Hádrošmátra Himalájom

Až na vrchol

Kapitoly článku

Kam a proč

Upozornění: V článku jsou nespisovné výrazy, zkomoleniny a chyby. A jeden zbytečný sexismus.

 

I když je můj indián mlaďoch, řádně ho proháním, to se s mladýma indiánama musí.

Chtěl jsem mu udělat radost a nadělit mu k šesti tisícům kilometrů nějaký dárek. Zatím dostával většinou takový “měkkoše” jako filtr, olej atd.

A tím, jak jistě víte, se mlaďochům nezavděčíte.

    Co takhle nějaký prvovýstup?! Záleží ale na tom, kam nás letos, v tom roce pitomém, pustí. A jestli to bude opravdu prvovýstup, to Himy nezjistí, neumí gůglit. Tak mu neberte radost, taky dětem neříkáte: “ Co tak čumíš na ten stromek? To sem uřízl já, ježíšek není!”

 

Tak kam to nasměrujeme? Po Čechách už jsme se trochu toulali, ale na Sněžku nás nepustí, tam jsou ploty i proti chodcům. Do rakouských Alp ne, tam bychom si nezajezdili. Však jsem to četl na “motorkářích”. Pořád musíte ukazovat pas. Na každým kopci! Pasy, pasy, pasy… A na ten nejvyšší vrchol by nás nepustili. Na Slovensku to taky nepůjde, ještě není hotová silnice na Gerlach. Ale existuje jeden vrchol, kde by to snad šlo!

 

Kekeš! Magický Kekeš!

Nevím, čím je magický, ale zní to dobře. Tajemné pohoří Mátra v opovrhované placce jménem Magyarország, Hungaria, Čabajkov atd. Tak vážení, ta placka má nahoře anomálii! Ta placka je nahoře hrbatá. Tedy na severoš. Podle dostupných infoš by to šlo. Nejvyšší vrchol Maďarska. To bude dárek!

Do Šáh

Čumíme do mapy. Přes Břetislavu ( P.J. Šafařík )? Ne, nuda. Hezky přes Hodonín, Nitru až na hranice do města Šáhy. Přechod nejbližší hrbolům placky. Protože jsem zapomněl nepromoky na chatě, vzal jsem si doma nepromokavou bundu Nazran. Jistě pod vlivem letošního deštivého července. Ale to vedro po cestě! Zkrátka jsem byl nazrán. Na sebe.

 

    Večer jsem dojel do Šáh, podle mapy je tam kemp. Ojoj. Představa byla: Klidný kemp s reštikou nebo aspoň s výčepem ( jako dnes si pamatuju, když jsme před třiceti lety vandrovali do Čachtic. Jazyky na vestě, horúčava a paní nám vraví: “Reštaurácia? To tu nieje. Ani krčma. Iba šenk”.)

Tak aspoň šenk… Ne. Klid tam byl, to jo. Šenk ne, papír na wecku ne. Pan provozní, letitý pamětník jistě lepších časů, zpřetrhal pavučiny, vstal ze židle a vyšel z unimobuňky. Těch bylo kolem neúrekom. V rozkladu.

“Z Čiech? Boha & Mária.” Ukázal mi místo v trávě pod lípou. Jako by to nebylo jedno, zatravněná plocha byla prázdná, stanuprostá. “Ale sú tu mravce. A komáre.” Mávl jsem rukou a zeptal se na šenk. Rozhlédnul se po prázdném kempu, jakoby se zasnil. “Ja pivo nepijem, každý vám povie. Fajčíte? Ja nefajčím, nikdy som nefajčil.” Uznale kývám hlavou. “Ani poldeci som nikdy nepil. To vám tu každý povie”. Jistě by si chtěl povídat dál ale dám se raději do stavby stanu. Juj, zapomněl jsem středovou tyčku! Hledám po kempu. Stará lopata se ukázala být vhodnou podpěrou. Zajel jsem do blízké MOLky koupit pár vychlazených plechovek. Ve ztemnělém kempu pak na lavičce vyžahnu jednoho bažanta ( v kapuci a rukavicích - komáři útočí ) a jdu spát

Dobytí Kekeše

Ráno v šest jsme oba již na nohou. Já i pan Neposkvrněný. Vysolím osm éček, setřesu mravence ze stanu a vyjedem s Himoušem směr Hungária. Z kempu je to pět set metrů. Je všední den, okreska na Naďmároš je poloprázdná. Zatáčky, kopečky, silnici stíní akáty. Paráda. Když přijedu k Dunaji, je to jako v Austrii. Projíždím uhlazenými městečky po levém břehu Duny. Brzy vidím na protějším straně na vysokém kopci siluetu hradu. Visegrád.

“Nakoukneme, indiáne?”

“Že váháš, sáhibe!”

Tak prd, není tu most. Jen přívoz, bůhví jak to jezdí. Zkusíme to na zpáteční cestě. Teď čeká Mátra.

Zvolíme opět okresky i když všechny cedule se nás snaží dostat do Budy i Pešti. Jedeme venkovem, po tankodromu, který Himymu svědčí. Hýká jako Hatatitla.

“Už tam budem?” Blbější otázku neznám. “Drž hubu a jeď!”

    Od vesnice Penc se to rovinou dramaticky klikatí až do města Gyöngyös a po dosažení Mátrafüred stoupáme na Kekeš. Taky míjíme nějaké kempy, ale příliš hogo fogo, samej wellnes, samej zazobanec. Tady bychom se  necítili dobře, ani brňák ani díllíňák.

“Pojď, stoupáme! Zaber!.”

“ ihahá! viděl jsi, jak jsem dal ty cyklouše?”

No, nevím. Vším by se chlubit nemusel. Slyším hřmění. Přibližuje se to odzadu. Wrrroammm….!

“Sáhibe, to byl brácha!.”

“Ale kdepak. To, že má na nádrži napsáno Indian, neznamená, že je to tvůj brácha. To je na dlouhý vysvětlování. Ty budeš první indoš co pokoří Kekeš!”

    Hadice zatáček stoupá vzhůru až se motá hlava. Akáty dávno zmizely a jsme rázem v Beskydech. Půjde to až na vrchol? Musí, kurňa, jinej dárek nemám. Trochu Himyho krotím, přeci jen v tom lese střídá světlo tmu, oči sotva stíhají přivykat. Vracečky dáváme na dvojku, jedu na jistotu. To neříkám nahlas, ať si indián užije svou slávu. Už jen asi kilometr!

Tu náhle velké parkoviště. Zvolníme. Je to konec? Bába vykoukne z budky, gestikuluje a říká něco jako: “Hádrošmátra Himalájom!” Tak jo. A jedeme poslední spirály k vrcholu. Stromy se rozestupují… Už vidím červeno - bílo - zelený kámen! Je to tady, přátelé! Kekeš je dobyt!!!

 

“ Prvý indiánský motocykel! Na najvyšej hore! A kto je to, priatelia?! Kto dokázal takéto niečo? A už rozpoznávam farby, tvár vodiča… Je to… Boha, čo je toto? …

Ne, tohle jsem si opravdu vymyslel. Nebyl přítomen ani Gabo Zelenay ani Karol Polák. Jen jsem chtěl dodat na důležitosti výkonu mého oře.

“ Jsi na vrcholu, ty kluku indiánskej! Jsi jednička!”

“ Cože? Já? Já, čtvrtá cenová, já díllína? … Ó Šivo, děkuji.”

Vonnou tyčinku jsem neměl, tak jsem si zapálil gigáro. A Čuměli jsme na tu placku pod námi. Ještě že má ty hrboly. To mají chlapi rádi. Do placek jezdí málokdo.

    U šutru v národních barvách se fotí rodinky i milenci, prostě uherská Sněžka. Stánky s cingrlátky, magnetkami a dalšími zbytečnostmi za které vám vaši blízcí jistě pěkně poděkují. Jinak je nahoře ještě anténa, čárda ( hospoda ) a pomník nějakého Gejzy.

 

Jedeme dál. Ale nefrčíme zpět dolů, směrem západním po hřebenu jsou další serepentiny. Trasa je to méně frekventovaná a bez cykloušů. Himy radostně brumlá a užívá si hrbatý asfalt. Já si užívám příjemné klimakterium lesa a občasné výhledy do langošplacky.

Visegrád

 

Zpátky na Naďmároš. Paní v kase u přívozu kroutí hlavou jako že nic nejede. Ptám se tedy íngliš, jak se dostanu do Visegrádu. Paní řekne jen: “Soap.”

“Soap?

“Soap.”

Hmm. Proč mýdlo? Smrdím? Mladí uhři opodál mi vysvětlí, že paní myslela město Szob. Aha, díky.

Podél mohutného Dunajtoku za chvíli dosahujeme kýženého bodu. U přívozu opět kasa, ale prázdná. Z přilehlé čárdy vychází mladý lodník a zve nás na plavidlo. Zkasíruje nás prý během plavby. Pravda, proč krmit další duši v kase. Najíždí tři plechovky, dvojice na bavorském mastodontu a my. Plavidlo vjíždí do proudu. Paráda. Romantika za 1500 ft. Ani to moc nehoupalo.

    Jsme na visegrádském břehu, odpolední slunce mi připomíná, že zanedbávám pitný režim. Nakouknu do několika kempů, ale vyberu až ten skoro pod hradem. Je poloprázdný, levný a je tu čárda s krytou zahrádkou. Šoproň na čepu a v kuchyni se připravují ryby. Hurá, rychle stavím stan. Aha, najít tyčku. Za umývárkou leží ulomená větev. Upižlal jsem ji pilkou lédrmana na vhodnou délku. Motorka poslouží jako věšák na prpopocené hadry.

Jů, na wecku je papír! Jů, ve sprše není mýdlo!

Když není mýdlo, sprchuji se třikrát delší dobu. Jakejsi pračlověk ve mně doufá, že tím to mýdlo nahradí.

 

 

Už se těším na Šoproň, ale Himy smutně kouká, taky by chtěl nějakou dobrůtku. Tak jo. Hodím jej na centrál a dopřeji mu výtečné madeinjapan mazivo na řetěz. Protočil jsem zadním kolem a zachrochtalo to spokojeně.

Po smažené rybě ( hekk ) a třech Šoproních mě hukot blízkého Dunajtoku uspává jako sladká ukolébavka.

    Vstávám po šesté, vyrazím dokud není horko. Hmm, pěkné předsevzetí. Jenže rosa toho rána byla vskutku hrubá a stan je jí těžce smočen. Vyklepání moc nepomáhá, tak jej přehodím přes plot a čekám až slunko vykoukne nad lesem a zapne sušící funkci. Čekám… Kunďaba, než slunko přeleze les, vedro bude tu! Prdím na to a mokrej stan balím do brašny, sušit se bude doma.

    Ale dřív než obrátím oře k domovu, vyrazíme serepentinami vzhůru ku hradu. Jeho silueta je vskutku až balkánsky romantická.  Ranní svěží vánek je příjemný když stoupáme po úbočích ke zdejší atrakci… Ouha! Zárva! Closed! No jo, kunďaba, kdo by tu byl tak časně. Na lidu i autoprostém parkovišti nechávám Himyho a slavnou ruinu obhlídnu aspoň zvenčí. Krása, tady by se mohlo natáčet pokračování Tajemství hradu v Karpatech.

Kunďaba, proč to ještě nikoho nenapadlo! Telekiho by hrál Vetchý, sluhu Taclík, vynálezce by ztvárnil pan Přeučil a operní divu paní Veškrnová. Scénář: Gejza, režie: já.

Curyk.

Dnes mám v plánu dorazit výlet do konce, tedy: “Koně moje hyjéé…!” Proti proudu Duny, tou cestou pohlednicovou, ujíždíme k domovině. V Ostřihomi přejedeme most Marie Valérie a jsme v Československu. Ha! Kdo se nechal nachytat? Hmm, nikdo. Ne, samozřejmě, teď už jinde jsme, je to jiná vesnice. Ale to už horúčava rozpaluje nížinu, Himyho a moji nepromokavou bundu. Na slovači tentokrát nestavím, nestavím nikde protože slunce pálí jak ďas a za krátkej čas budu doma. Přefrčím to, protože dokud jedu, tak to chladí. Ovšem v místě zločinu Maryšina si všimnu tabule před hospodó - Srnčí guláš! Juj! Stavím, baštím, platím. Povedl se, tringoš si zaslóžijó.

    A juž překonávám poslední zófalý pahorky a přede mnó se rozkládá ta névětší dědina. Pod sebó cítím radostné chvění. Jasnačka. Indoš se těší na Prygl.

 

Možná jsem měl na začátku upozornit na fakt, že se během výletu vlastně nic zvláštního nepřihodí.

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE

Kapitoly článku

Jak se Vám líbil tento článek?
Hodnocení (35x):
Motokatalog.cz


TOPlist