LAOS: Za pašeráky do Golden Triangle

V takto exotických krajích jsem nikdy nebyl a protože jsem doma dostal zelenou, nemohl jsem takové dobrodružství odmítnout. Během podzimu jsem si posháněl a otestoval potřebnou výbavu a vyřídil si očkování. Žloutenka A,B, břišní tyfus a vzteklina celkem za cca 8tis Kč. Komplikace nastala v polovině prosince, když musel jeden z naší čtveřice odstoupit, ale podařilo se bleskově najít náhradníka a tak jsme mohli vyrazit v plném počtu. Protože náš let byl již vyprodaný, musel letět tam i zpět sólo přes Peking. Byli jsme tedy čtyři: Báša, Zbyněk, Máca a Macek. Všichni motorkáři, kteří ve svých padesáti už nějakou tu gumu sjeli.

Na úvod bych rád zdůraznil, že vyprávění je mým osobním pohledem na prožité události a může se mírně odlišovat od úhlu pohledu ostatních účastníků.

Stejně tak poznámky k projetým zemím jsou moje subjektivní postřehy a informace, které jsem dohledal na internetu. Pokud někdo znalejší místních poměrů se mnou nebude souhlasit, klidně mi napište. Zjevné nesrovnalosti opravím a ostatní si ponechám v rámci své autorské licence.

Po 30.12.2024 start

Praha – Londýn - Bangkok
Na letiště jsme jeli ve třech autem, které jsme nechali u spřáteleného motorkáře v Ruzyni. Na terminál nás dovezl Bolt. Měli jsme jedno společné odbavené zavazadlo, což byl Bášův starý ošoupaný pytel, do kterého jsme za pomoci nějakých těch kurev nakonec nacpali všechny tři 50 litrové brašny. Na palubu si každý vzal malý batoh. Letadlo z Prahy mělo startovat v 16:20, ale nabralo hodinové zpoždění, což nás dostalo do úzkých při přesunu z Heathrow na Gatwick v Londýně. V časové tísni jsme vzali autobus za 92L což vyšlo na 900 na osobu v českých. Po dalším odbavení našeho nadrozměrného modrého pytle jsme se odebrali do letištní restaurace a ve 21:15 odletěli na východ. Let trval 12,5 hodiny a k SEČ jsme připočetli 6 hodin. 

Út 31.12. Bangkok

Na letiště Bangkok Suvarnabhumi jsme přiletěli v 16:15 místního času. Na exitu B, východ 6 jsme se střetli s novým kamarádem Mácou a náš společný příběh mohl začít.

Na hotel jsme se přesunuli vlakem a taxíkem dohromady za 320 Bahtů.
Ubytovali jsme se v apartmánu Living Citi Resort za 1200THB na osobu a po sprše vyrazili do města. Cestou jsme si dali první thajské jídlo v restauraci, ale sumec za 400THB mě moc nenadchl. Pokračovali jsme po Sukhumvit Road do vroucího centra. Zírali jsme na hučící uličky plné barů, masážnich salonů i regulérních bordelů, stánky s jídlem, alkoholem i marihuanou a odolávali pouličním nabizečům drog, holek a bůh ví čeho ještě.
Aby byl kulturní zážitek ucelený, propletli jsme se po vyhlášené Cowboy road, zblízka si prohlédli zdejší prostituky a před druhou ranní usmlouvali tuktuk a za 200THB se vrátili na hotel.

St 1.1. Nong Khai

Ráno na Nový rok byla všechna bistra v okolí hotelu uzavřena. Ke snídani jsme tak koupili párek, nudle a čaj a zkonzumovali je na pokoji. Před odchodem jsme se osvěžili v hotelovém bazénu na terase v 6.patře a ve 12 hod vyrazili na nádraží. Potřebovali jsme si nechat vytisknout zabukované jízdenky na vlak a změnit jméno jednoho pasažéra. Pro přesun jsme využili kombinaci dopravních prostředků loď-tuktuk. Ve čtyřech s bagáži to byla výzva pro nás i řidiče tříkolky.

Pracovnice na nádražní přepážce provedla změnu jízdenky za stornopoplatek 70%, pak jsme odložili zavazadla do úschovního boxu a velmi, velmi klimatizovaným metrem odjeli zpět do Bangkoku, konkétně na Sam Yot. Levně a dobře jsme se najedli v tržnici a pak si prohlédli nedaleké buddhistické chrámy.

Na završení duchovní očisty jsme v zástupu lidí vystoupali na mohylu Golden Mount. Cestou zpět jsme nakoupili jidlo na cestu a vrátili se metrem na nádraží. Vlak na hranice odjížděl ve 20:25 na vteřinu přesně. Lůžko čisté a pohodlné, ale dost to hlučelo a házelo a noc mi ubíhala velmi pomalu.

Čt 2.1. Luang Prabang

V 6:30 dorazil vlak do cílového Nong Khai. Po nezbytném usmlouváni ceny nás tuktuk dovezl z nádraží na hraniční přechod. V chladu ranní mlhy a dýmu z četných ohnišť působilo toto místo celkem nevábně. Odbavení na Thajské straně proběhlo rychle a bez problémů.  Za drobný poplatek nás převezl autobus po Friendship Bridge přes řeku Mekong na vstup do Laoské lidově demokratické republiky. Zde jsme vyplnili vízové formuláře, zaplatili 40USD a vstoupili do země. Vzápětí nás obklopili dopravci a nabízeči simkaret. Koupili jsme 100GB simku na 30 dní za 450THB. Pak jsme každý vybral z bankomatu 2 miliony KIPů a dohodli s jedním staříkem odvoz na nádraží do nedalekého hlavního města Laosu Vientiane, za což inkasoval 300 thajských peněz. Nádraží a celá moderní vysokorychlostní železnice patří čínské společnosti China Railway.

Vládla tu striktní organizace a kontroly byly stejně přísné jako na mezinárodním letišti. U okénka jsme se dozvěděli že vlak je už vyprodaný a dnes nemáme žádnou šanci odjet. Bezradně jsme přešlapovali, když k nám přistoupily dvě ženy a nabízely na prodej jízdenky s kopiemi jakýchsi britských pasů (ženských). Tuto nabídku jsme odmítli. Pak přišel číňan a radil, ať si koupíme jízdenku jenom do Vang Vieng a během cesty od průvodčího přikoupime lístky na stání do cílového Luang Prabang. Zdálo se nám dost málo pravděpodobné, že by to takhle fungovalo, ale bez naděje na jiné řešení situace jsme mu svěřili naše pasy a peníze. On s nimi kupodivu nezdrhl, ale koupil lístky a vše nám v pořádku přinesl. Na naše nechápavé pohledy jen s úsměvem odpověděl: "Welcome to Lao". Pak už jen zbývalo překonat potíže při rentgenové kontrole, kdy se úředníkovi nelíbilo naše nářadí na opravy motorek a defektů zabalené v zavazadlech. A taky se mu nezdála rozpitá láhev vodky v batožině. Pár minut před odjezdem vlaku se vrátil i Máca, kterého zatkli kvůli kouření před nádražní halou a mohli jsme nastoupit. 

Před Vang Vieng se Bášovi opravdu podařilo od průvodčího dokoupit lístky pro zbytek cesty. Vzdálenost 300km jsme přeletěli za 2 hodiny. Pro srovnání cesta autobusem trvá 9 hodin. Ubytovali jsme se v Merry Riverside v Luang Prabangu, pěkném městě v koloniálním stylu. Zašli jsme si na oběd a prošli se po nábřeží Mekongu. Na večer jsme si domluvili Laomasáž za 100.000LAKů tedy o něco víc než stovku našich. 

Pá 2.1. Luang Prabang 74km

Cílem dne bylo půjčit motorky a vyzkoušet je v okolí Luang Prabang.
V půjčovně jsme strávili skoro dvě hodiny. Majitel „Vy“ byl velmi ochotný a vstřícný. U každého stroje zkontroloval olej, dohustil pneu a přidal nahradni duše. Řádně jsme prohlédli své stroje, bohužel toho, že na té mojí mašině je totálně vytahaný řetěz jsme si nikdo nevšiml. Ukázal nám na mapě, kde je vhodné překročit řeku a vysvětloval, jak to je s ubytováním na severu.

Projeli jsme městem, vstřebali specifika místní dopravy a vyrazili k vodopádům na řece Kuang Si u Tapene. Cestou jsme si prohlédli slony v půjčovně u cesty a nakrmili je zakoupeným ovocem. Sloni kupodivu netrpěli a vypadali spokojeně a v dobré kondici, což se vůbec neshodovalo s internetovou recenzí nějaké britské turistky. 

K vodopádům jel od parkoviště elektrický autobus, který byl v ceně vstupenky. Asi 15 minut se pak šlo pěšky lesem kolem výběhů s medvědy. Vodopády byly plné turistů a voda v četných kaskádách nádherně průzračná. V lagunách se mohlo koupat. 

Cestou zpět do Luang Prabang jsme zajeli do vesnice mimo hlavní cestu a otestovali terénní kvality strojů. Motorky nás nezklamaly a my se těšili na zítřejší ostrý start.

So 4.1. Muang Xay 182km

 

Po další výborné snídani na hotelové terase nad řekou jsme přikurtovali bágly na motorky a vyrazili.

Nejprve bylo třeba překonat přívozem Mekong (50.000 Kip/os).

Místní skůtraři platili za stejnou službu polovinu, což jsme rádi zaplatili v rámci mezinárodní pomoci.    Za řekou jsme sjeli z asfaltu a pokračovali po prašných, až velmi prašných cestách. Z džungle se vynořovaly vesnice, kde se zastavil čas před sto lety a vše protínala přímá linie čínské vysokorychlostní železnice z časů budoucích.

Cesta se měnila od hliněné přes betonovou, rozlámaný asfalt až po písek feš-feš. Tento druh písku - prachu, o kterém jsem dosud slýchal pouze v reportážích z Dakaru, bohužel vůbec nechutnal mému vytahanému řetězu, který se jím zaplnil, rozpálil se a začal hrozivě mlátit a skřípat. 

Po 50km jsme dojeli opět k řece a potřebovali se dostat na druhou stranu do vesnice Laathaan. Ve spleti cest jsme marně hledali kotviště přívozu. Báša troubil jak o život na proplouvající bárky s vysvětlením, že musíme upoutat jejich pozornost. To nás trochu nekolegiálně rozesmálo. Nakonec jsme přístaviště našli a pozornost jsme upoutali jednoduše tím, že jsme na prám rovnou najeli. Usmlouvali jsme cenu, lodník nahodil diesel a odrazil od břehu.

 

Na lodi jsme rukama nohama vysvětlovali, že potřebuji namazat řetěz. Vůdce plavidla nám po přistání donesl kanystr vyjetého oleje kterým jsme řetěz namazali a problém byl prozatím zážehnán. Na jídlo jsme zastavili v Laathaanu, etnické vesnici. Rýže, vejce, zelenina, polévka Pho. Jednoduché, levné, dobré. Odpoledne jsme stoupali do hor. Projížděli četná údolí a vesnice. Měli jsme však naspěch a nebyl čas zastavovat, cesta byla velmi rozbitá a cíl daleko. K večeru se ochladilo. Teplota do 15°. Do Muang Xay jsme dojeli po 19 hodině za tmy. Jen posledních 14km bylo po silnici jinak vše offroad zpestřený několika mělkými brody.

Náročný terén si vyžádal oběť v podobě jednoho pádu, který odnesla pohmožděná noha a ohnutá řadička. Ubytovali jsme se ve zdánlivě luxusním hotelu, ovšem s lokálním standartem. Na večeři jsme vyrazili do městské tržnice na 'laoské fondue' které jsme si připravovali sami na rozpáleném hrnci. Bylo to velmi zajímavé a zábavné.

Ne 5.1. Houn 117km

Ráno byla mlha a teplota klesla pod 10°. Rozhodovali jsme o další trase, protože předpověď prorokovala další ochlazení. Město Houn je ve výšce 450m a hory, ke kterým jsme měli namířeno, výrazně přesahovaly 1000 metrů. Rozhodli jsme držet se řeky Mekong a upravili plán cesty na další dny. Taky proběhla vzrušená debata o denních porcích kilometrů. Padaly návrhy na 200km štreky i 80km „pohodové“ jízdy. Nakonec jsme si přiznali, že když jedeme 7 hodin v prachu na dvojku, občas na trojku, tak 200km do tmy určitě nedáme. A to nepočítáme možné technické, navigační a jiné potíže. Limit byl stanoven na 120km max, hlavy schladly a mohli jsme se těšit na další den.

Z počátku nás překvapilo asi 15km opravdu kvalitní asfaltky. Z ní jsme však posléze odbočili a pokračovali rozbitými cestami přes zelená údolí a zaprášené vesnice. V jedné jsme se zastavili na kávu (v plechovce) v jiné na jídlo. Pomalu jsme se učili najít mezi chatrčemi tu, kde nám byli ochotni připravit nějaké jídlo.

V jedné z nich nám místní žena upekla na ohni maso na špejli (prý vepřové) a přidala rýži v igelitovém sáčku. Náš příjezd se rychle rozkřikl a za 10 minut přijel na skútru borec, který studoval ve Vientiane a mluvil anglicky. Vyzvídal odkud jsme a kam jedeme, řekl, že místní se živí pěstováním kukuřice a vysvětlil nám, jak se jí zdejší lepkavá rýže: hrábne se rukama do společného kyblíku a uhněte se z ní hrouda, nebo mistička do které se nabírá pokrm. 

 Odpoledne jsme dorazili do nevábného zaprášeného města Houn. Ubytovali jsme se v hotelu, který nebyl drahý, ale od půlnoci nás postupně budila mládež na skůtrech, hluční sousedé šoupající nábytkem, nad ránem kohouti a v šest vysílání místního rozhlasu. Po sedmé vše utichlo a tak není divu, že jsme nakonec zaspali.

Po 6.1. Pakbeng 90km

Ráno jsme se vypravili do města na snídani a po polévce a kávě (tentokrát v šálku) jsme mohli vyrazit. 

Cesta se vinula přes horské hřbety s dalekými výhledy. Původně byl všude kolem prales, ten však byl vymýcen a na jeho místě byla zasazena kukuřice, nebo zůstali jen holé kopce. Osamělé solitéry 30m vysokých pralesních stromů budily obdiv i lítost. Prohlíželi jsme si horské vesnice se svérázným obyvatelstvem. Kdekoliv jsme zastavili, sešli se zvědavci a z povzdálí nás bedlivě pozorovali.

V jednom domku nám připravili instantní nudle a za dozoru žáků i učitele z místní školy jsme je spořádali. Báša dostal výborný nápad: "Až dojíme, půjdeme se podívat do školy a narušime jim výuku. Necháme je zazpívat a pak uděláme nějakou lumpárnu". Tak se taky stalo a ani přísný učitel s rákoskou s námi nic nezmohl.

Vlhká hliněná cesta vedoucí pralesem si vyžádala další lehký pád nejmenovaného kolegy. Tentokrát však bez následků. Holt NK150 není cruiser 1600cc.

Odpoledne jsme dojeli do Pakbengu na Mekongu. Překvapilo nás množství bílých turistů, kteří sem přijeli autobusem nebo lodí. Ubytovali jsme se v jednom z četných guesthousů za 130Kč na osobu.

Út 7.1. Houayxay 146km

Snídali jsme na terase nad řekou a majitel nám ukazoval, kam až sahala voda při zářijových povodních. Řeka se zvedla o neuvěřitelných 30 metrů a následky byly dosud vidět všude kolem.

Na protějším břehu se nacházel Mekong Elefant Park a jeden slon s ošetřovatelem se jako náhodou procházel u vody. Zdánlivá romantika však byla ve skutečnosti skrytá reklama, ale byla to nádhera.

Začaly mi docházet peníze, tak jsem šel před odjezdem vybrat. Otevřel jsem peněženku, ale karta nikde! Přemýšlel jsem, kdy jsem ji použil naposledy a muselo to být v Luang Prabang, to bylo před 4 dny. Doprdele, musím okamžitě zablokovat kartu, nasdílejte mi někdo data! Rozhlížel jsem se po kamarádech, když v tom mi Zbyněk podal kartu, prý ať ji zkusím. Vypadala podobně jako ta moje a bylo na ní i moje jméno! On šel v Luang Prabang do stejného bankomatu jako já a moji kartu v něm úplně náhodou našel. A jako správný kamarád mě hned neupozorňoval na mou roztržitost, nedal mi ji a čekal, až si na svou chybu přijdu sám. Ještě že na to do tý doby nezapoměl. Tak ještě jednou díky.

Cesta vedla horami. Ve vesnicích a občas v pralese byl asfalt, ale jinak šotolina a mračna prachu. A když projel náklaďák nebo Toyota, dlouhé vteřiny nebylo vidět na krok.
Sjeli jsme z hor do kraje banánových plantáží a pokračovali po široké hliněná a velmi prašné cestě přes Pha-Oudom. Potkávali jsme skútry, Toyoty, malé náklaďáky a v nejužší zatáčce v protisměru kamion s návěsem. V nížině u Mekongu začala asfaltka, skončil prach a vjeli jsme do Houayxay.

Město celkem kultivované s čistými bílými turisty, jen my umounění a zaprášení jak venkovani z hor. Z hotelového balkónu jsme se dívali přes řeku na západ slunce nad thajským Chiang Khong.

Při návratu z večeře jsme potkali světoběžníka Michala z Frenštátu, který se pohyboval po východní Asii už od září. Prožil tu období dešťů i ony vzpomínané záplavy na Mekongu.

St 8.1. Golden Triangle 173km

K snídani byl vyjímečně místo polévky american breakfest. Před odjezdem jsme vyjeli na kopec nad hotelem a z bývalé pevnosti shlíželi na řeku. Pak jsme projížděli horami, až jsme se zastavili na oběd ve vesnici v krámku u příjemné anglicky mluvící dívky jménem Sanyva.

Večer jsme dojeli do bájné oblasti, pašeráckého drogového centra Golden Triangle na soutoku řek Mekong a Ruak na hranicích Thajska, Laosu a Myanmaru (dříve Barmy), kde údajně neplatí žádné zákony a nezasahují zde ozbrojené složky. Nekonaly se však žádné drogové gangy, opiová doupata ani bordely, ale dokonalá asfaltka nás dovedla přes kontrolní stanoviště mezi mrakodrapy, hotely, nákupní centra a kasina. Čínské území ve státě Laos. Laos Vegas, kde se perou peníze ze špinavých obchodů celého zlatého trojúhelníku. Pokoušeli jsme se tu najít ubytování, ale akceptovali výhradně čínské Juany, tak jsme bájné sin city opustili a hledali nocleh v „normálním“ Laosu. Ubytovali jsme se v dobrém hotelu zpět na laoském území Laosu za 450.000LAK za pěkný dvoulůžkový pokoj. 

Čt 9.1. Meung 108km

Z Golden Triangle jsme vyjeli proti proudu Mekongu po perfektní silnici. Mysleli jsme, že vede až do Číny, ale po 34km skončila v jedné zatáčce jako když utne a dál se jelo opět po hliněné cestě v prachu a dírách. Cesta byla zařízlá v úbočí nad řekou a skýtala krásné výhledy na majestátný Mekong s naplavenými písčinami a skalnatými ostrůvky.

Na 68km krátce po svačinové zastávce hodil náš notorický padač opět tlamu, tentokrát na úplné rovině. Doktore vy jste se zase kochal!  Lehl na levý bok, ohnul řidítka, potunil plasty a hlavně si způsobil pohmoždění žeber (později tvrdil že i nějaké vyšinutí a snad i zlomeninu). Incident Mácovi naštěstí nezabránil další jízdě, ale stal se záminkou mnoha simulací a žádostí o nejrůznější úlevy. Dokonce po návratu neváhal zneužít benevolenci našeho zdravotnictví a nechal si zhotovit rentgenový snímek svého skeletu na důkaz závažnosti utrpěného zranění.

Během nucené pauzy jsme prozkoumali technologii výroby a zpracování kaučuku. Později jsme minuli i továrnu na zpracování této suroviny. Páchla dokonce ještě více než kaluž, ve které kaučukové bochánky skladovali.

Navečer jsme dojeli do vesnice-městečka Meung, kde jsme našli jednoduché a čisté ubytování v bungalovu s dvorkem a zastřešenou terasou. V nonstop krámku naproti jsme dali několik Laobírů a opět se stali atrakcí pro mládež, která na skutrech a jiných povozech povykovala a projížděla okolo tam a zpět.

Pá 10.1. Muang Long 95km

Ke snídani nám paní domácí nachystala na terase banány a zelený čaj. Já jsem snídal banány, který běžně nejím - to tu ještě nebylo! Neříkejte to na mě doma. Pak přijel hoch na skůtru a přivezl dvě mrtvá zvířátka. Paní domácí si je důkladně prohlédla než zaplatila. Potom je spařila horkou vodou a začala oškubávat srst. Byli to nějací sysli, určení asi pro páteční večeři. Mira s Mácou se mezitím vydali do lékárny pro hojivou mast na naražené žebra. Po namazání vše zafixoval obvaz a rozpustný Nimesil (určený primárně k potlačení menstruačních bolestí) a mohlo se vyrazit směr severovýchod. 

První půlka cesty byla po pěkné hliněné cestě podél Mekongu s výhledy na skalnaté koryto řeky s nákladními loděmi bojujícími s proudem. Moc pěkné dívání. Potkali jsme i několik lovců s dlouhými předovkami. Domníváme se jejich cílem byli ptáci a opice, ale oni o svých záměrech mluvit nechtěli.

Druhá část z Xyangkok-Mai vedla po hlavní silnici, velmi prašné a plné vymolů s množstvím náklaďáků. Chtěli jsme odsud pryč, ale odbočku do hor jsme uhledali marně. Vrátili jsme se proto do Muang Long, kde jsme zůstali na noc. K večeři jsme měli v nóbl restauraci u řeky Lao-fondue pečené na hliníkovém hrnci, podobně jako v Muang Xay. 

V Xyangkok-May jsme po dlouhé době narazili na bankomat. Avšak při pokusu vybrat peníze přišel Máca o svou jedinou platební kartu. Bankomat ji prostě sežral a byl konec. Nepomohly nadávky, pěsti, kopance ani restart pomocí hlavního jističe. Nezbylo než kartu zablokovat a kamaráda založit.

So 11.1. Vieng Phouk 85km

Cesta nás vedla po většinu dne po pevné hliněné cestě pod příkrovem pralesa. Kolem palmy, bambusy, občas se do cesty postavil brod, občas blátivý úsek. Pro svého kamaráda bushcraftera Láďu jsem v pralese nasekal vzorky bambusu, abych mu přivezl autentický dárek ze vzdálené Asie.

Dosáhli jsme nejvyššího bodu trasy, sedlo ve výšce 1420m. Náš dvorní padač měl tento den volno, zato píchač exceloval a přivodil si druhý defekt, který jsme však rychle a bravurně opravili.

Jako velmi užitečná pomůcka se ukázal banánový list. Podložili jsme s ním kolo, na další jsme si klekli a do třetího si utřeli ruce. To ale nebylo úplně ono, protože vůbec nesál. Jinak dokonalá věc.

Ubytovali jsme se v pěkných apartmánech nad městem Vieng Phouk. Ve výšce 700m bylo celkem frišno, ale čínská panímáma a kořalka s ještěrkami nás zahřály.

Ne 12.1. Muang Xay 190km

Ráno proběhla typická snídaně ve stylu: vlezeš do kuchyně, koukneš do hrnců, ukážeš co chceš a oni ti to naservírují.

Jízda ubíhala zpočátku rychle. Nejdřív byl asfalt, pak zhutněná hlína, později přišel hluboký feš-feš a kamenitý podklad. Všude kolem byly vysoké hory s nádhernými výhledy. 

Před jedním širším brodem se všichni zastavili a mudrovali, kudy to vzít. Nic jsem neřešil a přejel na druhou stranu. Otočím se a kamarádi na mě volají: „Jeď dál, my to objedem a u dalšího brodu se sejdem“. OK, no problem. Jen jsem se nezeptal jak to je daleko.

Po 20km jízdy pustinou jsem trochu znejistěl. Rozuměli jsme si správně? Na prvním rozcestí, kde jsme se mohli potkat jsem čekal půl hodiny. Dělal jsem selfíčka a krátil si čas. Pak jsem jim jel naproti po cestě kudy podle mě měli přijet, pak jsem se vrátil k nedaleké vesnici, kde jsem se snažil upoutat pozornost troubením a nakonec se vydal zpátky cestou odkud jsem přijel. Tam jsme se potkali. Prý chyba v mapě, objet to nešlo, tak jeli za mnou. Trochu tísnivá zkušenost, bez možnosti zavolat si, nebo se jakkoliv spojit, ale hlavně že jsme byli pohromadě.

Cestou bylo dost brodů a žádné mosty. Silnice druhé třídy. Aby byly dodrženy přírodní zákony hodil Máca po jednodenní pauze opět menší tlamu v jednom z četných kamenitých sjezdů. Já jsem pro změnu do jednoho brodu vjel na dvojku a když to v půlce už nechtělo jet, nabral jsem si vodu do boty. Samozřejmě mě netěšilo, že někteří jiní si nabrali do obou. 

Projížděli jsme Hmonské vesnice velmi jednoduché a zaprášené, před primitivními dřevěnými chatrčemi postávaly šmudlané bosé děti. Projeli jsme nádherné údolí s bílými homolemi skal. Všude prach a feš-feš. V jedné vesnici už byl skřípot mého řetězu kritický a musel jsem požádat o jeho napnutí a namazání místní chlapce. Hoši pracovali jak u Ducati Corse. Již za tmy a klesajících teplot jsme po známé silnici podruhé přijeli do Muang Xay. Ubytovali jsme se ve stejném hotelu jako před týdnem. Na prostranství před budovou nás čekalo zjevení: 8ks úplně čistých GS1200 s naloženými kufry. Nevídaný zjev. V našich zaprášených hadrech jsme vedle nich vypadali jako chudí příbuzní. Zjistili jsme, že jedou z Thajska do Vietnamu, ale kolikrát denně perou své zánovní Touratech ohozy jsme se neptali. Za týden v Luang Prabang jsem viděl ještě dvě GS1200 a párkrát jsme potkali CRF250, nebo WR250. Jinak maximálně skůtr 150cc, nic silnějšího ani terénnějšího tam nejezdilo

Po 13.1.Muang Xay - Chom Ong Cave 89km

Zůstali jsme ubytovaní v Muang Xay a nalehko se vypravili ke druhé největší Laoské jeskyni Chom Ong Cave. Celá cesta byla po dobré silnici jen na hlavní byl celkem provoz a hodně náklaďáků.

V jeskyni jsme byli zpočátku úplně sami. Vstupné bylo asi 40Kč, průvodce nám otevřel mříž, ale dál se neobtěžoval. Uvnitř bylo překvapivě teplo, sucho a ke stropu to bylo až 40 metrů. Mohli jsme lézt kam jsme chtěli a strávili jsme tam asi 2 hodiny.

Na parkovišti jsme si dali polévku a Báša se přihlásil k repráku, na kterém si místňáci pouštěli hudbu, čímž obohatil jejich laodiskorepertoár o Špinavý záda a další pecky od Hudby Praha.

Večer po laomasáži a večeři jsme naplánovali další postup. Protože nedopadl noční lůžkový vlak do Bangkoku, hledali jsme náhradní řešení. Do pátku nám zbývali tři 100km etapy. Nakonec jsme místo dvou-denního cestování vlakem s noclehem ve Vientiane zvolili dvou-hodinový let Luang Prabang – Bangkok. Ušetřené dva dny jsme se rozhodli strávit relaxem u moře. Online jsme zakoupili letenky na sobotu a potom ten báječný nápad oslavili.

Út 14.1. Nongkhiao-Nua 112km

Ráno podle zaběhlého schématu: budík v 7:30, v 8:00 odchod na snídani, mezi 9-10 odjezd. Venku opět mlha a teplota spadla na 8°. V jedenáct se objevilo slunce, ale ve výškách kolem 1300m úplně vedro nebylo. Silnice byl na místní poměry dobrá, sem tam náklaďák, sem tam tři za sebou. Sunuly se do kopce na jedničku rychlostí chůze, vypouštěly mračna dýmu a vířily oblaka prachu. Z kopce zase na silnici vytvářely mokré čáry z vodou chlazených brzd.

Dnešní cíl byl v Nongkhiao-Nua, turisty vyhledávaném středisku na řece Ou River. Ubytování v krásných dvoulůžkových chatkách na břehu nad řekou. Cena byla nakonec usmlouvaná na 30USD za chajdu. Chatky luxusní, ovšem sociálky v laostandartu – kýbl, naběračka, průtokáč...

Ve městě bylo možné zakoupit výlety lodí, na kajaku, nebo vícedenní výlet kombinující kajaking, horské výstupy a prohlídky jeskyní. Na hlavní ulici bylo množství slušných restaurací plných bílých turistů a dokonce i jeden bankomat, který vydával peníze a vracel karty.

St 15.1. Luang Prabang 214km

Ke snídaně byla pro tentokrát omeleta v restauraci s výhledem na řeku Ou. Po rychlé kávě v Café-baru u mostu a natankování u krásné pumpařky jsme vystartovali do předposlední etapy. Pěkná asfaltka, která vedla do Samsoun se postupně zhoršila a přibyly náklaďáky. V sedle jsme odbočili doprava a po prašné cestě s minimálním provozem po horských hřebenech jsme se blížili k plánovanému cíli v Muang Pakxeng. Nějak se to vleklo, tak jsem se oddělil a jel napřed. Užíval jsem si výhledy na hory a jízdu bez prášících kamarádů. Občas jsem potkal Toyotu, skútr, nebo malý náklaďák, ale jinak klid a mír a krásná cesta.

V Pakxeng jsem měl náskok asi hodinu a půl, tak jsem vyhledal krámek, dal jsem si polévku, laobír, ubalil si cigáro a pozoroval místní život. Nechalo to ve mě silný zážitek, být sám mezi lidmi se kterými si nerozumím ani slovo a přesto jsme byli schopni spolu komunikovat.

Když dorazili kluci, změnili jsme plán a pokračovali až do Luang Prabang. Už jsme se do známých míst těšili. Zpočátku prázdná silnice se před městem zaplnila a hustým provozem a jízdou proti nízkému zapadajícímu slunci jsme dorazili do cíle. Vzali jsme hotel naproti tomu, který jsme měli zabukovaný na zítra.

Čt 16.1. Luang Prabang – Muang Pak - Luang Prabang 87km

Dopoledne jsme se vypravili objevovat krásy v okolí města. Zajeli jsme se podívat na slony u Xianglom a bez úspěchu se pokoušeli usmlouvat cenu za projížďku. Po chvíli přijely 3 autobusy s čínskými turisty a bylo jasné proč o naše dolary neměl průvodce zájem. Pak jsme chtěli přejet řeku po mostě, který však byl pouze na mapě. Ve skutečnosti po něm nebylo ani památky. Udělali jsme pár fotek, zabrodili si v řece a vrátili se. 

Podél Mekongu jsme dojeli do vyhlášeného Muang Pak. Motorky jsme nechali na parkovišti a na člunu se přeplavili ke skále na protější břeh. Nacházely se tam jeskyně se soškami budhů. Jedna u vody, druhá o pár desítek metrů výš. Bylo tam hodně turistů, ale místo to bylo pěkné. Cestou zpět nás lodník za mírný úplatek vzal na malou vyhlídkovou projížďku proti proudu řeky.

Cestou na večeři jsme si dali vyprat oblečení do prádelny a náhodou jsme objevili velkou tržnici, kde jsme strávili zbytek večera. Potkali jsme tu veselou českou partičku hochů z Hoděšovic a okolí. Tedy skorosousedy. Měli v plánu letět do Thajska stejným letadlem, tak jsme si dohodli společnou dopravu na Pattayu.

Pá 17.1. Luang Prabang - Muangkhay - Luang Prabang 49km / celkem 1802km

Ráno jsme s Mácou vyrazili pro ručně tkané látky do dílny u cesty, které jsme si vyhlédli během výletu k vodopádům před dvěma týdny. Jaké bylo naše překvapení, když tam nebyla ani noha ani nitka. Tkadleny zřejmě prodávali své výrobky na včerejším trhu.

Nezbylo tedy, než se vrátit a odevzdat motorky. Někteří zaplatili za propíchlé duše, někteří za ohnutá řidítka a někteří dostali své dolary zpět. „Vy“ nám kladl na srdce, ať ho všude chválíme. To tímto upřímně činím, ačkoliv mu nezapomenu vytahaný řetěz, a totálně sjetý řetězový kolečko, což mě od prvního dne velmi znervózňovalo, kazilo mi zážitky z cesty.

Večer jsme strávili opět na tržnici. Kombinace Beerlao a whisky Hong Thong se velmi osvědčila. Taky bylo potřeba utratit poslední LAKy a koupit nějaké dárky domů.

So 18.1. Ostrov Koh Lan

Po poslední parádní snídani v Merry Riverside nás dodávka odvezla na letiště. Přivítali jsme se s kamarády z Hoděšovic a okolí a odstartovali směr Bangkok - Don Mueang. Mikrobusem jsme pak společně přejeli na jih do letoviska Pattaya.

Vystoupili jsme v přístavu. Naše nové kamarády a Pattayu i s jejími světově proslulými nevěstinci a krásnými dívkami připravenými udělat za peníze kdykoliv, cokoliv jsme nechali daleko za zády a rychlým člunem pro 20 lidí vypluli ke korálovému ostrovu Koh Lan. Po vylodění jsme nějakou chvíli zjišťovali jak tu funguje doprava. Narůstající nervozitu jsme nenechali propuknout a nakonec na korbě mikrobusu přejeli na pláž Haad Ta Waen, kde jsme měli bookované ubytování. Asi kilometrová plážová promenáda nabízela bary, restaurace a vodní atrakce, avšak již za evropské ceny.

Ne 19.1. Koh Lan 15km pěšky

Po snídani jsem nechal kamarády na pospas plážovým lehátkům a vydal se sám objevovat krásy i nástrahy ostrova. Obešel jsem ho dokola pěšky, pokud možno po plážích a pobřežních skaliscích. Místy bylo na skále "upevněné" lano určené pro sešplhání dolů, tak bylo i trošku adrenalinu. K obědu jsem si dal v prosté, příjemné restauraci Haad Nuan výborné smažené kalamáry se zeleninou a pokračoval dál. 

Na písčitých plážích bylo kromě krásných asijských dívek také mnoho, zdaleka ne tak štíhlých a mladých, rusky mluvících turistek, doprovázených svými ještě tlustšími protějšky. A všude bylo možné potkat páry typu: starší bílý muž + mladá asijská žena. Dívka často řídila skůtr a svého o dost většího pasažéra vezla za sebou.

Po 20.1. Koh Lan

Jednoduše: plážování, šnorchlování, poflakování...

Út 21.1. Bangkok-Londýn

Ráno nás opustil Máca. Letělo mu to o několik hodin dříve, tak se sbalil a na vlastní pěst se vypravil složitou cestou do Bangkoku na letiště. Loučení a hlavně jeho způsob balení nás nemohlo nechat chladnými. Všechno však nakonec zvládl a napsal nám zprávu z Prahy v době, kdy jsme se potýkali s letištními kontrolami v Gatwicku.

My jsme museli ještě celý půlden proležet na lehátkách na pláži a pozorovat koupající se a selfíčkující dívky. Až v 15 hod jsme vypluli tyrkysovými vodami thajského zálivu zpět do Pattaye. Odtud taxíkem na letiště Bangkok-Suvarnabhumi a Boeingem British Airways hurá do Evropy. Z letiště Londýn-Gatwick Boltem na letiště Londýn-Heathrow a Airbusem opět Shitish Airways do Prahy-Ruzyně. 

A byli jsme doma a výlet se stal minulostí. A to jsem netušil, že mi bude trvat dva týdny než se v práci srovnám a budu schopen podávat alespoň průměrný výkon.

Závěr

Na závěr nemůžu vynechat poděkování všem účastníkům naší výpravy. Bášovi za organizaci cesty, jeho inspirativní přístup k domorodcům, smlouvání s dopravci i prodejci a jeho znalosti místních poměrů i historie. Zbyňkovi, který zařizoval ubytování, za jeho neomylný cit pro volbu nejlepší restaurace, hotelu, apatrmánu i chatrče. A konečně Mácovi za jeho přátelskou a nekonfliktní povahu a jehož díky naraženým, až zlomeným žebrům cesta nejvíc bolela.

 

 

Pro ty, kdo by se snad chtěli do této země zaslíbené vypravit připojuji několik poznámek:

Jídlo

Všeobecně je rozšířená polévka typu Pho. Přísady: koriandr, bazalka, zelenina, maso, flaksy, nebo drůbeží vnitřnosti – typický, všude dostupný, levný pokrm, který člověk buď miluje, nebo nenávidí. Já si to bohužel nezamiloval. Obvykle se konzumuje hůlkami a malou kovovou lžičkou, pro citlivky mají kombinaci lžíce-vidlička.

V každé vesnici při pozornějším pátrání najdete obchůdek, kde vám přinejmenším zalijí horkou vodou instantní polévku, případně udělají „normální polévku“, nebo opečou/ovaří nějaké maso a přidají zeleninu, rýži, nudle...

Co se týká pálivosti jídel, obecně jsou ostrá. A když ne, je na stole dost přísad, které pokrm patřičně nabrousí. Pokud někdo pálivé vyloženě nemá rád, bude to mít složitější, hlavně mimo turisticky frekventovaná místa, protože papričky jsou všudepřítomné.

Pití

Základním nápojem se pro mě stal, nikoliv čaj černý ani zelený ani sladké nápoje a už vůbec ne voda s ledem a rizikem kontaminace nejrůznějšími mikroorganismy, ale Laobír. Přesněji BEERLAO, dobře pitelný a vždy chlazený nápoj obsahující 5% ALC dodávaný v plechovkach 0.33, 0.5 nebo nejlépe v lahvich 0.64L.

Bydlení

Většinou pomocí aplikací booking, nebo agoda. Obecně platilo, že pokud je v mapách.cz vyznačena alespoň jedna postel (hotel, guesthaus) budou tam v reálu minimálně tři. Ale je potřeba pokoj a koupelnu předem prohlédnout. Laostandart – dvojlůžko se společnou dekou, turecký záchod, hadice ze zdi s průtokovým ohřívačem, který nestíhá, jistič který padá, kýbl s vodou a naběračkou na splachování záchodu a mytí zubů. Odtok někde na zemi v rohu.

Podnebí / počasí / oblečení

V horách severně od L.Prabangu jsme měli přes den na slunci příjemně kolem 25°, ale ráno byly mlhy a teploty klesaly na 10 i méně stupňů, tak se hodily dlouhé kalhoty i péřovka. Vesnice v horách jsou kolem 1000 vysoko, vrcholy mají přes 1800m a města na Mekongu jsou kolem 500-700m.

Po návratu jsme zjistili, že během našeho pobytu tam bylo neobvykle chladné počasí, které se vrátilo do normálu hned po našem odjezdu.

Je dobré důsledně oddělit oblečení na motorku a na večer. Zaprášené hadry nelze použít jako civil. Takže dvoje dlouhé kalhoty. Jedny na moto, druhé na večer, nebo vycházku. Když je chladno, kraťasy nestačí. Stejně tak se hodí 2 mikiny, bundy. Oblečení je možné si dát kdekoliv vyprat, není to drahé, ale je to hotové až druhý den

Peníze

Ideálním zdrojem peněz je výběr z bankomatu. Za transakci je účtován poplatek tak jsme vybírali společně. Bankomaty jsou však jen ve větších městech a ne vždy funguji. Je proto potřeba plánovat a vybrat dost, aby člověk někde nezůstal bez peněz.

Kartou obvykle platit nejde. Pro bezhotovstní převod místní používají QR kód, k tomu je však potřeba vhodný bankovní účet.

1 BAHT 0.8Kč
1000 KIP 1.1Kč

Lidé

Všeobecně vstřícní a přátelští, ale ne dotěrní, nebo vlezlí. Ve městech i na vesnicích nám vždycky mávaly děti a často i dospělí.

V obydlených oblastech mě dost dráždil kouř z četných ohništ, kde domorodci kromě bambusu a dřeva pálili i odpad a plasty. To vše bylo smíseno s pronikavým aroma zázvoru a tvořilo to (alespoň pro mě) nezapomenutelný odér.

Deštný prales

Nejvíc úžasná věc. Bohušel ve velkém ustupují „civilizaci“ a jako všude v zemích třetího světa, čínským investicím. Velké stromy se pokáci a prodají, džungle se vypálí a na holých svazích se začne pěstovat kukuřice, gumovníky, nebo banány. Prales přestane zadržovat vodu, během období dešťů vznikají v údolí povodně, následně sucha a do odvodněné delty se dostane slaná voda která způsobuje neůrodu. Deště z kopců spláchnou i živiny, takže půda se rychle vyčerpá a ztrácí úrodnost.

Mototechnika

Motorky byly rezervované předem v půjčovně „Vy“ v Luang Prabang za 35USD na den. Název NK, vzduchem chlazený 150cc pětikvalt s dostačujícím podvozkem a 19" vpředu a 17" vzadu. Tedy nejvíc hardenduro stroje široko daleko.
Každý dostal po dvou náhradních duších proti vratné kauci 20USD

Mazání řetězu je možné provést v každé trošku větší vesnici. Místní opravář skútrů má vždy pixlu s vyjetým olejem, ze který kouká trubička a tím se řetěz naolejuje. Následné olejové fleky na zemi nikdo neřeší. 

Použité mobilní aplikace

Mapy.cz výhoda, že je vidět terén a vrstevnice, ale méně cest oproti skutečnosti
Maps.me zobrazuje mapu bez vrstevnic, ale je tam vidět vic cest
Booking.com ubytování
Agoda.com ubytovani

SettleUp pro rozúčtování společných nákladů

Měli jsme dohromady dvě místní datové SIMky. Zbyněk měl e-sim společnou pro Thajsko i Laos. Wifi byla skoro ve všech ubytováních a často i v restauracích. Když někdy nefungovala, personál nám bez problémů poskytl hotspot z vlastního mobilu.

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE