Maroko: Marta, Ali Baba a zlobivá motorka

Cesta domů aneb motorka i počasí zase zlobí

Doplouváme do Algeciras. Je večer, venku tma a jsme už unavení. Ještě se vylodit a za 15 minut si dáme horkou sprchu. Ale co čert nechtěl, motorka zase nestartuje! Po předchozích zkušenostech už rovnou zkoušíme konektor u spojkového spínače. Kvedlání konektorem ani jeho rychlé očištění ale nepomáhá. Jsme na horní palubě a musíme nějak sjet dolů po kluzké rampě. Bez nastartované motorky si netroufáme sjíždět rampu spolu. Ondra opatrně sjíždí dolů, ale po pár metrech mu podjíždí přední kolo a plácá sebou i motorkou o rampu. Z toho pohledu mě málem kleplo a spolu s neméně vyděšenou posádkou trajektu spěcháme na pomoc. Naštěstí se nic nestalo. Utrpěl jenom blinkr a Ondrovo ego. V pěti lidech pomalu posouváme motorku dolů po rampě.

Motorku tlačíme z trajektu a zkoušíme ji nastartovat. V hlavách nám koluje myšlenka, že je skoro deset hodin večer a my po celém dnu budeme ještě tlačit motorku 5 kilometrů k hostelu a pak budeme volat odtah do Česka. Ty vole, to fakt chceš. Uplyne pár minut a motorka se najednou probere k životu a nastartuje. Jedeme rychle ven z přístavu a co nejrychleji k našemu hostelu, kdyby si to ta potvora zase chtěla rozmyslet… Zvládli jsme to.

Druhý den ráno se ani neoblékáme do motorkářských věcí a jdeme nejdřív k motorce zjišťovat, jestli nás vůbec odveze domů. Zase nestartuje. Improvizované přemostění spojkového spínače drátem nepomáhá. Spínačem to tedy není. Všímáme si ale, že se při každém zmáčknutí tlačítka startéru ozývá cvaknutí, ale samotný motor startéru se nehne a ani se o to nepokouší. Na rozebírání startéru nemáme nářadí. Zkoušíme zacloumat motorkou se zařazenou rychlostí. A je to! Startér už se točí. Víme jak si poradit. Domů to už nějak zvládneme.

Z Algeciras do Prahy jedeme 5 dnů. Cestou domů zažíváme to nejhnusnější počasí, které se dá srovnávat snad jenom s jízdou na motorce severním Norskem začátkem léta. Jako na Samotě u lesa − chčije a chčije. Místy teplota klesá až ke čtyřem stupňům Celsia. Přestávky děláme zhruba každou hodinu, večer dokonce i po půl hodině. Pokaždé se 20 minut klepeme u horkého čaje a čekáme, až aspoň trochu rozmrzneme. Cestou jsme nepotkali víc než pět motorek. Museli to být asi stejní blázni jako my. Kdo normální by jezdil v takovém počasí po dálnici na motorce.

Každý den končíme s rybníkem v botách. Zdálo se nám to už jako tradice, že poslední dvě hodiny před cílem schytáváme ten největší slejvák. Vždy jenom doufáme, že v hotelu bude spousta toaleťáku, kterým vycpeme mokré boty.

A co je ještě horší než schytat průtrž mračen dvě hodiny před cílem? Schytat ji hned po ránu. Hned potom, co si člověk oblékne mokré, studené a smradlavé ponožky. A před námi desetihodinová cesta. Francie nám zase dává zabrat... Cestou skoro pořád prší. Pokaždé, když na chvíli přestane a oblečení nám trochu proschne, tak hned přijde další slejvák a jsme zase mokři. Máme toho už plné zuby. 

Čtvrtého dne výjimečně neprší. Svítí sluníčko a je trochu tepleji. Ona je ta Francie vlastně docela hezká, když zrovna neprší. Kdyby ještě měli levnější benzín a nemuseli jsme tam řešit nefunkční motorku, tak bychom ji snad i milovali.

Poslední den na cestě. Říkáme si, že večer už se budeme hýčkat horkou vanou a horkým čajem na gauči. Ráno začíná dobře. Cítíme se rozmazlení suchými ponožkami a oblečením. Ten komfort nám ale bohužel dlouho nevydržel. Po půl hodině vjíždíme do deště a po chvíli jsme zase mokří. Zažíváme to vůbec nejhorší počasí za celou naši cestu. Chcanec, přes který místy není ani vidět. Podle předpovědi má skončit u Stuttgartu. Windy ta předpověď ale tentokrát moc nevychází. V hustém dešti jedeme skoro až k českým hranicím. Naštěstí jsme to ale všechno zvládli a dojeli v jednom (zmrzlém) kuse domů!

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE