sumoto_leden



Rumunsko, Moldávie, Podněstří aj., 2018

14-denní cesta po Rumunsku, Moldávii, Podněstří, Ukrajině a také Maďarsku, Slovensku a ČR

Kapitoly článku

   Po dlouhé době jsem se zas na motorce (KTM LC4 / 400) vydal na cestu, která bez předchozího plánu dopadla tak, že jsem si  dva týdny projížděl severní a centrální Rumunsko, Moldávii, Podněstří a kousek jihozápadní Ukrajiny.  No a  - samosebou – jsem projel i ČR, Slovensko a Maďarsko.

Hned zkraje (protože na to nerad vzpomínám) popíšu dva průšvihy, které mě potkaly, a jejich řešení; v následném cestopise se pak k těm problémům  jen letmo vrátím.

        V rumunských horách jsem vlastní blbostí s motorkou spadl tak nešťastně, že se mi velký ostrý kámen zarazil mezi chladič a nádrž (pod její pravou stranu) a přesekl termostat, resp. jeho plastovou „skříň“.

 

A to tak pitomě, že se odtrhla část s  horním přívodem a  vytekla většina chladící kapaliny. V průběhu odpoledne jsem nejdřív zkusil onu plastovou část obalit lepidlem -  (dvousložková tyčinka, fungující jako plastelína), ale hned zkraje jsem zjistil, že takhle to nepůjde. Teda jinak: obě části k sobě lepím jednoduchým lepidlem na plast, a až jsou k sobě zafixované, zkouším je znovu oblepit „plastelínou“. Lepidlo na plast i „plastelína“ vyžadují určitou dobu schnutí a vytvrdnutí. V tom čase srovnávám vychýlenou nádrž – to je prkotina, stačí povolit pod sedlem jediný šroub který ji drží, bandu narazit zpět na dva vodící trny (na L a P straně pod nádrží ), šroub utáhnout a tím nádrž zajistit (tyhle tech. detaily píšu proto, že každá motka je řešená jinak…). Po době vytvrdnutí lepidla leju do chladiče vodu z potůčku.

Při následné jízdě lepidlo nejdřív drží, postupně z termostatu bude téct malý čurůček, později silnější proud – v lepení je chyba. Ve vesnici Baiut, kde jsem se ubytoval, znovu lepím termostat několika vrstvami lepidlem na plast. Netěsnost tohoto spoje se projeví za dva dny, kdy poprosím o pomoc nejdříve velmi ochotného motorkáře, který provozuje autoservis u silnice č.18, ale do servisu KTM v Alba Julia (asi 160 km JZ odtud) se nedovolá, a neví jak pomoci. Ve městě Borša mně pak ochotní domorodci doporučí servis skútrů a čtyřkolek – což zní jednoduše, ale pojíždění, hledání, vyptávání a nechtěný návrat pro zapomenuté víčko od chladiče (to jsem fakt vemeno!), mi zabere přes 20 km s přehřátým motorem. V servisu mi Marcel a jeho dcera Anjela ochotně pomáhají, nabízí jiné lepší lepidlo, které termostat „na 100 % udrží!!“. Za chvíli ono lepidlo přiváží (asi)majitel servisu a Marcel oba dílky termoskříňky brousí, čistí a lepí dvousložkovým POXIPOLem, místním zázrakem. A hlavně - nahřátím srovnává lehce zkroucený useklý horní přívod termoskříňky (a to je podle mě velký průšvih – při dotažení převlečné šroubové pásky, která drží pevně hadici na termostatu - se plastová část termostatu lehce zkroutí a tím vzniká netěsnost mezi plastem a ztuhlým balastem z lepidla).

     Poxipol chvíli drží, ovšem další den, dvacet km za Boršou, opět ventil protéká a já konečně až teď začínám chápat, že sebelepší lepidlo přetlak v termoventilu neudrží a v kempu u silnice konečně řeším finální opravu; do rozlomené plastové skříňky vložím (resp. vlepím) malou trychtýřovitou nálevku (koupenou v Borše na trhu), mým nožem dost upravenou – drží a sedí dost přesně. A "skříňku" oblepím lepidlem.

Bohužel se do ní nevleze samotný kovový termoventil - ten otevírá při zahřátí motoru tzv. velký okruh chlazení (po nastartování je funkční pouze tzv. malý okruh chlazení) a není pro chod motoru bezpodmínečně nutný, takže ho obětuju.

Dál pojedu sice bez termostatu, ale voda ven nepoteče a já budu pokračovat dál na východ. Od nehody po konečné dořešení uběhnou 4 dny. 

     Druhý průšvih se mi stane na benzince v Moldávii – po natankování mi motorka padá na stranu tak blbě, že se se vychýlí grip na levém řídítku a přerazí se páčka od spojky. Náhradní u sebe nemám. Po ¾hodině zmateného zkoušení nefunkčních řešení z čehokoliv, co moje kufry a nářadí nabídly, a za bedlivého přizvukování všech zaměstnaců i jejich kamarádů (jejichž počet roste každých deset minut, ale nerozumím jim ani slovo…) konečně nacházím dočasné řešení – na pahýl páčky narazím klíč na svíčku, ten přichytím plastovými spojovacími páskami a obalím lepenkou – i toto řešení vydrží po zbytek cesty.

Cesta na jihovýchod

     Z Prahy vyrážím 25.5., v Brankovicích na jižní Moravě dva dny plením špajz rodičů, pak pokračuju přes Chřiby a Starý Hrozenkov na Slovensko. To docela rychle projíždím po trase Trenčín -  Prievidza – Zvolen – Lučenec. V jedné vísce mě přepadá déšť a já ho přečkávam v hospodě u cesty, gulášek se povedl. Před maďarskou hranicí ještě dotankovávám, dávám kávu a mířím na jih do Maďarska, do Salgotarjánu a podněj do Bátonyterenye. A to zmiňuju proto, že tady začíná atraktivní cesta pro motorky.

  Stáčím se na východ a jedu (nejdřív po sil.č.23, od té se odpoutávám na jižnější malé okresky) k městu Eger. Silničky rozhodně nepřipomínají kraj rovinaté maďarské pusty,  jedu v zalesněných kopcích po parádních, zde nečekaných serpentinách, kvalita asfaltu často kolísá. Silničky přesně pro motorkáře, tahle část Magyáru jistě stojí za samostatnou návštěvu.

Pod Egerem už poznávám staré dobré Maďarsko, rovina, nic než rovina. Za Porosló míjím velké vodní plochy a ramena řeky Tisy (Tizsa), v Tizsáfüred si v jednom z kempů (těch je dost ve městě i okolí) rozdělávám stan. V blízkém supermarketu kupuju cosi, co křtím na eurokroasány a čokorohlíky, pár si nechávám na ráno.    

Celkem najeto 745 km.

Další den vyrážím jen na lehko bez bundy, projíždím si Tizsáfured, okukuju tržiště a obchůdky, měním peníze. Další zastávku dělám v Hortobágy, kde se lidé shlukují u hezkého devítiobloukového mostu. Motorku jsem nechal na záchytném parkovišti a procházím si město, které se nijak neliší od ostatních měst ve zdejší rovině. Hortobágy slouží jako vstupní brána do národního přírodního parku. Jeho součástí jsou velké vodní plochy, ale hlavně je to typická část Velké maďarské nížiny – Puzsty. Mezi rozlehlými poly a pastvinami stojí osamělá zemědělská stavení místních sedláků, ve vsích mě fascinují všudypřítomná čapí hnízda, v každé ulici aspoň jedno, někde i tři na sousedících komínech. Další zajímavostí jsou ráhnové studny, které znám z východního slovenska.

 

 

Rumunsko

    Před polednem vjíždím do Rumunska, na přechodu je klid, ale chtějí vidět pas i všechny doklady od motorky (Rumunsko je v EU, ale nikoliv  v “šengenu“). V příhraničním Valea Iui Mihai měním peníze (momentálně 1 EU=4.65 RON = rumunských lei) a za 25 RON kupuju v čínské prodejně hodinky (ty nalepím na palubní desku, abych měl přehled…). Po limonádě na místní zahrádce a natankování        (1 l za 5.4 RON) razím dál, na severovýchod do Satu Mare. Tam blbě odbočím a na hlavní tah do Baia Mare mě přivede brutální rozbahněná polňačka. Ovšem hlavní silnice jsou pro mne velkým překvapením; Rumunsko jsem si v minulosti několikrát cik-cak projížděl (na motorce i jako baťůžkář), nyní jsem zde po 10 letech a nechápu – téměř všechny silnice mají nový asfalt, vesničky jsou stále “rumunsky malebné“ (i přes přítomnost oprýskaných baráků či hnusných paneláků z dob vlády  Ceausesca), ale přibylo spousta opravených i nově postavených domů, v každé vísce je spravený, někde i nově postavený kostel (a ve zdejších vesnicích dva – pravoslavný pro Rumuny a katolický pro místní Maďary, či starý opravený dřevěný a na dohled novotou svítící zděný) a já jsem fakt překvapený, jak moc se Rumunsko mění. Je to vidět i na detailech, jako jsou třeba odpadkové koše i v malých vsích (zrovna tohle bylo v minulosti v Rumunsku fakt sci-fi, doprovázené všude poházenými odpadky i skládkami uvnitř vsí i měst). Samozřejmostí jsou tankovací stanice i v menších městech, potěší spousta možností k ubytování.

 

     I Baia Mare mé překvapení prohlubuje, hlavní náměstí je opravené, funguje jako korzo se zahrádkami a cukrárnami. Po procházce centrem nacházím plac s barokním kostelem. Hned vedle něj stojí menší pravoslavný svatostánek, a  středověká věž. Pod tímto náměstíčkem jsou historické prostory- vykopávky, na které návštěvník vidí skrze prosklená vodorovná okna, některá jsou pochozí, jiná vystouplá nad povrch.

 

  Večeřím v bufetu na hlavním náměstí a bohužel - místo rumunských dobrot zde vedou globalizovaná menu jako gyros, hranolky apod. (ale pochutnal jsem si…). V severní části města hledám kemp, ale ten tu nikdy – prý - nebyl, zato lidi spali volně v parku;  teď už to tak nefunguje, ale můžu – dle milé mladé Rumunky - spát kdekoliv v horách či u jezera za městem. Opouštím teda město, ve vsi Baia Sprie to točím do hor, v jednom z místních krámků mezi odrbanými paneláky kupuju něco k pití a pamlsek. Za krásnou horskou vsí Chiuzbaia mezi stromky u horské bystřiny rozdělávám stan, při večerním výletu na kopec (nad mým ležením) pozoruju pastevce se stohlavým stádem koz a oveček, hlídaných hlasitými agresivními psy, jejichž věhlas je proslavil i za hranicema Rumunska. Čmuchají kolem mého stanu, zuřivě štěkají na stojící motorku, pastevci je se smíchem odhání.

 

   Ráno stoupám na motorce lesní cestou výš do hor a přijíždím ke klášteru, tvořenému novými  či opravenými budovami a pravoslavným kostelem. Vypadá to jako alpský hotel.

 

Klášter hlídají dva velcí psi, ale jsou to kámoši, neprudí a po chvíli sami vyžadují drbání.

 

Dáma ve sportovní kombinéze, která uvnitř zalívá spousty kytek v záhoncích i květináčích, mě vybízí ať jdu dovnitř. Po chvíli ke kostelu kluše obtloustlý pop a ťukáním dřevěného klepadla do fošny (zavěšené na konstrukci se zvonem nahoře) zve k ranní modlitbě. K mému překvapení  jsem v kostele s popem jen já, ani ta ženská se nejde pomodlit a dál pečuje o kytky. Za klášterem se krmím lesníma jahodama.

 

     Vracím se na silnici do Baia Sprie, mířím na Cavnic, kde vychutnám ranní kávu na zahrádce s místníma, v parku na lavičkách chlapi mastí karty nebo hrají šachy.

Dál drtím kilometry v horách po rozdrbaných asfaltkách, projíždím Strambu Baiut, výš v horách Baiut a z něj mířím na horskou polňačku, která má vézt do Botizi.

 

Ta je nejdřív pohodová, pak čím dál rozbitější, pak přichází místa s hlubokými kolejemi od lesních traktorů, kde by osobák neprojel ani náhodou, a lesní dělníci s LaKaTošem mě posílají zpět, prý jsem blbě odbočil. Vracím se k lesní křižovatce, na následující cestě se střídají příjemné úseky s parádní šotolinkou, i hnusné hluboké koleje, kde je jízda s naloženou motorkou a širokými kufry dost na prd.

V jednom takovém místě sjíždím do oné koleje, kufrem škrtám o zvýšený břeh a hážu s motorkou držku. Hned ji zvedám (vlastně ani nespadla, spíš se opřela o krajnici) ale mokro pod motorkou něvěští nic dobrého… Velkým šutrem se přerazil termostat – vůbec nechápu, jak se to mohlo stát. Tlačím motku pár desítek metrů na rovinu, tam zjišťuju škody, následně ji přetláčím do stínu, kde budu termoventil opravovat. Blízký potok, kterým jsem projel, mi dodá chybějící chladící kapalinu. Po (asi) pěti hodinách oprav mířím zpět k vesnici Baiut, cesta hnusná, okolí se zalesněnými kopci nádherné. V jednom místě, při svižné jízdě, vidím vedle v lese pohyb, zastavuju a nechápu – čumím na vlka (nejdřív mě napadlo, že je to zdivočelý pes, až po chvíli mi došlo, co se děje…) a vlk čumí na mě. Znovu se dává do běhu, utíká lesem (v rychlém běhu ho nevidím, jen stromy a keře, kterými hýbe…) já ho následuju po cestě – vlk to má blbý – nemůže utéct hlouběji do lesa, to by musel překonat prudký sráz (po jeho levé straně) a na druhé straně (po jeho pravé tlapě) je “moje silnice“, na kterou nechce. Proto může zdrhat jen dopředu podél cesty, následován mou maličkostí na řvoucí motorce. Vlk ještě zastaví, já taky, znovu se dává do běhu, já do jízdy. Pak konečně sráz končí a vlk mizí v karpatském lese. Zastavuju a v hlavě si srovnávám, co se to právě stalo. Chvíli mi to trvá.

V Baiut nacházím (na radu místních) penzion Denisa, kde se (za 9 EU/noc) ubytovávám (skvělé ubytování, doporučuju).

 

Večeři kupuju v místním krámku, těch je v Baiut víc a slouží i jako zahrádky na pivo.

 

V penzionu řeším problém s termostatem.

Dosud jsem najel 1130 km.

 

  Ráno mířím pěšky do hor, vesnice i okolí je parádní, na cestě vidím stopy vlka i medvěda.

 

V horách je spousta opuštěných důlních šachet, zdejší vesnice byly hornickým regionem. Zjišťuju, že včera jsem jel po úplně blbé cestě, ta správná (a docela kvalitní) do Botizi vede jinudy  – to je holt daň za to, že nejedu podle navigace, ale postaru - dle mapy v tankvaku.

Odpoledne se vracím do vesnice. I nad ní je štola - s pomníkem pěti tragicky zesnulým (a ve vsi pak zjistím, že je zabil elektrický  proud, když kradli kabely…) a další štola, ta ve vsi, zapříčinila jinou tragédii – teď na jaře (2018) se ze štoly do vsi vyvalilo bláto, způsobilo bahnitou záplavu a její důsledky jsou do teď viditelné.

V podvečer ještě mířím pěšky na kopec za vsí a pak na privátu kecám s Denisou a jejím manželem – tento penzion hostí spoustu Čechů,  Denisa už umí dost českých výrazů. Jsme tu vítáni a to potěší.

Ráno si užívám jízdy po karpatských vesnicích, za Cavnicem si prolízám lyžařské centrum (a je to tu na úrovni…), ve vsi Butešti se procházím po venkovských ulicích i kolem velkého dřevěného kostela po místním krchově.

v Calinešti mě zaujal nově opravený klášter – vnitřek je ovšem stále v rekonstrukci a já pozoruju místního umělce, jak renovuje pravoslavné ikony.

V jiné vsi – Moisei- na zahrádce vychutnávám kávu a potvrzuju si směr s místní omladinou. Tam vjíždím na hlavní silnici (č. 18) a mířím na východ do Borši. Z termostatu teče voda, nejdřív málo ale viditelně, později víc a víc, dolívám. V Borše a okolí hledám možnost opravy, do zdejšího servisu přijíždím úplně bez vody. Po opravě mířím do města, ubytovávám se v motelu - nejlepší léta má fakt za sebou, ale v přízemí je bufet pro místní a tam si dopřeju pořádnou porci rumunských dobrot (hustý vývar, pak pečené drůběží a hovězí maso s bramborem a kyselý okurkový salát). Motorku parkuju v dřevníku proti motelu, venku poprchává, takže se střecha hodí.

Pěšky razím do města,

pak za město do kopců s nádhernými výhledy do krajiny a za tmy zpět.

 

Na jedné ze zahrádek dávám pivo Ursus, s místníma už se známe, přes den jsem tu byl na kávu a ukazoval jim svoje fotky.

Ráno znovu řeším tekoucí termostat, čas pro vytvrdnutí lepidel trávím na tržišti (otevřeném i dnes v neděli). Na něm kupuju věci, které by mohly pomoci při opravě ventilu. Ve městě měním peníze a  piju kávu. Před polednem chystám motorku –ventil už neteče a já si v bufetu dopřávám oběd (pečené vepřové kousky zalité vývarem z masa a paprik, bramborová kaše a žlutobílá držťková polévka – jako naše, ale navíc zahuštěná smetanou, která tomu dává nezvyklou barvu i šmak.

Mířím na východ, po pár kilácích už zas z ventilu kape, pak teče, dolívám vodu a v kempu u silnice, s nervama úplně v háji, řeším další (teď už finální) opravu. Naštěstí pod střechou – slabě prší. Po dvou hodinách znovu na cestě, stále na východ, s pocitem, že teď už to fakt půjde.

A taky že jo, konečně si zas užívám jízdu na motorce po nádherné krajině, za horskými serpentinami (hora Pristop) vyklesávám k řece Bistrita, a podél ní dál.

Nepříjemným překvapením jsou dva několikakilometrové úseky se štěrkem; ten fakt nenávidím, neumím na něm jezdit. Někde je nový asfalt, jinde starý s vyjetými dírami, ale nic strašného, dal by to i čistokrevný silničák. Ve vsi Ciocanesti začíná krápat víc a víc, točím do kopce k domku s výrazným nápisem PENSIUNE a tam se za 40 RON (9 EU) ubytovávám v pokoji se starou dvojpostelí s parádní duchnou a velkými kachlovými kamny. Déšť sem dovede i dva Poláky na bicyklech a po nich doráží ještě párek Francouzů s autokaravanem.

Zatímco Vladimir (náš ubytovatel) klohní večeři, Poláci se snaží postavit stany, s čímž jim „pomáhá“ šest roztomilých štěňat; cokoliv Poláci pohodí či položí na trávu, hned se stává obětí těch chlupatých potvor – bota, stanový kolík, pláštěnka, batoh… - místo abych bratrům Slovanům pomohl, smíchy se válím v křeči a poslouchám polské nadávky.

 

K velké omeletě nám Vladimir servíruje okurky, rajčata a hlavně - lahodný domácí sýr. Když déšť ustává, procházím si vesnici, z okolních lesů se odpařují bílé mraky a už se stmívá, déšť mě zas žene do pensiunu.

 

U piva kecám s Poláky (jsou to frajeři, jedou na kolech okruh PL-ČR-SK-H-Rum-UK a zpět PL, mají na to 40 dnů), Vladimir mluví s Frantíkama plynně francouzsky (já ani Poláci francouzsky neumíme, oni zase nemluví anglicky, škoda).

 

Ráno znovu prší,  ale jen krátce, po kávě všichni odjíždíme. Mě cesta vede přes Suceavu a Botosani na moldavskou hranici.

Celkem najeto 1530 km.

Moldávie

Do Moldávie vjíždím po přehradní hrázi. Na přechodu je to trošku blbárna – dotazy na razítka v pase, prohlídky kufrů u motorky, běh od okýnka k okýnku, výměna peněz ( kurz 1 EU za 19.7 MDL – moldavských lei)…Z hranice jedu do Costešti, pak do města Balti. To si cik cak projíždím, jsem překvapený z mnohých nápisů v azbuce (lingvistická odbočka: v Moldávii se v dobách SSSR užívala rumunština, ovšem psaná azbukou, a samozřejmě i ruština. Dnes je oficiálním jazykem rumunština psaná latinkou, ale na severu Moldavska žije početná ruská komunita. Proto ta azbuka). Z Balti mířím na jihovýchod do hlavního města Kišiněva.

Moldavská krajina je zvrásněná nevysokými kopečky a terénními vlnami, ze silnice vidím několik vodních ploch (spíš rybníků), hodně polí a sady či stromové remízky. Silnice jsou v opravdu špatném stavu, jen hlavní proudy jsou opravené a  stále je brázdí spousta aut z dob SSSR. I ve vískách a městech je cítit větší chudoba, vlastně mi to připomíná Rumunsko před 15 lety.

Při jedné ze zastávek mě míjí dvě dámy - matka s dcerou. Míří na pole. Matka má na sobě starý kabátek se záplatami, porůznu zašívanou sukni a na hlavě šátek. Dcera naopak moderní sportovní soupravu a výrazný mejkap. Každá nese přes rameno motyku a každá drží v ruce svůj mobil, do kterého hlasitě křičí.

V podvečer vjíždím do Kišiněva, projíždím se po městě, ubytovávám se v samotném centru v předraženém apartmánu (40 EU/noc)  a do noci procházím střed města plný hospod, zahrádek, obchodů a stánků. A socialistické architektury ozdobené komerčním pozlátkem z reklam a neónů.

Měním peníze v jedné z mnoha pouličních směnáren. Potkávám turisty ze západu (Němce, Poláky, Dány…) a kromě místní rumunštiny tu slyším i hodně lidí mluvit rusky.

Původně jsem plánoval se v Kišiněvě zdržet dýl, teď vidím, že mě tu nic nevábí a ráno startuju na jihovýchod. Na benzínce na kraji města tankuju (1l za 18.9 MDL = 24,50 kč), motorka mi padá na zem a já řeším zlomenou páčku spojky (klíčem na svíčku…).

Podněstří

Pak už mířím do separatistického Podněstří (ofic. Podněsterská moldavská republika), které vzniklo odtržením od Moldavska po krátké válce v r. 1992. Podněstří dle mezinárodního práva stále patří pod Moldávii, je to ovšem tzv. “De Facto State“ s vlastní hranicí, vládou, armádou, vlajkou, měnou atd. Celníci na moldavské i podněsterské straně jsou v pohodě a já vjíždím do města Bendery (rumunsky Tighina).

Hned v centru mě zaráží pěticípé rudé hvězdy (ty jsou i se srpem a kladivem součástí podněsterské vlajky i znaku), velké grafiti s Leninem a po něm pojmenované ulice a prospekt. Po velkém mostě přes Dněstr mířím do Tiraspolu – hlavního města Podněstří. Obrovská socha Lenina na hlavní třídě před parlamentem dává tušit, že se tady zastavil nejen čas, ale i ideje.

Spousta pěticípých hvězd, obrazy bohatýrů i ruské vlajky u každé státní budovy (stejně velké i ve stejné výšce jako podněsterské…).

Přítomné jsou památníky padlým v různých válkách, pozornost budí ikonický tank T34 na velkém pomníku vedle pravoslavné kapličky, nepřehlédnutelná je jezdecká socha maršála A. V. Suvorova (ten zdobí i zdejší bankovky – podněsterské rubly).

  Oficiálním jazykem je ruština, a tak jsou všude nápisy v azbuce. Nebýt těchto reálií, nepoznal bych rozdíl mezi Moldávií a Podněstřím, myslím, že jsou “stejně chudé“. Peníze měním v moderní bance. Těším se na místní pirohy, pelmeně, bliny, pořádný boršč, ale procházím, poté projíždím střed města a žádnou jídelnu s místní kuchyní nemůžu najít. Hlavní ulice jsou čisté, hlídané místními milicionáři. Což rozhodně neplatí o uličkách mezi obstarožními činžáky, tady se pořádek a uhlazenost někam vytratily.

Dámy z kšeftu se suvenýry mi doporučily sousední bufet, ale v něm jsou k jídlu pouze bramborové placky se zelím a pochutiny jako “chot-dog“ či “chamburger“.

Takže nakonec dávám jídlo v “tureckém“ bufetu; kecám s majitelem, je to Kurd z pomezí Iráku a Turecka, je nadšený, že znám turecký i irácký Kurdistán, a sám mi připravuje opravdovou pochoutku z různých druhů masa a koření. Z hlavní pošty posílám pohledy (a všechny do ČR přijdou asi za 2 týdny). Pak si místními nekvalitními silničkami projíždím venkov (podobný moldavskému), jedu skrze (podněsterskou)Sloboziu a Krasnoe do Dněstrovska, nejjižnější části Podněstří. Pak se vracím, v bufetu v Krasnom utrácím poslední rubly a jedu na přechod do Moldávie; tam mě posílají pryč - přechodem můžou projet pouze Podněsterčané či Moldavané. Jedu teda na přechod na sever do 15 km vzdálené Slobozie, tam se to opakuje; musím buď na mezinárodní přechod do Benderu (kterým jsem přijel), nebo na východ do Pervomajsk (kde je přechod na Ukrajinu). Teď už to mám blíž do Benderu. Tam ale nacházím jiný přechod, než ten, kterým jsem přijel. Nechci riskovat další “vracečku“, závory nejsou dole,  rychle přijíždím ke stojícímu vojákovi, do ruky mu dávám podněsterskou celní bumážku (tu jsem vyfasoval při vjezdu do Podněstří). Hned odjíždím, voják stojí a mává na mě. Rychle mířím na moldavskou stranu, tam všichni celníci obklopují stojící náklaďák a já  bez zastavení mizím do vnitrozemí.

Opět Moldávie

 Po 30 km dorážím do Caušemi, odtud jedu po neskutečně rozflákané silnici přímo na jih na hraniční přechod s Ukrajinou. Dle mapy by přechod měl být mezinárodní, cesta  ale budí pochybnosti -  a po 20 km zjišťuju, že oprávněně; ani tímto přechodem se dnes nedostanu, je pouze pro držitele ukrajinského či moldavského pasu. Snažím se zachytit nějakou žádost o úplatek, ale nic takového – velitel je přísný, nikam nepojedu. Takže zpátky po hnusném tankodromu do Caušemi, odtamtud na východ úplně novou asfaltkou na 60 km vzdálený přechod Tudora.

 

V ořechovém sadu si rozdělávám stan, 5km od čáry; jsem v hraničním pásmu, ale nikdo mě nevidí, vojenské džípy projíždí za neprůhledným remízkem. Stmívá se, obloha je bez mráčku a tak (kvůli komárům) stavím jen vnitřní část stanu bez tropika.

Ukrajina

Ranní přejezd na Ukrajinu je bez komplikací, po chvíli jízdy na místní okresce přijíždím na zdejší hlavní tah M15. U benzinky (litr B95 za asi 23,50 kč)  kecám s majitelem IŽ 350 Planeta 5 (velmi podobná Jawě 350/638; ale je to jednoválec…), doporučuje mi (pro výměnu peněz atd.) navštívit město Sarata. Tam odpočívám, v bufetu si dávám parádní telecí polévku.Za městem Tatarbunary ve vsi Spaskoe kecám s majitelem auta Tavria o autech a motorkách na Ukrajině. Rád bych k moři, tak mě posílá do Prymorske a tam lezu do slané vody.

 

Místní se povalují na improvizovaných plážích (jednu zrovna rozšiřuje traktor s radlicí…), není to rozhodně turistické letovisko. Chtěl jsem dál do Kiliie, ale místní mi to rozmluvili – cesta je daleko rozdrbanější, než kterou jsem přijel. Pro motorku nejsou problém tyhle rozbité silnice, problém jsou auta jedoucí (po nich) naprosto nevypočitatelně: prudce brzdí, zbrkle mění směr a když se jich více vyhýbá velké díře, vzniká chaos. Takže si nechám poradit a vracím se do Spaskoe.

Cestou mě přepadá přívalový ledový déšť, ikdyž u moře krásně hřálo sluníčko. Než stihnu obléct nepromoky, jsem durch mokrý. Ve vesnici balím motorku do plachty přesně v momentě, kdy začínají padat kroupy a je to mazec, v bufetu u cesty zastavují i auta, v takovém nečase nikdo nechce být za volantem. Zahřívám se kávou v bufetu. Zastavili tu místní snědí sběrači kovů s Žigulíkem a  Ižem (u nás neprodávaná obdoba Moskviče), tak je tady veselo a hlučno. Na zastřešené zahrádce se k pobavení místní omladiny převlíkám a ždímám ponožky aj.

Hodinu po prvních kapkách déšť ustává, obloha se trhá a já (kolem půl šesté odp.) mířím na jihozápad k Izmailu, za ním projíždím kolem jezer tvořících deltu Dunaje (velká jezera Jalpuh, Kahul a mnoho jiných menších).

 

Na některých místech se koupou děti, ale spíš potkávám rybáře s pruty a čeřeny. Jedu přímo na západ, na obloze se stahují mraky a nevěstí nic dobrého.

 

Na dohled města Reni mě přepadá další přívalák, tentokrát horký, s blesky a hromobitím. Schovávám se pod stříškou betonové elektrocentrály u polorozbořené fabriky. Je tu se mnou smečka hafanů. Ten co na mě štěkal nejvíc, se nakonec s provinilým výrazem choulí pod střechou pod mýma nohama.

V Reni se ptám na nějaký penzion či hotýlek, místní mi se smíchem ukazuje dům, před kterým stojím. Takže se ubytovávám, součástí hotýlku je restaurace a já si s pocitem devizového zbohatlíka dopřávám luxusní večeři (nocleh + večeře za 20 EU). Večer před hotelem mluvím s majitelem neudržované, přesto krásné Volhy – carevny (Volga M-21), směje se mému zájmu, pro něj je to jen přestárlé auto.  

Celkem najeto 2 400 km.

                                                    Opět Rumunsko

Další den mířím do Rumunska, před hranicí Giurgiulešti si v motorestu dopřávám pořádný boršč (a je to neskutečná lahůdka, dojem kazí naprosto neochotná obsluha). Do Rumunska musím skrze Moldávii, resp. jednokilometrový úsek Moldavska, ale na přechodu “do“ i “z“ Moldávie je to  pakárna – postupně navštívit 4 kanceláře a okýnko – ještě že mi jiní cestující laskavě radili a celníci neprudili, díky za to! Na rumunské straně je vše v pořádku, asistent celníků v civilu s bezvadnou angličtinou se nudí a tak chce přátelsky pokecat.

V Galatii zmatkuju, blbá cedule mě vede jinam než potřebuju, po nabrání správného směru projíždím Fosčani mířím do Targu Secuiesc. Tenhle úsek patří mezi ty atraktivní  – jedu v zalesněných kopcích po úplně novém asfaltu, několikrát se mi odhaluje pohled na okolní hory. Komfotr cesty zvyšuje minimální provoz. Poté jedu po rovině, před sebou mám Fagarašské pohoří, v zrcátkách vidím kopce, které jsem právě přejel.

Po projetí Brašova mám pohoří Fagaraš po levé straně, po pravé jsou kopečky s pasoucími se kravkami a koňmi. Pak znovu stoupám do kopců, v motorestu s vyhlídkou na okolní krajinu do sebe hrnu grilovaná žebra, pak mne na cestě zase skrápí déšť. Když nabírá na síle, schovávám se ve vsi  na zastřešeném minitržišti. Další dešťová smršť přichází při vjezdu do města Fagaraš a já se ubytovávám v motelu u cesty (15 EU/noc). Ochotný majitel dělá místo v ještě nedostavěné garáži, aby moje motorová milenka nemokla. Déšť je tak silný, že se zapuštěné parkoviště u místního Lídlu stává koupalištěm pro rozesmátá děcka, řidiči už tak nadšení nejsou – stoupající voda olizuje spodní kraj dveří jejich aut.

 

Ráno jedu přímo na západ, po levici stále Fagarašské pohoří. Potkávám dost motorkářů, většinou Poláků či z německy mluvících zemí. Ve městě Sibiu se půl hodiny schovávám před dalším prudkým deštěm pod plastovou autobusovou zastávkou, odjíždím za jemného mrholení.  Čeká mě nezáživná jízda po dálnici A1 kolem Alba Julia do Devy, odtud mířím po silničkách severozápadním směrem na Brad.

Z Bradu musím na Vascau, cesta vede přes kopce. Dál pak skrze místní vesničky po rovině do Oradey. 

Celkem najeto 3160 km.

Cesta domů

Z Oradey vstupuju do Maďarska, to rychle projíždím, vychutnávám si kopečky za Egerem před slovenskou hranicí. Na Slovensku za Lučencem hledám kemp, je tu, ale ještě není otevřený, azyl mi poskytuje ve vsi Divín majitel penziónu za 15 EU. Už je večer, jediné jídlo k dostání je pizza v hospodě na návsi. Ráno už zas poprchává, tak vynechám návštěvu místního majestátního hradu a skrze Zvolen, Žiar nad Hronom a Trenčín mířím k rodné hroudě.

Pár minut před polednem si v buchlovských kopcích v Bistru Tramp dávám limonádu. Barmanovi nechávám podněsterské ruble a maďarské forinty (kdo zná, ten ví proč...). Dvacet minut na to se zvu na oběd k překvapeným rodičům.                                                         

 9.6. dorážím do Prahy s celkovým nájezdem 4020 km.                                  

Všechny výdaje za celou cestu mě vyšly na 600 EU.

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE

Kapitoly článku

Jak se Vám líbil tento článek?
Hodnocení (20x):


TOPlist