Severní Laos 2013
Text: zoller | Zveřejněno: 19.12.2013 | Zobrazeno: 13 296x
Kapitoly článku
Demak 150 DTM a číslo v onom názvu prozrazuje, že to extra silná mašina není…. Nakonec mi ale
čtyřdobý jednoválec posloužil dobře.
S sebou do Asie jsem si žádné věci na motorku nebral, takže večer před odjezdem kupuju pár gumicuků a pevný textilní popruh – to vše kvůli uchycení batohu k motorce; další výbavu mám z toho, co dá batoh…
Ráno 21.7. v 8h, jak jsme se již včera domluvili s majitelem, půjčuju motorku – majitel ještě chrápe, tak vše vyřizuje jeho žena a syn, k motce mi zapůjčují další dva gumicuky a helmu. Platím zálohu na dva dny, ale hlavně si berou můj pas, což mi trochu dělá vrásky. Sice mám fotokopii a jasně jsem pochopil, že v případě policejní kontroly mám ukázat zápis o pronájmu motocyklu, ale i tak je odevzdání pasu dost nepříjemné… Bohužel je to zásadní podmínka pro půjčení motky a už jsem to riskl při půjčce motorky ve Vietnamu, pronájmu skůtru v Laosu a stejně tak při zapůjčení bicyklů ve Vietnamu a v Kambodži. Vždy mi byl pas vrácen a nikdy z toho nebyla žádná nepříjemnost.
Batoh – celý neprodyšně zabalený do nepromokavé celty –uvazuju k zadnímu nosiči a kolem deváté vyrážím. Pršelo celou noc a prší pořád, olověná barva nebe ani nenabízí naději. Zkouším se chránit gumovou pláštěnkou , zakoupenou před startem a cestou se seznamuju s motorkou – je to enduro-koza, takže bych neměl mít problémy
s případným terénem, ale plánuju cesty hlavně s asfaltovým povrchem – je totiž období monzunů a nerad bych se v dešti hrabal v rozmoklých horských polňačkách.
Cesta stoupá přes první pohoří a klesá až u Vang Viengu, kde zastavuju a obědvám polívku s nudlema a kachním masem (na způsob u nás populární Pho-Bo; zde v Laosu podávaná jako silný hovězí, kachní, vepřový či kuřecí vývar, s dlouhými rýžovými nudlemi a spoustou masa; k tomu si sami nandáte fazolky, mátu, lemongrass, limetku či zelené smrtící papričky – jak kdo chce).
Dál často zastavuju a čumím po přírodě – džunglí porostlích sopkovitých kopcích, skalnatých útesech, rýžových plantážích a jiných políčkách, zastavuju i ve vsích a horských osadách – občas přestane pršet a vysvitne i slunce, tak můžu něco vyfotit.
Silnice kvalitou připomíná českou neudržovanou okresku, i když jsem viděl i nánosy nového asfaltu. V kopcích asfalt často chybí, někdy je plný velkých děr, ale žádná hrůza.
Cesta mi kvůli hustým, většinou teplým dešťům a častým horským zatáčkám ubíhá dost pomalu, rychlost kolísá mezi 50-75 km/h, z kopců dolů sjíždím bez motoru.
Kvečeru, právě když mám motor vypnutý, míjím polonahé ženy myjící se u vesnické studny - rychle se přede mnou zahalují do dlouhých tmavých látek, kterou má každá omotanou přes prsa a boky,i když před muži z řad svých sousedů se příliž nestyděly… žádnou nahotinu jsem přímo neviděl,ale i tak je to hezký pohled… Ve vsích mě místní mávnutím zdraví a když neprší, je na ulicích hodně dětí i zvířat –slepice, kachny, psi, prasata, krávy, vodní buvoli, kozy a nevím-co-ještě…mimo vesnice jsem na cestě minul několik hadů.
Zrovna když mě kolem šesté večer jízda v dalším z deštů začíná štvát, míjím dlouhý přízemní dům se zastřešenou verandou, který vypadá jako místní vesnické školy.Cedule “Guest House“ ale upozorňuje na možnost ubytování a tam se za 90 000 Laosských Kipů (230Kč) ubytovávám v hezkém pokoji se sprchou a záchodem. Také mi tam ohřívají vynikající vepřová žebra s lepenou rýží a okurkama, po té dostávám litr kuřecí-cibulové polévky – na pokoj si beru LaoBeer – za to vše (vč.limonády) platím 30 000 Kipů, tj. asi 75 Kč.
Další den odjíždím v husté mlze (resp. v mraku), v PhouKounu na důležité křižovatce silnic č.7 a 13 točím na východ směrem na Pósaván. Je ráno, spousta vesničanů včetně dětí odchází ze svých vsí do polí, po silnicích také jezdí spousta skůtrů, pick-upů či náklaďáčků Kolao upravených pro přepravu osob i nákladu, často vidím i samotné děti s nůšemi a sekáčky, které vzdáleně připomínají mačetu. Někdy tudy projede těžký osmikolový náklaďák. Na vrcholu jednoho pohoří zcela mizí asfalt a vozovka je dost hnusně rozblácená, místní na skůtrech se těžko brodí vodou ve vyjetých kolejích od přetížených náklaďáků. Ale to je ojedinělý případ, za chvíli se asfalt opět objevuje…
Kolem silnice stojí přístřešky prodavačů zeleniny, někde jsou nabízené produkty jen naskládané u silnice.
V jedné ze vsí zastavuju u dvou mužů vyzbrojených doma-vyrobenými puškami, ale aniž by se mnou chtěli prohodit jediné slovo, sedají rychle na skůtr a odjíždí.
V další vísce však přemlouvám místního chlapce, rovněž vyzbrojeného “domácí“ flintou a ten mi hrdě pózuje – pušky mají malou ráži, ale vemi dlouhou hlaveň a vlastní systém závěru – neznalost žádného společného jazyka nedovoluje bližší komunikaci, ale pomocí gest mi vysvětluje, že jde na lov. Jsem v oblasti kde žijí Hmongové – odbojní rebelové, kteří ještě před 15 – 20 lety dělali vrásky socialistické vládě. Nyní je zde klid a mír, ani na silnicích nejsou cizinci okrádáni, což zde v nedávné minulosti nebylo nezvyklé…Počasí se stále mění, místy prší, místy je jen pod mrakem a občas vysvitne slunce.
Malou cedulí se nechávám zlákat do “Budha Cave“ a dělám dobře – po pár kilácích velmi špatnou cestou přijíždím před kopec, v němž je několik jeskyní; v jedné stojí asi 5-ti metrová socha Budhy, jiná jeskyně vede kamsi do středu země…(později mi bude kdosi oponovat, že tohle není skutečná laosská “Budhova jeskyně“ – ta prý leží jinde, ale místní tam tu ceduli mají a ten Budha je opravdu velkej…)
Na další cestě asi 20km před Pósavánem mě láká cedule na Quarry of Jars (Lom džbánů) a já se nechávám zlákat vidinou, že snad již tady začínají známé pósavánské Planiny džbánů, ale pletu se; po několika kilometrech jízdy polní cestou přijíždím k oplocené rezervaci, v níž leží zbytky kamenných nádob (jen dvě jsou celé, jinak jen kamení) , kopec s výhledem (po cestě jsem měl spousty lepších pohledů na zdejší krajinu…) a vojenským tunelem procházejícím skrze kopec (po deštích beznadějně zatopený). Takže tohle dvouhodinové zdržení s pěším výstupem na onu horu beru jako docela zbytečné.
V Pósávánu ale točím na jih a hned po několika kilometrech narážím na jednu z Planin džbánů – ony džbány jsou z kamene vysekané nádoby od malých, metr vysokých po dvou-a-půlmetrové obry.
Dle poslední z teorií se do nich pohřbívali zesnulí, ale tahle teorie není stoprocentně potvrzená. V krajině se objevuje ještě jedna zvláštnost – krátery po US bombách – Laos byl během války ve Vietnamu silně bombardován, po občanské válce tu navíc zbylo hodně munice, kterou likvidují pyrotechnici z org. UXO.
Zbytky amerických bomb a leteckých kontejnerů, stejně tak ruské rezavějící projektily a granáty, i celé zbraně místní užívají jako výstavní artefakt, či třeba jako květináč, nebo koryto pro krmení zvířat.
Hodně kráterů je i na téhle planině. Jsem zde jen já, dva Laosané a čtyři Korejci, čekal jsem více turistů. Vyzvídám u místních, zda nevědí, kde leží (teda spíš sedí) Budha v nějakých ruinách, kterého mám na vybledlé nejasné fotce a štěstí mi přeje; odjíždím na jihovýchod do 35 km vzdáleného Muang Khounu, kde sedícího krasavce po troše hledání a bloudění nacházím.
Nad městem pak ještě okukuju dvě Stupy (cihlové zarostlé pagody) a za tmy se vracím do Pósavánu. Tam kupuju za 40 000K noc v motelu a v drahé nesympatické restauraci nechávám nedojezené hnusné jídlo (nedovařené špatně nasekané kuře se zbytky peří –je to jediný gastronomický průšvih, všude jinde jsem si moc pochutnal a tak to bude i po celý zbytek pobytu v Laosu …).
Ráno odjíždím,v Muang Chamu v servisu (kterých je tu hodně kvůli opravám skůtru) si nechávám za pár drobných utáhnout a namazat řetěz, po silnici č. 6 mířím na severovýchod a pak opouštím tuto cestu a mířím na severozápad. Ve vísce s bufetem obědvám nudlovku s vepřovým masem,k tomu si dávám místní energy drink Sting, to vše za 20 000K (50 Kč).
Ve vsích, které projíždím jsou domy zděné i dřevěné, stavěné na kůlech i na zemi, všechny mnou navštívené vsi jsou elektrifikované, hodně domácností má doma televizi a ledničku – a to i domy s jednou centrální místností, kde se vše odehrává na podlaze, včetně vaření na kameninnových žárovištích.
Občas mě olízne déšť, ale docela jsem v suchu, protože mezi mraky vždy vysvitne slunko a to mě zas rychle vysuší – až na boty; to že si tento výlet odkroutím ve stále mokrých teniskách beru jako samozřejmost, boty se nevysušili ani přes noc naražené na větrák. Před jiným deštěm se schovávám v bufetu, kde místní hrají petang, jsou velmi přátelští. Popíjím limonádu a poslouchám laosský popík - synové majitelky zpívají u televize karaoke.
Mraky zase mizí a jedu dál.
V jedné z osad fotím děvčata sedící u tří tkalcovských stavů na zastřešené verandě – dívky mě berou v klidu, i když nechápou, proč si cizinec fotí tak obyčejnou činnost jako je tkaní látek; stará bába si mě ale měří zlým pohledem, jako by chtěla chránit čest oněch děvčat…
Potkávám ozbrojené muže, ovšem již né s puškama domácí výroby, ale se samonabíjecími automaty, jeden muž má dokonce sovětskou opakovačku Mosin, zřejmě jdou na lov.
Benzín již netankuju na benzínách stejných jako u nás, ale u dřevěných domků přímo z barelů – do odměrného válce nad barelem prodavačka ručně napumpuje požadované litry benzínu či nafty a ty pak hadicí přepustí do vaší nádrže. V Laosu se prodává pouze benzín 92 (pro blbce – s oktanovým číslem 92) zabarvený do červena. Nafta bývá žlutá.Nocleh si beru ve Vieng Khamu za 40 000K v parádním hostelu v příjemném pokojíku, večeřím v posledním otevřeném bufetu polévku s kuřetem.
Pak za tmy si procházím městečko, lidi před domy studují u stolů archy s obrázky různých zvířat a se sloupci čísel (a jak zjistím později, jedná se o celonárodní loterii). Všichni na mě s úsměvem volají „sabajdý“ , což je univerzální pozdrav. Děti, které nezapisují čísla z loterie, se honí mezi stoly na zastřešeném tržišti, občas po mně štěkne pes a občas vsí projede neosvětlený skůtr, či náklaďáček.
Proti hotýlku stojí plechový dlouhý barák, kde tři chlapci a jedna dívka zpívají karaoke, což je zde oblíbená zábava – velkou televizi mají právě z těchto důvodů i ve spoustě restaurací a občerstvovacích bufetech…
Dnes jsem najel asi 400 km, celkem za všechny 3 dny kolem 900 km.
Další den ubíhá cesta docela rychle, projíždím opět horské vsi, v Nong Khiawu přejíždím řeku Nam Ou – je zde hodně turistů, kteří se plaví na lodích a navštěvují zdejší jeskyně a severní pohoří.
Kolem poledne najíždím na silnici č. 13 a mířím na jih do Luang Prabangu, města, kde se do Mekongu vlévá Nam Khan. Tam servisuju řetěz, procházím si ulice koloniálního střihu se spoustou turistů a obhlížím několik z mnoha budhistických svatyň a klášterů. Po skvělém steaku s rýží odjíždím k vodopádům -kolem Luangu je jich několik, jsou to navštěvované turistické atrakce; mě náhodou polní několikakilometrová cesta vede k těm, které zatím turisti neobjevili a při hodinovém pochodu džunglí narážím na tři větší vodopády.
Večer nacházím nocleh v další z mnoha horských osad (za 50 000K), zrovna když parkuju motku pod střechu, spouští se hodinový liják; večeřím nudle se zeleninou a vejcem(25 000K i se dvěma limonádami) – vaří je syn majitele a společnost mi dělají tři dospívající dcerky, které se neustále hihňají a pošťuchují – to je příjemný rys severního Laosu, že i když jsou děti nucené pracovat a dost pomáhat svým rodičům, často je vidím veselé a rozesmáté.
Potom se syn i otec věnují karaoke, ostentativně ignorující hihňaní děvčat…
Ráno krmíme opice, které majitel hotýlku chová v kleci na dvoře (a už dříve na cestě jsem viděl děti hrající si s opičkou, co by domácím mazlíčkem…). Kousek od klece postavil velkou zastřešenou terasu a doufá, že to tu jednou bude navštěvovaná vyhlídka. Dnes však ves bohužel stojí v mraku, takže není vidět ani svah, v němž je terasa postavená…Na ulici mě čeká překvapení – náves se pro dnešek změnila v jedno velké tržiště, na nějž přiváží pick-upy a náklaďáčky všechny z okolních osad. Prodává se vše od plodin matky země, módy až po průmyslové produkty. Téměř všechny ženy mají krásné, doma tkané hedvábné sukně, což je naplňuje osobitým půvabem. To je další z originálních rysů Laosu – oblečení nošené místními je často stejné jako u nás v Čechách, zakoupené právě třeba na tomhle tržišti, ale dámské sukně a popruhy, v nichž ženy (občas i muži) nosí na zádech či hrudi svá miminka, jsou tkané místními tkadlenami na stavech.
V PhouKounu míjím odbočku silnice č. 7 – po ní jsem mířil na východ k Pósavánu a tak se vracím
na jih po cestě, kterou jsem již jel. Ve Vang Viengu, plném turistů, obědvám vejce a slaninu, tankuju u normální benzínky a dál drtím asfalt směrem k VienTianu.
Do hlavního města dorážím kolem čtvrté odpoledne, po pěti parádních dnech tohoto výletu.
Celkem jsem najel 1 710 km, za půjčení motorky jsem zaplatil (celkem) 125 Us Dolarů (půjčení helmy v ceně…), benzín průměrně stojí 10 000 Kipů/litr (tj. asi 25 kč), ceny jídel a ubytování uvádím v textu. S absencí pasu jsem žádný problém neměl, nikdo mě nekontroloval a po návratu motorky mi byl vpořádku vrácen z trezorové schránky.Za zmínku stojí, že v okolí Pósavánu a poblíž Luang Prabangu jsem potkával i jiné motorkáře
– 3 samotáře a dvě skupinky . Snad se jim výlet zadařil a líbil tak jako mě. Milan Loucký.
mapa Laosu
- červeně vyznačená moje cesta;
1 - Vientian
2-Phosavan
3-Luang Prabang