Simsonem S51 a Čezetou 175 na Saharu

To, co pro nás začalo jako dětská záliba v motorkách, skončilo dobrodružstvím, na které nikdy nezapomeneme.

Jmenuju se Lukáš Dítě a společně se dvěma kamarády jsme se v létě 2025 vydali na cestu z Jaroměře až do Afriky – na Simsonu S51 a Čezetě 175 .

 Do kufrů jsme si zabalili více náhradních dílů a nářadí než oblečení a cesta mohla začít.

Cesta napříč Evropou

Na cestu jsme vyrazili 14. srpna 2025. Trasa vedla z Jaroměře přes Rakousko, Slovinsko, Itálii, Francii, Monako a Španělsko až na úplný jih Evropy – k Gibraltaru.

Už v Rakousku se ale ukázalo, že to nebude jen projížďka. Pepovi se začalo vydírat ložisko v zadním kole, takže se jeho motorka v zatáčkách nebezpečně vlnila. Cestou jsme pokořili několik horských průsmyků, včetně Mangartu ve Slovinsku (2 677 m) a legendární Passo dello Stelvio (2 758 m) s jeho nekonečnými 88 zatáčkami. Byl to zážitek – vůně benzínu, horský vzduch a pocit naprosté svobody.

Z Itálie jsme pokračovali podél moře přes Monako a Francouzskou riviéru, pak jsme překročili Pyreneje a zamířili na jih Španělska. k andaluskému městu Granada. Byli jsme ohromeni nejen majestátností hor, ale také kaskádou přehrad rozprostřených v okolí. Tyrkysově zbarvená voda, hluboká údolí a klikaté silnice kolem nádrží nám poskytly nezapomenutelné výhledy.

 Gibraltar – konec Evropy a začátek nového nápadu

Na Gibraltar jsme dorazili 1. září 2025. Po dvou týdnech v sedlech jsme poprvé spatřili Atlantik. Bylo to nádherné, ale jak jsme tak stáli na Rock of Gibraltar a koukali přes moře, někdo z nás řekl: „Hele, vždyť Afrika je hned tam! Pojeďme se tam podívat.“ Byl to spontánní nápad, ale jak to u nás bývá – když se něco řekne, tak se to udělá. Druhý den ráno jsme sedli na motorky, sjeli do Tarify a trajektem přejeli do marockého Tangeru.

Jakmile jsme se vylodili, ocitli jsme se v úplně jiném světě. Místo známých evropských značek a upravených silnic nás přivítal chaos – ale krásný chaos. Doprava tu funguje úplně jinak: lidé tu jezdí podle pocitu, ne podle značek. Na někoho by to mohlo působit nebezpečně, ale nás to neskutečně bavilo.

Hlavně nás ohromila pohostinnost místních lidí – a to hned při první poruše. Jirkovi se kvůli africkému terénu začala doslova rozpadat motorka. Upadla mu řadící paka , tak jsme zastavili, abychom to dali dohromady. Než jsme si stihli mezi sebou říct pár slov, kolem nás se seběhla hromada místních. Všichni byli ochotní pomoct – odvedli nás k jejich známému co bydlel hned za rohem a dělal svářeče. Nasadil si místo kukly sluneční brýle, místo kostry opřel mezi vrata a motorku železnou tyč , a začal svařovat. Kouřilo se, jiskřilo, ale – světe div se – fungovalo to! Za chvíli bylo vše zpátky na svém místě. Tohle byla ta pravá Afrika – spontánní, přátelská a plná života.

Pak jsme pokračovali dál, podél Atlantského oceánu, až jsme zamířili do pohoří Atlas. Krajina se měnila každým kilometrem – od zelených údolí plných palem a olivovníků až po pusté kamenité pláně, kde teploty šplhaly ke 40 °C. Motorky to ale zvládaly statečně. Sem tam jsme vyměnili svíčku nebo dotáhli šroubek, ale jinak šlapaly jako hodinky .

V malých berberských vesničkách jsme ochutnali tajine, pili mátový čaj a spali pod hvězdami. Když jsme dorazili k okraji Sahary, pochopili jsme, že jsme to fakt dokázali. Naše motorky Simson a Čezeta z osmdesátek stály na kraji největší pouště světa, obklopené dunami.

Domů jsme se vraceli autem. Motorky jsme museli částečně rozmontovat, aby se vešly na vozík za auto. Byl to trochu logistický oříšek – když jsme viděli, že se všechno opravdu vešlo, ani jsme tomu nemohli uvěřit. Cestou jsme potkali učitele z Česka, který cestoval po Španělsku na kole a neměl, jak ho dostat domů. Chtěli jsme udělat dobrý skutek, a tak jsme mu ho bez váhání naložili na náš přeložený vozík. Aby toho nebylo málo, ve Španělsku na benzínce jsme zahlédli stopaře z Nového Zélandu. Zastavili jsme a mysleli si, že s námi pojede jen k další pumpě. Když jsme mu ale řekli, že míříme až do Česka, jen se široce usmál a prohlásil, že jede s námi. Auto bylo velikosti Felicie, takže prostoru moc nebylo, ale alespoň jsme si měli s kým povídat.

Během návratu jsme přidali dalších 3 000 kilometrů po Evropě. Byla to skvělá zkušenost, plná dobrodružství a nečekaných setkání se skvělými lidmi – všem, kdo milují cestování to rozhodně doporučuju.

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE