Moldavsko 2007

Vyrážíme v pátek 29. června, v poslední den prázdnin. Původně chceme jet vlakem z Prahy do Popradu, ale lístky jsou beznadějně vyprodané. První noc trávíme kdesi za Trenčínem. V sobotu pokračujeme směrem na Poprad a pak frčíme do Košic a na hraniční přechod s Ukrajinou. Odbavení a tradiční „sbírání razítek“ je tentokrát celkem rychlé, ve městě měníme peníze a kupujeme oblíbené čokoládové bonbony. Už před hranicemi nám na Bigovi začala prokluzovat spojka, a tak nám nezbývá než u jedné hospody položit motorku na bok a provést utažení. Naštěstí zná Radek svůj stroj do posledního šroubku a oprava je během hodinky hotová. Alespoň si ostatní stihli dát kávu a svačinu.

Pokračujeme nejkratší cestou na ukrajinsko-rumunské hranice a pak dál napříč Rumunskem. Cestou si již po několikáté prohlížíme malované kláštery Jižní Bukoviny Sučevitu a Moldovitu a pak pokračujeme na rumunsko-moldavskou hranici.
Moldavsko, dříve nazývané Besarábie, je pravděpodobněji nejchudší evropskou zemí. Už na rumunsko-moldavských hranicích je rozdíl vidět.
Dříve byla Moldávie jednou ze svazových republik Sovětského svazu a tato skutečnost se, na této jinak celkem bohaté zemi, viditelně podepsala. Přechody tu jsou typicky „sovětské“. Hranici na tomto místě tvoří silnice vedoucí po hrázi přehrady vybudované na hraniční řece Prut. Všechna auta a naše motorky stojí poslušně před závorou a čekáme na pokyn k vjezdu. Přijeli jsme zrovna v čase střídání směn a tak je celnice uzavřená a vidíme nastoupenou jednotku. Po chvilce čekání se Vendula s Alenkou rozhodnou odskočit si do houští hned u brány do hraničního prostoru. Během okamžiku přibíhá velitel směny a ptá se co tam šly holky dělat. Vysvětlujeme, že šly na malou a tak se zase vrací. Zřejmě se obával nelegálního přechodu hranic. Po odbavení hned hledáme nocleh a kempujeme na kopci s nádherným výhledem na přehradu u Costesti.
Ranní cesta do Ráscani vede zajímavou krajinou luk a rybníků a v mnohém nám připomíná sever Kazachstánu, především „kvalitou“ silnic. Hluboká díra nebo vyjetá kolej o hloubce půl metru není výjimkou. V prvním městě za hranicemi musíme vyměnit peníze a měnit lze jen ve vybraných bankách. Sice už je otevřeno, ale nemohou nám vyměnit, protože ještě nebyl oficiálně vyhlášen dnešní kurs. Máme si prý počkat do devíti hodin. Jdeme si tedy prohlédnout město, fotíme si sochu V.I. Lenina a pravoslavné kostely. Posedáváme na schodech a nakonec si pro nás přijde sám pan ředitel o čtvrt hodiny dříve. Prý kvůli nám vše urychlil a na celou transakci osobně dohlíží.
Konečně můžeme ochutnat moldavskou kuchyni. Vybíráme si příjemnou zahradní restauraci. Nabídka jídel je jakousi směsicí ruského, rumunského a západního jídelníčku. Na výběr je třeba kotleta z mletého masa, různé saláty a polévky. My si vybíráme skoro to nejdražší co mají - plátek vepřového na houbách nazvaný „svinina po francůzsku“. Pochutnáme si a kolem poledního vyrážíme po hlavním tahu z Edinetu na zdejší metropoli Kišiněv.

Po několika desítkách kilometrů odbočujeme na nádhernou gruntovku. V první vesnici se ale hlavní cesta ztrácí a musíme se doptat místních kam vlastně mámě jet. Prý mezi domky stále do kopce a za vesnicí u traktorové stanice odbočit do polí. Rozbitá polní cesta je pokryta hlubokou vrstvou prachu. Nabízejí se nám ale nádherné pohledy na okolní krajinu.

Na závěr nás čeká strmý výjezd a napojujeme se zase na asfaltku. Za chvíli z hlavní opět odbočujeme na gruntovku vedoucí k nejstaršímu pravoslavnému skalnímu kostelu v Moldavsku v Tipově.
Po třiceti kilometrech přijíždíme k bráně kláštera. Motorky parkujeme ve stínu a v horkém odpoledni se vydáváme po prudkých schodech dolů až k jeho vchodu. Ve skalách kolmě se tyčících nad řekou Dněstr jsou vysekány místnosti, v nich žili mniši již od 12. století. Klášter nebyl díky své poloze nikdy dobyt a za dob tureckých válek se v něm skrývali jak obyčejní vesničané tak sloužil i jako lazaret. Celé místo je nabité silnou energií, která dokáže léčit.

Jen několik kilometrů severněji proti proudu Dněstru stojí další klášter Saharna. Ten byl postavený pod skalou na jejímž vrcholku je v malé kapličce otisk chodidla Panny Marie. Dnes je v dolní části postaveno klášterů hned několik a kopec je protknut spletí chodeb a sálů. Dříve sloužil jako kryt pro vojenskou techniku.
Blíží se večer a my se už nemůžeme dočkat jak ochutnáme vyhlášené moldavské víno. Od staršího manželského páru se dozvídáme, že nejlepší je zaťukat u některého stavení a požádat zda by nám neprodali ze svých domácích zásob. Víno naštěstí mají i v malém obchůdku dole ve městě. Koštujeme a necháváme si nalít pár litrů do lahví. Červené víno je vynikající a i cena je velmi přátelská – asi 12 Kč za litr. Kupujeme i nějaké buřty, křen a brambůrky a později si večer děláme grilovačku. Na nocleh si vybíráme břeh řeky Dněstr – je vidět že se tu běžně kempuje a tak tu jsou i připravená ohniště. Nejprve se ale jdeme po několika dnech vykoupat do řeky. V žigulíku přijíždí i manželský pár, se kterým jsme se seznámili pod klášterem a zve nás na ochutnávku vína z jejich vinohradu. Degustace probíhá tak, že pán jako hostitel nalije skleničku sobě a skleničku tomu s kým si připíjí. Pronese přípitek a přiťukneme si. Je tedy jasné, že vína vypije asi tak pětkrát více než my. To mu ale nebrání aby po rozloučení sedl do svého žigula a odjel domů. Při popíjení se dozvídáme leccos o zdejším životě. Za šera si rozděláváme oheň a opékáme buřty, občas za námi někdo přijde a pozdraví „Dobrý den, jak se máte?“ Je vidět, že spousta Moldavanů jezdí do Čech za prací. Během našeho kempování zjišťujeme, že jsme si ustlali pod věznicí, která je postavena nahoře ve stráni. Vězni sedí v oknech a mávají na nás a něco na nás křičí. Ale atmosféra je tu i tak velmi přátelská.

Na druhé straně řeky už je jiná země, takzvaná Podněsterská republika. Není však žádným státem uznána a oficiálně je stále součástí Moldávie. V této samozvané republice je jako v jediné v Evropě, a možná i na světě, státním zřízením komunismus. Elektřina a telefon tu jsou sice zadarmo, ale fungují jen málokdy. Podněsteří je neoficiálně podporované ruskou vládou, má své zákony i měnu a hlavním městem je Tiraspol.

V hraničním městě Rábnita procházíme moldavskou kontrolou, potom přejíždíme hraniční most a zastavujeme u zátarasů. Jdeme vyřídit potřebné dokumenty a za 12 Kč získáváme desetihodinové vízum. Pak ještě vyřizujeme vjezd motorek, dostáváme jakési papírky, které nesmíme ztratit a cesta do Podněsterské republiky je nám otevřená.
Hned u první benzínky zjišťujeme, že je Podněsteří „dolarová země“ – benzín stojí 0,72 USD. My jsme se ale na cestu vybavili Eury a tak nejdříve měníme. Tankujeme, nakupujeme a vyrážíme za město. Okolní krajina je nezajímavá a kolem nás jsou pouze pole a několik velmi zchátralých vesnic a kolchozů.
Při příjezdu do Dubasari hledáme restauraci, ale žádná ještě nemá otevřeno. Nakonec nám na zahrádce u herny připravují pelmeně, což jsou těstovinové taštičky plněné masem, typické ruské jídlo, a my zatím sledujeme život místních lidí. Na každém kroku je tu patrná chudoba, lidé berou často jen minimální mzdu, často jen 5 USD za měsíc. V celé zemi žije jen 250 tis. lidí. V obchodních domě jsou ale plné regály a vyhlášený koňak Kvint stojí jenom 30 Kč.
I když jsme do této země jenom nakoukli a projeli více než její polovinu, tak se nám tu příliš nelíbí a odpoledne se vracíme zpět do Moldavska. Celá země je v postatě jen nížina podél řeky Dněstr a není tu nic moc k vidění. Před vjezdem na hraniční přechod je kruhový objezd a u něj policejní stanice s hlídkou. Policista postává u silnice a hraje si s pendrekem. Přijíždíme k hraniční závoře a policista, který se na nás před chvílí smál, přichází k Honzovi a odvádí si ho na služebnu. Prý mu ukazoval, že má zastavit a on nereagoval. Nejdříve chce 300 USD jako pokutu a zároveň vyhrožuje i dvěma lety vězení. Situace se začíná přiostřovat a tak se ptáme kdo je jejich velitel. Najednou jsou o poznání příjemnější a nakonec toto nedorozumění spraví dárek ve výši 10 Euro, prý abychom zůstali přáteli.

Opouštíme tuto republiku, ve které se mísí kapitalismus, komunismus a absolutismus. Ne nadarmo místní lidé říkají, že nikdy neví, ve kterém státě se ráno probudí.
Asi 20 km severně od hlavního města Kišiněv je město Cricova vyhlášené svými vinnými sklepy. Zdejší vinné sklepy jsou prý největší na světě, pod zemí je vybudováno sto kilometrů chodeb ve kterých se skladuje třicet milionů lahví. Nejprve nemůžeme sklepy kvůli objížďce najít a u brány zjišťujeme, že je kvůli rekonstrukci zavřeno. Prý máme přijet 15.července na slavnostní otevření a nic nám není platná ani návštěva u ředitele. Zklamaně odjíždíme.
Pokračujeme do Orheiul Vechi, rusky Старый Оргеев. Je to největší moldavská památka, která se rozkládá nad řekou Răut. Na kamenitém vrcholu stálo ve čtvrtém a třetím století před naším letopočtem mohutné opevnění, které tu vybudovali Géto-Dákové. I v dalších stoletích bylo toto místo důležitým střediskem. Dnes je to hojně navštěvované muzeum pod širým nebem.
V informační kanceláři u parkoviště kupujeme vstupenky a vydáváme se do kopce ke kostelům. Nejzajímavější je prohlídka skalního kláštera Nanebevzetí panny Marie ze 12.století. Jsme tu přivítáni mnichem a můžeme si prohlédnout malé klášterní kobky, ve kterých žili mniši. Ze skály je nádherný rozhled na celé údolí protkané nespočtem jeskyní. Pod kopcem je typická moldavská vesnice, která je sice součástí muzea, ale normálně se v ní stále žije. Je tu i domek sloužící jako etnografické muzeum. Na druhé straně údolí si prohlížíme opevnění z 13. století, které je pozůstatkem géto-dácké pevnosti, kterou vybudovala Zlatá horda a je pozůstatkem přítomnosti Tatarů v Evropě.
Z Orheiul Vechi jedeme do Orhei, což správní centrum této oblasti. Nakoupíme a pokračujeme do Curchi, starého města s komplexem kostelů. Toto město je stranou hlavních tras a tak je k němu silnice špatně značená a mnohdy ve velmi špatném stavu. Projíždí se ale nádhernou krajinou se zapadlými vesničkami, do kterých zrovna rozváží lidi z práce rozvrzaný autobus pamatující jistě šedesátá léta.
K večeru přijíždíme k branám šestice kostelů. Celý komplex za socialismu velmi zchátral, některé budovy jsou až v havarijním stavu. V devadesátých letech se sem naštěstí vrátili mniši a v poslední době zde probíhá rekonstrukce. Uvedení do původního stavu je ale program na mnoho let. Některé stavební zásahy jsou velmi vzdáleny opravám a jde vlastně o nové zbudování. Některé nové prvky, jako třeba moderní dlažba, se do starých kostelů vůbec nehodí. Prohlížíme si zvony snesené dolu na opravu a výrobu nových kopulí na věž ze železa, dřeva a bronzu. Parkujeme před branou kláštera a domlouváme se kde překempujeme a co nakoupíme. Přichází za námi asi devadesátiletý mnich. Vypráví nám o historii komplexu, o nynějších opravách a nakonec nám i požehná na šťastnou cestu.
Nocujeme hned vedle u rybníka, koupeme se, děláme oheň, opékáme buřty a popíjíme točené pivo a místní víno dlouho do noci.

Ráno už musíme vyrazit k moldavsko-rumunským hranicím. Jedeme po vedlejších šotolinových cestách vesnicemi, ve kterých se snad zastavil čas. Jen občas potkáme žigulíka, častěji nás míjejí povozy tažené koňmi nebo kravami. Kanalizace je ve vesnicích tvořena struhami, které mnohdy přetínají silnici a ve zvířeném prachu splývají s cestou. Vodovod zde většinou neznají a pro vodu se chodí ke studnám. Na návsích a silnicích se pohybuje různé domácí zvířectvo a ani se nám nechce věřit, že jsme v 21.století.
Při jedné zastávce přijíždí Erik s motorkou od krve a peří. Prý zavraždil slepici, která mu najednou vběhla pod kola.
Konečně přichází asfalt a my vjíždíme do krajiny plné kopců, které jsou ukončeny až řekou Prut.
Tankujeme u benzinové pumpy kde berou dokonce i platební karty a podél řeky přijíždíme skoro až k hranicím. I když opouštíme zemi, tak po nás chtějí jakýsi poplatek, silniční daň, kterou vypočítali na 500 Kč za jednu motorku. Po delší debatě s celníky se nakonec dostáváme na cenu 1 Euro a s přátelským rozloučením odjíždíme. Na rumunské straně jsou ale celníci o poznání nepříjemnější, ale zase rychlejší.

To, že vjíždíme do EU je patrné na prvních metrech v podobě nové silnice, nebo klasické pumpy s toaletou a klimatizací.
Celé Moldavsko jsme si užívali čtyřicetistupňových veder, zde je ale zima a přichází déšť, tedy přesněji průtrž mračen. Chladné počasí nás provází celým Rumunskem a teplo je až v Maďarsku, ze kterého to je jenom skok domů.

Informace o redaktorovi

Radovan Jirků - (Odebírat články autora)