Maroko: Marta, Ali Baba a zlobivá motorka

Vítejte v Maroku aneb motorkářské dobrodružství začíná

Kolem desáté hodiny ráno doplouváme do přístavu v Tanger Med. Mentálně jsme připraveni na čekání v dlouhé frontě a prudící celníky. Kupodivu vyřízení formalit jde dost rychle. Celník se nás ptá, jestli nemáme drona, něco k proclení a kam vlastně jedeme. Oproti plechovkářům, kteří vypadají, že snad stěhují celý barák, nás ani moc nešacuje.

První dojmy z Maroka jsou pozitivní. Jsme příjemně překvapeni docela klidným provozem a chováním řidičů tak, jak to známe z Evropy. Konečně je i natolik teplo, abychom si mohli vyndat termovložky z bundy a zahodit goretexové rukavice do kufru.

Tanger Med — Chefchaouen

Vyrážíme do Chefchaouenu — města známého tím, že domy v medíně (starém městě) jsou pomalované modrou barvou. Proto se právě Chefchaouenu přezdívá modré město. Údajně město vymalovali modře Židé, kteří utekli ze Španělska v patnáctém století. I když sem přijedete například jenom kvůli fotkám, které jste zahlédli někde na Instagramu, litovat určitě nebudete. Podle nás byl Chefchaouen jedním z nejhezčích marockých měst, které jsme navštívili. Půl dne trávíme procházkou starým městem a jeho úzkými a často i prudkými uličkami. Promenáduje se tady také spousta koček.

Po zkušenostech našich známých a kamarádů jsme měli trochu obavu, abychom v Maroku nemuseli řešit zažívací problémy. Abychom se lépe domluvili, naučila jsem se větu: "Puis-je avoir un médicament pour la diarrhée." Což volně přeloženo znamená: "Chtěla bych lék na průjem." Aspoň mi to tak přeložil Google Translator. Ono to ale s tou domluvou nebylo tak snadné. V Chefchaouenu jsme potřebovali v lékárně koupit náplasti a domluvili jsme se až poté, co jsme ukázali na obrázek náplasti na displeji telefonu. Přestože velká část Maročanů umí plynně francouzsky, v lékárně jsme s francouzštinou (ani žádným jiným cizím jazykem) nepochodili. Kdyby šlo o průjem, zbyla by nám asi jenom pantomima.

Většina turistů bydlí v medíně. My se centru chceme vyhnout a rezervujeme si nocleh v jednom hotelu asi 3 kilometry od centra. Měli jsme tam nejlepší mátový čaj za celou dobu v Maroku.

Chefchaouen — Fes

Z Chefchaouenu vyrážíme klidnou silnicí N13 a pak po N4 směrem do Fesu — nejstaršího a nejvýznamnějšího města v Maroku. Po cestě nás čeká první ochutnávka marocké krajiny. Uprostřed žlutých kopečků vidíme vodní nádrž Baragge Sidi Chahed, u které se na chvíli zastavujeme.

Do Fesu jsme ze začátku vůbec neplánovali jet, ale teď víme, že bychom udělali velkou chybu. Město rozhodně stojí za návštěvu a rádi bychom se tam jednou vrátili. Na Booking.com jsme našli ubytování hned u medíny — hotel Bab al Madina s velice nápomocným Muhammadem, který nás doprovodil do koželužny Chouara.

Zmíněná koželužna je největší v celém Fesu a do teď se tam v různých nádobách barví původním způsobem čtyři druhy kůže. Tento postup barvení se zde používá již od středověku a zdejší koželužny jsou díky tomu na seznamu UNESCO. Za vstup nic neplatíme. Před vchodem nám dali pár větviček máty, abychom zvládli ten zápach. Dozvídáme se, že se kůže nejdřív namáčí do holubího trusu, který se ve Fesu vykupuje za 9 EUR za kg! Teprve pak se namáčí do barev a nakonec se nechá uschnout na slunci. Skoro žádný zápach ale necítíme, protože zaměstnanci koželužny už mají po práci.

V každé koželužně je samozřejmě obchod s koženými výrobky, kam vás pak ochotně zavedou. Trik spočívá v tom, že za vstup sice nic neplatíte, ale pak vám nabízejí všechno možné i když nemáte o jejich výrobky zájem. A vy pak máte výčitky, že jste si nic nekoupili, přestože jste měli průvodce, který vás zdarma provedl, všechno vám ukázal a všechno vám poctivě vysvětlil a povyprávěl. Chytré, že?

V koželužně Chouara jsme se tomu ale naštěstí vyhnuli. Dokonce náš průvodce nechtěl ani spropitné. Pak se ale necháme nachytat na vstup zdarma do jiné, menší koželužny. Když jsme si tam nic nekoupili, tak nás kluk, který nás před tím na ulici odchytnul, vede ještě do obchodu svého strýce, který nabízí oleje a koření. Chceme už ale, aby nám dal pokoj, a tak kupujeme trochu skořice. Bohužel to ale, jak se zdá, nestači. Vede nás zase do jiného, samozřejmě také rodinného, obchodu s koberci. Dochází nám už ale trpělivost a oznamujeme mu, že chceme pokračovat sami. Kluk z toho není moc nadšený, ale dává nám konečně pokoj.

Medína je jedno velké tržiště (souk). Po obou stranách úzkých uliček se nabízí všechno možné od suvenýrů přes oblečení až po kravské hlavy. Rychlá chůze tam není možná. Můžeme jenom proudit s davem místních a turistů. Po cestě jsme zabloudili do jedné slepé uličky. Chceme se otočit a jít zpátky, ale odchytnul nás jeden místní klučina. Nabízí nám kávu. Zdvořile odmítáme. Kluk se ale nechce nechat odbýt a říká si o peníze. Znovu odmítáme. Kluk odsekl: "Fuck you!" a šel pryč. Setkali jsme se i s docela vtipnou situací, kdy místní ukazovali na Ondru a říkali: "Ali Baba!"

Fes — jezero Tislit

Další den jedeme po silnici N8 směrem k jezeru Tislit v pohoří Atlas. Cestou projíždíme městečkem Ifrane, které nás zaujalo svým evropským a moderním vzhledem. Později jsme zjistili, že Ifrane je známým letoviskem a zimním střediskem.

Abychom si ušetřili kus cesty, využíváme zkratku po vedlejší silnici P3124. Trochu máme obavu, aby to nebyl nějaký off-road. Naštěstí jsme si dělali starosti zbytečně. Na silnici je minimální provoz a je opravdu krásná. Dokonce z ní vidíme i první vrcholky hor. Po cestě k jezeru Tislit ještě několikrát zastavujeme kvůli focení horské krajiny. Pohled na samotné jezero ve večerním světle je dech beroucí.

Máme vytipovaný nocleh u jezera v Auberge Tislit. Ubytování je skromné, ale velkorysost a pohostinnost berberské majitelky je neocenitelná. Bohužel moje survivalová, šest let neoprášená francouzština nestačí na plynně mluvící Berberku. Když se druhý den loučíme, říkám jí, že lituji, že moje francouzština není moc dobrá, ale ona mě jenom obejme a říká, že to nevadí. Byl to skutečně asi nejhezčí a nejvíc autentický zážitek z celé cesty po Maroku.

Jezero Tislit — Todra — Merzouga

Loučíme se s jezerem Tislit a vydáváme se na cestu přes Atlas a Todru až do Merzougy. Pokračujeme po silnici R317 a následně po R703 směrem do Todry. Projížďka Atlasem je nezapomenutelná. Občas potkáme nějaké auto. Řidiči nás často zdraví krátkým zatroubením. Projíždíme malými, chudými, berberskými vesnicemi, ve kterých naše motorka budí pozornost místních, zejména dětí. Mladší děti nám většinou přátelsky mávají, zatímco ty starší nás zpravidla vítají zdviženým prostředníčkem a mezinárodním pozdravem: "Fuck you!" Občas po nás některý hajzlík hodil i šutr. Mířit ale naštěstí moc neumí.

Silnice je místy trochu rozbitá, hlavně ve vesnicích a vyschlých brodech, které se tady vyskytují docela často. Jinak si ale nemůžeme moc stěžovat. I ve dvou tisících metrech si užíváme jízdu po kvalitním asfaltu. Počasí nám přeje a my se kocháme pohledem na horskou krajinu. Je to i důvod k častým zastávkám na focení.

Soutěska Todra v nás zanechává smíšené pocity. Na jednu stranu je to malebné místo, které byste si neměli nechat ujít — skoro čtyřicetikilometrová cesta skrz vysoké skalní stěny patří určitě k těm zajímavějším v Maroku. Je to docela klidné místo s minimálním provozem až na posledních pár kilometrů, které jsou víc turistické. Na druhou stranu řeka Todra hodně ovlivňuje stav silnice. Její povrch je dost hrbatý a nerovný. Zkrátka vymletý od vody. V jedné díře málem necháváme přední kolo, když nás protijedoucí pickup vytlačil na krajnici.

Z Todry pokračujeme po silnici R702 směrem do Merzougy. Myslíme si, že cestou do pouště nás už nic zajímavého nepotká. Naše zadky se ale dožadují malé zastávky. Zastavujeme na krajnici asi 50 metrů před nějakou vesnicí. Nechceme moc budit pozornost a hlavně ale nechceme, aby nám zase někdo něco nabízel. Po pár vteřinách se ale stejně z ničeho nic začnou objevovat místní. Jeden z nich nám nabízí kávu a nocleh, což zdvořile odmítáme. Pak se začínají objevovat i děti. Tři malé slečny najednou stojí u motorky a zvědavě nás okukují. Mysleli jsme si, že po nás budou loudit peníze, my to odmítneme a naše seznamování skončí opět zdviženým prostředníčkem. Ale nic z toho se nestalo. Holky si chtějí prostě jenom popovídat. Procvičit si Francouzštinu. Tak si říkáme jak se kdo jmenuje, kolik je nám let a odkud jsme. Lekci zeměpisu doplňují vlaječky Polska a Česka, které máme vylepené na kufru. Byl to milý zážitek, na který rádi vzpomínáme.

Samotná Merzouga je dost turistická a budou vám tam nabízet jízdu na velbloudech a všemožné další zážitky. Po cestě k našemu ubytování se za námi rozjíždějí dva Hiluxy místních naháněčů turistů. Troubí na nás, ohrožují nás v jízdě a chtějí abychom zastavili. Jsou opravdu neodbytní. Určitě se na takový scénář připravte. Místní písečné duny a nádherný západu slunce v Erg Chebbi za to ale určitě stojí. Nocleh jsme si zařídili hned u pouště v Auberge Africa. Měli tam nejlepší tažín, jaký jsme měli za celou dobu v Maroku.

Merzouga — Dades — Ait ben Haddou

Nevýhodou toho, že jsme jeli až do Merzougy, bylo, že jsme se pak museli velký kus vracet. Čekal nás tedy dost dlouhý přesun. Ráno vyrážíme z Merzougy po silnicích N12 a N13. Obě silnice jsou rovné, bez jediné zatáčky a zdají se být nekonečné. Přesto se ale nenudíme, protože nás vedou krásnou a pro nás exotickou krajinou — polopouští. Následně využíváme malebnou zkratku přes hory po silnici R113 směrem na Tinerhir. Provoz je všude minimální a jízdu si opravdu užíváme.

Prvním cílem je soutěska Dades. K soutěsce vede silnice R704 — úzká cesta skrz malé, rušné vesnice. K tomu nejzajímavějšímu se dostáváme až po zhruba 45 minutách. Jízda po pouhých pár serpentinách patří k těm náročnějším. Přestože tak z fotek rozhodně nevypadá, silnice je velmi úzká a zároveň také docela prudká. Průjezd úzkými serpentinami pro nás není žádná sranda. Pokud budete v Maroku, rozhodně tuto soutěsku nevynechejte. Určitě stojí za to i přes to, že to zajímavé není hned k vidění. Ze soutěsky jedeme zpátky k silnici N10 a pokračujeme směrem do Ait Ben Haddou, kam dorážíme až večer.

Ait Ben Haddou — průsmyk Tizi n'Tichka — Marrákeš

Do Ait Ben Haddou jsme chtěli jet ze dvou důvodů. Jednak byla tato opevněná vesnice s hliněnými zdmi (ksar) zapsaná do seznamu UNESCO a pak se zde také natáčely scény ze slavného seriálu Hra o trůny. Vesnička si zahrála roli otrokářského města Yunkai.

Na prohlídku vesnice vyrážíme hned ráno, abychom se vyhnuli invazi asijských turistů. Ksar se sice tváří starobyle, ale doopravdy vzniknul až v 17. století. Nyní tam žije jenom pár rodin. Na prozkoumání vesničky nám bohatě stačí 3 hodiny. Vstup do areálu vesničky je zdarma a je možné se tam dostat přes most nebo zadními vraty přes vyschlé koryto řeky. Naproti Ait Ben Haddou se nachází malý kopeček, ze kterého je nejlepší výhled na celý ksar.

Z Ait Ben Haddou se vydáváme po silnici N9 přes průsmyk Tizi n'Tichka. Bohužel silnice N9 je hlavním tahem do Marrákeše a jízdu jsme si popravdě moc neužili. Cesta je místy opravovaná nebo rozšiřovaná, takže se na různých místech tvoří zácpy a ve vzduchu jsou mračna prachu. Navíc je tam také docela velký provoz. Samotný vrchol průsmyku Tizi n'Tichka (2 260 m n.m.) je spíš místem, kde místní turistům nabízí všechno možné a prodejci vás tam nenechají ani v klidu se pokochat horskou krajinou. Plusem je to, že silnice vede pohořím Atlas a co se týče výhledů, je dost zajímavá. Samozřejmě nechybí zatáčky.

Vrcholem zážitků tohoto dne je hledání ubytování v Marrákeši, které podle mapy na Booking.com má být hned u hlavní cesty, která vede podél medíny. Na uvedené adrese ale žádné ubytování nenacházíme. Zastavujeme na okraji cesty a s hrůzou pozorujeme nekonečný roj malých motorek a skútrů, které se všude kolem nás hemží v asijském stylu. Někdy dokonce i v protisměru.

Naše přítomnost vzbuzuje pozornost prodavače z trafiky, který nám nabízí, že nás zavede k našemu ubytování. Oba si myslíme, že jsme ten barák jenom o pár metrů přejeli. Ondra zůstává s motorkou a já jdu s prodavačem. Najednou vidím, že odbočuje do medíny. Jsme už dost daleko od hlavní cesty. Nejdřív odbočujeme vpravo, pak jdeme kousek rovně, pak vlevo a pak zase vpravo. Začínám mít obavy, kam mě ten Maročan vlastně vede. Po chvíli mě můj průvodce ale opravdu dovede k našemu ubytování. Majitel není doma a jeho manželka ani jeho hospodyně nemluví anglicky. Volají mu ale telefonem a domlouváme se, že nás vyzvedne u motorky a ukáže nám cestu k parkovišti. Podle Bookingu mělo být parkování hned u domu, ve skutečnosti bylo ale víc jak 200 metrů pěšky rušnými ulicemi. K motorce se vracím asi po 20 minutách.

A co dělal celou tu dobu Ondra? Zaparkoval motorku na opačné straně ulice, což mu zabralo dobrých pár minut, než si vybojoval prostor, aby vůbec mohl odbočit vlevo. Pak musel statečně odmítat hašiš, který mu nabízeli tři Maročani, a vysvětloval jim, že doopravdy nepotřebuje, aby ho někdo zavedl na ubytování. Mezitím mi stihnul napsat es-em-esku: "Kde jsi?" Místní kluci ale pořád nechápali, na koho tam Ondra vlastně čeká. Když mě zahlédli, jak se vracím, ptali se Ondry, jestli náhodou nejsem jeho sestra. Anglické slovíčko girlfriend jim nic neříkalo. Chtě-nechtě mě Ondra musel prohlásit za svou manželku. :)

Majitel ubytka Riad Abjaou nás zanedlouho vyzvednul. Motorku necháváme na hlídaném parkovišti a můžeme si dát konečně oraz. Podrobnější exkurzi města plánujeme až na druhý den.

Marrákeš — Essaouira

Dopoledne se couráme po medíně. Navštěvujeme pár míst, která se nám zdají být zajímavá. Doporučujeme například hlavní náměstí Jama El f'na a tradiční tržiště souk Semmarine. Kousek od náměstí se nachází největší mešita v Marrákeši — Kutubíja, která pochází z 12. století. Pokud nejste muslimové, na mešitu se budete moct podívat jenom z venku. Z placených atrakcí jsme se spontánně rozhodli podívat na Saadské hrobky a palác El Badi. Prohlídky nás ale moc neoslovily. Podruhé už bychom tam asi nešli.

Z Marrákeše se vydáváme po silnici R207 do letoviska As-Sawíra — Essaouira. Ze samotné Marrákeše ale není jednoduché se vymotat. Nejdřív jsme zjistili, že strejda na hlídaném parkovišti chce za naši motorku 4 EURa místo jednoho, které uvádělo naše ubytování. Zkoušíme se hádat, ale nemá to smysl. Platíme a připojujeme se do hektického městského provozu. Je sice vedro, ale i tak se asi víc potím z těch šílených řidičů kolem nás. Všechno zvládáme bez jediného škrábance.

Cestou do Essaouiry nás zastavují policajti. Nelíbí se jim naše rychlost. Jeli jsme prý o 20 km/h víc, než je dovoleno. Chtějí asi 300 MAD, nakonec to ale Ondra ukecal na 100. Můžeme frčet dál.

Ve městě trávíme jeden a půl dne. Chceme si dopřát trochu odpočinku, dát si něco jiného k jídlu než jenom tažín a taky bychom si rádi vyprali hadry. Nechceme se motat v úzkém centru s motorkou. Proto jsme se rozhodli pro skromný Hotel Borj Mogador asi 2 kilometry od centra.

Co zajímavého se dá vidět v Essaouiře? Letovisko leží u Atlantského oceánu, proto určitě doporučujeme vydat se na procházku po dlouhé písečné pláží. Uvidíte tam i hodně (kite) surfařů. Od oceánu hodně fouká a je to tak ideální místo pro milovníky tohoto sportu. Můžete se také vydat do medíny se zachovalými městskými hradbami, které jsou zapsané do seznamu UNESCO. Také tady se natáčely scény ze seriálu Hra o trůny. Essaouira si zahrála otrokářské město Astapor. Můžete si zajít i do rybářského přístavu, ale nejlépe s deštníkem. Je tam totiž spousta racků, jestli víte co tím myslím. :) Do města jezdí hodně cizinců, takže není problém si dát v restauraci i pivo nebo víno.

Essaouria — Casablanca

Předposlední den naší cesty po Maroku vyrážíme do Casablanky po silnici R301 a pak po poloprázdné dálnici A1. Čím blíž jsme Casablance, tím je provoz na silnici hustší a hustší a řidiči jezdí jak se jim zlíbí. O používání blinkrů nebo dodržování jízdy v pruzích se tady evidentně nikdo nesnaží. Místo na silnici si tady musí každý vybojovat. Jsme rádi, že náš hotel je asi 10 kilometrů od centra a nemusíme jet dál.

Z celé Casablanky nás vlastně zajímá jenom mešita Hassana II. — největší mešita v Africe a sedmá největší na světě. Její minaret je zároveň druhým nejvyšším na světě. Máme štěstí, že chvíli poté, co jsme přišli, se otevřela obrovská vrata mešity a můžeme alespoň nahlédnout dovnitř. Do centra a zpátky se vezeme taxíkem, což je sám o sobě velký zážitek. Jenom čekáme, kdy do někoho nabouráme, škrábneme nebo kdy někdo nabourá do nás. Za cestu do centra si řidič taxíku (bez taxametru) řekl o 50 Dirhamů. Zajímavé je, že při zpáteční cestě si jiný taxikář (s taxametrem) řekne za stejnou vzdálenost pouhých 17 Dirhamů, přestože oba jezdí pro stejnou společnost.

Casablanca — Tanger Med

Poslední den věnujeme přesunu do přístavu. Pokračujeme po dálnici A1 a pak po dálnici A4 do Tanger Med. Je to první a jediný den, kdy nám za celou cestu po Maroku trochu prší.

Jestli se někdy budete vracet do Evropy přes Tanger Med, dejte si pozor na jednoho šmelináře. Měli jsme na něj smůlu. Odchytil nás asi 200 metrů před skutečným vjezdem do přístavu. Měl na sobě výstražnou vestu a tvářil se jako zaměstnanec přístavu. Mával na nás abychom zastavili. Chtěl abychom mu ukázali lístky na trajekt. Řekl nám kudy máme jet a řekl si u toho o 50 Dirhamů. Měl v rukou naše lístky, takže jsme mu dali co chtěl. Lístky nám vrátil a jeli jsme dál. Až když jsme se blížili ke skutečnému vjezdu, tak nám došlo, že jsme se nechali tak blbě podvést. Jestli toho zmetka někdy potkáte, dejte mu pár facek i od nás.

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE