Na Goldwingu GL1000 přes Slovensko, Maďarsko, Rumunsko, Ukrajinu

1. 8. 2007

Při raním propočtu zjišťujeme, že k moři je to přes Rumunsko 800 km, to je dost daleko. Pavel rozhoduje že Ukrajina bude jistě taky krásná a balíme se a vyrážíme na cestu. Všude je tu spousta pouličních prodejců ovoce a zeleniny a tak Pavel neodolá, zastavujeme a kupuje si malý meloun, který na místě sní. Hranice překračujeme u Gyula, žádný problém, Evropská unie tu funguje bez problémů. Zastavujeme v prvním větším městě. Ihned přiskakuje somrák, ukazuje že nemá ruku a žádá peníze, nic nedostává, né snad že bysme neměli srdce, ale skutečně nemáme žádnou místní měnu. Tu jdu vybrat do bankomatu hned po jeho odchodu. 100 LEI musí stačit, nechystáme se spát v hotelu. Zjišťuji, že pověst o východních cestách nelhala. V obcích je cesta přímo příšerná, různé vlny a podobně, Goldwing si vede statečně. Skoro mi připadá že v obcích silnice spravuje obec, kdežto mimo obec stát. Mimo obce je to mnohem lepší. Zastavili jsme ve městě Oradea. Pavel zašel zakoupit něco k jídlu. V plastové krabici se nacházel Gyros se studenou omáčkou na způsob tzatziky, k tomu hranolky, chlebové placky a zeleninka. Opravdu to bylo dobré, to jsem snad ani nečekal. Ještě jsme koupili jedno pivo na spláchnutí projeli se městem a snažili se trefit cestu dál na sever. Tu se Pavlovi povedl efektní kousek s tím, že jsme najeli na Rumunsko-Maďarské hranice, ty jsme přejeli, otočili jsme se a vrátili jsme se zpět do Rumunska. Skutečně husarský kousek. Trefujeme tu správnou cestu a pokračujeme na sever podél Maďarských hranic. Za jednou dědinkou zajíždme pod velkej ořech, a chystáme se k odpočinku. Pavel ještě narychlo zajíždí pro dvě nealko piva. Tak jsme leželi, kecali, sledovali krávy na pastvě a pasáka jak je odhání ze silnice, prostě pohodička. Asi po hodince se zvedáme a pokračujeme dál po vytyčené trase. Pořád ty špatný silnice, být to u nás asi bych už někoho udal :-). Někde u města Carei jsme se stavili v takové zahrádce, dali jsme si nealko pivo, a jídlo s rajčatovým salátem. Parádní jídlo za parádní cenu. Byl jsem moc spokojen. Při další cestě se zastavujeme ve městě Satu Mare, a místním hyper super shopu nakupujeme pivo a chceme hledat místo na spaní. Nikde nic. Pavel se nakonec rozhoduje, že budeme spát v poli, zajíždí s motorkou do řádku kukuřice a já vedle něj. Odstrojujeme motorky a zakrýváme zadní část černými pytli, aby nebylo ze silnice vidět zářící značku. Rozložíme si spaní v řádku kukuřice a sedíme před polem a popíjíme pivo a povídáme si. Pak se rozhodujeme, že si lehneme v tom okamžiku někdo přichází kolem pole, povídají si, zapalují si cigaretu. Docela mám strach, Pavel začíná chrápat, ale nakonec usínám a do rána spím. Nikdo nás neobjevil.

2. 8. 2007

Je krásné ráno. Sluníčko pálí. Necháváme vyschnout spacáky, balíme se a vyjíždíme dál na cestu. V První vesnici stavíme a Pavel jde koupit snídani do místního kšeftu. Kupuje čokoládu, nějaký piroh a litr hruškového džusu. Já fotím, za dobu co jsme tam stáli projeli 4 povozy s koňmi. Teď jsou cesty asi nejhorší. Jedu maximálně 30 km/h. Na Rumunsko-Ukrajinskejch hranicích jsme pozváni před frontu čekajících aut, dostáváme dva papírky. Povinně vyplňujeme. Všichni jsou ozbrojeni, vypadá to tady jako někde ve válečné oblasti. Pohraničník v budce nám sděluje, že jestli nám nebudou sedět čísla rámu s papírama bude konfiskácija motocykla. Pavel jenom říká Da Da. Pak se otáčí na mě, směje se a najednou začíná blednout. Ale všechno proběhlo v pořádku, všechny bumážky jsme dostali. Hned za hranicema zastavuju a rozhoduju se natankovat. Jdu do budky a ptám se zda berou karty. Borec někam mizí s mou kartou, pak se vrací a říká, že mu mám říct pin, odebírám mu kartu a odcházím. Někdo by si mohl myslet že jsem blbej, ale takhle zase ne. V Berehově zastavujeme. Silnice z Kočičích hlav, šíleně křivá, ještě horší než v Rumunsku. Pavel vybírá peníze v místní bance. Kupuje masovej piroh a odpočíváme. Projíždějící technika je opravdu uchvacující a mnohdy by u nás získala nálepku super veterán. Autobusy, náklaďáky i auta, vypadá to jako by jsme se u nás vrátili, tak o 30 let zpět, jenom občas projíždějící kamion a nebo nové auto nám řekne, že jsme na začátku 21. století. Při výjezdu z města zase lehce kufrujeme, ale aspoň si můžeme odskočit. Pavel přeskakuje příkopu a napočítá 7 lahví od vodky, jenom se usměje a říká, "tihle ukrajinci, ti se ale uměj bavit". Smějeme se.
Přijíždíme do Mukačeva a u cedule města si děláme fotku. Pak na kopci vidíme hrad, Pavel rychle mění směr a za dvě hřivny parkujeme přímo u hradu. Nejdřív jde na prohlídku Pavel, pak já. Stojí to za to, kupuju pohledy a taky pamětní tričko, taky kupujeme dárky pro ty naše holky. Pohled z hradu vzbuzuje dojem, že se někde zastavil čas. Spousta lidí se chodí ptát odkud jsme a jak dlouho jsme jeli a kolik by stáli naše stroje. Jsou moc milí. Taky jsou na Ukrajině moc pěkné slečny, z okolo procházejícího zájezdu byly pěkné snad všechny. I nevěsta která se na hradě vdávala byla opravdu moc pěkná. Pak vyrážíme na Užgorod. Cesta je naprosto božská, jedeme i 140, nádhera. V Užgorodě tankujeme levný benzín, mají sice terminál na karty, ale ten tvrdí že na účtě nejsou peníze, Pavel odbíhá do směnárny. Majitel benzinky každému vypráví jací jsme voli, že chceme platit kartou a nemáme tam ani floka. Fakt zábava. Pak dostávám nabídku od zaměstnance benzínky, že vymění jeho Opel Kadett 2.0i za Goldwinga, plus že něco málo připlatí, směju se a odjíždíme do centra. V místním super hyper marketu kupujeme dvě sedmičky vodky, na cigarety jsem přirozeně zapomněl.Ještě se Pavel ptá policajta kudy tudy na Slovač. Ten pohotově odpovídá a ještě nám mává. Na hranicích všechny předjíždíme a řadíme se přímo k okýnku. Odbavení je pomalé, ale není kam spěchat. Za hodinu už jsme opět na cestě, docela se to dalo přežít. V Michalovcích nakupujeme v Tescu svačinku, sedíme na parkovišti a jíme. V Prešově vybírám z bankomatu 1500 Sk, chvíli později nás ovšem zastavuje slovenská polícia a když odevzdám doklady, tak je mi oznámeno, že jsem v obci s omezením na 80 km/h, překročil rychlost o 21 km/h, ptám se jestli je to jisté, protože se mi nezdálo že bych jel tolik. Policajt nediskutuje a oznamuje mi, že mám zaplatit 2000 Sk. Zamýšlím se a oznamuju mu že mám jenom 500 Sk. On se sice cuká, ale po chvíli přijímá peníze, vrací doklady včetně potvrzení o zaplacení pokuty. Pak ještě dělá ty,ty,ty a říká, "to bylo naposledy", nasazuju helmu a mizím pryč. U Levoče Pavel objevuje kemp, pronajímáme si chatičku, sprchujeme se a jdeme do místní kempové restaurace. Pavel vleze dovnitř a povídá, "dobré deň, dokedy je krčma otvorená?". Servírka se na něj podívá a říká, "reštaurácija, ... je otvorená do jedenáctej". Zasmál jsem se, někdo Pavla dostal a to se nestává každej den. Večer ještě uspořádáváme, menší pitku u nás v chatičce.

3. 8. 2007

Ráno zase balíme, a frčíme směrem na ČR. Zastavujeme a já vybírám dalších 1500, aby jsme měli na termální koupaliště. Nacházíme ty správné termály, je to paráda, dáváme si pivko a jídlo. Jsme tam asi 3,5 hodiny. Zase balíme a rychle dál na cestu. V Martině začíná kapat a mění se to v pořádný slejvák, nemok mám někde na dno kufrů, pokračujeme dál. Říkám si co horšího nás může potkat, najednou vidím kamion do protivky, jak se před ním žene vlna vody. Peklo sa otvorilo. Uhýbáme na kraj, ale vlna vody je mocná, od hlavy až k patě chytám plnej zásah. Motorka začíná jet na tři válce, ale jede. Pak najednou na dálnici, déšť ustal. Rychle schneme. Končíme cestu v Brumově u Pavlova kamaráda. Ochutnali jsme místní pivo, ve dvou restauracích, bylo to moc mocný. Spát jdeme až v 3.45.

4. 8. 2007

Vstáváme v 10.30, cvičně foukáme do alkoholtesteru, rozhodl jsem se, že pojedu až budu mít nulu. Jdeme navštívit hrad Brumov. Pěkný výhled na město, zajímavé výstavy. Dostáváme výtečný oběd. Pavel jede hned po obědě, spěchá za ženou. Já odjíždím později. Jedu sám, ale cestu znám. Když přijíždím do Šternberka, jsem šťastný, potom zastavuju nahoře na ecce homo. Já a moje motorka jsme to dokázali. Jsem svému stroji velmi vděčný.
Průměrná spotřeba na GL1000: 6,2 l/100km
Zkušenosti a rady pro cestovatele:
- všude na naší cestě se dala použít platební karta, ať už k placení a nebo výběru peněz v bankomatu, vyjímkou je ale Ukrajina, tam se nám kartou zaplatit nepodařilo, ani na benzince ani v supermarketu. Peníze jsme získali jen v bance přes terminál
- vozte sebou propisku, kupříkladu na Ukrajinských hranicích se bez ní neobejdete
- kdo bude říkat že u nás jsou strašné cesty, zkuste si zajet do Rumunska nebo na Ukrajinu, u nás jsou nádherné silnice
- pozor na železniční přejezdy v Rumunsku a na Ukrajině, zatím jsem nic horšího neviděl
- pokud se chystáte překročit hranice Evropské Unie (třeba Ukrajinské), zkontrolujte si číslo rámu, jinak hrozí zabavení vozidla
- vezete-li sebou zodpovědně nemok, potom si ho dejte tak, aby se dal rychle použít, ne jak já až úplně na dno kufrů, tam je k ničemu

Další cestopisy, nebo informace o mé motorce, můžete najít na http://chip.zde.cz

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE