Sen o Maroku

1. Jedeme do Afriky, jedeme do Maroka ...

    Cestu do Maroka jsme začali plánovat už v roce 2010, ale z různých důvodů jsme realizaci odsouvali,  až se konečně na podzim 2013 podařilo akci uskutečnit. Jedeme dva Petr (Žíla) - BMW GS 650 a Renda - Yamaha XT660Z Tenere. Máme jen 14 dní a tak po zkušenosti z Albánie (2011) volíme opět zrychlený přesun autem s motorkami na vleku, abychom neztráceli čas na evropských dálnicích.       Vyrážíme v pátek 11.10.2013 před západem slunce na nonstop přesun s plánovaným střídáním za volantem. Já dal po návratu z práce jen sprchu, ale Petr ve funkci proviantního náčelníka zařídil během dne výborné řízky i bábovku, takže start byl euforický. Výlet nám trochu kazí počasí. Cestou na jihozápad klesá teplota - K.Vary 8 st., Německo kolem 6 st. a slunná Francie se nekoná, neboť prší nebo leje a nad ránem je kolem 4 st. Trochu to pak zachraňuje odpolední Španělsko s příjemnými 12 st. Předpoklad byl, že bychom to mohli do sobotní půlnoci do španělské Malagy zvládnout, ale s vlekem to jde pomaleji. V sobotu večer jsme už hodně unavený a v noci za Madridem radši volíme dvouhodinový spánek než to někde vysypat. Malaga nás vítá v neděli ráno v 8 hod. Zde mám vytypované hlídané parkoviště za 3E/den. Sundat motorky a nabalit je nám trvá přes 3 hodiny. Před polednem konečně nasedáme na naše oře a míříme do Algicerazu. Cestou několikrát usneme za řidítky, takže po 50-ti km dopujeme na čerpačce kafe a colu. Nabízím Petrovi sójový suk, ale mlsoun prohlásí, že by muselo být opravdu nejhůř a musel by skoro chcípat, aby to vzal do pusy. (No vezu jich asi 30 kousků pro oba jako rychlý energetický doping, který se nepatlá.)

Udělám také první životní zkušenost s novou chlupatou gumou Mitas 09 Dakar a mám sto chutí to okamžitě přezout. Tenerka plave jako bych měl píchlé obě gumy. Přemlouvám se, že mám asi hodně naloženo a že ty špalky asi tak plavou normálně, ale v duchu si nedovedu představit, jak se s tím budu potýkat tisíce km. Snažím se rychle zapomenout na silniční gumy, které jsem ještě týden předtím hobloval na Fazeru, a po 120-ti km před naloděním na trajekt jsme už s Mitaskama celkem kamarádi.   

    Na lodi pokecáme s Angličanem Jeffem, který se na své VFR 800 vyjel povyrazit do Maroka. Jinak na lodi další motorky nejsou. Zamáváme Evropě, padne pár fotek s Gibraltarskou skálou v pozadí a za hodinku kotvíme ve španělské Ceutě.
    Hraniční přechod do Maroka není pro choleriky. Všude se čeká, pomalu posunuje, kontroluje, a všude se Vám místní sápači a naháněči snaží za bakšiš (20 E) poradit jak vyplnit vstupní formuláře do země. Celníci to v klidu sledují a dělají si svou práci svým tempem. Řekl bych ani rychle ani pomalu. My jsme si už i s Jeffem na trajektu vyplnili vstupní formulář pro osoby, takže přes první pás kontrol jsme se dostali všichni tři rychle i bez pomoci sápačů. Ale je v tom háček, že je potřeba vyplnit ještě formulář na vozidlo, který na trajektu k dispozici nebyl. Teď už jsme pro jednoho sápače jistá kořist. Petrovi sice přitom ztratí zelenou kartu, ale chytrej kluk - má naštěstí ještě jednu záložní kopii. Sápače odměníme každý 5 E, aby měly jeho děti v Africe co jíst, absolvujeme ještě dvě kontrolní stanoviště a jsme v Maroku.

 

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE