Sólo v Maroku: Royal Enfield, klid a low budget
Text: Hatakka | Zveřejněno: 27.5.2026 | Zobrazeno: 10 648x
Nápad vyrazit do Maroka na motorce ve mně doutnal už nějakou dobu. Když jsem si pak jednou pustil podcast s Matějem Homolou z Wohnoutů, velkým motorkářským sympaťákem, ve kterém Maroko zařadil mezi svoje top destinace, bylo rozhodnuto – jeho styl cestování je mi velmi blízký, bude to bavit i mě. Logika neprůstřelná.
Kapitoly článku
Chtěl jsem to pojmout jako takovou dovolenou-nedovolenou. Tzn. ne moc dlouho, aby mi zbylo dost volna na další spontánní nápady, které určitě přijdou, a zároveň za peníze, ze kterých mi za pár týdnů nebude fyzicky špatně při pohledu na účet. V tomto ohledu byla mise splněna.
Na úvod jen zmíním, že jsem jel téměř výhradně po silnici. Offroad nechávám lidem, co vědí, co dělají – já mezi ně zatím nepatřím. Navíc jsem si řekl, že si tentokrát nebudu komplikovat život víc, než je nutné. Když jsem si sečetl náročnost, náklady a ochotu se nějak složitě připravovat, došel jsem k závěru, že si motorku půjčím na místě. Jednak si nezničím vlastní, která je úplně nová (a mám ji ještě rád), a jednak si ušetřím nervy.
Letěl jsem do Marrákeše, takže jsem předem na internetu začal hledat půjčovny. Je jich tam spousta, velká část nabízí organizované výpravy – což zní skvěle, pokud máte rádi lidi, kompromisy a program od někoho jiného. Já chtěl pravý opak. Jezdit sám, zastavit si kde chci, jíst kde chci a hlavně nikomu nevysvětlovat, proč jedu tempem „kochám se“. Nejezdím moc rychle, ale zato celý den. Památky mě až tak neberou, moje hlavní atrakce je motorka a cesta.
Nakonec jsem oslovil dvě půjčovny a podle komunikace vybral jednu. Padla volba na Ride2Atlas – a zpětně musím říct, že to byla trefa. Mehdi byl přesně ten typ člověka, který nechce jen „prodat a zmizet“. Mluvil anglicky, komunikoval před cestou i během ní, motorku připravil a celkově působil, že ho fakt zajímá, jestli se vrátím vcelku a spokojený. Což není úplně samozřejmost.
Většinou mají půjčovny v nabídce velká GSa. CF Mota, KTM a Royal Enfieldy, já chtěl něco menšího a hlavně levnějšího. Takže padla volba na Himalayan 411 – takový poctivý držák, žádná zbytečná raketa. Po menším smlouvání jsem se dostal na 60 EUR na den, což je ve světě, kde si někdo řekne přes sto EUR jen za to, že se na motorku podíváte, vlastně docela příjemné.
Tentokrát jsem letěl jen s příručním zavazadlem. A tím myslím fakt příruční – žádný „příruční kufr na kolečkách“, ale batůžek velikosti „vejde se tam kartáček a dobrá nálada“. Měl jsem tam pár ponožek, tričko, hygienu a největší technologický luxus: malý kompresor Xiaomi. Ten jsem nakonec ani nepotřeboval, protože Mehdi byl připravený i na tohle, jeden mi na cestu chtěl poskytnout.
Minimalizaci věcí při cestování řeším dlouhodobě, pryč jsou ty časy kdy jsem do Austrálie letěl s patnáctikilovým batohem, Vietnam loni na podzim jsem dal jen s kabinovým zavazadlem, ale jet jen s malým batůžkem pod sedadlo byla premiéra. A upřímně? Naprosto skvělá zkušenost. Ta lehkost pohybu první a poslední den, kdy jsem byl bez motorky, byla skoro podezřelá. Nemusel jsem pořád řešit, aby se mi někde něco neztratilo, nebo mě nějaký nenechavý lapka o něco neoloupil, protože vlastně nebylo o co. Což je mimochodem dost osvobozující životní filozofie.
