Sen o Maroku

2. Probuzení do reality v Maroku

    Konečně AFRIKA. Pro mě je to poprvé a směsice pocitů stojí za to. Petr už tu byl kdysi před 20-ti lety autem. Asi první a neočekávaný dojem je, že Afrika je cítit, takže jí vnímá člověk opravdu všemi smysly. Nejdřív jsem to tipoval na místní udírnu, ale čím větší město = víc lidí, tím víc je cítit spáleniště. Ve vnitrozemí to pak bylo lepší, nebo jsem si možná zvykl, nebo tam nemají tolik odpadků ke spálení. Později jsme cítili v různých lokalitách i různé jiné vůně (a smrady).
    Kousek za hranicemi se rozloučíme s Jeffem, který míří na Tanger, a my jedeme na Tetouan. Docela výstavní město a první bankomat zde funguje i v neděli bez problémů. Kurs je cca 2,50 Kč/1 MAD - marocký dirham. Horší je to s orientací. Na čerpačce nemají mapy, obchody s knihami nevidno a v navigaci, která je na zdejších silnicích úplně mimo, mám jen nějakou základní free mapu Maroka. Ani druhý záložní Garmin na tom není lépe, takže zkouším mobil a IPhone boduje. GPS se chytá a offline mapy Be-on-road nás pak vedou skoro celou cestu po Maroku než mi zkolabuje nabíječka.
    Směřujeme přímo na jih přes pohoří Rif. Rychle se stmívá, tak hledáme nějaký plácek na přenocování. Lesy tu nejsou, jen nízký porost a vyprahlo. Po odbočení z hlavní asfaltové silnice sjedeme po prašné cestě do údolí, kde přes potok chybí most, který tu stavějí. Tři chlapi nám hned ukazují ať sjedeme až k nim na staveniště. Umí jen arabsky, tak jim posunky vysvětlujeme náš záměr přespat. Dva Arabové okamžitě vezmou lopatu s krumpáčem a začnou rovnat na staveništi plac pro stan a čistit ho od kamenů, které by mohly tlačit. Třetí nám asi vysvětluje, že je hlídač a bude tam s námi přes noc hlídat náklaďák, míchačku a stavební materiál. Ukazuje nám i svůj provizorní stan z armovacích drátů a igelitu, a dva hlídací psy, kteří na nás pořád štěkají. Přestanou až když jim zalepím tlamu sojovým sukem. Divný, ztichli a pro nášup si už nepřišli. Nocleh máme za chvilku připravený, dva chlapi odcházejí po setmění a hlídač nás zve na čaj. Oplácíme drobnými dárky, českými sušenkami a sójovým sukem. Konverzace nic moc, ale pak zabírá magická formule - "Pavel Nedvěd, Petr Čech". V Maroku milují fotbal. Fotbal hrají, fotbalu fandí a mají aktuální přehled. Ještě ochutnáme výborný arabský chléb a jdeme brzo spát. První noc pod africkými hvězdami a po třech dnech se konečně trochu vyspíme. Noc je chladná, ale spacák i s obsahem je zatím v pohodě a ráno nás probudí příjemně teplé slunce.      Rozloučíme se s hlídačem a kurs opět na jih. Pěknou kopcovitou krajinou přes Mokrisset a Zoumi se dostáváme k přehradě El Wahda. Zde stavíme v kavárně pod hrází. Je to dvougaráž s televizí a barovým pultem. Je skoro plno. Muži při pondělku usilovně debatují nebo koukají na fotbal v TV nebo hrají stolní hry. Ač kafe normálně nepiju, tak tady se z toho stává denní rituál - kafe, voda a cola. Kafe je malé, sladké a hodně silné. Podávají ho ve větší skleničce nebo šálku, aby se do něj dalo nalít mléko v poměru 1:1 až 1:2, což dělá tak polovina konzumentů. Na každém stole stojí kanystřík s vychlazenou (pramenitou?) vodou, který barman nosí z lednice. Máme k té vodě trochu nedůvěru, ale žízeň je veliká a naše zásoby z domácího kohoutku jsou na 0. Takže zde poprvé okusíme originální vychlazenou pramenitou marockou a co nevypijeme na místě přeléváme do našich prázdných petek.

   V přehradní nádrži se nedá koupat. Vstupy jsou uzavřené a hlídané. Prý to tam funguje jako zdroj pitné vody a pro rekreační rybolov VIP osob. Kus popojedeme podél přehrady a pak odbočíme do kopců abychom mohli sjet serpentinami do dnešního cíle - do starobylého města Fes. Plánujeme se někde levně ubytovat a navštívit centrum. Slunce akorát zapadlo, tak není moc času vybírat. Na totálně přeplněné tříproudové silnici kolem městských hradeb nás kontaktuje naháněč na mopedu a za jízdy nám slušnou angličtinou nabízí hotel, jídlo, průvodce... Nejdříve odmítáme a jedeme dál, ale Ahmed je vytrvalej, takže na další křižovatce se domluvíme a jedeme za ním. Sprchu si po pár dnech určitě zasloužíme. Za 50 E máme nocleh se snídaní přímo v centru v hotelu Riad s parádní orientální výzdobou, kde si připadáme jak v pohádce. 

Šeherezáda tu sice není, ale koupelna, postel, TV ano a nahoře na domě je krytá terasa, kde se podává jídlo a je tam rozhled na celou Medinu. Parkování motorek nám naháněč zajistil v centrální kryté parkovací hale za 2 E/noc mezi luxusními auty různých značek. Cesta z haly zpět do 1 km vzdáleného hotýlku proplétajíc se na jeho malém mopedu ve třech místními uličkami mezi kvantem lidí, zvířat a povozů byl dobrý adrenalin.  K večeři si dáme tajin s kuřecím a vyrážíme do centra. Hoteliér má obavy, aby se nám něco nestalo, a aby jsme trefili zpět, ale jinak nás ujišťuje, že na hlavních ulicích je bezpečno. A v ulicích to žije a do půlnoci jsou různé stánky a obchůdky v provozu.

   

 Ráno nám naháněč přivádí profesionálního průvodce. Starší kašlající jednoruký pán vypadá trochu jako Řek Zorba po 20-ti letech, ale šokuje nás výběrem možných jazyků - arabština, berberština je pro místní a nám nabízí francouzštinu, angličtinu, španělštinu, italštinu i němčinu. Rusky prý neumí. Volíme němčinu a připadá mi, že tu snad musel provádět i Rommela. Vede nás středem Mediny, ukáže nám spoustu zajímavostí, paláců, kobercárnu i poslední ševce a končíme ve světoznámé tradiční barvírně kůží. Je dobré si předem ujasnit rozsah prohlídky a cenu.

Po poledni vyzvedneme motorky z parkovací haly, zabalíme a vyrážíme opět na jih do lyžařských středisek v Atlasu. Cestou se vyfotíme s pasačkou koz a vjíždíme do Irfane. Luxusní horské středisko alpského stylu je čisté, výstavní až sterilní. Všude stojí policie a kontrolní stanoviště. Je tu sice hezky, bezpečno, ale proti Fesu je to jiná planeta. Tohle není Maroko. Pokračujeme dál do Azrou, kde Petr mění v 15.55 = 5 minut před zavíračkou  v bance 400 E za 4000 MAD.

 

Okoukneme zdejší trh a parádní cestou plnou serpentin vjíždíme do cedrového lesa. Zde si uděláme zastávku se svačinkou. Projíždějící řidič plně naloženého do kopce supícího Fiata Ducato nás upozorní na pramen, který si stáčí do kanystru i rovnou do krku. Voda je prý na 100 % pitná a vynikající, tak se necháme přemluvit a doplňujeme naše skromné zásoby. Potvrzuje nám to i opičák, který se sem přišel se dvěma opicemi také napojit. Vyfotíme je, necháme jim i zbytek svačiny a vyrážíme dál do kopců Atlasu. Na konci stoupání les končí a otvírá se před námi široká náhorní planina. Čekal jsem Alpy nebo Pyreneje a ona je to placka jako v Nevadě. Dlouhá rovinka, pár zatáček přes mírný kopeček a zase dlouhá rovinka. Po západu slunce stavíme stan kousek před Taddamoute v polopoušti. Petr poprvé vybaluje vařič a kuchtíme rizoto. Noční obloha je i přes svit měsíce plná hvězd.

    Ráno je dost kruté - zima. Jsme cca v 1600-1800 mnm a teplota kolem 5-6 st. Na tohle není můj spacák stavěnej a ještě před svítáním obíhám stan, abych se zahřál. Po snídani zabalíme a během hodiny je na sluníčku 30 st. Teď se zase totálně pečeme, takže rychle na motorky a "nevadskou pouští" dál na jih. Přehrada Hassan II u Mideltu je opět zavřená a ostře střežená, takže koupačka nebude. Za Mideltem je konečně pár zatáček a serpentin na nejvyšší bod našeho dnešního přejezdu Atlasu s krásnými výhledy. Pak už sjíždíme pomalu dolů k Er Rich přes pár dalších planin podél řeky Ziz až k tunelu Legionářů. O kousek dál při focení poloopuštěného města Achbaro potkáme nejdotěrnější a nejoraženější děti z celé cesty. Chtějí dirhamy, ale neštítí se šáhnout kamkoliv do kufrů a cokoliv ukrást. Nezbývá než rozhodit pár drobných a ujet. Cestou potkáváme další polorozpadlé mastaby, ale po předešlé zkušenosti si netroufáme nechat někde zaparkované motorky a prolézt si ruiny.

 

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE