Maďarský okruh

14. 8. 2009 - Den pátý – Paprika déšť a Szeged (167 km) 

V noci pršelo takže ráno bylo před stanem pěkné blátičko. Ráno jsme ještě namazali řetěz, protože kdo maže ten jede! Sbalili jsme promočené stany a pospíchali na trajekt přes Dunaj ať ho stihneme. Přijeli jsme na místo kde měl údajně být trajekt, ale po trajektu ani stopy žádná cedule prostě nic, tak jsme vyrazili k dalšímu trajektu, který byl o kus zpět. Hurá cedule tady je, míříme k nalodění a trajekt nám před nosem ujede, tak co naděláme. Za chvíli se vrací zpět a chlapík ukazuje na hodinkách, že jedou až ve dvanáct což je za tři čtvrtě hodiny. Tak čekáme a pozorujeme projíždějící lodě. Naloďujeme se a za chvíli jsme na druhé straně té obrovské řeky. Jedem do Kalocsa kde je muzeum papriky, které máme v plánu navštívit. Muzeum je maličké něco nafotíme každý kupujeme papriku na doma. Hned vedle muzea je pěkná restaurace ve které si dáváme oběd. Mimochodem nejlepší restaurace naši cesty, můžu jen doporučit! 

Při obědě začalo pršet takže ti co neměli věci zakryté šli zakrývat ať to nezmokne. Za chvíli to přestalo, ale Kaktus s Allou oblíkají svoje zelené nepromoky na rozdíl od nás optimistů co tvrdí, že to byla jenom přeháňka. Kdepak přeháňka, chvíli po tom co jsme vyjeli, se strhnul další déšť, ale vydrželi jsme to až do chvíle, kdy byla malá zastávka na kouknutí se do mapy a taky jsme dělali kva kva. Cesta byla opravdu hrozná rozbitá a ještě k tomu ten nepříjemný déšť, byli to asi nejhnusnější kilometry co jsme kdy zažili. Po cestě jsme si zajeli do vesnice s dvěma tisíci vinnými sklípky, byly fakt všude. Před Szegedem už naštěstí přestalo pršet a kemp byl kousek. Před kempem jsme se potkali s motorkáři z Hradce Králové, kteří měli za sebou 670 km a měli namířeno do Rumunska. Kemp se nám zdál dost drahý tak jsme se šli mrknou po jiném, ale bohužel ten, který byl na mapě už neexistoval tak jsme se vrátili zpět. Kemp vlastnili nejspíš nějací Arabi, protože na to vypadali. Do kempu nás doprovodil místní vrátný, který jel stylově na kole s deštníkem v ruce, no komické. 
Konečně začalo na chvíli svítit slunko, po tom dnešním dešti to všechny potěšilo. Kaktus s mladou jeli ještě do města a my ostatní jsme zůstali v kempu, protože jsme toho měli za celý den vážně dost. Šli jsme si dát pivečko na dobrou noc a už v devět byla zavíračka. No nejsou ti Maďaři trochu divní? 

15. 8. 2009 - Den šestý – Poruchy, Budapešť, Szentendre (210 km) 

Dopoledne bylo ve znamení sušení věcí, které jsme neuchránili před deštěm. Já, Kaktus a Alla jsme měli v plánu jet do města poohlížet památky, zajeli jsme si pro snídani a hned vedle Tesca byl opravdu monstrózní vodojem, který bohužel není vyfocený. Jelikož je Maďarsko z většiny roviny tak jich tady byli mraky, ale tenhle mě zaujal svou mohutností. Hned po snídani jsme vyrazili do centra Szegedu. Jako první byl v plánu tančící dům což je opravdu moc pěkné architektonické dílo. Další zajímavosti byla univerzita, která měla sloupy podloubí každý jiný a nad každým obloukem byl název určité lokality a vypadalo to hodně zajímavě. Součástí univerzity je i obrovský kostel s dvěma obrovskými věžemi.
Po cestě je ještě spousta zajímavosti například pomník fotbalistů, patnáctiletý maďarský král, okolo jeho sochy rostly agáve (tequilla) vpadli jsme dokonce jen do zahrady nějaké galerie a za chvíli po nás chtěla dost nepříjemná Maďarka vstupné a to jsme přitom ani nevlezli dovnitř, tak když už jsme to museli zaplatit tak jsme se tam šli mrknout a stálo to tam opravdu za h…no. Dostali jsme se k řece Tise, která byla spíše pomalu se pohybující močál, který už teda dost kvetl a zapáchal, ale našli se i takoví odvážlivci co se v řece koupali. Místní infekční musí být asi narvané. Prošli jsme sice ještě hodně památek, ale zaujal mě obrovský historický vodojem, který byl oproti tomu u Tesca miniaturní, ale byl o to zajímavější. Dopoledne v centru Szegedu uteklo jak voda z místní přechlórované fontány a už jsme se vraceli zpět do kempu, kde už bylo vše zabaleno a připraveno na další cestu. Vyrážíme směr Kecskemet. Cesta utíká rychle a pohodově. V Kecskemetu si dáváme oběd v místní pizzerii. Mezitím si natahujeme řetěz, který vydával zlověstné zvuky, ale zvuky zůstaly i po natažení stejné tak jsme to nijak extra neřešili a pokračovali po vydatném obědě dál na sever k Budapešti. Jeden úsek byl opravdu offroad a vůbec jsme se nedivili, že tudy jedou jenom endura. Až za jednou zatáčkou Kaktus zastavil na autobusové zastávce, protože mu praskl nosič, který si sám svařoval a před cestou jsme dávali sázky kdy mu rupne. Bylo dost času než to Kaktus stihnul pořešit a my jsme mezi tím pořešili naši závadu, což byl důkladně umytý řetěz včerejším deštěm, ale bylo to hned namazané a závada vyřešená! Kaktus svou závadu taky vyřešil a nadbývající bagáž na kterou nezbyly gumy si dal před sebe. Mohli jsme pokračovat do hlavního města, které bylo už jen kousek. V Budapešti to je opravdu nářez, každou chvíli semafor a kaktusová oblíbená věc projet na oranžovou a zbytek partyje nechat stát na červené, ale nakonec jsme zvládli projet přes to obludné, ale krásné město celkem v klidu a docela rychle. Náš cil Szentendre byl už jen kousek a slunce už bylo taky jenom kousíček. V kempu jsme byli něco okolo půl deváté a dali jsme zasloužené pivko, které jen tak zasyčelo. 

16. 8. 2009 - Den sedmý – Komárno, serpentinky, porucha a hurá doma (363 km)

Ráno jsem se probouzel s pocitem, že už sice všechno končí, ale za to jsem se moc těšil domů. Zašli jsme si koupit něco k snídani a nějaké drobnosti domů ať nepřijedeme s prázdnou. Čekala nás všechny ještě údržba a všichni jsme dolívali trošku oleje, protože kdo maže ten jede.  Vyrazili jsme asi o půl jedenácté. Cesta vedla pořád podél Dunaje takže se dalo skvěle zorientovat. Pomalu se začínali ukazovat sem tam nějaké kopce a to znamenalo, že se s Maďarskem pomalu, ale jistě loučíme.Po cestě si Kaktus všimnul cedule Radio Mária a prostě si to musel vyfotit. V Komárnu na jednom kruhovém objezdu jsme uzavřeli smyčku naší cesty přes Maďarsko a pádili na hraniční most, který jsme už moc dobře znali. 
Most byl definitivní loučení s Maďarským územím. V Komárnu jsme natankovali, a jelikož jsem platil celou dobu kartou, tak až doma jsem zjistil, že to byla jediná benzínka, která mě ošulila a to hned o 7 euro, hrůza ta obsluha. Až na samotném území Slovenska jsem měl poprvé problém s Maďary, kteří tam byli zaměstnaní. No co, taky to byla zkušenost. Kousek dál byl příjemný motorest s příjemnou obsluhou s kterou se dalo domluvit konečně česky. Uvnitř motorestu měl majitel vystavené dva krásné veterány, takže jsem samozřejmě neodolal a hned jsem si to musel zdokumentovat, hold je to moje vášeň. 
Vyrazili jsme směr Nitra a hned při výjezdu přestal Ryšovi ukazovat tachoš, ale pokud se jede ve skupině tak vůbec to nevadí, protože se vždycky přizpůsobil naší rychlosti, takže to nemělo cenu ani řešit. V horách jsme si užili konečně trošku toho klopení. Ty rovinky už nás fakt nebavily. Žilina - slunce už téměř zapadlo. Cesta domů už je fakt jenom kousek. Před Čadcou Kaktus jakoby zařadil přes zuby a chcíplo mu to. Hned to nastartoval, ale od té doby motor divně šlapal a vynechával. Takže jsme se v Čadci rozdělili na dvě skupiny, protože bylo v plánu ještě jedno tankování a Kaktus měl strach, že když to vypne tak už to nenastartuje a bude tady trčet. S Ryšem jsme dojeli na benzínku, natankovali a mířili k Česko-Slovenským hranicím. Hranice byli hned za rohem a už jsem si to pádili po Českých silnicích směrem domů do Třince. Před domem jsme byli v devět. Kámoš co jel okolo, zastavil na kus řeči a domu jsme se dostali až okolo desáté, prostě bylo pořád o čem mluvit. Měli jsme radost, že jsme DOMA, tohle je totiž start a zároveň i cíl všech cest.

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE