Maroko
Text: Radovan Jirků | Foto: Radovan Jirků | Zveřejněno: 27.10.2003 | Zobrazeno: 19 950x
Kapitoly článku
Nekonečné pláže a obrovské vlny - to je pobřeží Atlantiku
I když jedeme rozpálenou krajinou, je již cítit přítomnost blížícího se Atlantiku. Vjíždíme do Tiznitu, města působícího starodávným dojmem a přitom založeného teprve v roce 1882. Je zde jeden z největších a nejznámějších šperkařských souků a šperky nám nabízejí skoro na každém rohu. Z města vede nejkratší cesta k oceánu. A čím více se blížíme ke jeho břehům, tím pro nás s překvapením klesá teplota. Když dosáhneme pobřeží, je tady zima a k vysněné koupeli nás nic neláká. Tento pocit zimy ještě umocňuje mlha ležící nad vodou spolu se silným větrem . Už jsme si zvykli na teploty kolem 40°C a tak si oblékáme svetry a nevěřícně nahlížíme do mapy. Vždyť naproti jsou Kanárské ostrovy! Středoevropských příjemných 22 °C se nám najednou zná neskutečně málo. Podél rozeklaného pobřeží na jedné straně a Španělskými pevnostmi na okolních kopcích na straně druhé, pokračujeme do Sidi Ifni. Města které opustili Španělé teprve roku 1969 a tak vypadá hodně evropsky a moderně i když se již začíná pomalu rozpadat, protože místní si na opravy příliš nepotrpí.
Cestou do Guelmimu, tak zvané brány Sahary, pro nás třetí, projíždíme kolem malých zemědělských statků, kde se začínají objevovat tak zvaní modří muži. V Guelmimu na trhu mají modří muži prodávat velbloudy, ale je to již spíše fraška pro turisty, a proto zklamaně opouštíme město a míříme na Tan Tan u hranic Západní Sahary. Cesta je celkem nezajímavá. Z Tan Tanu vede cesta podél oceánu až do Dakhli a jedinou změnou po cestě ponurou kamenitou pouští jsou přechody barev pouště od hnědé po černou. Zpestřením jsou tu časté policejní kontroly. Cizince v Západní Sahaře Marocké úřady zrovna rádi nevidí. Ne zbytečně je v některých publikacích o Maroku nazývána tato oblast "Protektorát Západní Sahara". Původní záměr pokračovat až do Mauretánie nám rozmluvil německý motorkář jedoucím na KTM, který zde měl velké problémy. Prý tam není ani nic k vidění, jen samá poušť a zároveň nám nechtějí dát mauretánská víza obracíme se, a od toho okamžiku míříme jen na sever.
Naše původní předsevzetí projet všechny oázy cestou do Tafroute se vytrácí se stoupající teplotou, která bez problémů opět atakuje hranici 45 °C, a proto po prohlídce několika oáz pokračujeme dále již jen podél oceánu. Po prohlídce laguny Massa, největší domoviny ptactva v Maroku a výletního města Agadiru s jeho nádhernou písečnou pláží, zajíždíme do překrásné, palmami lemované rokle, tak zvaného rajského údolí. To je zakončeno vodopádem v Immouzeru. Vodopád je to prý nádherný, nevýhodou však je, že je většinu roku bez vody. Veškerá voda padne na zavlažování a vodopád místní pouštějí pouze několikrát v roce při slavnostech.
Čím dále jsme od Agadiru, tím více se vytrácí vliv turismu a objevují se jen osamocení surfaři u pláží mezi skalisky. Výška vln jim umožňuje dokonalé vyžití. Zastavujeme u Cap Rhir, jednoho z prvně postavených majáků v zemi, u kterého se shromažduje množství mořských ptáků. Cestou do Essaouiry sjíždíme k osamoceným rybářským vesnicím. Nepořádek uvnitř vesnic i na pobřeží je velký. Ale i tak mají tyto osady své osobité kouzlo jednoduchého a nespoutaného života. Kolem Essaouiry, nejpříjemnějšího přímořského letoviska v Maroku s nádhernými středověkými hradbami, se rozkládají jedny z největších pobřežních dun. Tyto duny se táhnou na kilometry daleko a jsou jen občas přerušeny skalisky vybíhajícími do moře.
Jak se přibližujeme k městu Safi, končí pláže a začínají továrny a strašný zápach. V tomto městě se zpracovává největší množství sardinek a právě ty jsou jedním z nejžádanějších vývozních artiklů. Ale ten smrad z nich! Když skončí továrny na sardinky objevují se dlouhé pásové dopravníky. Některé mají až 80km a dopravují fosfáty na výrobu hnojiv. Město je v podstatě pokračující továrna a památky se ztrácejí v jeho šedi. Zajímavostí je, že z tohoto města odplouval Thor Heyerdal se svými papyrovými loděmi Ra I a Ra II. V přístavu ale nenacházíme o tomto vyplutí žádnou připomínku. Asi to místním nepřipadá tak zajímavé. Co nejrychleji opouštíme toto území a zastavujeme až na plážích za městem, které nemají s tímto špinavým městem nic společného.
Podél nádherného pobřeží pokračujeme do Casablanky, dle filmů zde natočených, romantického města, které však s touto romantikou nemá mnoho společného. Město, které mělo v roce 1906 jen 20 tisíc obyvatel, je v současné době město s evropským centrem a s třemi a půl milionem obyvatel. Ti žijí hlavně chatrčových městech v okolí, v kterých vládne extrémní chudoba. Do tohoto města nechtěně zabloudíme a velmi urychleně ho opouštíme, je tam dost nebezpečno. Všechnu tuto chudobu se snaží zastínit obrovská mešita Hasana II. postavená v zátoce a tato mešita má prosklenou podlahou, 200 vysokým minaretem,odsouvací střechou a laserový paprskem ukazujícím směr na Mekku . Mešita je tak obrovská, že chrám ve Vatikánu by se v ní ztratil. Poprvé a taky naposled jedeme v Maroku po jediné placené dálnici směřující do Rabatu, hlavního města Maroka. Toto město s nádherným historickým centrem je spíše evropským městem s širokými bulváry a obrovskými nákupními středisky. To vše ve francouzském střihu. Z Rabatu jedeme celkem nezajímavými správními městy s názvy, které v překladu znamenají třeba Velký souk, Sobotní souk, atd. a dále až do Larache, u kterého se nachází jedno z nejstarších obydlených sídlišť v Maroku starověkého Lixusu. Vykopávky města jsou hned vedle hlavní silnice a prohlídka z návrší, kdy je možný rozhled na kilometry daleko, stojí za tu námahu. Právě zde se poprvé setkáváme s odkazem Herakla.V tomto městě měla být zahrada Hesperidek a v ní růst zlatá jablka, která měl Hérakles přinést.
Zastavujeme se na atlantské pláži, nazývané též Robinsonova pláž, s nádherným pískem střídaným malými jeskyněmi a rozhodujeme se zde přespat. V noci jsme však velmi nevybíravě vzbuzeni vojenskou hlídkou a pod namířenými samopaly se musíme legitimovat. Až do rána jsme pod dozorem vojáků. Teprve ráno zjišťujeme, že jsme si ustlali mezi státní hranicí a vojenským letištěm..Ale zase kdy se člověk vyspí tak bezpečně pod vojenskou hlídkou? Ráno přece jenom pláž opouštíme a navštěvujeme Herkulovu jeskyni se zvláštním mořským okem ve tvaru Afriky. Krásu této jeskyně, obývané již několik desítek tisíc let, kazí všudypřítomný nepořádek . Od jeskyně je to jen kousek na velmi známý mys Spartel, který je ale jen obyčejný maják na skále. Město Tanger, založené dle pověsti Herkulem, je městem, ve kterém je cítit minulá sláva. Ta se ale velmi rychle vytrácí. Snad kromě přístavu, druhém největším v zemi, který stále roste. Po opuštění města jedeme piniovými háji podél pobřeží za neskutečně silného bočního větru, který s námi pohazuje po sinici jak s kouskem papírku. Tak silný vítr zde je asi normální, protože okolní kopce jsou poseté větrnými elektrárnami. Skála Jbei Musa a Gibraltarská skála se nazývají Herkulovy pilíře a proto si jsou velmi podobné. Vypadají jako by se od sebe odtrhli, však je v tomto místě Evropa vzdálena jen 5 km a ztrácí se nám v mlžném oparu.
Opět stojíme na hranicích a procházíme malým odbavovacím kolečkem ve formě stání u okýnek a vyplňování formulářů. Ale ubíhá to nad očekávání rychle, sotva dvě hodiny. Po vjezdu do Ceuty rychle tankujeme a jedeme do přístavu,kde jsme prověřeni psy, zda nevezeme nějaké drogy, a naloďujeme se.Opouštíme Maroko zemi mnoha kontrastů a kultur. Je to zemně, kde se můžeme při zachování základních bezpečnostních pravidel cítit bezpečně a příjemně. Závěrem přidávám několik příkladů cen. Benzin, většinou bezolovnatý 95, kolem 30 Kč, voda balená 1,5l za 15 Kč, chlebová placka 3 Kč. Jídlo v restauraci o několika chodech od 60 Kč, ubytování v kempu pro dva a motorku od 50 Kč do maximálně 150 Kč.Prostě kromě benzinu všechno velmi levné, po smlouvání ještě levnější
K Atlantiku
I když jedeme rozpálenou krajinou, je již cítit přítomnost blížícího se Atlantiku. Vjíždíme do Tiznitu, města působícího starodávným dojmem a přitom založeného teprve v roce 1882. Je zde jeden z největších a nejznámějších šperkařských souků a šperky nám nabízejí skoro na každém rohu. Z města vede nejkratší cesta k oceánu. A čím více se blížíme ke jeho břehům, tím pro nás s překvapením klesá teplota. Když dosáhneme pobřeží, je tady zima a k vysněné koupeli nás nic neláká. Tento pocit zimy ještě umocňuje mlha ležící nad vodou spolu se silným větrem . Už jsme si zvykli na teploty kolem 40°C a tak si oblékáme svetry a nevěřícně nahlížíme do mapy. Vždyť naproti jsou Kanárské ostrovy! Středoevropských příjemných 22 °C se nám najednou zná neskutečně málo. Podél rozeklaného pobřeží na jedné straně a Španělskými pevnostmi na okolních kopcích na straně druhé, pokračujeme do Sidi Ifni. Města které opustili Španělé teprve roku 1969 a tak vypadá hodně evropsky a moderně i když se již začíná pomalu rozpadat, protože místní si na opravy příliš nepotrpí.
Směr Západní Sahara
Cestou do Guelmimu, tak zvané brány Sahary, pro nás třetí, projíždíme kolem malých zemědělských statků, kde se začínají objevovat tak zvaní modří muži. V Guelmimu na trhu mají modří muži prodávat velbloudy, ale je to již spíše fraška pro turisty, a proto zklamaně opouštíme město a míříme na Tan Tan u hranic Západní Sahary. Cesta je celkem nezajímavá. Z Tan Tanu vede cesta podél oceánu až do Dakhli a jedinou změnou po cestě ponurou kamenitou pouští jsou přechody barev pouště od hnědé po černou. Zpestřením jsou tu časté policejní kontroly. Cizince v Západní Sahaře Marocké úřady zrovna rádi nevidí. Ne zbytečně je v některých publikacích o Maroku nazývána tato oblast "Protektorát Západní Sahara". Původní záměr pokračovat až do Mauretánie nám rozmluvil německý motorkář jedoucím na KTM, který zde měl velké problémy. Prý tam není ani nic k vidění, jen samá poušť a zároveň nám nechtějí dát mauretánská víza obracíme se, a od toho okamžiku míříme jen na sever.
Pouští k Rajskému údolí
Naše původní předsevzetí projet všechny oázy cestou do Tafroute se vytrácí se stoupající teplotou, která bez problémů opět atakuje hranici 45 °C, a proto po prohlídce několika oáz pokračujeme dále již jen podél oceánu. Po prohlídce laguny Massa, největší domoviny ptactva v Maroku a výletního města Agadiru s jeho nádhernou písečnou pláží, zajíždíme do překrásné, palmami lemované rokle, tak zvaného rajského údolí. To je zakončeno vodopádem v Immouzeru. Vodopád je to prý nádherný, nevýhodou však je, že je většinu roku bez vody. Veškerá voda padne na zavlažování a vodopád místní pouštějí pouze několikrát v roce při slavnostech.
Surfařským Rájem
Čím dále jsme od Agadiru, tím více se vytrácí vliv turismu a objevují se jen osamocení surfaři u pláží mezi skalisky. Výška vln jim umožňuje dokonalé vyžití. Zastavujeme u Cap Rhir, jednoho z prvně postavených majáků v zemi, u kterého se shromažduje množství mořských ptáků. Cestou do Essaouiry sjíždíme k osamoceným rybářským vesnicím. Nepořádek uvnitř vesnic i na pobřeží je velký. Ale i tak mají tyto osady své osobité kouzlo jednoduchého a nespoutaného života. Kolem Essaouiry, nejpříjemnějšího přímořského letoviska v Maroku s nádhernými středověkými hradbami, se rozkládají jedny z největších pobřežních dun. Tyto duny se táhnou na kilometry daleko a jsou jen občas přerušeny skalisky vybíhajícími do moře.
Z pláže do továrny
Jak se přibližujeme k městu Safi, končí pláže a začínají továrny a strašný zápach. V tomto městě se zpracovává největší množství sardinek a právě ty jsou jedním z nejžádanějších vývozních artiklů. Ale ten smrad z nich! Když skončí továrny na sardinky objevují se dlouhé pásové dopravníky. Některé mají až 80km a dopravují fosfáty na výrobu hnojiv. Město je v podstatě pokračující továrna a památky se ztrácejí v jeho šedi. Zajímavostí je, že z tohoto města odplouval Thor Heyerdal se svými papyrovými loděmi Ra I a Ra II. V přístavu ale nenacházíme o tomto vyplutí žádnou připomínku. Asi to místním nepřipadá tak zajímavé. Co nejrychleji opouštíme toto území a zastavujeme až na plážích za městem, které nemají s tímto špinavým městem nic společného.
Casablanka, Rabat
Podél nádherného pobřeží pokračujeme do Casablanky, dle filmů zde natočených, romantického města, které však s touto romantikou nemá mnoho společného. Město, které mělo v roce 1906 jen 20 tisíc obyvatel, je v současné době město s evropským centrem a s třemi a půl milionem obyvatel. Ti žijí hlavně chatrčových městech v okolí, v kterých vládne extrémní chudoba. Do tohoto města nechtěně zabloudíme a velmi urychleně ho opouštíme, je tam dost nebezpečno. Všechnu tuto chudobu se snaží zastínit obrovská mešita Hasana II. postavená v zátoce a tato mešita má prosklenou podlahou, 200 vysokým minaretem,odsouvací střechou a laserový paprskem ukazujícím směr na Mekku . Mešita je tak obrovská, že chrám ve Vatikánu by se v ní ztratil. Poprvé a taky naposled jedeme v Maroku po jediné placené dálnici směřující do Rabatu, hlavního města Maroka. Toto město s nádherným historickým centrem je spíše evropským městem s širokými bulváry a obrovskými nákupními středisky. To vše ve francouzském střihu. Z Rabatu jedeme celkem nezajímavými správními městy s názvy, které v překladu znamenají třeba Velký souk, Sobotní souk, atd. a dále až do Larache, u kterého se nachází jedno z nejstarších obydlených sídlišť v Maroku starověkého Lixusu. Vykopávky města jsou hned vedle hlavní silnice a prohlídka z návrší, kdy je možný rozhled na kilometry daleko, stojí za tu námahu. Právě zde se poprvé setkáváme s odkazem Herakla.V tomto městě měla být zahrada Hesperidek a v ní růst zlatá jablka, která měl Hérakles přinést.
Ve stínu Herkula
Zastavujeme se na atlantské pláži, nazývané též Robinsonova pláž, s nádherným pískem střídaným malými jeskyněmi a rozhodujeme se zde přespat. V noci jsme však velmi nevybíravě vzbuzeni vojenskou hlídkou a pod namířenými samopaly se musíme legitimovat. Až do rána jsme pod dozorem vojáků. Teprve ráno zjišťujeme, že jsme si ustlali mezi státní hranicí a vojenským letištěm..Ale zase kdy se člověk vyspí tak bezpečně pod vojenskou hlídkou? Ráno přece jenom pláž opouštíme a navštěvujeme Herkulovu jeskyni se zvláštním mořským okem ve tvaru Afriky. Krásu této jeskyně, obývané již několik desítek tisíc let, kazí všudypřítomný nepořádek . Od jeskyně je to jen kousek na velmi známý mys Spartel, který je ale jen obyčejný maják na skále. Město Tanger, založené dle pověsti Herkulem, je městem, ve kterém je cítit minulá sláva. Ta se ale velmi rychle vytrácí. Snad kromě přístavu, druhém největším v zemi, který stále roste. Po opuštění města jedeme piniovými háji podél pobřeží za neskutečně silného bočního větru, který s námi pohazuje po sinici jak s kouskem papírku. Tak silný vítr zde je asi normální, protože okolní kopce jsou poseté větrnými elektrárnami. Skála Jbei Musa a Gibraltarská skála se nazývají Herkulovy pilíře a proto si jsou velmi podobné. Vypadají jako by se od sebe odtrhli, však je v tomto místě Evropa vzdálena jen 5 km a ztrácí se nám v mlžném oparu.
Opět do Evropy
Opět stojíme na hranicích a procházíme malým odbavovacím kolečkem ve formě stání u okýnek a vyplňování formulářů. Ale ubíhá to nad očekávání rychle, sotva dvě hodiny. Po vjezdu do Ceuty rychle tankujeme a jedeme do přístavu,kde jsme prověřeni psy, zda nevezeme nějaké drogy, a naloďujeme se.Opouštíme Maroko zemi mnoha kontrastů a kultur. Je to zemně, kde se můžeme při zachování základních bezpečnostních pravidel cítit bezpečně a příjemně. Závěrem přidávám několik příkladů cen. Benzin, většinou bezolovnatý 95, kolem 30 Kč, voda balená 1,5l za 15 Kč, chlebová placka 3 Kč. Jídlo v restauraci o několika chodech od 60 Kč, ubytování v kempu pro dva a motorku od 50 Kč do maximálně 150 Kč.Prostě kromě benzinu všechno velmi levné, po smlouvání ještě levnější
Informace o redaktorovi
Kapitoly článku
Jak se Vám líbil tento článek?
Motokatalog.cz