Makedonie, Albánie, Řecko a zpět

...aneb rok se s rokem sešel a s parťákem Vítkem jsme se vydali na další cestu. Jak napovídá název cestopisu (Ivan Mládek promine), tentokrát jsme to pojali jako okružní výlet jižním Balkánem. Motorky jsme dopravili osvědčeným způsobem (v dodávce) do srbského Niše a dále už jsme pokračovali po ose.

Poté, co jsme se v únoru krátce dohadovali, v jakém termínu vlastně pojedeme (chvíli to taky vypadalo, že nepojedeme vůbec), byl naplánován odjezd na 2.6.2016. Nakonec jsme odjeli, kvůli Vítkovým pracovním povinnostem, až 3.6.2016 v poledne. Cesta do Niše vede téměř stále po dálnicích a zdržení tedy nastalo pouze při placení mýtného, kupování dálničních známek a vinět (letos bez trapasů). Těsně po půlnoci 4.6. jsme tedy dorazili do hotelu Nišky Cvet přímo na nábřeží řeky Nišava. Na nábřeží probíhalo tradiční balkánské korzo a tak jsme zašli ještě na jedno uklidňující pivko.

 

Zprovoznit motorky byla ráno otázka chvíle a pak už jen pádíme směrem k makedonským hranicím. Snažili jsme se vyhýbat dálnicím (byť hraniční přechod Kumanovo je pouze po dálnici), proto jsme záhy odbočili na Leskovac, za kterým následoval první přejezd hor po silnici 227. Byla to balkánská klasika - v údolí dobrý asfalt, pak serpentiny do hor, asfalt mizí a začíná šotolina a následně i trochu bahna, jak jsme se blížili k sedlu. Na druhé straně totéž, jen v obráceném pořadí.

 

Ve městě Vranje jsme na pumpě podarovali místního psíka a pak už jenom přesun nížinou až k hranicím. Přechod hranic proběhl bez problémů - jsme v Makedonii! V městě Katlonovo sjíždíme z dálnice a vydáváme se silnicí R1102 do hor. Silnice je úzká asfaltka, která se nekonečně motá pustými horami a střídavě se přibližuje k jednomu či druhému směru dálnice - ta je tu totiž rozdělena a každý směr vede jinudy, někdy i pár km od sebe. Jestli tohle byla kdysi hlavní cesta ze Skopje do Řecka, tak potěš... Dojíždíme do města Veleš, kde tankujeme - stále bez místní měny a karty tu moc neberou. Naštěstí euro funguje jako zaklínadlo a ani kurz nebyl nijak tragický. Sjíždíme z „hlavní“ na silnici R1312, která by nás měla přes hory dovést až do města Prilep, cíle dnešní cesty. Zpočátku jedeme malebnou krajinou s méně malebnými městy, až přijíždíme před město Pomenovo, kde končí asfalt a začíná nejprve písečná šotolina v údolí podél potoka a následně kamenitý přejezd hor. Cesta vede totální pustinou a v horách je spousta utažených vraceček, vylepšených občasným hlubokým pískem. Pro ty, kdo umí driftovat, by to asi byla skvělá zábava, ale pro nás to byla celkem dřina.

 

Potkali jsem cestou asi 3 žigulíky s místními cikány - auta bez značek, totálně oholená a vždy bez víka zadního kufru. Jak jsme pak zjistili v sedle, sváželi tím dřevo z hor na obě strany údolí.  Za sedlem se nebe začalo zatahovat a do Prilepu jsme dojeli totálně promočení - stačilo pět minut a bylo by to vše v suchu. V dešti mi to příliš nebrzdilo - jemný prach z cesty vytvořil na discích pěkný klouzek, nic příjemného.

 

Paní v recepci hotelu Salida byla evidentně nadšená, kdože jí to přišel na byt. Vyrazili jsme do města, které se jevilo poměrně moderně a hlavně tu byl bankomat. Zjistili jsme, že si zdejší potrpí na sochy a busty - v centru byly téměř na každém kroku, vč. nezbytného Alexandra Makedonského. Bohužel, zase jsme se trefili do období ramadánu, takže večeře v převážně muslimském centru neklapla. Naštěstí byla v okolí hotelu křesťanská část a cestou zpátky jsme si dali první pljeskavicu s místním, celkem dobrým, pivem.

Ujeto cca 300 km, z toho asi 30 km mimo asfalt.

Druhý den máme v plánu přejezd do Řecka, prakticky stále po asfaltu a po hlavnějších cestách. Ráno si ještě děláme zajížďku do klášterního komplexu Treskavec. Dle průvodce by to měla být jakási „makedonská Meteora“, což podle mne není ani náhodou. Cesta ke klášteru má snad sto vraceček a po kvalitním asfaltu to byla zábava, ale okolí kláštera a výhledy do údolí byly větším zážitkem než vlastní stavby. Snad to ocenili i ti cyklisté, které jsme v tom vedru míjeli cestou dolů. Klášterní budovy navíc procházejí totální rekonstrukcí a není tedy toho moc k vidění.

 Interiér kostela, jako ostatně u většiny pravoslavných kostelů, které jsem zatím viděl, je tmavě vymalovaný (možná očouzený od svíček) a málo osvětlený. Všude je blyštivá výzdoba, ale lavice jsou dost strohé. Vzhledem k rozkopané podlaze musíme koukat spíše pod nohy, proto nás u vstupu překvapí sedící mnich, který se nás anglicky ptá, odkud jsem přijeli. Česko (nikoliv Československo) zná!

Jedem tedy zpátky na Prilep a u města Bitola překračujeme hranice do Řecka. Zde nás trochu zmate nově otevřená dálnice, na kterou omylem najíždíme a dostaneme se z ní až u města Veve, odkud už dále pokračuje po plánované silnic E02 směr Edessa. Ta vede poměrně pustou krajinou pořád nahoru a dolů, moc mě tento úsek nezaujal. Před Edessou odbočujeme směr Mesimeri a pokračujeme úmornou úzkou asfaltkou přes hory a hlavně přes malá městečka. Průjezd těmito městečky či vesnicemi je totálně nepřehledný, nijak neznačený a nebýt navigace, tak se tam pěkně zamotáme. Před městem Naoussa mi při brzdění před zatáčkou klouzne na mokrém asfaltu přední kolo a já pokračuji (kolama dolů) ven z cesty. Naštěstí tam bylo rozšíření a stačím to ubrzdit před potokem na štěrku. Auta v protisměru jsem si všimnul až v okamžiku, kdy na mne zatroubilo a projelo mi pár centimetrů za kufrem. Prostě klika, ale moc to na pohodě nepřidá. Celou cestu se sbírají mraky a v Naousse se to konečně spustí - přichází pěkný liják, který se valí přímo do hor, kam máme jet. Asfalt začne hned klouzat i při chůzi a tak volíme objezd hor po dálnici. Byla to po celém dlouhém dnu nepopsatelná otrava a dost vyřízení dojíždíme do města Leptokarya na pobřeží Egejského moře. Zde se v hotelu Ifigenia nejdříve uvedeme tím, že měníme pokoj a následně vyrážíme na obchůzku. Je to ale typický letní resort a k vidění tu kromě moře a hotelů nic není. Moře navíc nebylo úplně teplé a čisté, takže brzo končíme v restauraci a následně v hotelu. Venku se spustilo boží dopuštění, takové proudy vody jsem už dlouho neviděl - skvělá vyhlídka na zítřejší výlet kolem hory Olymp. Nakonec si večer vylepšujeme objednávkou Metaxy až na pokoj a bojem s komáry.

Najeto cca 360 km.

Ráno (třetí den výletu) už není po dešti ani památky a pere slunce. Vyrážíme směr Olymp - nahoru po oficiální asfaltové cestě, která končí pod horou na začátku treku na vrchol. Cestou jsem nějak zapomněl zastavit u mýtnice, takže to máme zdarma. Nahoře obracíme a v městě Litochoro odbočujeme na nezpevněnou cestu po úbočí hory. Cesta je ze začátku hezká šotolinka s několika zpevněnými brody, až ke konci je to horší a střídá se šotolina s většími kameny. Na jednom z brodů jsem si, bohužel, dokázal ustlat (vše mám krásně natočené na kameru) a následně řešíme opravu kufrů (kamenem) a blinkru (americkou páskou). Naštěstí nic vážného a jedeme dál.

Pod horou se napojujeme na cestu směr Ellasona. Výjezd do sedla byl parádní - kvalitní asfalt, široké a dobře tvarované vracečky a řazení 1-2-3 a zpět. Navíc se k nám od Olympu valila černá stěna a to byl další důvod, proč spěchat. Pokračujeme zvlněnou krajinou směrem na Meteoru. Cesta rychle ubíhá a je to zábava - daleké výhledy, kvalitní cesta a minimální provoz. Příjezd k Meteoře od severovýchodu má svoje kouzlo - sjíždíme ke klášterům shora a máme je jak na dlani. Musím uznat, že vidět je stálo za tu cestu a je to skutečně působivé. Dole u klášterů je to už klasický turistický průmysl, ale nahoře nebylo nic než jenom my a kozy.

Z Meteory je to už jenom přesun do města Metsovo. Zpočátku nudná cesta údolím řeky se za chvíli začíná zvedat do hor a pak už člověk neví, kam koukat dřív - jestli na cestu nebo na ty skvělé výhledy všude kolem. Tahle část cesty byla asi nejlepší z celého Řecka. Za městem Panagia nás ukazatele směřují na nově otevřenou dálnici namísto původní horské cesty E06. No, projíždíme zákaz vjezdu a pokračujeme dle původního plánu do hor. Tato původně hlavní cesta působila jako cesta duchů - v asfaltu už místy roste tráva, z ukazatelů se loupe barva a občas chybí nějaké svodidlo. Přízračně působila budova údržby - všechna ta obří vrata otevřená, vymlácená okna... Nepůsobilo to moc dobrým dojmem, navíc když před sedlem kolem 1600 m n. m. byla cedule, varující před silným bočním větrem a oznamující, že vjezd je na vlastní nebezpečí. Nicméně jsme dorazili do hotelu Bitouni v Metsovu, kde nás ubytovala snad osmdesátiletá paní. Metsovo je jednoznačně orientováno na zimní turismus, takže v létě tam „chcípl pes“. Po obr-večeři jdeme brzo spát, zítra nás čeká přejezd NP Pindos.

Najeto cca 300 km, z toho 30 km mimo cesty.

Ráno vyrážíme celkem brzo a v horách je ještě zima. Z hřebene nad Metsovem odbočujeme k jezeru Aoos a dále po „bělce“ do hor. Cesta je sice asfaltová, ale úzká, ukroucená a v dost bídném stavu, takže těch pár desítek km do vesnice Vovousa trvá více než hodinu. Tady odbočujeme před mostem přes řeku Vjosë směrem do hor. Vítek ještě zajede k místnímu tureckému mostu, který je dosud používán. Cesta přes park Pindos je většinou pohodová šotolina, pouze místy je štěrk s většími kameny a vyjeté koleje od lesáků. Jedeme podle mapy a na jedné křižovatce (vypadají jedna jak druhá) špatně odbočujeme a hrneme si to na sever místo na západ. Takže to, co jsme pracně sjeli, jedeme zase zpátky. Pokračujeme šotolinou až k městu Laista, kde zase začíná civilizace. Je vedro, máme toho už plné kecky a navíc se v místech, kam směřujeme, začíná černit obloha.

Pokračujeme po asfaltu až k řece, kde stavíme u tureckých mostů hned vedle silnice. Je jich tu hodně, od úplně malých (a používaných) po veliké (a nepoužívané). Dalším cílem je kaňon Vikos, kam přijíždíme za začínající bouřky. Bohužel, zde dávám přednost místnímu značení před navigací a místo na vyhlídce končíme v bistru u parkoviště. Na druhou stranu, při objednávce druhého piva nám k tomu přinesli i něco na zub, takže to nakonec nebylo tak špatné. Poté, co přešla bouřka, se jdeme podívat alespoň na menší vyhlídku do kaňonu. Upřímně, meandry řeky Uvac v Srbsku jsou mnohem impozantnější. Při jízdě z parkoviště (z prudkého kopce do ostré zatáčky) vysouváme podvozek, protože to klouže i pěšky a motorka se prakticky smýká po vápencových kočičích hlavách.  Cestou na albánské hranice se střídavě přibližujeme a oddalujeme bouřce, která se valí přesně tam, kam jedeme - na jih Albánie do Sarandë. Cestou ještě zastavujeme u monumentální sochy vojáka, obráceného čelem k severu - k Albánii (asi věděli proč). Na hranici čekáme asi dvacet minut pod střechou před celnicí, než průtrž, která nás nakonec dohnala, aspoň trochu poleví. I tak ale do Albánie vjíždíme v hustém dešti.

Albánie - to je jiný svět. Namísto kyselých řeckých obličejů nás u pumpy vítá místní boss, podává ruku a oslovuje „maj frend“. Taky cena benzínu je úplně jiná, asi tak o čtvrtinu nižší. Pokračujeme na Sarandë přes hřeben - sice už neprší, ale cesta je pořád dost mokrá. Cestou se zastavujeme na místní atrakci Syri i Kaltër (Modré oko). Jde o silný podzemní pramen, ze kterého se hned stává řeka. Potkáváme tu skupinku turistů z Ruska, jinak je tu klídek a vstup za euro. Zátoka v Sarandë je v zapadajícím slunci vážně působivá a působí klidným, možná až ospalým dojmem riviéry z třicátých let. Po ubytování v hotelu Kaonia přímo na promenádě jdeme zkusit moře, ale to bylo velké zklamání - na pláži plno střepů, moře celkem špinavé. Takže co nejrychleji na večeři a pivo, protože to albánské je nesrovnatelně lepší než řecké. Vítkovi je nějak blbě, takže po večeři to zkoušíme přeprat pomocí rakije a koly. Celkem to funguje. U vedlejšího stolu dovádí partička náctiletých Němců, vedle si chlapík šňupnul lajnu a u moře probíhá večerní korzo - prostě slušnej oddíl…

Najeto cca 250 km, z toho 30 mimo cesty.

Druhý den se už definitivně stáčíme na sever a prakticky začíná návrat. Cílem je projet po pobřeží až do města Vlora, tam uhnout na východ a přes hory se dostat do Beratu. Cesta po pobřežní silnici je vážně skvělá, výhledy kam se podíváš. Na chvíli stavíme v zátoce Palermo, kde potkáváme dva kluky z Liberce, co vyrazili se starým Oplem k moři. Jen tak bez plánu, bez mapy - tomu říkám „pank“.

Vedro je ukrutné a Vítek velí, že se chce vykoupat. Před obcí Vuno tedy sjíždíme k moři a ta zátoka v obci Jalë vážně stála za to zdržení. Bílé kamínky, průzračné moře a půlkruhový záliv - člověk si připadal skoro jako v Karibiku. Je pravda, že místní to s úklidem před pláží nepřehánějí (o tom ještě později), ale vlastní pláž byla bez odpadků a čistá - jaký rozdíl oproti Sarandë.

Pokračujeme dál a před přejezdem hřebene se zase spustil liják. Chvíli čekáme pod slunečníky u stánku u cesty a družíme se s místními - stánkařem, prodavačem medu a jejich různě se měnícím počtem kamarádů. Dostáváme ochutnat místní sýr, dáme kávičku a pivko. Při placení se opět předvedeme - Vítek se snaží zaplatit Albáncům v dinárech, naštěstí makedonských a ne srbských. I tak se tvářili dost kysele, jako že dináry jsou e-e. Po odmítnutí panáčka na rozloučenou pokračujeme v dešti směrem na Vloru. Ta je totálně rozkopaná, takže se snažíme co nejrychleji dostat ven. Hlavní bulvár na pobřeží je sice honosný, ale objížďka vede dále od moře a to je maso - asi takto to tady mohlo vypadat, než sem začali téct peníze z EU. Pokračujeme po SH100 na východ a zjišťujeme, že nejen u nás se kradou poklopy z kanálů. Tady bohužel i celé zákryty šachet, takže místy člověk kličkuje mezi dírami o průměru skoro metr. Za obcí Peshkëpi se ze silnice stává asfaltový tankodrom - jako by na každém metru pod asfaltem něco vyrostlo. Kolem je spousta těžařských „klofáků“, zřejmě na vyhlášený albánský asfalt. Jedou mnohem pomaleji než ty na ropu, co jsou vidět i u nás na jihu Moravy. Všechno je to kompletně orezlé a je zde cítit nějaký plyn, který se zřejmě uvolňuje při těžbě. Nepotkali jsme tu živáčka, vážně príma místo. Kus za obcí Mërtiraj končí asfalt úplně a začíná šotolina s většími valouny, která je hodně, ale hodně nerovná. V tom vedru vážně zážitek, ale na místní poměry asi v pohodě - cestou jsme totiž potkali v protisměru autobus, stářím tak ze sedmdesátých let. Upalovali to svižně - asi tak desítkou… Za mostem přes řeku Vjosë (opět) pokračujeme už po asfaltu na město Ballsh, kde bylo v plánu odbočit do hor směrem na Berat. V plánu to bylo, nicméně po celém dni jízdy a pár hodinách ve stupačkách už jsem toho měl dost a přesvědčil Vítka, že dál už pojedeme oklikou po asfaltu. Trochu prudil, ale nakonec se to ukázalo jako klika, protože pár km za městem jsme u kafe zjistili, že má Vítek defekt na zadním kole.

Kavárník nám poradil nejbližší pneuservis asi 2 km zpátky, takže na poloprázdném kole to Vítek dojel do servisu. Pánové v servisu naštěstí věděli co dělat a po půl hodině jsme pokračovali dál. Jaký rozdíl oproti podobnému zážitku z Francie před 5 lety, kdy oprava trvala 3 dny… Prostě ve Francii se nevyplácí píchat v neděli dopoledne (to má být přece člověk v kostele..). Při placení asi 500 leki (cca 100 Kč) nechal Vítek asi 300 leki navíc a za to jsme dostali každý plechovku koly - prostě Albánie je boží! Hřebík měl asi 5 cm a dodnes si myslím, že ho chytil na té pláži před Vlorou. Dojezd do Beratu už byla celkem nuda - po asfaltu a obydlenou oblastí. Spali jsme v hotelu White City, kde jsme byli už před 2 roky. Za tu dobu dokončili hlavní promenádu kolem řeky, takže večer proběhl tradičně - večeře, pivo, rakije a čumenda.

Najeto cca 220 km, z toho 40 km mimo cesty.

 Další den byl v plánu přejezd hor z Beratu do Gramshe a poté údolím Devolli až do Ohridu. Jelikož severní trasu jeli před 2 lety a jižní mi rozmluvil Beba, chtěli jsme jet střední trasu přes Kostren i Madh. Oproti předpokladu vede až do obce Roshnik nová asfaltka, která nás trochu zmátla a bloudíme. Nejprve dojedeme až do Roshniku a otáčíme. Vracíme se zpátky a odbočujeme správně na Vojnik - a za chvíli jsme zase ztraceni. Navíc nás místní blázen (opravdu byl nějak postižený) posílá kozí stezkou, prý je to ta správná cesta. No, možná pro osla, ale ne pro naše naložené máši.

Takže zase zpět na asfaltku a tam nám konečně radí svéprávný mopedista cestu na Kostren. Začátek není nejsnazší a když dojedeme před odbočku na Kostren i Vogël, otáčíme zpět do Beratu a zkoušíme štěstí střední cestou přes Lapardhu. To už jsme přece jeli, žádný problém. Cesta na sedlo proběhla letos celkem bez potíží, těžké úseky před sedlem jsem si ještě pamatoval z minule.

Zato dolů, to byla jiná písnička. Vůbec to nepoznávám, cesta neubíhá a před obcí Tunjë navíc špatně odbočujeme a vjíždíme do obce. Navigace nás dovede až ke školnímu hřišti, kde vzbudíme pozornost místních dětí. Pokračujeme kozí stezkou až k místu, kde to vypadá blbě a myslíme, že jedeme špatně. Otáčíme a vracíme se ke škole, kde nám kluci tvrdí, že jedem dobře. Takže zase do kopce, dostaneme se kousek dál a končíme pod místem, kde to už dál vážně nejde (jak jsem se mýlil..). Cesta se zužuje tak na 1,5 metru a stoupá solidním, asi tak 30% stoupáním. Po pravé straně navíc sráz do údolí. Vyběhnu to nahoru, kde je ta „hlavní“ cesta, ze které jsme bůhvíkde sjeli. Takže zase zpět, tohle přece nemůže být cesta na Gramsh. Je pekelné vedro a dochází nám voda. Cestou zpátky nakopne Vítka motorka při přejezdu koleje a jde celkem slušně na hubu. Nevypadá to na nějaké zásadní škody, ale ty zjistíme až později. Dojíždíme zpět ke škole, kde už je na křižovatce asi 20 kluků na čekané. Domluva je složitá, anglicky nemluví nikdo a pořád ukazují zpátky do kopce. V okamžiku, kdy nám začínají sedat na motorky, troubit a přidávat plyn, otáčíme a jedeme potřetí kozí stezkou nahoru. Nakonec se nám to podaří projet - nevěřil bych, že se na takový krpál s tou náloží dokážeme vydrápat. Naštěstí nebylo mokro a ta cesta byla celkem rovná. Pokračujeme dál a předjíždíme místního týpka, který má v tranzitu zapnuté rádio do amplionu na střeše a pouští zřejmě turecké hity. Další důvod, proč mazat pryč. Za mostem přes řeku Devoll si u stánku dáváme zasloužené kosovské pivo. V té chvíli mi přišlo jako vážně výborné!

Pokračujeme kaňonem řeky Devoll, který je až do obce Moglicë nově vyasfaltován. Ale i tak parádní projížďka! Dále pokračuje prašná utažená šotolina, kterou občas zpestří kropící vůz. Na cestě se tak udělá tenká vrstva blátíčka, v serpentinách moc príma. Ale projížďka je to hezká, dá se slušně jet a provoz minimální.

U města Maliq se napojujeme na hlavní silnici směr Pogradec a dále na Ohrid. Za zmínku už stojí snad jen zážitek těsně před cílem. Přece jenom jsme úplně nedodržovali zákaz předjíždění na cestě kolem jezera a u nějakého místního resortu najednou policejní zátaras. Zastavíme a z křoví vedle nás lezou dva vojáci se samopaly, kousek dál další dva a k tomu přilétá vrtulník. Nebylo to úplně příjemné, i když už bylo jasné, že kvůli pokutě za rychlost a předjíždění to není. Nakonec se ukázalo, že jsme strávili půl hodiny čekáním kvůli koloně našeho „milého“ pana prezidenta, který ten den přijel do Ohridu poklepávat se po rameni s tím místním. Skvělé, hlavně můj osezený zadek to čekání vážně ocenil… Večer procházíme Ohrid, ale kam se to hrabe na Český Krumlov nebo Prahu. Památková péče se na Balkánu zjevně pojímá trochu (dost) odlišně od té naší. Po večeři v celkem fajn hospodě na nábřeží jdeme spát v hotelu Villa De Lago.

Najeto cca 200 km, z toho cca 60 km mimo cestu.

Ráno vyrážíme ještě na krátkou procházku po Ohridu. Klášterní komplex na vrcholu se právě rekonstruuje a je tam spíše vidět lešení a zátarasy, než vlastní kostely. Na hradu mají zase zavřeno, takže bereme zavděk menším kostelíkem vedle školy. Opět se ujišťujeme, že tady to památkáři opravdu neprožívají, Unesco neUnesco.

Pokračujeme směr NP Mavrovo a Skopje. Cesta vede podél hranice s Albánií a podle množství albánských vlajek, zastříkaných nápisů v cyrilici a vzhledu obyvatelstva by člověk soudil, že už je spíše v Albánii. Cestou se zastavujeme v klášteře Sveti Jovan Krstitel (česky Svatý Jak Křtitel) - nově opravený a evidentně fungující klášter vážně stál za zastávku. Z parkoviště před ním pozorujeme protější stranu údolí, kde jsou dvě vesnice a v každé se tyčí minaret. Jakmile v klášteře začnou zvonit poledne (na skutečné zvony), naproti se z obou minaretů rozezní z tlampačů reprodukovaný zpěv muezzínů. Asi to tady nebude nábožensky úplně jednoduché…

Jezero Mavrovo bylo pro nás dost zklamáním - jednak vlastní jezero mě ničím nezaujalo a dále - nebylo možné si tam dát ani kafe, všechno bylo zavřeno. Možná, že v zimě to funguje, ale v létě tam „chcípl pes“. Ve městě Gostivar bereme benzín (za eura, jistě výhodný kurz) a rozmýšlíme se, kudy objet dálnici do Skopje - buď na východ od dálnice po ryze albánské části nebo na západ. Volíme východ a nestačíme se divit - takhle nějak si přestavuji Orient. Na ulicích plno lidí (ženy se šátky, muži s čepičkami), rychlost jízdy asi tak 20 km/hod (všichni se zdraví a troubí) a všude chaos. Opět zastříkané nápisy v cyrilici, opět vlající albánské vlajky. Vrcholem byl průjezd městem Tetovo, kde to vypadalo více muslimsky než v nedalekém albánském Kukësi. Cestou se stavujeme v kaňonu Matka, ale přijíždíme už dost pozdě, navíc se zatahuje obloha a začíná poprchávat, takže dáváme jenom pivko a pokračujeme do Skopje. V této oblasti mě zaujalo, jak moc dávají místní najevo to, že jsou Albánci. Projížděli jsme kolem policejní stanice, která byla oplocena ostnatým drátem a uvnitř vlála velká vlajka Makedonie. Přes ulici na zahradách domků se už třepotaly albánské vlajky.

Ve Skopje bydlíme v hotelu De Koka, který má být přímo v centru města. Na první pohled to vypadá, že je to spíše v centru slumu, z okna koukáme na albánský konzulát a v blízkosti je turecké velvyslanectví (na rozdíl od všech ostatních zemí, které mají velvyslanectví za řekou Vardar). Prostě, hotel je v centru města, ale toho starého osmanského. Vyrážíme na večeři a u řeky žasneme nad novou výstavbou paláců, soudních budov, mostů se sochami a podobných staveb. Tohle je prostě jiné Skopje - evropské a okázalé, se zahradními restauracemi, moderně oblečenými lidmi a turisty. Po dvojité večeři a shlédnutí úvodního zápasu EURO pokračujeme na druhou stranu řeky do Rakija baru. A tam opět žasneme - ocitáme se v úplně jiném světě. Křivolaké uličky, bar, kavárna či restaurace jedna na druhé, lidí v ulicích tolik, že se doslova prodíráme a hudba hraje tak nahlas, že se nelze bavit bez rizika ztráty hlasu. V Rakija baru nás uvítají nabídkou 50 různých rakijí, ale už od druhé objednávky říkají „tohle nemáme“. Poloha hotelu se ukázala výhodná při placení - karty neberou, takže musím na hotel a zpět s hotovostí, do pěti minut jsem zpátky. Končíme po půlnoci, zítra už nás čeká pouze přesun do Niše.

Najeto cca 220 km.

Ráno vyrážíme směr Kumanovo a dále k hraničnímu přechodu Pelince. Cestou si ještě uděláme zajížďku na starověkou observatoř s názvem Kokino (vážně se tak jmenuje). Cesta vede nejprve venkovem a pak se zúží na jednopruhovou asfaltku do hor. Na místě je pouze pár turistů a místní hlídač, který nám za cca 20 Kč prodá letáček v angličtině. Jak později koukám, vydává ho pro své občany velvyslanectví Spojených států amerických - jistě zdarma. Prostě, musíme si pomáhat... Vlastní observatoř je skalistý útvar na nejvyšším kopci, kde by údajně měly být do kamene vytesány drážky pro pozorování slunovratů atd. Snad ano, já tam nic neviděl ani s nápovědou... Jen je to dost do kopce a v tom vedru celkem očistec. Při odjezdu se ještě stihnu vyválet a mírně zdeformovat i druhý kufr, Vítek zase nemůže rozjet Alpa do kopce - je znát, že už se blíží konec výletu a síly ubývají jak lidem, tak strojům.

Na přechodu, který připomíná spíše vrátnici do fabriky, je Vítek tak natěšen návratem do Srbska, že po kontrole pasu zapomene na celní prohlídku a napálí to na parkoviště za přechodem. Celník si ani nestačil nasadit čepici, takže se musí vrátit a za trest musí otevřít zadní kufr. Vzhledem k tomu, že v kufru byly použité ponožky, trenky a trika, to bylo spíše za trest pro celníka a mne už nechává projet. Cesta Srbskem je zpočátku moc pěkná, po příjezdu do údolí je to už ale ryzí přesun a posledních 20 km jedem dokonce po dálnici. Odpoledne trávíme výběrem dárků, což se moc nedaří a řešíme to druhý den po cestě v Budapešti. Večer naložíme motorky do dodávky a po krátkém spánku v hotelu Nišky Cvet vstáváme v 03:00 a vyrážíme směr domů.

Najeto cca 200 km.

Co říci závěrem - bylo to hezké, bylo to náročné a oba jsme se těšili domů. Tato okružní jízda byla fajn v tom, že jsme za 10 dní poznali 4 země s rozdílnou životní úrovní i stylem života (byť Albánie a Srbsko jsou si tímto dost blízké). Bylo to ale za cenu několikanásobného překračování hranic a někdy i dost časově dlouhých a nezáživných přesunů. K jednotlivým zemím několik postřehů:

Srbsko - po loňském výletu to byl letos spíše tranzit, ale i tak nezklamalo - příjemní lidé, dobré jídlo a krásná krajina, hlavně v horách. Prostředím a viditelnou životní úrovní se to už hodně blíží střední Evropě.

Makedonie - musím říct, že nebýt návštěvy Skopje, byl bych zklamán. Sice tam jsou krásné hory, večerní korza a poměrně vstřícní lidé, ale vše je tak nějak „zaoblené“ - není tu nic tak extrémního, aby to člověka chytlo za srdce. Ze zemí, které jsem na Balkánu zatím projel, jsem zde viděl největší projevy islámu.

Řecko - krásné hory s nádhernými výhledy, to asi nemělo konkurenci. Dále pak převážně (ale ne vždy) kyselí lidé jak na pumpách, tak v restauracích a taky drahý benzín (kolem 42 Kč/l). Nějak mi to nejde dohromady s pověstí Řeků jako milých a vstřícných lidí… Hrozně, ale hrozně tam klouže asfalt, když zmokne.

Albánie - jak jsem psal výše, tak tady je to prostě „boží“. Příjemní a vstřícní lidé, příjemné ceny a parádní večerní korza. Tady asi telenovely moc nejedou... Obydlené části se hrozně rychle mění, v horách je to stále stejné - bídné cesty, opuštěná krajina a příjemní lidé.

Kam příští rok - určitě na východ, zřejmě zase na Balkán, protože tam je príma!

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE