Po stopách dávných civilizací - Německo

Po stopách dávných civilizací – Německo

Jak už název napovídá, mám rád historii míst, která navštěvuji a tak pojmu i můj cestopis.

Komletní galerie: https://varaderoonroad.rajce.idnes.cz/Po_stopach_davnych_civilizaci_-_Nemecko_1/

Trasa: https://mapy.cz/s/2NoLg

Kufry už jsou sbalené, v levém stan, spacák, karimatka a polštář. V pravém vařič, jídlo a nějaké drobnosti. Vrchní kufr zůstává volný na přilbu a bundu, tankvak veze fotoaparát a pár sušenek. Ráno jsem zajel do obchodu pro čerstvé pečivo a vajíčkovou pomazánku. Tu jsem spolu s bagetou snídal na odpočívadle nedaleko v Německu, kde jsem potkal dřevěného chlapíka, aniž bych tušil, že se ještě uvidíme. Cesta, tak jako ostatně v celém Německu, probíhala svižným tempem, brzy jsem dorazil k prvnímu cíli.

Ač nepřináší žádné udivující pohledy, jeskyně Ilsenhöhle (3) v Ranisu je jedním z nejdůležitějších míst středověké a paleolitické Evropy. V ložiskách jeskyně se nachází lidské dědictví, přechod od neandrtálského člověka k modernímu, zhruba 40 000 let staré. Kromě mnoha kostí zvířat, jako jsou medvědi a nosorožci, byly nalezeny kamenné nástroje a zbraně neandrtálského a moderního člověka. Jeskyně má velkou předsíň, z které vedou dvě prudce se zužující chodby. Přijíždím na křižovatku a dozvídám se, že cesta k parkovišti přímo u hradu, kam mě vede navigace, je obdařena zákazem vjezdu. Parkoviště po mé pravici, přímo pod hradem, je placená a já zatím nemám žádné drobné do automatu, tak se vydávám na parkoviště mezi domy, které jsem měl v záloze. Neplacená, leč ku mé smůle postavené na šikmé ploše, kde bylo zaparkovat nemyslitelné. Ztrácím zábrany a stavím motorku na soukromé parkoviště u přilehlého domku doufaje, že exkurzi dokončím před příjezdem odtahovky. Vyšlapávám schody a po chvilce se přede mnou otevírá bájná jeskyně. Přemítám, jak to tu asi vypadalo před výstavbou domů a hradu, který na jeskyni stojí, a jak tu lidé asi žili v dobách dávno minulých. Přesto, že hrad není mým cílem, v rychlosti proběhnu i jej a už nasedám na motorku, která zůstala na svém (něčím) místě.

GPS: N 50°39.75460', E 11°33.90188'

GPS parkování: N 50°39.73113', E 11°33.88328'

Cestou jsem měl první zastávku na pumpě (4), vše proběhlo bez problému, jen po zaplacení jsem si v rychlosti nedokázal vzpomenout, jak se německy rozloučit, paní pumpařce muselo postačit vlídné pokynutí hlavou. Auf wiendersehen! Blesklo mi při odchodu hlavou, přestože já jsem byl obdarován milým tschüs.

Druhý cíl, ruiny Cyriakus (5), i přes výlet do polí nenacházím. Doma se dozvídám, že mě navigace navedla o 2 kilometry dál na velmi podobné místo. Třeba někdy příště. Po cestě mě přepadne hlad, pokukuji po nenápadném místě, načež zastavuji na polní cestě (6) vedoucí k malému letišti, schované za alejí stromů. Vytahuji vařič, ešus, konzervu a za pět minut mám ohřáté jídlo. Baštím, startuji, odjíždím a cesta mě vede k třetímu cíli.

GPS: N 51°3.81372', E 11°41.67415'

Motorku parkuji na malém parkovišti ve vsi a začínám horkem doprovázený strmý výstup k jeskyním v útesu skály nazývaných Höhlenburg buchfart (7). Jeskyně byly dle dostupných informací obývané od doby kamenné až do středověku. Kolem roku 1200 byly jeskyně doupraveny, ale nikdy už nebyly moc využívány. Při dosažení úrovně jeskyní se mě pokouší zastavit kovový plot s nápisem zakazující vstup. Značně vyšlapaná cestička kolem plotu mě přesvědčuje, že se to tu moc neřeší a vydávám se vstříc dobrodružství, které opravdu přijde. Uzoučká cestička posetá bodavými rostlinami, z jedné strany skála, z druhé hluboký sráz kam až oko dohlédne, občas doplněný nevelkým otvorem, tak dlouho lidem sloužícím. Ne moc příjemná turistika, ale já si to užívám. Když vidím lano, ne zrovna v zánovním stavu, visící z výšky asi čtyř metrů, a dvakrát za něj škubnu, mám jasno. Stane se ze mě Indiana Jones! Po zdolání provazu mě čekala nejzachovalejší, zazděná jeskyně s terasou a výhledem do okolí. Pár fotek, slaňování a klidný pochod k motorce doplňuje škleb v mém obličeji.

GPS: N 50°55.38145', E 11°19.71760'

GPS parkování: N 50°55.28160', E 11°19.98055'

Pokračuji k benzinové stanici (8), kde mě čeká nepříjemné překvapení. Samoobslužná pumpa přijímající jen karty. Díky offline mapám v mobilu nacházím normální pumpu (9) na dalším sjezdu, tankuji, startuji a blížím se čtvrtému cíli.

Monstrózní pískovcové bloky Lange Steine (10), z nichž největší má 13,6 metrů na délku a váží přibližně 155 tun, mě udivili, jak jen je to možné. Byla objevena rytina z neolitu, kterou se mi však přes množství moderních rytin nepodařilo odhalit, dále jsou vidět klínové prohlubně po obvodu dvou bloků vytvořené za účelem část bloku oddělit. Stále nemůžu uvěřit tomu, že bloky vytvořila příroda. Údajně se jí to povedlo za přičinění magmatu. Nicméně dle všeho se jiná teorie ani moc nehledala. Komu by se chtělo vysvětlovat, jak pravěcí lidé pohybovali takto těžkými břemeny. Parkuji na malém přírodním parkovišti kousek od bloků, mimochodem velice vhodném k rozložení stanu, nejdřív chvíli bloudím, ale při příchodu jsem ohromen, opravdu obrovské! Koukám, prohlížím, fotím a zkouším sebou nechat proudit mýtickou energii. Bohužel, díky mé skepsi, jsem vůči těmto věcem imunní. Stan nerozkládám, je něco po šesté, takže ještě čtyři hodiny světla.

GPS: N 50°44.72975', E 9°41.71612'

GPS parkování: N 50°44.73865', E 9°41.74953'

Vydávám se dál. Na dálnici mi spadne pár kapek deště na hledí, šlapu tomu na krk, co mi kufry dovolí, takže nějakých 145 km/h. Pár zatáček a přede mnou se objevuje téměř stojící kolona. Po deseti minutách a patnácti ujetých metrech jsem se začínal bát, že místo ke spaní budu hledat za tmy. V tu chvíli mě míjí německý motorkář na BMW s babou a taktéž s kufry, sic ne tak širokými, jako jsou ty moje. Když to dá on, tak já taky! Abych řekl pravdu, bál jsem se mnohem víc, než při lezení po laně v Höhlenburgu. Jedno škrábnutí a mám vyděláno. Po dvou kilometrech děsu se přede mnou otevírá prázdná dálnice, ani jsem si nevšiml, kvůli čemu kolona vznikla.

Včas dorážím k třetímu cíli. Pradávné svatyni, obrovskému pramenu Rhumequelle (12). Silně azurové jezírko je vlastně obrovský chrlič vody s průměrným průtokem 2000 l/s, ve špičce až 6000 l/s. Lidé již před šesti tisící lety vhazovali předměty do vody. Našly se pazourky, keramika, bronzové a železné předměty, meče a sekery. Místo je naprosto okouzlující. Kachny si užívají jednoduchý lov v průhledných jezírkách kolem a hned vedle mě se v mírném proudu vlní pstruh, kterého se mi díky špatnému světlu nedaří vyfotit. Nastal čas hledat nocování. Stanování na divoko je v celém Německu zakázané, dovoleno je pouze spaní pod širákem ve spacáku. To ale není můj případ. Odbočuji na lesní cestu neoznačenou zákazem vjezdu a po pár stech metrech nacházím vhodný kousek půdy (13) přesně na jeden stan. Vytahuji dosud nepoužitý stan, rozbaluji, převracím, přetáčím, rozepínám a zapínám. Po dvaceti minutách se uchyluji k návodu a za deset minut už stan stojí. Sžírán hmyzem, místo teplé stravy z vařiče, rozhodl jsem se pro sklenici párků v bezpečí stanu. Po naplnění žaludku vytahuji zápisník a vzpomínám na dojmy z výletu, usínám. V noci se probouzím a slyším, že už i les šel spát. Naprosté ticho, občas doplněné hučením, silně připomínající odpouštění přebytečných par uhelné elektrárny v době nízkého odběru. Ráno se probouzím vyspalý tak dobře, jak jen člověk po první letošní noci ve stanu může být. Rychle balím, než přijedou lesáci. Vyrážím na nedalekou benzínku (11), kde musím ještě deset minut čekat, než zapnou stojany. Ale mít čest být první tankující a úsměv pohledné pumpařky za to stál.

GPS: N 51°35.38517', E 10°18.61210'

GPS parkování: N 51°35.46615', E 10°18.59735'

GPS nocování: N 51°36.21112', E 10°19.07307'

Šestý cíl, další pramen, využívaný lidmi po dlouhé věky, se nazývá Apenteichquelle (14). První nález, bronzová jehla sloužící pravděpodobně k rituálním účelům, byla nalezena při zemních pracích roku 1950. Pochází zhruba z roku 800-700 př. n. l., stejně jako bronzová spona s jantarovým korálkem. Že by pravěká móda? Pokud to ale mám vzít od nálezu nejstaršího, musím začít pazourkem (2200 př. n. l.), dále se našly tři bronzové náramky (1500-1200 př. n. l.) a kamenná sekera (1250-750 př. n l.). Do současné podoby bylo místo vystavěno roku 1220. Podobizna znázorňuje Hermanna von Winzenburga. Je to úchvatné místo, opět průzračná voda se valí asi z osmi pramenů, stéká do přilehlého rybníčku, který dále pokračuje do chovného rybníku. Teď už mi pstruh neuteče! Chvíli se za současného pojídaní bebéček kochám, lovím ryby a pokračuji dál.

GPS: N 51°56.69777', E 9°56.50587'

GPS parkování: N 51°56.67215', E 9°56.51225'

Zastávkou hned na otočku se stal menhir Glockenstein (15) v obci Einum, stojící přímo u světelné křižovatky. Opracovaný, 1,8 m vysoký kámen je spojovaný s křesťanstvím, rytina na vrchu by měla být pozůstatek kulatého kříže. Pod ní se však nacházejí tři důlky, tzv. cup marks. Lidmi vytvořené “umění“ sahající až do pravěku. Po celém Německu se hojně vyskytují. Naproti přes silnici pohledná motorkářka prodává jahody, jaká idylka. Škoda, že neumím německy. Pohled z blízka (na menhir), dvě fotky a vyrážím.

GPS: N 52°9.66715', E 10°0.69940'

GPS parkování: N 52°9.70427', E 10°0.68458'

Parkuji u kraje silnice pár desítek metrů vzdálené od mého dalšího cíle. Klusfelsen (16) je pískovcová skála ve městě Goslar. Pískovec pochází ze spodní křídy, tvořen, spolu se začátkem vymírání ryboještěrů, asi 110 milionů let v mělkém moři. V roce 1167 byla v přírodní jeskyni vytvořena křesťanská kaple. Po opuštění nedalekého kláštera v roce 1500 byla kaple sotva používána k náboženským účelům. Skalní komory byly používány jako obydlí chudými lidmi. Na začátku 19. století byla kaple zrekonstruována, vytesány schody a lavičky. Nicméně domnělé cup marks ukazují na přítomnost lidí v pravěku. Bylo by logické, že toto místo přitahovalo lidi odpradávna. Přesto jsem žádné informace o archeologických vykopávkách nezjistil. Je to neuvěřitelný pohled, příroda prostě dělá divy. Však ještě uvidím.

GPS: N 51°54.65895', E 10°26.64673'

GPS parkování: N 51°54.65200', E 10°26.58783'

Cestou dál jsem se v rychlosti stavil na pumpě (17) a dorazil k dalšímu cíli. Vytipované parkoviště se ukázalo nevhodné, vydal jsem se tedy podle ukazatele na vedlejší cestu a ta mě dovadla na malé, naprosto ideální parkoviště hned u parku Klusberge (18), útočiště dvou skalních útvarů z mého seznamu. Po chvíli chůze krásnou přírodou docházím k prvnímu cíli. Fünffingerfelsen, skalní útvar skládající se ze 4 stojících bloků pískovce u sebe a jednoho bloku asi deset metrů vzdáleného, může připomínat ruku vztyčenou k nebi, od čehož si také získal svůj název. Úžasná podívaná.

Objat dlaní, spatřil jsem druhý cíl. Mnohem úchvatnější  Klusfelsen. Asi 88 mil. let starý pískovcový hřeben, ve kterém jsou vyhloubené jeskyně. Díky nálezům byl prokázán výskyt lidí již v mladší době kamenné. První písemná zmínka o jeskyních přichází z roku 1070, kdy klášter spravující Klusfelsen dává povolení k vybudování poustevny. No prostě paráda. To se snad ani jinak nedá popsat. Dopadá na mě dech historie a já si užívám každou jeskyňku, každá kámen, každý vryp. Tato skalní vila si získává mé srdce a prozatímní první místo, co německých zajímavostí se týče, přestože většina jeskyněk je nepřístupná díky hrozícímu nebezpečí zavalení. Po úžasném zážitku nasedám na motorku a pokračuji vstříc poslední neuvěřitelné podívané.

GPS Fünffingerfelsen: N 51°52.02245', E 11°3.98148'

GPS Klusfelsen: N 51°51.98847', E 11°4.14402'

GPS parkování: N 51°52.12422', E 11°3.37992'

A něco takového jsem opravdu ještě neviděl. Až 20 metrů vysoká skalní stěna z tvrdého pískovce, mírně nakloněná jihozápadně, budí dojem, že už měla dávno spadnout. Archeologické nálezy na Teufelsmaueru (19) ukazují stopy starší doby kamenné, kultury lineární keramiky a doby bronzové. Našla se ruční sekera a nejeden pazourek. Prokázalo se, že v historii byla stěna používaná k těžbě kamene a od roku 1833 je pod ochranou. Očarován atmosférou pokukoval jsem po stopách pradávných lidí, kromě zajímavé prohlubně s dvěma hlubokými důlky jsem nic nenacházel. A pak to přišlo. Stoprocentě autentická rytina mamuta z doby plastové, není pochyb! S úsměvem na rtech vydal jsem se k motorce, abych mohl pokračovat k mému poslednímu cíli.

GPS: N 51°45.47872', E 11°4.95802'

GPS parkování: N 51°45.66757', E 11°4.89365'

Loučím se s Německem poslední zastávkou, hrobkou, jejíž stáří se odhaduje až na 4000 let. Bohužel, žádné nalezené předměty se nedochovaly. Großsteingrab bei Grimschleben patří do skupiny dolmenů, což se dá volně přeložit jako kamenný stůl. Všeobecně sloužily k pohřebním účelům a nacházejí se po celém světě. Tento se považuje za nejjižnější megalitickou skupinu ve východní části střední Evropy. Hrob je dost zarostlý zelení a velká část se stále skrývá podzemí. Existují dvě teorie, komu hrob patřil. Za prvé by majitelem mohl být předek rodiny Wettiner, či za druhé rytíř Ihring, který byl jmenován posledním durynským králem Irmenfriedem. Zde toho už není moc co dodat, s vidinou pohodlné postele nasedám na motorku a skrz poslední benzínku peláším domů, jak rychle je to jen možné. A tímto se loučím nejen s Německem, ale i s Vámi, milí čtenáři. Auf wiendersehen.

GPS: N 51°49.63957', E 11°47.42312'

GPS parkování: N 51°49.65745', E 11°47.46145'

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE