Na Fichtlovi do Maroka

NÁVRAT

Už je večer, když přistáváme k evropskému břehu. Jdu do Merkadony nakoupit zásoby, zatímco se fichtl stává terčem obdivu dvou Španělů. Jeden z nich byl novinář, trochu se vyptával a slíbil mi článek v místním internetovém denníku. Odkaz mi však neposlal a článek jsem nenašel.

Pro zpáteční cestu jsem měl stanoveno jen několik cílů. Město Rondu, nejvyšší pohoří Iberského poloostrova Sierra Nevada, poušť Tabernas a Barcelonu. Jedu přes nádherné pohoří Serranía de Ronda plné malebných, ve svazích zasazených vesniček. Samotné město Ronda předčilo má očekávání. Je postavené na vysoké skále s úžasným výhledem na okolní hory a rozdělené na dvě poloviny hlubokým kaňonem řeky Guadalevín. Ty spojuje známý most Puente Nuevo. Trochu jsem se prošel po centru, shlédl jednu z nejstarších býčích aren ve Španělsku, následně jsem se však pustil do praktičtější činnosti. Už v Maroku se mi strhnula matka sekundárního kolečka, tak jsem se snažil sehnat novou, leč marně. Sice se bez ní dá jet, ale dost trpí drážky náboje. Kousek za Rondou zahlédnu u silnice skálu s jeskyní. Po jejím prozkoumání neodolám možnosti v ní strávit noc. Skládá se ze dvou komnat spojených nízkým průlezem. Bylo tam i ohniště, úplný luxus.

Ráno zastavuji na benzíně pro vodu. Dávám se do řeči s dvojicí četníků a rutinně odpovídám na běžné otázky, jeden z nich se však začal vyptávat příliš.. prý kde nocuji a hlavně trval na odpovědi, kde jsem nocoval dnes. Možná viděli u jeskyně podezřelý, plachtou zakrytý předmět... bleskově vymýšlím lež o jakémsi kempu kdesi u Rondy a ukončuji konverzaci, než se začne vyptávat na detaily. Přírodním parkem Sierra de las Nieves projíždím do Malagy. Dalších 80 kilometrů si užívám jízdou podél „katalogového“ pobřeží, kam mnozí míří na vysněnou dovolenou. Já jenom profrčím a vydávám se na sever, směr Granada, odkud vede cesta do Sierra Nevady. Vybaven kartonem piva rozbaluji tábor u přehrady Embalse de Canales. Po delší době dávám koupel, peru prádlo a usínám dřív, než stačím dopít plechovku.

Probouzím se do nádherného dne, na krásném místě, se skvělým plánem – vystoupat hodně vysoko. Přes tři hodiny se můj nemocný fichtl škrábal do prudkých kopců, až jsme se po mnoha chladících pauzách ocitli v lyžařském středisku Pradollano, ve výšce 2500 mnm. Dál je bohužel vjezd zakázán, ačkoliv cesta vede téměř na vrchol La Velety, druhé nejvyšší hory Španělska. Pokračuji tedy pěšky a za dvě hodiny jsem tam, ve výšce 3396 mnm. Užívám si úžasný výhled, tak vysoko jsem poprvé v životě. Po návratu dolů jsem na fichtlu našel vzkaz s přáním šťastné cesty od skupinky Čechů, s nimiž jsem se minul, škoda. Taky jsem se dozvěděl, že tu nejsem na fichtlu prvné. Alespoň mi to tvrdil místní prodavač sendvičů, před rokem tu prý byl nějaký Čech na stejném stroji (Přiznejte se, kdo to byl ?). Sjíždím o pár set metrů níž na turistickou vyhlídku, vařim polivku a usínám s perfektním výhledem na Granadu.

Ráno mě čeká dlouhé klesání do Granady, kde navštěvuji slavný středověký komplex maurských paláců – Alhambru a katedrálu v centru.  Následně se napojuji na dálnici A-92, směr Almeria a poušť Tabernas, cestou však své plány přehodnocuji. Fichtlí výkon je zatím nejtragičtější z celého výletu.. do vemi lehkého stoupání musím řadit za jedna, z kopce při zařazené dvojce málem zpomaluji, padá jasné rozhodnutí. Co nejkratší a nejjednodušší cestou domu. Po menší údržbě, kdy jsem vyměnil vytahaný řetěz a vyladil zapalování se stav trochu zlepšil, přesto mířím na sever. Následující tři dny bez zbytečných zastávek jedu úchvatnou krajinou, převážně po hlavních tazích. Projíždím regiony Kastilie-La Mancha, Valencie, Aragon a Katalánsko, kde si namozřejmě nemohu odpustit zastávku v Barceloně.

Kousek před Barcelonou na mě kdosi mával z chodníku, abych zastavil. Jako by mi ho někdo seslal zhůry, Jordi, profestor techniky, fascinován fichtlem. Klasické otázky a prý jestli něco potřebuju. Stačilo se jen zmínit a o pár minut později jsem měl novou matku k sekundáru, kterou jsem tak marně sháněl po všech čertech. Nakonec se přikutálela sama.

Můj první cíl v Barceloně je olympijský stadion na kopci Mont Juic. Zběžně si prohlížím zpívající fontánu a palác umění, pak se však začíná smrákat. V parku si předem obhlížím místo na spaní, fichtla nechávám jak je a jdu na špacír rušným centrem. Kupuju lahev vína a po vzoru mnoha ostatních sedám na pláži, poslouchám moře a popíjím. Když se kolem páté budím rozvalený v písku, jdu se dospat do parku. Ráno si povinně fotím slavné Gaudího domy Casa Batllo a Casa Milá, na závěr zastávka u chrámu Sagrada Familia a mažu pryč. Do Barcelony se určitě někdy vrátím. Ten den jsem se dostal až za francouzské hranice.

Francii projíždím vnitrozemím, přes Francouzské středohoří směr Švýcarsko. Po několika týdnech se musím nasoukat do nepromoku. U Millau nastal zvrat, rozebral jsem válec, vyčistil píst a světe div se, při rozjezdu jsem málem spadl z fichtla jakou měl najednou sílu, asi mu prospívá čersvý vzduch z hor. Hned se do těch Alp těším o poznání víc. Po asi třech dnech cesty Francií se terén začíná vlnět.

Z Chambér jedu do Albertville a dál k italským hranicím, kde mě čeká první pass, Malý Bernard (Col du petit Saint-Bernard), který vyjíždím bez jediného zařazení jedničky. Při sjezdu do Itálie se mi v plné své kráse a velikosti ukazuje Mt. Blanc. Z města Aosta stoupám na Velký svatý Bernard (Col du Grand-Saint-Bernard), kde už jednička dostává pořádně zabrat. Mám v plánu někde na vrcholu přenocovat. Už se smráká, ale najít vhodné místo je téměř nemožné, vpravo sráz, vlevo prudká stráň. Stále jsem doufal, že se objeví idilická louka, kde postavím stan a ráno posnídám s výhledem do údolí. Najednou stojím na vrcholu u cedule, tma na krku.. a do toho přišli na kus řeči švýcarští manželé tvrdící, že severní stranu mají prochozenou a těžko tam nějaké místo najdu. Vzhledem k tomu, že mi opět nefungovalo přední světlo, nebyla pro mě situace moc příznivá. Dokud je ještě trochu světla, pokračuji v hledání. Po dvou serpertinách a přebrodění malého potůčku s asi centimetrem vody jsem na místě.  Rovná louka, dostatečně vzdálená od silnice s kýženým výhledem. Osamoceně tam stála malá kamenná bouda s cedulí SOS na dveřích, nedalo mi to, beru za kliku. A zůstal jsem v němém úžasu. Ocitám se v malé, plně vybavené sednici. Stůl s lavicemi, starý sporák, na něm hrnce a příbor. Za dveřmi bedna s dřevem na podpal. Chtělo by to sekyru, říkám si. Stačí zalovit mezi špalky a už jí držím. Nechyběly ani deky na přikrytí, čistý odpadkový koš s koštětem a lopatou. U okna se svatým obrázkem ležel na parapetu pytlík s čerstvou kávou. A na stěně nástěnka popsaná děkovnými vzkazy za útulné zázemí, které má pravděpodobně na starost nějaká církevní organizace. Připisuji svůj dík, rozdělávám oheň, ohřívám ravioly z konzervy, vařím si kafe a spokojeně usínám na měkých dekách.

Budím za podezřelého šumění... venku dost prší a já mám nepříjemné podezření. To se potvrzuje po vyhlédnutí ze dveří... malý potůček s průzračnou vodou, který jsem večer lehce překročil se zvětšil na čtyři metry široký potok valící se hnědé vody, místy sahající vysoko nad kotníky. Ale to se nějak vyřeší.. v klidu snídám, popíjím kafe, koukám okýnkem do údolí a užívám si pocit absolutního klidu. Až kolem poledne déšť trochu ustal. Ve skleničce na okně nechávám pár franků jako vděk a jde se do bosa. Přes potok přenáším zavazadla, pak se vracím pro fichtla, jenž brod zvládá bravurně. O pár zatáček níž byla ještě jedna bouda, jen ne tak dobře vybavená, zato byl na okně srdceryvný vzkaz španělského cyklisty, jehož zde přepadla silná bouře a tato bouda mu dost možná zachránila život. Nechci si představovat, jak by takové zařízení dopadlo v Čechách.

Jak se dostávám pod mraky, opět začíná vydatně pršet. Přestává až při výstupu na Furkapass, jenž je dnešním cílem. Vysokohorské kempování se mi zalíbilo, stavím si tedy ve výšce 2436 mnm stan. Ráno se ocitám v husté mlze. Stejně jako loni, mířím na návštěvu k tetě do Flawilu. Trávím u ní dvě noci. Krásně to vyšlo, celý následující den pršelo.

30.srpna se vydávám na zrychlený přesun Německem a zdolávám dosavadní rekord celé výpravy. Kempuji za Norimberkem s denním nájezdem 420 km. Nový rekord je převálcován hned druhý den – 450 km. Svůj výlet mám v plánu zakončit tam, kam vedla má první cesta na fichtlu. Odpoledne za doprovodu hejna německých Simsonistů, s nimiž jsem cestou splynul, přijíždím na krušnohorskou horu Fichtlberg. Tam mi přijeli naproti dva věrní jawablázni, v jejichž společnosti slavně překračuji  českou hranici. Chvátám za Lukášem do Klokočí u Turnova, kde pivem a grilovaným masem slavíme můj návrat. Slavili jsme velmi vydatně.

Píše se 1.září 2014. Po více než dvou měsících a najetých 11000 kilometrech s fichtlem úspěšně přistávám před svou garáží.

Zase po roce mohu prohlásit...
SLÁVA ZNAČCE
SLÁVA JAWĚ 50!!!

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE