak piva ku motorce přikurtovat a pro ty upadlé se vracet. Nebo vést duchaplne debaty z německimi fizlami, třeba že sem porušil jakusi mistni vyhlašku obce Debildorf o maximalně připustnem množstvi čehokoliv. Nebo jakukoliv jinu volovinu ... jinymi slovami: máš česku SPZtku und das ist immer problem.
Prostě byl to hladki transit. Nemá cenu o tym dřistat.

V Baarn sem přelezl do Guidoveho auta a sjeli zme do přístavu Harlingen, odkud závod startuje. Přehazali zme svoje bebechi na loď a piva rozložili tak, aby nebyla nakloněná. A hnedka zme fičeli do přístavní knajpy, seznámit se ze zbytkem dvacetičlenné posádki.
Z cele skupiny byl nejvyraznější osobou Baas. Ani sem se ho nemusel ptat, či náhodou není motorkář. Vystřelil sem naslepo otázku: kery Harlej ti praví „pane“? Odpověď potvrdila trefu - Electra. Jeho vizáž pozdějš večer zachránila část naší posádki, do kere začnula rypat trojica ožralců. Teda ožralí tam byli všeci, ale ti tři byli ty typy, co se neožíraju do srandy, ale do agresivity. Baas měl dojem, že s ním chce kdosik na koncu stola mluvit, či co, a tak vstanul, rozhlídnul se a řeknul: „Co?“ Ožralci se v momentě zdekovali. Baas ani nepochopil co se robi, a tak sednul a pokračoval v debatě. Pozdějš se ukázalo, že navzdory zevnějšku noční můry Chucka Norysa je to měkosrdcaty synek s pečovatelskim komplexem, keremu kdyby kdosik ukrad a rozkřapal jeho Haryka, tak zlodějovi eště beztak donese do špitálu pomeranče a popřeje brzké uzdravení. Další večer nam všeckim uvařil večeřu a maminkovski, ustaraně vyzvídal, či nám chutnalo a měli zme všeckeho dost.

Naše loď Zwaartewalk mně zklamala. Zvenku krásná, ale ve vnitřku tež. Žadne hamaki v podpalubí, aby na námořníka nemohly krysy a plesnive sudy z nasolenymi rybami a slaninou. Naopak, útulné kajuty po dvuch lůžkách. V kuchyni linka a keramicka varná deska, … Po jídle sem začnul umyvat nádobí, abysem nebyl za vyžírku. Jeantine mi ale věnovala taki ten pohled, kery dobře znaju netalentovaní zpěváci karaoke a otevřela vestavěnu myčku. Prostě nepotřebny luxus, co zbytečně zatěžuje plavidlo a jak známo: hmotnost je nepřítelem rychlosti.
V sobotu ráno zme odrazili od mola. Cítil sem entuziazmus při zprávě, že čtyři soupeři odpadli hnedka na začátku. Za moment zme dopluli do startovací zóny. Tam bylo vidět, že naše statistické šance na vítězství to nijak závratně neovlivnilo, bo kolem se motalo zbylých 196 lodí.

Bylo krásné počasí, zadoboční vítr, loď pelášila cely čas v náklonu ze zplavenym ochozem. Kormidelníci divoce manévrovali tak, aby druhim zebrali vítr z plachet, a nebo jich zatlačili ku vlnolamu. Nádhera. Všeci zme makali, jak by kurňa šlo o to vyhrát.

Na ostrově Terschelling, v cíli plavby zme zas "pro změnu" obrazili přístavní knajpy. Ačkoliv je jich tam fakt hodně, tak do Yacht Clubu na večerní slavnostní vyhlašení výsledků se podařilo dojít víc jak půlce posádki. Tam zme se dozvěděli, že Zwaartewalk dojel na třetím místě. Každy podvědomě cítil, že by se to mělo pořádně oslavit, ale sil na to už moc nezbývalo.
Je ale třeba uznat, že holanďani su ohledně konzmace fakt odhodlany národ. Dokážou se nekompromisně nadratovat v knajpach, kde taka větší štamprla piva stojí 2eura.

Ráno sem se eště skočil podívat na konec přístavu na muzeum, kere je v podstatě vedlejším produktem podmořskich šroťáků. Údajně pasou třeba po mědi z německich ponorek, bo se už dneska v take kvalitě nevyrábí. V muzeu byly různe kotvy, šrouby, děla, ponorkové věže, atd... no, harampádí.

V nedělu zme vyplouvali do bouřki a to byla jinačí plavba než včera. Zapomněl sem doma svoje trekove goretexove galaty. Jak bootsmann zmerčil, že mam rifle, nabídnul mi svoje náhradní rybářské gatě. S díky sem odmítnul. Hulákám drsňacki: Ten déšť není zas tak hrozny. V ten moment mi vlna podrazila nohy a dojel sem po řiti až k němu. Pobaveně se usmál a praví, že pro ně přece enem zajde. V takim duchu se nesl cely návrat a nečekany advenčur zme si radostně užívali. Po každe vlně zme mrkli, či je na předku obsluha rohatki kompletní. Na rozdíl od Robinsona Crusoe zme měli všeci v kapse mobil, a tak zme se ani případného ztroskotání a strávení zbytku života na pustym ostrově nebáli. Ale vybalit ho, abysem zrobil fotku sem se neodvážil, bo pravděpodobnost, že o něho přijdu sem odhadnul tak 50:50.
Jasne, že se to zdálo hardcorove enem nám, bo Frís ani necítili potřebu nasadit si kapucu. Mezi cvrkotem, kery dycky zavladne při křižování, v klidu posedával na bedně ze záchrannými vestami, pokuřoval a semtam vyhověl žádosti kerehosik slabšiho jedinca a vestu mu z nechápavym pohledem vydal. 

Na mořu při té intenzivní robotě u navijáku a současnym rytmicky pravidelnym sprchováním sem vystřízlivěl líp, než na záchitce, a tak sem se cítil nabity energií a plny svěžesti. Aji se vyčasilo. Tuš sem se zas přeprogramoval z námořního piráta na silničního. U Guida sem se převlek do suchého a pozdě odpoledne vyrazil přes Reich a Rzecz Pospolitou směrem k Ocelovemu Městu.
Rajbnul sem to cele přez noc, až ku chalupě na jeden zátah, abysem nemusel řešit přespání. Už to ale podruhe nezrobim, bo nad tym, co se ráno krčilo mezi říditkami a sedlem by se rozplakal nejenom Baas.

Byl to zas jeden fajny víkend. Brandaris Race 2015 se jede už v říjnu – čtyři z pěti korzárů doporučují.

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE