Bodamské jezero

Tedy Bodamský jezero, vzdálený něco málo přes 550 kilometrů od mýho rodnýho Kladna, jezero spojující tři státy – Německo, Rakousko a Švýcarsko. Cestu jsem chtěl zvládnout za maximálně 5 dnů, protože ač mám dovolenou z práce, nahrnulo se mi bohužel moc pracovních povinností doma a v přilehlým okolí…
V této chvíli byl plán na cestu pořád ještě ve fázi „možná“. Sice jsem čile projížděl mapy, vybíral trasy, sledoval počasí, ale rozhodnutej jsem na 100% nebyl. Nesehnal jsem nikoho, kdo by chtěl cestu podniknout se mnou a nebyl jsem zrovna odvařenej z toho jet úplně sám. Alespoň jsem vymámil slib z mýho nejlepšího kámoše (zdarec Neradíku), že když se Kentus nebo já cestou rozsype, vezme auto a ostatky nás obou převeze zpátky do stínu Řípu. Podle mý časový rozvahy bych měl dneska vyrazit. Parťák žádnej. Ve hře jsou dvě varianty – první je start v bestiálně časný ranní hodině a zkusit to dát najednou, druhá je dojet na hranice a druhej den si nechat na Německo. Válím se dlouho v pelechu a než se sbalím, je poledne. Takže varianta 2.
Teorii jsem čerpal z netu – www.mapy.cz a www.campingcompass.com  (stránka o autokempech v Evropě), vypsal si na papír hlavní body cesty a taky města s možností kempování na trase k jezeru. Především pro případ nouze, kdybych se z bikera stal walkerem (…ne, žádnej Chuck Norris… :-) ).
Stan, spacák, nepromoky koupený u pana vietnamce v pracovních oděvech, nějaký hadry – všechno sbalený do sedlovejch tašek od Louise a motoválce od téže firmy. Tašky 2x 15 litrů, válec 30 litrů – pro statistiky… všechno to nakládám do auta a vyrážím do garáže na druhej konec města. Cestou kupuju v Tescu mrňavou cyklopumpičku (…co kdyby něco…) a hlavně mapu Německa.
Příprava motorky na cestu byla rychlá. Mrknout kolik je oleje (dost), jak je nataženej řetěz (dobrý) a jak jsou nafoukaný kola (akorát). Na různejch místech bajku vozím nastrkaný nářadí, po dvou drátech od každýho kola, vázací drát, izolovanej drát, hrst žárovek, spojku na řetěz, kus gumy (na případnou opravu kluzátka řetězu) a pár různejch šroubů, matic a podložek (taková moje záruka mobility – vyrostl jsem na příbězích z endura 70.-80. let…). Měl bych podotknout, že mám úchylku motorku neustále sledovat, poslouchat chrastění a drnčení a následně trnout strachem, co se v příští vteřině stane a co uletí. A že Kentus takovýma projevama nešetří – cvaká odjakživa a protože se to nijak nemění, snažím se to brát jako charakter motoru (co by na to řekli třeba majitelé Hondy XR 400, že jo… ,-) ).
Na mášu jsem všechno uvázal, válec hodil pod síťku, s brašnama ho provázal zamykacím řetězem a start!
První zastávka po 100 metrech (..sakra,to nám to nějak neodsejpá…) u benzínky – dobírám do plný a beru směr Beroun, Plzeň – kompletně po malejch silnicích. Na dálnici bych se pletl a nudil. V plánu mám přespat na Babyloně v kempu. Cesta bez nějakejch excesů. Až u Rokycan jsem narazil na objížďku a jezdil chvíli po lesích v okolí s rostoucí malomyslností, že to vůbec někam vede. Českou mapu jsem – samozřejmě – já světák neměl. Konec dobrej, všechno oukej – Plzeň. Tah přímo městem byl bez aut a těsně před koncem města mi místní trolejbus předvedl pěknej kousek. Napřed mu troleje divoce poskakovaly z vedení do stran, pak v jednu chvíli skočily obě na jeden drát vedení a nakonec spadly na střechu busu. Celý doprovázený jiskrnou show a kouřovýma efektama. Hezký. Asi jako nasypaný hřebíky v mikrovlnce.
Po 156 kilácích a třech a půl hodinách (ukrutně slabej průměr – přitom se rychlost podle přesně nastavenýho digitálního tachometru pohybovala kolem 70 km/h…no, je to tak…) rozbaluju stan v kempu Babylon, těsně u hranic – přechod Folmava. Překvapila mě cena kempu. Za Kentuse, stan a Miroslava jsem tam nechal 180 czk. Dost na jedno vyspání, vyčůrání a sprchování. Vlastně sprchování se nepočítá, protože bylo třeba krmit automat desetikorunama. Možná přirážka za kulturní vyžití, bo odněkud zpoza chatek se ozývala hudba jakési místní kutálky, která za večer dokázala otočit v hrobě poměrně dost interpretů…hlavně že je večírek!
Spát jdu s totálně poštípanou hlavou od hejna mrňavejch mušek, který mi ochotně pomáhaly stavět stan. 
Budíček byl krutej – 5:15….ale dokázal jsem se exhumovat a už před šestou jsem vrčel naloženou motorkou kolem podezřele tichejch stanů kolem. Počasí mi dělalo trochu starosti, na obzoru byla fůra mraků a mě se fakt nechtělo do nepromoků. …navíc bych je musel nouzově doplnit odpadkovýma pytlema na nohy…takový santus řešení. Ale zatím neprší, tak hurá! Ještě v kempu na mě sem tam bliklo hladový oko, tak jsem se vrátil cca 2 kiláky k pumpě. Skoro jsem se nevešel na plácek pumpy, protože byla plně obsazená německýma autama, který sem jezdí sosat levnej benzín. Čekám, tankuju, jedu.
Na hranicích jenom fragmenty někdejších celnic a dál krásná, klikatá asfaltka. Na řídítkách mi plápolá nápověda na proužku papírku s městama, jak by měly jít za sebou. Držím silnici 20 až do městečka Cham. Nejde si nevšimnout rozdílu ve vzhledu domů, farem i krajiny vůbec. Je to tu nějaký uklizenější…
Z Chamu jedu 16-kou směr Regensburg. Regensburg je krásný město s dálničním obchvatem, na kterej mě vystřelila moje nedálniční šestnáctka. Držím Kentuse co to dá, kolem se míhají auta a hučí kamiony. Taky se mi daří dát kousek, kterej budu po cestě opakovat ještě několikrát – číst cedule zásadně až těsně před odbočkou, následně to zahamtnout a snažit se odbočit (což se ovšem vždycky daří, především díky v Česku nevídané vstřícnosti ostatních řidičů). Konečně se znovu dostávám na 16ku a na chvíli zastavuju, snídám sušenky ze zásob a volám domů, že jsem oukej a jedu.
Beru směr Ingolstadt. Silnice je první třídy, ale i tak mi bílá čára na krajnici způsobila pocit, že po najetí na ní sebou musím nutně seknout. Mají je tam nějaký divně profilovaný nebo co… jedu hodně u kraje, bo se sedmdesátkou jsem brzda. Povolená rychlost je 100 mimo město. S povděkem kvituju, že ta ohleduplnost je všudypřítomná a pár kamioňáckejch trubek, který mi skoro odřou levý koleno je buď od nás, nebo z Polska. Kochám se krajinou, ze všeho nejvíc mi připomíná dětský vláčky. Je tam takovej pořádek, až mám pocit, že když si Němec chce udělat oheň, musí si jít koupit dříví do hobbymarketu… Kolem silnice jsou buď pole, nebo jehličnatý lesy. V obou případech oddělený od silnice drátěnkou – srnkofiltrem.
Moje silnice Ingolstadt míjí obchvatem, ale jedu kolem obří rafinérie. Velikostí mi připomíná Poldovku v dobách slávy. Kolem spousty vlaků, cisteren, náklaďáků… Díkybohu pořád neprší a dokonce sem tam mrkne sluníčko.
Zjišťuju, že dám asi 150-160 kiláků, než začne mrkat benzín. Vyšlo mi to na Aralku v Neustadtu. Je něco před desátou dopoledne. Beru benzín, pití a ptám se holky za kasou, kde že to vlastně přesně jsem. Nemluví anglicky a moje tragický zbytky školní němčiny jsou neúčinný. Nakonec mi to píše na papírek, na místě vzniklým esperantem jí říkám, že čeko gehen nach Bodam see, ona na to říká něco, co může znamenat cokoliv. Venku koukám do mapy (budu téměř v půlce), kontroluju olej, gumy a řetěz – ok. Trochu se chytám na zvláštnost německejch pump oproti našim, oni nemají jednu stranu pro vjezd a druhou pro výjezd, ale obě cesty jsou obousměrné.
Pokračuju po šestnáctce a začíná na mě jít spánek a únava. Dělám častější zastávky na pití a protažení. Na naloženým Kentusovi se nedá moc volně posouvat na sedle, tak trochu dřevnatím. Na jednom odpočívadle si fotím podivnou pětimetrovou sochu pětihlavý žirafy v pestrejch barvách. Krasavice!
Cesta mě dál vedla ve směru Donauworth, Gunzburg a Krumbach. Kolem silnice se pořád poflakuje Dunaj, hubenej jak Berounka. Ani se nechce věřit, že je to ta samá řeka, která se valí Bratislavou. V Krumbachu odbočuju na silnici 300 do Memmingenu.
Je čas na tankování. Zase Aral a zase oceňuju zastávku o něco víc… Harleyáři říkají, že jízda na motorce musí trochu bolet… Uklidňuje mě, že to už není daleko. Pro jistotu se ptám vedle tankující Němky na cestu. Mluví výborně anglicky a já jí nejen rozuměl, ale i pochopil (neobvyklé) a vystřelil směr Leutkirch.
Plán byl kopírovat dálnici směr Lindau, ale ani nevím, kde se stala chyba a kudy jsem vlastně jel – projížděl jsem krásnou kopcovitou krajinu křížem krážem intuitivně se držíc průsečíku mezi Isny a Wangen. To se asi únava podepsala na mentálním výkonu. Štěstí stálo při mně a najíždím na silnici 12.
Asi nejpůsobivější chvíle z celý cesty: jedu hornatou krajinou a vím, že jezero musí být na dohled. V dálce jsou Alpský kopce a v jednom místě se drží opar. To bude ono! A když jsem přejel další kopec a viděl lesknoucí se hladinu, měl jsem radost jak malej kluk!
V naprostý euforii jsem dojel do města Lindau, ležícího přímo na břehu jezera. Koncentrace je ta tam, takže ještě o fous brzdím za zadním světem nějakého velikého Range Rovera…ufff…klika. 
O půl čtvrtý dorážím do kempu. Na vratech visí veliká cedule Besetzt / Full, ale po zeptání v recepci dostávám místo na stan.
Parkuju motorku vedle BMW GS 1150 v plný palbě a je mi to dost k smíchu, jak si někdo myslí, že když si motorku neověsí všema krámama z katalogu, tak asi o něco přijde…no, nic, německej majitel je asi tuner. Při stavění stanu se stala jedna nepříjemnost: u mýho stanu s jednotyčkovou konstrukcí ta tyčka hlasitě praskla. Oblouk tak získal nový tvar několikaúhelníku a já získal pochyby o nepromokavosti celý stavby. Ale zatím je vedro jak blázen, tak se deště nebojím.
Jdu sehnat do místního krámku něco k jídlu a pití. Po jídle dávám sprchu, beru foťák a jdu udělat pár obrázků jezera. Kemp není přehnaně velikej a z většiny ho obsadily karavany a obytný auta. Přistihnu se, jak osádkám závidím postel a gauč uvnitř. Zvláštní věc je skladba vozového parku – hodně novejch Dacií a k tomu nevídaná koncentrace Mini cooperů kabrio, Porsche a podobnejch. Hodně kontrastní. Z motorek je tu bezkonkurenčně nejvíc skůtrů Vespa, obyčejně starších a hodně starejch, ale ve špičkově zrenovovaným stavu. Asi to bude móda a krásně se na to kouká.
Popisovat jezero je jako vyprávět výbornej film – chce to vidět! Monumentální hory na březích, starý město vystrčený na ostrově (vlastně umělým poloostrově, jak zjišťuju později), zvlněná hladina….úchvatný!
Jdu se projít kousek kolem vody. Potkávám minimálně dvacet psů, aportujících klacek z vody. Je to tam tak rozšířená zábava, až si myslím, že psi musí jezero nenávidět, protože jim podmíněnej reflex musí hned vymalovat klacek letící do vody….ačkoliv vypadali,že je to baví.
Jsem tak kilák od kempu, když vidím na břehu opalovat se úplně nahou ženskou. Přemýšlím, jestli někde cestou nebyla cedule ohlašující nudapláž a jestli nebudu nějakým hlídačem vyzvanej odhodit oblečení…nic nikde nebylo – to bych si všimnul. Míjím dalších několik naháčů a potkávám i normálně oblečený lidi. Takže to jsou nějací exhibouši. Proti mně jde skupina deseti „zralých žen“ (…prostě babky…), brebentících německy a statečně bušících do země nordickýma hůlkama. Přísahal bych, že když došly k nahejm chlapům, zaslechnul jsem zřetelný Kongratulejšn ….no to snad byly jenom halucinance… :-)
Kolem jezera vede železniční trať a co dvacet minut po ní prosviští vlak v designu Pendolina. Neodolám a fotím – mám rád vlaky. Jsem unavenej jak blázen z brzkýho vstávání a skoro desetihodinový cesty. Jdu se natáhnout do stanu na dvacet minut… Je v něm protivný vedro, ale stejně usínám a budím se až po půlnoci. To je tak na otočení na druhej bok. 

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE