reline_unor



Maroko

Kapitoly článku

Sahara a její brány


Když stojíme uprostřed pustiny, které se říká poušť, okolní krajina na nás působí ohromujícím úchvatným dojmem a člověk si připadá malý a nicotný.

Směr poušť


Přes neutěšenou pouštní oblast za Col du Zad míříme k pouštnímu horskému městu Midelt a v dáli za námi se ztrácí vrcholky Středního Atlasu. Před námi se objevují daleko vyšší vrcholky Vysokého Atlasu. Krajina je protkána průrvami po nedávných přívalových deštích a silnice jde v přímém směru do dáli.
Midelt je tvořen v podstatě jen jednou ulicí s několika kavárnami a malým soukem, ale je centrem okolního kraje. Budovy s malými okénky jsou přizpůsobeny zdejšímu mikroklimatu, které se zde pohybuje v extrémech. V zimně zde teplota klesá hluboko pod nulu a v létě je zde nesnesitelné vedro. Je to pravda, sami se o tom přesvědčujeme. Po průjezdu Mideltem stále stoupáme a míříme do průsmyku Velbloudice, kde začíná být silnice opravdu špatná. Po průjezdu průsmykem se začínají objevovat první nefalšované ksary - opevněné vesnice. Osady značené na mapě pomalu jako velkoměsta s názvy jako Nzala jsou v porovnání s Evropou jen samoty s prašným středem a několika malými obchody a kavárnami, kde dokupujeme vodu a dáváme si vynikající mátový čaj. Zvláště v těchto vesničkách je za skutečně mizivou cenu a to nás přitom náležitě natáhli.

Soutěska Ziz


Projíždíme krajinou s červenými ksary a míříme k tunelu Legionářů, jedinému tunelu v Maroku. Postavili ho zde Francouzi v roce 1930 a dodnes ho stráží několik ospalých vojáků. Po průjezdu tunelem vstupujeme do soutěsky řeky Ziz , do ohromného, po tisíciletí vymílaného průseku ve skalách Atlasu. Při jejím projíždění je výhled na červené skály přerušován nádherně zelenými oázami na pozadí ohromných ksarů. Soutěska působí ohromujícím dojmem, zvláště v zapadajícím slunci. Na jejím konci se najednou objevuje obrovská přehradní nádrž. Její tmavě modrá voda působí velice kontrastně k vyprahlé krajině.
Po velmi pozdním průjezdu El Rachidie zajíždíme do kempu v oáze. Jinde se tu prostě spát nedá a taky se rádi vykoupeme. Studená voda z vrtu, pod dni, kdy je až 45 °C je něco nádherného!

Písečné duny Erg Chebbi


Zpět údolím řeky Ziz míříme do Erfoudu - takzvané "brány Sahary". Pro nás brány první. Po příjezdu do města zastavujeme u hotelu obleženého terénními speciály a prohlížíme si přípravu na rallye. Drze nás před hotelem zastavuje průvodce s terénním autem a nabízí nám odvoz k dunám - nám s motorkou, srandista. Odbočujeme k dunám po zpevněné cestě, která však záhy končí a začíná nefalšovaná pouštní pista s jemnými, až 15 cm vysokými vlnkami a občasnými písečnými závějemi, do kterých když vjedeme, tak jako kdyby nám někdo ukradl přední kolo. A hned ležíme. S přetíženou motorkou to skutečně nejde. Při dalších závějích musí moje drahá polovička sesednout a jít pěšky. Když dojedeme k 150m vysokým dunám Erg Chebi, vidíme poušt tak jak jsme si ji představovali. Písek a duny. Vyjet na ně však nemáme šanci. Škoda, že je to jen takový malý kousek, ale i tak je to nádherné. Při cestě zpět zjišťujeme, že na poušti kde se křižuje několik pist, které se různě zbíhají a rozbíhají. Není problém zde zabloudit a i když jedeme po pistě jen 120km, tak si nejsme jisti, zda jedeme správně. Hlouběji v poušti to musí být s orientací podstatně horší. Zpátky do Erfoudu přijedeme kolem poledního kdy teplota ve stínu se opět blíží 45 °C. Zastavujeme proto u kavárny a dáváme si mátový čaj a čekáme navečer, teď se nedá jet. K večeru odjíždíme do Risami, malé vesnice na kraji pouště. Čtvrtina vesnice stále žije v jednom obrovském ksaru a vypadá to zde jako v 17. století. Jedna z největších pamětihodností města Sijilmassa z 6. století není k zhlédnutí, protože její rozvaliny jsou skryty navátým pískem a tak se obracíme a míříme po takzvané turistické trase přes Tinerhir do Quarzazate. Cestou k soutěskám a ksarům Z Erfoudu jedeme zavátou silnicí podél množství malých sopek, které jsou hustě rozesety podél cesty. Z pouště fouká neskutečně horký vítr měnící se krátce v pouštní písečnou bouři - alespoň pro nás. Pro místní je to jen takový malý vánek, takže skutečnou písečnou bouři nechceme zažít. Když se blížíme k Pohoří Jbel Sarhro začínají se zvedat malá písečná tornáda, asi tak o průměru 20-30 m která dotvářejí úhvatnou scenérii pustiny. Samotné pohoří je jedno s nejopuštěnějších v Maroku a cesty vzhůru jsou velmi vzácné a dosti špatné. Proto je většina pohoří dostupná pouze pěšky.
Odbočujeme z "hlavní silnice" a míříme k soutěsce Todra. Soutěska Todra je úzká průrva, až 300m vysokých kolmých skal, kde dole teče říčka a vedle ní se klikatí velmi špatná pista, po které jedeme a několikrát se brodíme přes řeku. Soutěska je nádherná hlavně svou opuštěností. Je ale vidět, že se to za čas změní. Je až příliš známá a tak tu začíná vyrůstat nová silnice, okolo ní hotely a další "vymoženosti "západního světa. Tímto však ztratí své kouzlo nádherné nespoutané přírody a opuštěnosti.
Protože přímá cesta ze soutěsky Todra do soutěsky Dádes je pro nás nesjízdná, obracíme se a do této soutěsky míříme druhou sjízdnější trasou. Soutěska Dádes obrovská a nádherná, ale Todra je úchvatnější. Při průjezdu městy M´Gouna a Skoura se mnohokrát zastavujeme u velkých a většinou zachovalých ksarů, ve kterých stále žijí lidé. Některé z nich jsou ale již delší dobu opuštěné a začínají se rozpadat. A právě na nich je krásně vidět způsob stavby. Tyto stavby jsou doslova uplácané z hlíny, kamínků a slámy a jsou velmi náchylné na déšť. A tak je po každém dešti třeba drobná oprava. Naštěstí tu skoro neprší. Projíždíme kolem jezera před Quanzazatea lákajícího ke koupeli a míříme do tohoto správního města, ve kterém je vedro normálním jevem. Samotné město se nám moc nelíbí, možná je to tím vedrem, a proto míříme do oáz u řeky Dráá.

Údolí řeky Dráá


Jakmile vyjedeme z města, začíná se krajina rychle měnit v rozeklanou černou pustinu s množstvím stolových hor a hlubokých údolí, pokrytou ostrým kamením, po které nejde v žádném případě jet a musíme se držet jen zpevněné cesty. Palmárie podél řeky Dráá začíná ihned za Agdz a jeho horou, vypadající jak z kýčovitého plakátu, a nepřetržitě se táhne až do Zagory.
Právě je čas sklizně a ta vypadá jak u nás před pár staletími. Seče se srpy, mlátí cepy na návsi a zrno se odděluje od plev vyhazováním do větru. Život zde asi není žádná sranda. Po příjezdu do Zagory si potřebujeme odpočinout, a tak navštěvujeme místní kemp s bazénem. Je to nádhera se uprostřed pouště koupat.

K druhé bráně pouště


Moje drahá polovička je z vedra celá zničená a tak stavíme stan a já s odlehčenou motorkou jedu sám k dunám za Tamegrout, které však nejsou tak velkolepé jako Erg Chebi, od kterých je to jen kousek do Mhamidu, druhé bráně pouště. Silnice je jen úzký asfaltem pokrytý pruh pouště s nepříjemnými krajnicemi, která je místy zavátá pískem. Samotným pískem zavátý Mhamid je úplný konec cesty, dál je jen nekonečná poušť. Jízda v noci zpět do Zagory je o život, protože na černém pozadí se nesvítící auta a oslí povozy úplně ztrácejí a prudký sjezd do písku při úhybném manévru, kdy protijedoucí nemají nejmenší snahu uhnout, není nic příjemného. Po prohlídce Zagory a nutné fotografii u cedule 52 dní do Tymbuktu vyjíždíme zpět údolím řeky Dráá.

Informace o redaktorovi

Radovan Jirků - (Odebírat články autora)

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE

Kapitoly článku

Jak se Vám líbil tento článek?
Hodnocení (2x):


TOPlist