Moldavsko 2012

Dlouho jsme se nerozmýšleli kam letos vyrazíme. Ukrajina byla naším cílem. Jako další cíl jsme si zvolili Moldávii, protože se mi naskytla příležitost potkat se s kamarádkou z Moldávie, která nám nabídla, že nám bude dělat průvodce a taková nabídka se neodmítá.

Den 1.

Na cestu se vydáváme 6.září 2012. Vstáváme ve 4:15, ale moc jsme se nevyspali, protože jsme ladili stroje do 0:30. V 5 hodin k nám přijíždí Jiří se svojí Jawou 250 kývačkou. Vyrážíme do našeho prvního checkpointu a to do Letů, kde se k nám mají přidat další dva účastníci zájezdu. V letech čekáme asi jenom 15 minut, když se kdesi z mlhy vynořují 2 bludičky. Nejdříve si myslíme, že je to jenom další auto, po chvilce však slyšíme řehotání Jawy 350 a ČZ 175. Již jsme kompletní a vyrážíme do Prahy, kde nás čeká nalodění do vlaku, který nás má odvézt do Košic. Za 1:15 dojíždíme do Prahy. První problémy se spojkou se objevují u mě a u Jiřího. Bez hledání (vedení naším zkušeným pražákem) dojíždíme na vlakové nádraží, kde se nás okamžitě ujímají. Vyplňujeme nezbytné formuláře a najíždíme motorkami na vlak. Jsme upozornění, že si máme motorky dobře ukurtovat, protože minulý týden se sesypaly GS (BMW). Na rady dbáme a dokupujeme popruhy na nedaleké benzině. Za hodinu máme hotovo. Následně jsme vyprovázeni s tím, že vagón se bude připojovat k lokomotivě. Máme slzy v očích, když vidíme jak se nám naše stroje vzdalují. Přecházíme na 6. Nástupiště. Ještě, že jsme zapomněli nakoupit jídlo a zjišťujeme z tabule, že vlak jede z páteho nástupiště. Přenášíme věci a už i vidíme naše stroje, jak se k nám přibližují a pomalu se připojují k vlaku. Nastupujeme do vlaku a těšíme se na 9 hodin dlouhou cestu. Při cestě chodíme kontrolovat stroje a taky se podívat na to jak se jim ta cesta líbí, když sviští údajně až 130km/hod. Do Košic dorážíme asi v 17:25. Odvazujeme motorky a vyrážíme k hranicím. Při průjezdu některými vsi, kde jsme neviděli ani jednoho bílého, tak začínáme mít trochu strach. Avšak po chvíli zase vjíždíme do normálních vsí. Jak už to tak bývá, tak místo na spaní hledáme opět až za tmy. Dlouho se nám nedaří nic nalézt, pak ale odbočujeme na polní cestu a nacházíme pěkné místo kryté stromy. Rozhodujeme se, že už dál nepojedeme, je krásně a spíme pod širákem. Natahujeme pouze plachtu, na kterou uleháme. Dnes jsme urazili rekordní počet kilometrů a to 687 km. Velkou část z toho tvořila jízda vlakem, který nám ušetřil ohromně času a taky energie, která se nám bude určitě v následujících dnech hodit.

Den 2

Ráno vstáváme kolem 7, je zataženo a začíná foukat. Po chvilce vidíme blesky. Na nic nečekáme a balíme. Vyrážíme akorát s deštěm. K Ukrajinským hranicím je to asi 23 km. Já i Majkl zapínáme téměř ve stejnou dobu rezervu. Ke Slovenským hranicím dorážíme při pěkném slejváku. Kontrola trvá asi 15 minut, chtějí jenom pasy, technický průkaz, zelenou kartu, stav kilometrů a množství benzínu v nádrži. U Ukrajinských hranic dochází ke komplikaci. Majkl má v techničku napsáno jméno otce (Jan) a celníci ho nechtějí pustit (jak známo, na Ukrajině musíte mít v techničku svoje jméno nebo alespoň plnou moc, jinak vás do země nepustí). Naštěstí já se jmenuji Jan, takže si měníme motorky. Chvíli to celníkům vysvětlujeme, dlouhou dobu to nechápou, pak se ale naštěstí nechali překecat a uvěřili tomu, že jsem ročník narození 1958. Chvíli se vyptávají a pak nás pouštějí a ukazují nám ke druhé kontrole. Po výjezdu z celnice na čeká ještě jedna kontrola, kde musíme odevzdat papírek, který jsme dostali na začátku. Popojíždíme asi 50 m a čekáme na zbytek. Mezitím k nám přichází prodavačka valut a chce směňovat. Nejdříve nabízí, posléze i poptává. Odmítáme ji a jedeme raději dál. Dojíždíme na nejbližší benzinu. V nádrži mám benzin, tak na 1 km. Bereme plnou nádrž, platíme ale v eurech, ale i tak nás benzín vychází na krásných 29Kč/l. Zjišťujeme, že nás na benzině asi trochu natáhli, protože nám účtovali poplatek (hřivna = 2,75). Jedeme proto do směnárny, kde směňujeme za 2,55 hřivnu. Díky tomu vychází benzín na 27Kč/l. Srdce každého motoristy musí zaplesat. Neustále prší. Po hodině vydatného deště, začíná déšť pomalu slábnout a my vyrážíme dál. Projíždíme Mukaševem a směřujeme za naším prvním cílem: Koločavou. Zastavujeme na benzině a tankujeme plné nádrže a děláme drobné opravy. Máme již mapu, tak víme kam jet. Znovu vyrážíme, když tu asi po 100 m nás zastavuj policisté, naštěstí nás jenom upozorňují, že máme mít zaplá světla (nikdy nechcípejte motor, dokud vám výslovně policista neřekne, že tak máte udělat). Během cesty potkáváme ještě několik policejních hlídek, většinou nás protijedoucí řidiči včas upozorňují na blížící se nebezpečí.

Když se začínáme přibližovat ke Koločavě, ta se cesta rapidně zhoršuje. Musí se jet velmi opatrně, díry jsou opravdu obrovské a hluboké. Přichází nám, že projíždíme jednu velkou vesnici. Vesnice jsou zde stavěny po okraji cesty a nám připadá, že nikde nezačínají a nikde nekončí. Pomalu se blíží večer a my stále nemůžeme naléznout koločavu. Ptáme se lidí ve vesnici na cestu. Dostáváme ale rozdílné odpovědi. Někdo tvrdí, že už tam jsme a další nás zase posílá na nějakou polní cestu a další nám říká, že tam ani nedojedeme jak je to daleko. Slunce už začíná zapadat a my se konečně dozvídáme, že opravdu už jsme v koločavě. Rozhodujeme se, že najdeme něco na přespání a tak jedeme snad jedinou cestou, která by nás měla dostat na hlavní tah na Kolomnyi. Začíná se stmívat a nedaří se nám nic najít. Z jedné strany strmé svahy a zdruhé strany hučící řeka. Už je tma a cesta je katastrofální. Jedeme tak 15-30km/hod. Díry jsou všude, jsou obrovské. Nedá se jim vyhýbat, a ve tmě je témeř nemožné se jim v čas vyhnout. Motorky dostávají tvrdou lekci od ukrajinských silnic. Cesta ubíhá velmi pomalu a nevypadá to, že by někde bylo místo na přespání. Začínáme se ptát lidí jestli o něčem neví, avšak veškerá naše snaha je zbytečná. Pak se na nás,  usměje štěstí a vidíme jak do jednoho baráku přijíždí auto s plzeńskou SPZ. Neváháme a jedeme za nimi. Máme štěstí, Vasil, ukrajinec pracující v Česku nám ochotně nabízí přespání. Po chvíli čekání vyrážíme. Vasil nás vede do svého rozestavěného domu. Při čekání na Vasila jsme měli trochu strach, protože během čekání k Vasilovi přijíždí asi 5 aut s omladinou. Po příjezdu do baráku jsme mile překvapeni. Spát budeme na koberci, plus dostáváme polštáře. Ještě než se vydáme spát, tak si jdeme popovídat s Vasilem a jeho rodinou. Dostáváme domácí špek, okurky, slepičí polévku, pivo a jako vrchol večera dostáváme domácí ukrajinskou pálenku. Prý má mít 55%. Po několika panácích jsme veselejší, Vasil však neustále dolévá. Dozvídáme se mnoho a mnoho věcí o Ukrajině. Ve 23 hodin jsme všichni společensky unaveni a jdeme spát. Bohužel jsme moc opatrní a zamykáme pro jistotu pokoje, což jak se později ukázalo byla chyba. Zámek nešel odemknout a nám tak vznikla docela trapná situace. Ráno jsme všichni svěží, krom Jiřího, který vypadá, že mu ohnivá voda nesedla.

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE