S Trampem na Rujánu

1. den: (pondělí 11. 7. 2011)

Ráno je lehce mlhavé, ale poměrně teplé. V 7:00 nakládám na Jawu 350 Tramp poslední věci a vyrážím z Batňovic směr Trutnov, Vrchlabí a dále na sever. Cestou přes Hrabačov vjíždím do mlhy, která postupně přechází v dosti husté mrholení, a tak na benzince pod výjezdem na Kořenov oblékám spodek nepromoku a návleky na boty. Po průjezdu Smržovkou bohužel oblékám i vršek a návleky na rukavice, neboť intenzita deště velmi přitvrdila. Jablonec n/N. a Liberec beru šmahem. Ovšem kolem Chrastavy už neprší a já postupně osychám. Na hraničním přechodu v Hrádku n/N. svlékám, co jde, a vstříc lepšímu počasí vyrážím přes čáru na západ. Přes Zittau a Ebersbach přijíždím do Bautzenu. Tady jsme před mnoha lety byli na festivalu dechových orchestrů s Koletovou hornickou hudbou ze Rtyně v Podkrkonoší. Projíždím centrum a vzpomínám na nezvykle dobré pivo a místní šňaps. Zastavuji na mostě a fotím zdejší historické centrum, které je ve velice pěkném stavu. Hned za městem tankuji a vstříc slunci hltám kilometry, kterých není nikdy dost :). Zastavuji v hornickém městě Hoyerswerda, v němž se dříve také pořádaly festivaly hornických dechových orchestrů. Na zrušené benzince večeřím chleba s karbanátkem, který jsem vyfasoval od babičky na cestu. Je příjemný podvečer. Jede se velice pěkně, tak se mi nechce hledat kemp na přespání už kolem 18. hodiny. Krajina kolem Sprembergu směrem na Cottbus je poznamenaná povrchovou těžbou uhlí a silnice jsou vesměs lemovány jehličnatým porostem. Pokochání je tedy nic moc. Kvalita asfaltu je však geniální, silnice prázdné, jen tu postrádám více zatáček. Kolem 9. večerní koukám do mapy po nějakém kempu a nakonec kotvím u jezera Schwielochsee v městečku Niewisch. Recepce je zavřená, tak stavím stan na malém travnatém plácku v sousedství nějakých kolistů. Večeřím v malém altánku na břehu jezera. Před setměním se jdu ještě po dlouhém dni v sedle motorky projít a mrknout po kempu. Nenarazil jsem na žádné restaurační zařízení, tak jsem si ve stanu loknul zásob hruškovice, napsal itik na další den a za kvákotu žab usnul.                                                                                                Ujeto 307 km.

Vstávám kolem 7. do nádherného prosluněného rána. Snídám v altánku. Pomalu balím a v půl 9. čekám před recepcí na zaplacení kempovného. Stan, motorka a osoba dohromady 8 Euro. Je teplo, tak se moc nestrojím a cestou stromových alejí frčím směr Beeskow a Frankfurt nad Odrou. Toto město leží na D/PL hranici, proto se rozhoduji zkusit i polskou kvalitu silnic. Přejíždím řeku Odru a dalších asi 40 km jedu Polskem. Docela změna. Asfalt děravý, aleje neudržované, spíš vykácené, a kolem silnic dost nepořádek. Holt jiný kraj, jiný mrav. V Kostrzyně n/O. přejíždím zpět do Německa a super silnice mě čekají až do večera. Řeka Odra tvoří přírodní státní hranici mezi Polskem a Německem od Štětína až za Frankfurt n/O. a je hojně využívána k lodní dopravě. Břehy jsou pokryty hustým rákosovým porostem a všechny mosty, které jsem cestou potkal, byly architektonicky velice zajímavé.

Když si zde fotím most, okukují mého Trampa dva floutci. Jak se ale přibližuju zpátky k motorce, rychle mizí. Naštěstí tam bunda, helma i rukavice zůstaly …  Chci se vyhnout silnicím I. třídy, proto projíždím Gorgas, Zechin a Wriezen. V Bad Freiwalde uhýbám doprava na Angermünde. Kolem poledne nakupuji v jakémsi obchoďáku jídlo a jako zákusek porcovaný meloun. Ve stínu stromů to u motorky konzumuji a lidé si mě skoro fotí. Asi ještě nikdy neviděli hladového motorkáře. Další cestu mi zpříjemnila objížďka, která byla sice dlouhá, ale zavedla mě na ještě menší silničky, které jsem si o to více užíval. Netuším, kudy jsem jel. Nemám tak podrobnou mapu. Objevil jsem však cihlový větrný mlýn z roku 1898, který stojí v městečku Zichow. Ranní vymetenou oblohu zakryly mraky. Když projíždím město Prenzlau, dusno začíná být masakrální. Zastavuji proto v centru. Fotím si katedrálu a starou bránu do města. 

Černé mraky jdou směrem, kam chci jet, tak se jdu vykoupat k nedalekému jezeru a čekám, co z toho bude. Koupačka byla super. Pak jsem ještě navštívil místní Strandbar a dal si eine Tasse Kaffe mit Milch. Chtěl jsem ještě Apfelstrudel, ale ten bohužel neměli. Po dlouhém rozhodování zvítězil tedy jiný ovocný koláč. Roznášející byla velice pěkná slečna z Polska a tady byla na brigádě. Můžu upřímně říci, že jsem v tu chvíli hoodně litoval svého laxního přístupu ke studiu cizích jazyků, neboť jsem s ní nemohl déle pohovořit. Možná, že by mi pak cesta na Rujánu trvala poněkud déle :).
Černá mračna se rozplynula. Já jsem opět kopnul do vrtule a vyrazil dál na sever. Kousek za městem přepínám nádrž na rezervu. To znamená, že mám dojezd cca 80 km. Věděl jsem, že s hustotou čerpacích stanic v Německu to není jako u nás (na každém rohu jedna), ale toto mě velmi překvapilo. Kolem silnic I. třídy nikde žádná benzinka. Po 50 ujetých kilometrech jsem začal být lehce nervózní, ale nakonec jsem našel Shell-ku. Ovšem Super 95, který jsem potřeboval natankovat, nikde. Jen ty jejich extra sračky, co jsem nechtěl. Riskuji a jedu dál. Se staženým zadkem a hlavou zavařenou vymýšlením krizových plánů nakonec ve Ferdinandshofu tankuji. Do nádrže na 18 litrů paliva tankuji 17.85 litru. Od této chvíle tankuji pravidelně po ujetých cca 250 km. Už to nechci zažít…
Silnice začíná být dosti fádní. Samá rovina. Nikde nic moc k pokoukání. Valím proto stále dál. Čas neúprosně běží a cesta je pořád sakra daleká. První pamětihodnost mám vyhlédnutou v Greifswaldu, kde jsou ruiny klášterního komplexu Eldena. Nacházím to bez problémů, vše je pěkně značené. Trošku mi to připomíná kostel v Panenském Týnci, kde je dostavěná pouze věž kostela a loď tvoří jen obvodové zdivo a sloupoví. Proč je místní klášter v tomto stavu jsem bohužel nedokázal z všudypřítomných informačních cedulek přeložit. Opět jsem litoval mé žalostné znalosti němčiny. Moře je odsud kousek, ale já už se ničím nezdržuji a mířím směr Stralsund. Odsud vede obrovský most právě na Rujánu.

Mosty jsou tu dva. Jeden starý sloužící pro železniční dopravu a druhý nový vypínající se vysoko k obloze pro ostatní dopravu.

Při výjezdu na most si připadám jak v Jiříkově vidění. Podvečerní obloha je krásně zbarvená sluncem. Nad mostem se vznáší horkovzdušný balón a já si jen tak jedu nad mořem. Nádhera. Bohužel nešlo nikde zastavit, abych mohl udělat pár fotografií, tak to nemám zdokumentované.
Po 8. večerní mohu zvolat: „Ahoj Rujáno!!“ :) Volím cestu tzv. Deutsche Allenstrasse, což je nejen pro Rujánu typické lemování silnic alejí stromů, které jsou sestříhané tak, že mnohdy tvoří přírodní tunel. Projíždím městečka Gustow, Poseritz, a když v Putbusu přejíždím koleje, musím zastavit a jít si do železničního depa vyfotit místní parní lokomotivy. Po celé jižní části Rujány, na severní jsem na ni nenarazil, totiž vede úzkokolejná trať, po které denně jezdí parní výletní vlaky. Ptám se paní, zda jedu správně směr Binz. Asi jsem přehlédl značení. Ukrajuji z posledních kilometrů dnešního dne. Jsem už dost unavený, přesto si to maximálně užívám. Mířím do nejjižnějšího cípu ostrova, městečka Thiessow, kde chci zůstat v kempu přes noc. Tady končí cesta. Je tu maják a naprosto narvaný kemp. To je po včerejším klidném kempování nemilá změna, ale nedá se nic dělat. Už nikam nejedu. V půl 10. vcházím do recepce. Pán je skoro na odchodu, ale ještě mě ubytuje. Dostávám plácek na malý stan K 71, klíč od branky, dva žetony do sprchy a mapku kempu, bez které bych byl totálně ztracen. Plácek je rovný, ovšem hned vedle plotu a jediné hlavní silnice. Stavím stan. Večeřím. Chvilku povídám se sousedem z karavanu a jdu na pivo. Všude jsou mraky lidí, ale hospoda skoro prázdná. Nějaký pán, co tam hrál karty, mi říkal, že v Čechách kdysi pracoval a znal dokonce i Podkrkonoší, což mě mile překvapilo. Objednávám si jedno pivo, záhy druhé. Chvilku si s karbaníky povídám. Už mi to jde trochu lépe. Platím 8 Euro a jdu spát. Mám toho plné kecky. Ani itik na další den jsem si nenapsal. 
Ujeto 412 km.

Den 3: (středa 13. 7. 2011)

Přestože mám stanový plácek hned vedle silnice, vyspal jsem se velice pěkně. Únava udělala své. Vstávám kolem 7. Snídám a píši si itik pro dnešní den. Nečeká mě nijak moc kilometrů, ale zase uvidím pěkné místní pamětihodnosti. Počasí se proti včerejšku dost zhoršilo a hodně mě mrzí, že jsem včera víc nefotil… Hned po výjezdu z kempu zajíždím po písečné cestičce na pobřeží a fotím si Trampíka na pozadí šplouchajícího moře. Je pošmourno a dusno. První dnešní zastávka je lovecký zámeček v městě Granitz (Jagdschloss Granitz). Včera jsem ho cestou do kempu vyhlížel, ale nenašel jsem ho. Dneska bez problému dojíždím na parkoviště pod zámkem kousek od zastávky místní úzkokolejky. Za chvilku projíždí parní lokotka, takže dělám nějaké fotky a jdu necelý 1 km do kopce k zámečku. Ten je architektonicky velice pěkný. Za 3 Eura jdu na prohlídku, ale nejvíc mě zajímá výhled z věže, protože z ní má být vidět na celé jihovýchodní pobřeží Rujány. Cesta nahoru po schodech nalepených na stěně věže je úzká a schody částečně průhledné, takže mnozí, co se bojí výšek, by mohli mít problém. Výhled je ovšem skvělý. Celou parádu ale trošku kazí blížící se oblačnost. Po návratu na parkoviště po mně chce majitelka zaplatit, když ale vidí, že mám jen motorku, nechává to plavat. Udělal jsem ji radost a v jejím stánku si koupil něco k pití a flaštičku šňapsu (ten se hodí vždycky). Pokračuji do města Binz, kde v obchodě kupuji luxusní bagetku a něco k večeři. Postupně projíždím města východního pobřeží, tedy Prora, Neu Murkan, Sagard a Glowe. Kolem Glowe mě zaujalo velice příjemné lemování pobřeží borovicovým hájem. Dalo by se tam jistě krásně kempovat. Ovšem nevím, zda by se to tolik jako mně líbilo místním strážcům zákona... V Altenkirchen odbočuji doprava směrem na Putgarten. Tady končí silnice a je zde obrovské parkoviště, odkud míří milióny lidí na jeden z největších taháku Rujány, a tím je Kap Arkona. Je to trojice majáků postavená na nejsevernějším výběžku ostrova a dál už je jen moře. Ve chvíli, kdy jsem toto místo navštívil, bylo místní meteorologickou stanicí naměřeno 18.5 °C teplota vzduchu a 18.3 °C teplota moře pod útesem (poměrně lákavá nabídka k vykoupání se :). Za 3 Eura jsem vystoupal na nejvyšší z majáků a rozhlížel se po okolí. Dojem mi kazil pouze dav lidí, který spolu se mnou toto místo navštívil a strašný smrad, který se linul od moře. Jednoduché vysvětlení podám později… Z majáku je vidět také slovanské hradiště. Dost dlouho jsem přemýšlel, proč si naši předkové vybrali tak „nehostinné“ místo, ale záhy jsem to pochopil. Pláž u moře je plná pazourků, které sem vyvrhuje moře, takže měli spoustu materiálu pro své nástroje. Na Kap Arkona, vzdáleného od parkoviště cca 5 km, dokonce jezdí turistický vláček podobný těm z Prahy či Špindlerova mlýna. Komu se nechce šlapat pěšky, může se svézt. Já šel pěšky, neboť jsem chtěl navštívit ještě další zajímavost tohoto místa, a tou je rybářská vesnice Vitt. K ní jsem došel po již zmíněné pazourkové pláži, kde jsem objevil zřejmý důvod toho všudypřítomného smradu. Vlny z moře vyvrhovaly všelijaké chaluhy a jinou flóru, která na břehu hnila. Na té si pochutnávali červi impozantních rozměrů a na nich zase rackové a kormoráni. Během mé procházky po pláži se hodně změnilo počasí. Začalo pršet a silně foukat od moře.V malém stánku ve Vittu jsem ochutnal místní, dle staré tradice, uzené ryby. Netuším, zdali to byla makrela, losos, či jiná ryba, ale chutnalo to fantasticky a nebylo to ani nijak drahé, myslím 3 Eura za porci. Jedl jsem to pod plachtou, do které se opíral vítr, a já měl občas pocit, že odlétneme i s tím stánkem :). Po luxusní svačince jsem navštívil ještě zdejší šestibokou kapli, ve které je krásná freska souboje rybáře a moře (jak také jinak v rybářské vesnici).Podle plakátu zjišťuji, že tady má večer proběhnout koncert nějakého malého komorního seskupení, ale čekat do večera se mi nechce, tak jdu pomalu k motorce na parkoviště. Stále drobně mrholí, proto si oblékám nepromok. Koukám do mapy a volím druhou cestu, kterou se na Kap Arkona dá dostat. Ta vede přes Wiek a Wittower Fahre, což není nic jiného než přívoz. Platím 3 Eura. Čekám asi 5 minut na loď. Najíždím dle ukazování místního kapitána a za 5 dalších minut jsem na druhém břehu - paráda. První moje plavba v rámci motorkářské dovolené :). Počasí na mě bohužel vystrčilo pr…, takže se úplně zatáhlo a lije jako z konve. Přes Trent a Kluis přijíždím do „hlavního“ města Rujány, Bergen auf Rügenu. Obrovský provoz a neustávající déšť mě donutil zabloudit. Tak jedu k marketu a nakupuji něco k snědku a pití (4 lahváče a 20i-kusové balení Kuemmerlingu - taková německá Becherovka) na spravení nálady. Ptám se nějakého pána na cestu do Putbusu a kolem 4. odpolední úspěšně dojíždím zpět do kempu. Chci se ještě podívat na zdejší maják a pláž, ale nakonec to vzdávám. Nepromok mačkám do kufru na motorce. Sám si dávám horkou sprchu. Ohřívám minipárečky a piju jedno pivo za druhým… V hlavě mi pořád šrotují myšlenky, že zítra se potřebuju vracet směr ČR, ale pokud bude stále pršet, jak to zde prý bývá zvykem, nebude to asi žádné labůžo... Ještě že jsem doma vyměnil všechna lanka od plynu i oilmasteru a nemusím se tak bát zaseknutí plynu jako při cestě v dešti z Transpublik Cupu 2011… Jak se později ukázalo velká zmýlená… Nakonec si píšu dva itiky - suchou a mokrou variantu cesty. Večer, když na chvilku přestalo pršet, se jdu mrknout na pláž. Vlny jsou dosti velké, vítr fouká jako zděšený, ale kupodivu je teplo. Fotím si v dálce maják. Krátce posedím na pláži a jdu spát. V noci jsem ale takřka nespal, opět začalo pršet. Vítr házel vodu na stan občas takovou intenzitou, že jsem několikrát kontroloval, jestli ještě nemám mokro uvnitř. Naštěstí Coleman vydržel :).                  
Ujeto 163 km.

Den 4: (čtvrtek 14. 7. 2011)

Ráno neprší, ale je hrozné dusno a zataženo. V rychlosti balím a snídám. Kempovné se zde platí až při odjezdu, zřejmě vědí proč. Kdyby se platilo hned, měli by tu prázdno. Cena za dvě noci pro jednu osobu s malým stanem a motorkou byla 32 Euro. No zaplatil jsem to sice s nevolí, ale zase jsem kempoval na ostrově :). Když odjíždím, začíná poprchávat. Nepromok mám preventivně na sobě komplet, a jak se ukázalo později, byla to dobrá myšlenka. Po 10 km začíná „lejt“ jako z konve a postupně to přechází v průtrž mračen. Nejde nikde zastavit, kam bych se schoval, tak jedu, jak to jde. U odbočky na Jagdschloss Granitz stojím v koloně aut a mám pocit, že mám mokro v rozkroku. Bohužel se mi na kalhotách u nepromoku při oblékání udělala malinká dírka. Sice málo, ale zato vesele mi tam teče… Na silnici je hafo vody. Přes zamlženou helmu toho moc nevidím a co se nestane. V jedné zatáčce cítím, že se mi zasekl plyn. V takovéto situaci fakt paráda… Jet se s tím nedá. Mám to už vyzkoušené, a tak v první vesnici zastavuji. Motorku strkám do autobusové zastávky. Nadávám jak špaček a hledám závadu. Lanka jsou komplet nová, namazaná. Lanková rozdvojka pod nádrží je hliníková a zaizolovaná, takže vážně nevím, proč to nefunguje. Zajímalo by mě, kde soudruzi v Jawě při konstruktérském vývoji Trampa udělali chybu… Přední blatník sice krásně vypadá, ale je naprosto nefunkční. Voda od předního kola letí přímo pod nádrž, odkud se odráží na karburátor a jak je známo, voda se dostane všude, takže i do šoupátkové komory. Vylévám tedy vodu ze šoupěte. Všechno mažu. Z igelitového pytlíku a izolačky tvořím jakousi „šprcku“ proti vodě a již bez deště odjíždím směr pevnina.
Čím více se blížím k mostu na pevninu, tím více se obloha projasňuje. Ovšem když se podívám do zpětného zrcátka, Rujána se neustále halí do velmi tmavého hávu oblohy. Ještěže jsem se rozhodl odjet i v dešti. Mohl bych tady také strávit třeba tři dny neustálého deště. Na mostě se kochám úžasným výhledem na město Stralsund a rozhodnu se, i přes velmi dlouhou kolonu aut, zajet do přístavu okouknout místní krásy. Parkuji hned vedle přístavu na chodníku. Když jsem komplet svlečený, dává se se mnou do řeči nějaký místní chlapík a radí mi, ať zaparkuji o kus dál, že tu policajti rádi dávají pokuty. Ukazuje mi směr na motoparking. Ten jsem však nenašel, tak parkuji opět na chodníku. Pro jistotu hned vedle policejní stanice, ať mi motorku orgáni pohlídají :). Největším lákadlem pro turisty je zdejší nové oceánium, které je maximálně moderní a natlačené do staré zástavby přístavu (pro mě neprosto nepochopitelná věc). Před oceániem stojí cca 6 autobusů a fronta, kterou si lidé pro vstup musí vystát jen venku, je asi kilometrová… Procházím si přístav a okukuji krásné lodě.Odjíždím za pochmurného počasí, ale čím více se pak nořím do vnitrozemí Německa je lépe a lépe, až nakonec večer svítí nádherné slunko a jízda je zase super :). Zpáteční cestu jsem nechtěl absolvovat po stejných silnicích jako sem, proto volím částečně cestu přes Polsko a město Szcecin (Štětín). Silnice přes Greifswald, Anklam, Pasewalk byly jedna radost. Po překročení hranice do Polska se však všechno změnilo. Kvalita silnic je náhle ta tam. Značení takřka zmizelo a provoz je maximální. Ve Štětíně bych rád navštívil přístav, ale ten nejsem vůbec schopen najít. Volím proto první cestu z města pryč. Na jednom obrovském kruhovém objezdu jezdím snad desetkrát dokola, než najdu tu správnou odbočku. Hrůza. Silnice směr Gryfino a Widuchowa je tankodrom velice divnou krajinou plnou bordelu. Ráz celé krajiny se mění kolem města Chojna, kde jsou silnice pěkně opravené nebo úplně nové. Všude je čisto. Konkrétně město Chojna mě velice překvapilo svou architekturou. Zdejší historické centrum tvoří radnice, kostel a pár domů postavených ve stylu novogotiky.
Přes Kostrzyn n/O. až do Frankfurtu n/O. je silnice, na zdejší poměry, vesměs už krásná. Podvečerní slunce se opírá do hledí přilby. Teplota vzduchu je ideální a já si po mnoha hodinách, kdy jsem si v duchu prostě nadával za zvolenou cestu přes Polsko, můžu říct, že mě cestování „sólo piko“ zase baví :). Ve Frankfurtu n/O. opět překračuji státní hranici do Německa, řeku Odru, a kousek za městem si dávám na malém odpočívadle pauzičku. Zadek mě ani tak nebolí, spíš chci dát oraz motoru, který je cca 3500 km po generálce a zatím jede velice pěkně. Nijak ho neženu. Jezdím do 90 km/h. Kochám se přírodou a tak :).
Rád bych zakempoval u jezera Schwielochsee, jako první noc, tak jedu skoro do 9. večerní. Ve městě Beeskow se trošku ztrácím, neboť jsem asi minul odbočku na obchvat a ve městě neměli žádné značky. Ptám se proto místních, kteří mi ukazují směr, a pak již pohodlně trefím do kempu. Chtěl jsem zde zakempovat kvůli pěknému plácku pro stan a altánku u jezera. Ale asi také proto, že recepce zavírá ve 20.00 a otvírá v 8.30. Když brzy odjedu, jak mám v plánu, ušetřím 8 Euro kempovného. Česká vyčůranost nezná hranic :).
Když sedím v altánku a večeřím lovecký guláš z konzervy, přichází můj německý stanový soused a ptá se mě, zda moje motorka je moje motorka a jestli chci steak. V hlavě mi šrotuje, jak souvisí motorka se steakem, ale nakonec mi to dochází. Já souhlasím a za chvilku mám na stole výborný kuřecí steak s opečeným toustem a rajčetem. Oplátkou mu nabízím zbytek hruškovice v placatce a posledního lahváče co mám. Sedíme, popíjíme, klábosíme, prostě pohoda. Ujeto 428 km.

Den 5: (pátek 15. 7. 2011)

Vstávám v půl 7. Čeká mě asi 300 kilometrů cesty a potřebuji být včas doma. Máme totiž „Prasobesídku“. Je to taková tradiční akce naší kapely (Koletovy hornické hudby ze Rtyně v Podkrkonoší), kde se celý víkend popíjí, peče se prasátko a je velká zábava. Nemám co snídat, proto rychle balím a za krásného sluníčka a ze zcela mrtvého kempu v půl 8. odjíždím. Cestu volím podobnou té směrem na Rujánu, ale nakonec v Cottbusu uhýbám doleva a projíždím luxusní malé silničky a městečka Döbern, Bad Muskau, Niesky, Görlitz až do Zittau. Cestou jsem projížděl také vojenským prostorem, kde jsem u jedné odbočky do lesa odpočíval. Zřejmě tam před nedávnem probíhalo nějaké cvičení, protože v písku byly ještě vidět stopy od tanku (hlavně, abych tu nějaký nepotkal :). Za hranicemi do Čech, v Hrádku nad Nisou, obědvám a vyřizuji nějaké telefony kvůli „Prasobesídce“. Po luxusním jídle a mnoha podivných pohledech obědvajících skopčáků (asi nikdy neviděli motorkáře) pokračuji v krasojízdě směr Liberec, Jablonec n/N. a Tanvald. V Kořenově dávám pauzu Trampíkovi a kolem 1. odpolední dělám poslední fotky u místního kostelíku. Zastavuji ve Vrchlabí u pana Kuchaře, který mi generálkoval motor, aby viděl, jak vypadá Trampík s plnou polní. Chvilku spolu hovoříme. Kupuji u něj nové destičky do přední a pakny do zadní brzdy. Kolem 5. už v hudebce v Úpici nabírám drobné bicí hudební nástroje pro oslavence na „Prasobesídku“. Doma jen vybaluji to nejnutnější. Balím čisté věci a ještě na motorce je odvážím na Vartu, kde budu zase celý víkend kempovat. Jsem rád, že jsem zase mezi svými. Můžu si normálně pokecat a pobavit se. Ještě několik dní si však v hlavě všechno překládám do němčiny.                    
Ujeto 320 km.

Suma sumárum:

Celkově jsem najel 1653 km. Projel jsem 3 státy a poznal místa, kam se dříve jezdilo k „moři“ na dovolenou. Byla to moje druhá „sólo piko“ dovča. Poprvé jsem před 2 lety objel dokola celou ČR. Cestovat takto sám má své velké nevýhody. Když se něco stane, nikdo vám nepomůže, nikdo se za vás nedomluví. Naproti tomu je člověk svým pánem, nikdo mu do ničeho nekecá. Když se ztratíte, musíte se najít. Nadávat můžete jen sami sobě. Jste ve všem sami jen s motorkou. Měl jsem takové dva krizové okamžiky, které ale brzy zmizely a já byl naopak velice rád, že jedu sám. Dovolené s M.C. Betlém jsou super, ale tohle bylo jinak super, takže to chci co nejdříve podniknout znovu. Co takhle za měsíc cesta k „moři“? Tentokrát k tomu jižnímu do Chorvatska, Bosny a přes Maďarsko zpátky? Jasně, proč ne? :)