On the road 2013

Od hranic s Kyrgystánem až na ty Mongolské mi to trvalo necelé dva týdny.

Tak a je to tu, ráno vstáváme společně s Robertem a vyrážíme na Rusko - Mongolské hranice. Prozíravě jsme čekali při otvíračce u první unimo buňky, kde jsme dostali první razítka a mohli jsme předběhnout celou frontu nic netušících aut. Na Ruské hranici jsem se ještě trochu zdržel, protože jsem neměl dokument Custom control. Po hodince přemlouvání celnice jsem dostal povolení opustit Rusko. Konečně. Pak už následovala hodinka na Mongolské straně a můžeme vjet do země Čingischána. Ještě si koupit pojištění motorky a už je před námi bezmála dva tisíce kilometrů do Ulanbátaru.

První dojmy z Mongolska byli super. Cesta více méně nebyla a tak jsem se začínal učit jak najít nejlepší trasu. Posledních 50 km do prvního města Olgij byla nová asfaltka. Věděl jsem, že v Olgij bude možnost koupit sim-ku, a vybrat Mongolské Tugryky. Překvapením však bylo, že jsme našel menší super market, kde bylo možné koupit cokoliv. Výjimkou nebylo originál Haribo, nebo turecký med, který byl dokonce levnější než v Turecku. Takže všechny obavy, že v Mongolsku budu o hladu byly pryč.

Další den vyjíždíme směrem do města Khvod. Prvních 100 km nebylo nic extra. Cesta z Olgij do Khvodu se zrovna stavěla, takže to bylo spíše o hledání. Ale pak to začalo. Cesta byla luxusní, první lehké brody uprostřed nádherné krajiny. Posledních 50 km bylo méně záživných, hory se rozestoupily a cesta byla hodně prašná.
 

Třetí den je naplánovaná trasa z města Khvod směrem na Altaj. Cesta se tu opět staví, takže chvilku po nové asfaltce a chvilku hledání. Lidi zmizeli, nejsou tu ani zvířata, jenom prašná krajina kde nic není. Cesta byla hodně monotónní, fotím jenom pár fotek a večer přijíždíme až do Altaje. Dnes skoro 500 km.

Po dnešním dnu přesvědčuji Roberta, že bychom neměli jet přímo do Ulanbátaru, ale zkusit cestu do Uliastaje a zvolit tak prostřední cestu Mongolskem. Roberto souhlasí, protože dnešních 500 km byla opravdu nuda a je tu velká pravděpodobnost, že by to takhle vypadalo až do Ulanu.

Ráno tedy vyrážíme na sever. Cesta se už po pár kilometrech změnila v naprostou senzaci. V noci trochu pršelo, takže se vůbec neprášilo a hliněno-písečné úseky jsem si vyloženě užíval. Motorka byla většinu času ve smyku. Dojíždíme do města Uliastaj. Jsou tři hodiny odpoledne a zvažujeme, zda ještě pojedeme, nebo najdeme ubytování. Rozhodujeme se pro cestu a jedeme ještě dvě hodinky.

Cesta však byla zavřená, následujících 80 km se stavělo. Místní nám však řekli, že můžeme cestou v pohodě jet. Cestou potkáváme dvě KTM-ka. Vyměňujeme informace o cestě. Z našeho pohledu špatných posledních 20 km. Oni říkají, že následujících 120 km je takových to. Hmm, trochu nám spadnul úsměv. Bylo to hodně náročné a do toho všeho ještě začalo pršet. Tady dneska skončíme. Rychle jsme našli místo na spaní, stavíme stan v dešti, vaříme jídlo a jdeme spát.

Ráno vstáváme kolem osmé. Žádný spěch, protože stále poprchává. Nicméně vyrážíme. Celý den si připadám jak rosnička. Každou chvíli koukám vzhůru a odhaduji, jestli bude pršet a kam se posunují mraky. Hodně mi to vychází, párkrát se mi podaří dešti ujet a když už začlo pršet pořádně, vyšlo to přesně na vesnici, kde jsem si dali oběd.

Dorozumět se v Mongolsku není sranda. To, že tu neumí anglicky jsem tušil, ale předpokládal jsem alespoň ruštinu. Ale ani ta tady nefunguje. Takže objednávka většinou probíhala tak, že jsem ukázal na vedlejší stůl, kde zrovna někdo obědval, a pokýval hlavou. Odpoledne už byla cesta zase v pohodě. Dál jsme pokračovali už zase na východ, středem Mongolska. Kolem páté hodiny přijíždíme k řece, je tu spadlý most, takže to musíme brodit. Roberto zkouší hloubku, něco kolem 60 cm. Takže to zkouší a projíždí řekou na druhý břeh. Já jsem takové štěstí neměl. Vrhnul jsem se do řeky, nicméně přesně v půlce motorka přestala jet a chcípla. Okamžitě jsem jí zkoušel nastartovat ale bez výsledku. Koukám se, jestli se mi voda nedostala do nabíječky na kameru. Pro jistotu to rychle odpojuji, ale startér pořád ne a ne otočit s motorem. Stojím ve vodě a držím motorku aby jí proud nepoložil. Roberto nejdříve sundal všechnu bagáž a pak jsme společně motorku vytlačili zpět na břeh. Můžu říct, že tlačit moto proti proudu v řece plné kamení není zrovna žádná sranda. Asi po dvou hodinách se nám podařilo oživit motor. Docela jsem si oddechl a mohli jsme pokračovat v cestě. Ujeli jsme pár kilometrů a našli asi nejhezčí ubytování z celého tripu.

Ráno zběžně kontroluji olej v motoru, ale nějak nejsem schopen vidět olej. Nejdříve jsem si myslel, že je jenom motorka hodně špinavá, ale ukázalo se, že olej v motoru má trochu jinou barvu a konzistenci, než by měl mít. Barva světle šedá. Když oddělám napouštěcí zátku, vidím dokonce malé kapky vody. Tak přeci jenom to včera nebylo bez úhony. Pro dobrý pocit vyměňuji alespoň půl litru oleje, který má Robertu u sebe, já si samozřejmě s sebou žádný náhradní nevzal. Opatrně vyrážím a po hodině kontroluji stav oleje. Asi mám v motorce skrytý kávovar, protože z ranního Laté se mi udělalo dokonalý Espresso. Olej černý jako bota, to už je lepší barva. Dnes máme naplánované stříbrné jezero a možná trochu dál. Když ale přijíždíme k jezeru, rozhodujeme se tu zůstat, přeci jenom jsem nějakých 700 km od Ulanbátaru, zítra tam už dojedeme. Objíždíme celé jezero až najdeme ubytování v jurtách.

Je tu Německý pár, který cestuje v autě, mají tlumočnici a řidiče. Pánovi vysvětluji, že jsem včera zajel do vody a že mám nejspíš vodu i v motoru. Nabídl mi, že jejich řidič má nějaký olej s sebou. Řidič však umí jenom mongolsky, tlumočnice jenom německy a mongolsky. Celé to tedy probíhá tak, že já mluvím anglicky s Němcem, ten to překládá do němčiny a říká to tlumočnici a ta to překládá do mongolštiny a říká řidičovi. Vcelku vtipné dorozumívání, nicméně úspěšné. Za chvíli držím v ruce 4l oleje a jdu ho vyměnit. Na tenhle olej už snad domů dojedu.

Následuje den cesty do Ulanbátaru, nějakých 660 km a z toho asi 500 km bylo asfaltu, takže nic zajímavého. Až Ulanbátar mě trochu překvapil. Čekal jsem větší město, ale tohle ne. Cestou na GuestHouse strávíme asi hodinu v zácpě. Mám takový pocit, že tu neznají nic jako synchronizace semaforů. Pokaždé se rozjedu na zelenou a na dalším semaforu zase stojím.


Ulanbátar mě zrovna nenadchnul a proto se rozhoduji hned ráno odjet. Tentokrát mě zdejší doprava zdržela na dvě hodinky. Začíná poprchávat ale to už mi je jedno. Cesta k Ruským hranicím je hodně v pohodě, jenom asfalt a po dlouhý době nějaký serpentýnky. Zůstávám ještě poslední noc v Mongolsku nějakých 100 km od hranic. Ráno už jenom poslední nákup a utracení mongolských Tugryků a jíž po třetí do Ruska. Tentokrát hranice úplně bez problémů a za hodinku jsem byl v Rusku. Jako zázrakem přestalo pršet, začlo svítit sluníčko a ještě jsem chytil Mongolský internet.

Pokračování a ostatní články z cesty na http://www.zivotnamotorkach.cz/blog nebo na https://www.facebook.com/ZivotNaMotorkach

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE