Den 9 - pátek 26.8.
Ráno se probouzíme a projíždí kolem nás ten večerní bača a na vozíku taženém koňmi veze trávu. Opět se zastaví a pokecá. Domlouváme se, že bychom koupili brynzu, tak čeká, až se sbalíme a dovede nás k sobě domů. Manželka hned chystá stůl a hostí nás brynzou s rajčaty a chlebem – dodává, že je to u nich něco jako zákusek. Když pojíme, provede nás po hospodářství - vyrábějí brynzu, z odpadu z brynzy ještě něco jako tvaroh, chovají prasata, pěstují zeleninu. Zrovna rekonstruovali dům. Pak nás bača vzal na svojí
„firmu“ (farma rumunsky = fermă, rumunština je podobná moldavštině), asi kilometr za vesnicí, kde chová ovce a slepice.
Pak kupujeme brynzu, dostáváme k tomu rajčata a hroznové víno. Společně se vyfotíme, řekneme si o adresu a jedeme zase dál – do vesnice
Huluboaia. Cestou nás lidi zdraví, mávají, troubí a jako by nás rádi viděli :-). Ve vesnici Huluboaia mají žít Češi. Projíždíme celou vesnicí, ale jsme bezradní, až paní na chodníku nám poradí a tak se stavujeme v „Baru“ na kafe a perník, kde se nás jeden z místních ujme a odvede nás přímo k domu, kde žije rodina Laudova. Představí nás a odjíždí. Laudovi jsou starší manželé, oba mluví česky, ale špatně. Praděda pana Laudy byl Čech, paní Laudová pochází z Podněstří a umí česky lépe než pan Lauda :-) Paní je milá, ochotná a upovídaná, pan Lauda je poněkud odměřený – zřejmě jsou cílem všech Čechů cestujících do Moldávie. Když ale zjišťují, že jsme je přišli jen pozdravit a nic víc nežádáme, je milejší. Kupujeme od nich dobré víno (Merlot) a dostáváme kozí brynzu a brynzové placky. Laudovi ve svém domě ubytovávají turisty, mají vinohrad, pěstují zeleninu, chovají kozy, slepice. Vodu mají z pramene. Vodovod ve vsi byl za SSSR, ale jedné zimy popraskal a už ho nikdo neopravil. Oba manželé jsou v důchodu, přivydělávají si prodejem medu a vína. Víno prodávají jen turistům, protože místní nemají na víno peníze. Vyprávěli nám, že když padl SSSR, přišli o velké úspory, protože padl i rubl a přestaly platit všechny peníze v bankách i v hotovosti.
Pan Lauda nám u své známé Iriny v Kišiněvě telefonicky domlouvá ubytování. Vyrážíme tedy do hlavního města, cestou míjíme čisté vesnice – bez odpadků, každá vesnice má několik bohatě zdobených studní, protože je tam hodně sucho a potoky jsou většinou vyschlé. Plyn ve vesnicích je veden „bezvýkopovou technologií“ – tedy vzduchem. Příkopy u silnic se sekají tak, že se tráva zapálí. U Kišiněva začínají velké vinice. V Kišiněvě nacházíme paní Irinu docela rychle. Irina nám rusky popisuje cestu k sobě domů, což je domeček kousek od kadeřnictví, kde pracuje. Tam už nás čeká její syn Alexej a maminka. Vřele nás přivítají a hned se baví – rusky. Spát můžeme v místnosti s gaučem, venku na zahradě je sprcha a konečně sedací záchod, i když suchý. Povídáme si, dojídáme brynzu s rajčaty a pijeme víno od Laudů. Večer přichází z práce Irina. Umí trošku česky, uchází se o trvalý pobyt v Čechách, nejradši by prodala dům a hned se tam odstěhovala. Večer se dopíjí víno, Irina nás zve na čaj a zákusek – i když na sladký dort takhle pozdě nemáme nikdo chuť, všichni bez remcání jíme a vedeme různé řeči. Nad mapou Moldávie diskutujeme o autonomních oblastech a objevujeme teorii jejich vzniku: nápis MOLDOVIA, O = autonomní oblast (je psané stejnou barvou, jakou jsou v mapě značeny autonomní oblasti, haha, no vypijte to co my a pochopíte :-)
Den 10 - sobota 27.8.
Ráno vstáváme docela brzy. Míra s Ivou a Kuba spali venku na betonovém dvorku, já a Boro v pokoji. Jsme ale všichni nějak zlámaní. Po snídani „co ešus dal“ vyrážíme s Alexejem ke kadeřnictví, kde na nás čeká Irina. Jedeme společně trolejbusem do centra, kde se dnes koná vojenská přehlídka v souvislosti s oslavami Dne nezávislosti. V trolejbusu chodí průvodčí a vybírá peníze, z kapsy umotá potřebný počet lístků a utrhne. Vojenská přehlídka nás za chvíli přestane bavit, protože pořád ne a ne začít. Kolem se tlačí davy lidí, je hrozné vedro. Jdeme tedy „proti proudu“ přehlídky a aspoň vidíme čekající jejich jedinou vojenskou techniku – nablýskanou, s vyšňořenými vojáčky (většinou mladí chlapci). Vracíme se trolejbusem ke kadeřnictví. Loučíme se s Irinou, platíme za ubytování, vyměňujeme si adresy a vracíme se pro věci do domečku. Tam už na nás čeká babička s borščem.
Dáváme si jen já, Boris a Kuba. Těšila jsem se na „krasnyj“ boršč, ale tenhle byl zelený s koprem. Snědla jsem to a neumřela jsem, takže můj odpor ke kopru je pouze v mé hlavě :-) Loučíme se a vyrážíme směr
skalní kláštery v Orhei. Pokus o vymotání se z
Kišiněva pomocí GPS přešel do dlooouhé okružní jízdy městem zakončené prasklým spojkovým lankem na Kubově motorce.
Naštěstí ve stínu a blízko potravin. Nakonec přijíždíme do Orhei. Koná se tam nějaký festival – zřejmě také v souvislosti se Dnem nezávislosti. Prohlédli jsme si klášter na skále a ve skále a vydali jsme se shánět někam místní vínečko. Cestou jsme potkali přetékající vodojem, kterému Míra neodolal a dal si pod ním sprchu. Podle výskání bylo jasné, že je voda ledová. Po marném pokusu navečeřet se v restauraci, kde vařili až od osmi večer, jsme nakoupili v magazínu a ubytovali se u
jezera Chidighici kousek od Kišiněva. Nadlábli jsme se a popili vínečko.
Den 11 - neděle 28.8.
Ráno vyrážíme směr Rumunsko. Cestou se zastavujeme ve vinařství ve městě Cojuşna, kde nakupujeme místní víno. Kuba si na místo spolujezdce přivazuje celou krabici archivního vína. Oběd si dáváme v místním „nonstopu“. Servírka nás usadila do salonku připraveného pro svatbu – všude samý satén a nádhera. Nebyl zrovna dobrý nápad posadit umouněné motorkáře na bílé saténové židle :-)
Z oběda se vyklubala předoslava Kubových narozenin. Hranice přecházíme ve městě Sculeni. Předtím ještě na moldavské benzínce tankujeme a utrácíme poslední moldavské lei za cigarety. Přechod hranic byl pohodový, celnice se pouze ptala, jestli vezeme cigarety, drogy nebo alkohol. Nikdo jsme nic nepřiznali, jen Míra ukázal dvě krabičky cigaret pro dědu. Na rumunské straně taky pohoda. No a zase staré známé Rumunsko plné psů, cikánů a odpadků. I když tady na severu už to není tak hrozné.
Ubytováváme se v kempu na pštrosí farmě. Večer jsme popili vínko s vlastníkem kempu, pojedli „kabát z prasete“ (slanina), sýr, pokecali v němčině a ne a ne se rozloučit. Nevím, kde na to přišli, ale Míra se stal Rumburakem a já Arabelou :-))) Holt víno dokáže divy. Majitel nám dal nějaké tipy na výlet – např. Veselý Chchchřbitof, naučili jsme ho říkat ofce, beran a jechně. Zjistili jsme, že kráva a vůl se i v Rumunsku používá jako nadávka. Nakonec jsme se domluvili, že se kolem deváté sejdeme u stolu a chlapi dostanou k snídani pštrosí stejk.
Den 12 - pondělí 29.8.
... je 9:15 místního času a pštrosi běhají všichni pořád živí. Takže se balíme, zanecháváme vzkaz s kontaktem na Míru a peníze. Vyrážíme směr
Lacul Rosu. Vybojovala jsem si mimo plán návštěvu kláštera, ale už v
Targu Neamt jsme ztratili Kubu. Pro návštěvu jsme vybrali první klášter, který se objevil na cedulích u silnice, a to
klášter Secu. Prohlédnout jsme si ho šli jen já a Iva. Kuba tady už náhodně čekal. Asi byl nějaký svátek, protože bylo v klášteře narváno. Davy lidí, uprostřed toho podium a na něm zpívali mniši. Nebýt těch mas věřících, byl by to docela pěkný zážitek.
Nakonec jsme oblezli stánky před klášterem. Venku se rozdával voňavý oběd – vypadalo to na plněné zelné listy, rajskou omáčku a chleba. Neměli jsme ale odvahu si stoupnout do fronty – z obavy ze zdravotní závadnosti a víc asi ze studu :-) Následovala jízda okolo nádrže
Izvorul Muntelui. Na vyhlídce potkáváme párek Čechů na dvou motorkách. V
Bizacu tankujeme a dáváme si oběd v místní „lidové jídelně“. Docela dobré jídlo za příznivé ceny :-)Laul Rosu – vůbec nebylo červené, jak jsem se těšila, ale zajímavé je těmi kmeny trčícími z vody, to nemohu říct. Mnohem úchvatnější je ale bizacká soutěska, kterou jsme k jezeru přijeli. Pokračujeme přes
Georgheni,
Toplitu směrem na
Reghin. Odbočujeme ale z hlavní silnice a nocleh hledáme za vsí
Vatava v lukách. Kuba elegantně padá na posekané trávě, ale nic mu prý není. Tábor rozbíjíme na louce s božským pětihvězdičkovým výhledem, který nám vynahrazuje fakt, že v okolí není voda. Na dobrou noc nám zvoní zvonce ovcí a krav, houká vlak a svítí nám přímo do očí :-)
Den 13 - úterý 30.8.
Luxusní probuzení do azurového rána. Kuba má dnes narozeniny a tak mu všichni přejeme. Míra dokonce předává pugét lučního kvítí. Kuba je v rozpacích a téměř zapomíná, že ho po včerejším pádu bolí levá ruka a to hodně. Motorka mu dnes opět padá… a dokonce dvakrát. Není divu, když bočák podkládá kukuřičným klasem a vymlouvá se, že nic lepšího po ruce nebylo :-) Směřujeme na Veselý hřbitov a pohoří
Maramureš. Před městem
Bistrita tankujeme. V nestřeženém okamžiku někdo Mírovi a Ivě vyfouknul na benzince z motorky spacák a dvě karimatky. Tak přece jen se v Rumunsku krade... a to nechávali třeba v Branu přilby a bundy na motorkách bez následků. Takže v Bistřici sháníme spacák. Spřízněný místní motorkář nás dovedl zřejmě k jedinému obchodu s podobným zbožím, kde měli osiřelý spacák a jedinou neskladnou karimatku. Spacák už je Mírův a podestelou si senem :-)
Zastavujeme se v sedle Prislop, kde nás hned obklopí dvě neskutečně špinavá cikáňata, otravují, že mají hlad, a jelikož nemáme nic k jídlu, chtějí peníze. Už už tahají za zipy u tankvaku, když je místní stánkařka s bejsbolkou v ruce odhání. Na chvíli dávají pokoj a definitivně se klidí, až když na ně Boro vyběhne s řevem šíleného býka :-)
Ve vsi Sapânta se ubytováváme v kempíku, který tvoří velká zahrada u rodinného domu. Napájím žíznivého pesana uvázaného u boudy - je hrozně rád a vesele štěká. Večer slavíme Kubovo narozeniny – vínečko bílé, koňak z Moldávie... Kuba ve své čisté košili spadl do příkopu, protože v noci chodí podnapilý močit jako slušný člověk za roh :-) Svou levou bolavou ruku si tak navíc sedřel....
Den 14 - středa 31.8.
Všichni se jdeme podívat, kam to Kuba včera zapadnul a můžeme se potrhat :-) Balíme, krmíme chudáka uvázaného psa a dáváme mu vodu. Vypadá to na déšť, balíme proto ještě vlhké spacáky do igelitu a navlíkáme se do teplejších věcí. Nakonec je ale celý den zase parno a v pytlích nám div nerostou žampiony. Kuba zvažuje, že dnes vezme dráhu a pojede na jeden zátah až domů - ruka ho bolí a každé řazení jsou muka. Zastavujeme se ještě na Veselém hřbitově (Cimitirul Vesel). Smůla, že neumíme rumunsky, přišel by nám veselejší :-)
Pokračujeme přes města Certeze a Negresti Oas – to už snad ani není Rumunsko. Jsou tu jen honosné vily a drahá auta... Další vesnice je opět typicky rumunská. V Satu Mare utrácíme poslední lei za blbosti na benzince. Přejíždíme do Maďarska, čímž začíná nudná tahavá cesta zpestřená zástupy vyšňořených dětí, které šly do školy (taky jsme se divili). V Tokaji se stavíme samozřejmě pro vínko a ztrácíme Kubu, který se opravdu rozhodl natáhnout to až domů, jak zjišťujeme z sms. Pokračujeme tedy už jen ve dvou motorkách na Slovensko. Hranici přejíždíme v Bánréve, večeříme v motorestu Ciel v Rimavské Sobotě a směřujeme na Partizánske. Už pěkně prokřehlí a za tmy stavíme stany někde na louce za obcí Cerová.
Den 15 - čtvrtek 1.9.
Ráno je zima, vaříme čaj a Iva rozdává gumový medvídky. Toť naše snídaně. Píše Kuba, že dorazil domů včera v deset večer promrzlý až na kost. Balíme a pokračujeme. V Čechách si dáváme dobrý oběd v
Měříně. Na pumpě u D1 potkáváme párek Rumunů, který se vydal na dovolenou do Čech :-) Vychrlili jsme na sebe zážitky a dozvěděli se, že Rumuni k Černému moři nejezdí, protože je to pro ně drahé asi jako Itálie. Podle toho, jak byly kempy u moře narvaný Rumunama, to ale nevypadalo :- Do
Kladna přijíždíme asi v půl páté odpoledne...
Obchody: téměr v každé vesnici je v Rumunsku i Moldávii „Magazin“ (Magazin mixt, M. alimentara nebo jen „Bar“) – malé smíšené zboží nebo potraviny, které většinou fungují také jako „Bar“, takže tam mají otevřeno docela dlouho (do osmi i déle). Ve větších městech mají obchody a supermarkety jako u nás (Billa, Kaufland, Penny a jiné)
Benzínky: v Rumunsku docela časté, v prodejnách dost „benzínkového“ zboží (nanuky, vody, něco k jídlu) a „sedací“ záchody, berou karty. V Moldávii je benzínek taky docela dost, ale je lepší nenechávat tankování až na poslední chvíli. Časté jsou benzínky bez prodejny a ty menší nemusí brát karty. Záchody u těch menších ani nehledejte – většinou slouží pro obsluhu a je to jen díra do země, je lepší si dojít někam do příkopu :-)
POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE
