Centrální Asie 2014

 

Vstáváme do deště. Balíme mokrý stany, bereme nepromoky a valíme na čáru. Cestou Bonnyesovi dochází benzín, tak přelejvá z kanystru. Na čáře je drobet zmatek: polskej celník nás pošle k bráně č. 8, kde nikdo neoperuje, to ale zjišťujeme až po cca půl hodině čekání. Potom to zkoušíme v pruhu pro vozidla EU, která do tý doby fungovala celkem svižně. S naším příjezdem přestává. Takže další půlhodina v p*deli, ale nakonec, po tradiční otázce na přítomnost drog v přepravě, jsme vpuštěni na Běloruskou stranu. A tady začíná ouřední šiml řehtat na plno. Slečna celnice nás posílá pro pojištění – 15 minut včetně vyplnění migrační karty. 20 minut pauza. Zařídit „vremenyj voz“ – nevim, co to je, ale půlhodina v trapu. Další pauza, další lejstra, další čekání. „Tůto odevzdat, tůto neztratit, alkohol vezete?“ Jo, si piš. Máme igelit od Štěpána. Chceš vochutnat? Pohledná celnice s díky a úsměvem odmítá a radši se zajímá o VINka našich mopedů. Ještě chvíle čekání a už jsme – po krásnejch 4 hodinách – v Bělorusku. Pořád chčije. V Brestu bereme ropu a taháme rozumy z místního mužika, co žil šest let v Olomouci.

Cesta Běloruskem je celkem stereotypní, země je placatá, všude samá rovná silnice, zatáčku potkáš sporadicky. O zábavu na následující dny se nám stará Lachtan tím, že na zatraceně kluzkým asfaltu skládá mašinu a zatraceně neplavno jí posílá do bezpečnostní zóny vedle silnice. Lachtan je jako zázrakem neponičenej, o to hůř je na tom jeho fichtl. Spásu nacházíme po hodinovým bloudění po městě Kalinkaviči – mužik Saša, motorkář tělem i duší, nám nabídne pomoc. Sehnal bydlení, pomohl svařit Lachatnovo kozí dech a ustájil naše stroje. Za to všechno si řekl pouhopouhou jednu korunu českou. Já a Fox jdeme bydlet a sušit věci, Lachtan s Bonnyesem dávají dohromady padlou mašinu. Do bivaku se dostávají asi ve dvě ráno. A propos – za jeden dolar dostanete cca 10.000 lokálních peněz. Za 100 dolarů milionářem snadno a rychle.

Ráno vstáváme v šest (+1h oproti ČR) a snídáme rýžovou kaši s rozinkama. Venku konečně sluníčko, tak snad se nám podaří uschnout. Od Saši vyrážíme asi v osum, na hranice s Ruskem přijíždíme v půl jedenáctý. No, na hranice… Běloruská strana nemá celnici vůbec a osazenstvo tý ruský na nás při průjezdu jenom civí, nikdo nás nestaví. Asi bude celnice ještě někde dál po cestě, říkáme si. Jenže ani po 15-ti kilometrech nikde nic. Tak to otáčíme a jedeme se zeptat, kde že nám tu potvrdí výstup z Běloruska/vstup do Ruska. Jenže – oba státy prej mají nějakou bezcelní dohodu a tak nám nikdo razítko nedá. To samý mi potvrdila i paní na konzulátu v Minsku. Jediná rada, kterou jsme od pohraničníků dostali, byla ta, že jestli chceme razítko jako potvrzení výstupu z Běloruska, ať si zajedem na hranice s Ukrajinou, tam že nám ho dají. Jeden z celníků díky vlivům alkoholu a gravitace padá z lavičky a hlavou si dává slušnou ránu do hlavy o železnou konstrukci přístřešku. Kolegové se mu kolegiálně smějou.

No nic, tak Rusko na podruhý. Welcome to Russia! První, co nás na Rusku zaujalo, byl neskutečnej bordel okolo silnice. Všude se válely odpadky, prázdný flašky... Druhá věc, co nás zaujala, je bordel na silnici. Blázinec. Už chápu ty destruktivní videa z Ruska na Youtube. Pak nás taky zaujaly všude přítomný obelisky, pilíře, patníky a já-nevim-jak-se-ještě-dají-nazvat-ty-kolosy-u-silnice oznamující změnu kraje/okresu. A moc pěkný baby tu mají! Bydlení bereme kousek od silnice na příjemným plácku. Teda – příjemným na první pohled. Při pohledu z blízka (na pohled druhej) se dá snadno vidět ve stromě zapíchnutá injekční stříkačka, všude poházený prázdný flašky a je to oblíbený místo pro… No, prostě si sem místní jezděj zasouložit. Jeden takovej pár jsme z činnosti nechtěně vyrušili.

V noci byla neskutečná kosa, ráno jsme naměřili lehce nad nulou. Rychle se sbalit, lehce osušit věci, zajít do lesíka se vys*at a můžem ject. Na první pumpě Lachtan zapomíná batoh, tak se vrací asi pět kiláků. Jinak cesta moc neubejvá, je to celodenní šichta plná předjíždění a uhejbání autům jedoucích v protisměru. V Eletsu měníme dolary na ruble a já se dávám do řeči s párem, co na parkovišti u banky prodávají z cisterny kvas. Jsou vožralý a nedokážou pochopit, že jim nerozumim. Jakmile jim na jednu otázku odpovim, že nerozumim, ptají se hned na něco jinýho. Ale byla sranda.

Za Voroněží potkáváme Jurije, motorkáře z Ukrajiny na V-Stromu, co se právě vrací z Pamíru. Jaká to náhoda! Z Jury taháme moudra, on nám dává svoje kanystry na benzín, my ho uplácíme čokoládou a samolepkou a děláme nezbytné skupinové foto. Okolo devátý večer místního času nacházíme parádní bydlení – krásnej rybník, kde kuňkají žáby. Rychle vybalit, postavit stany, nažrat se a vymyslet, co zítra, jak naplánovat cestu, aby došlo i na Lachtanem toužebně očekávaný Stalingrad. Ještě základní hygiena a jdeme spát. Ty krávy žáby řvou jak pitomý. To bude noc…

Vstáváme asi v sedum s tím, že nás čeká přibližně 400km do Volgogradu, pak nějaká prohlídka (Lachtanovo program) a odpol přesun za město. Piece of cake… Ho*no! Kilometry sice utíkají, ale před Volgogradem to začíná houstnout (doprava), a tak se m*dáme městem vstříc Mamájevově mohyle (Matka Rus volá). Musím říct, že to za to stálo, je to socha jako k*áva a je monstrózní. Lachtan k tomu vypráví historii bitvy o Stalingrad a my čumíme a hltáme každý jeho slovo. 

Další bod v navigaci – muzeum bitvy o Stalingrad. Nebyli jsme uvnitř a i tak (s pomocí Lachtanovo líčení historie) mam pocit, že bych se v tomhle městě v době bitvy nerad vyskytoval. Všechno bohužel kazí příšerný vedro, navíc se nám daří uvíznout v koloně. Naštěstí… Ne, NAŠTĚSTÍ potkáváme lokálního šoféra, který nás přes jakýsi sídliště protáhl až k samému začátku kolony a tam nás vecpal do tý největší vřavy, kde se na dvaceti metrech sbíhá šest pruhů v jeden. Doprava v Rusku je prostě jiná a člověka to udiví. Teda, dokud si nezvykne – to pak jezdí jako prase taky. Vozovka široká sedum metrů? Nevadí, vytvoříme si pět pruhů… Pecka.

Po cestě dáváme šašlik, Lachtan k tomu přidává další porci historie bitvy o Stalingrad a Fox provádí pod zahradní hadicí základní hygienu. V šašlikárně neexistuje komín a že je eternit hořlavej, to buď neví anebo je to nezajímá. Bydlení nacházíme u Volhy (tyvole, to je šířka!). Chceme doject až k řece, ale kvůli nějaký rouře napříč cesty to dál nejde. Ve vsi ještě kupujeme piva Baltika a hodnotíme zájezd. Zatím pohoda, snad to tak bude i dál. Pic.

Ranní výprava k řece ukázala, jak daleko od vody jsme spali. Vzdušnou čarou sice jenom 50 metrů, ale vejškovejch metrů asi 30. Prostě utrženej a vymletej pískovej břeh. Každopádně, ty panorámata… Brzo ráno střelba směrem Astrachaň, ale všude horko jako karóva [rusky ‚kráva‘]. 40°C ve stínu… Podle místních je tohle vedro pro půlku května netypický, normálně tu bejvá asi o dvacet Celsiovejch stupňů míň. Dáváme šašlik před městem a jsme za atrakci. Na druhou stranu, pro nás je za atrakci slečna, co prodává ředkvičky. Všeobecně, ženský jsou tu krásný. Bydlení chceme najít za Aštrachaní, blízko Černého Jaru. Ale tyvole, město zase zašvíkaný, že umíráme my i motorky. Obrazně. Ale musim se přiznat - řízení se moc nevěnuju, páč ty ženský vokolo cesty, ty jsou! To smrdí bouračkou... 

Naštěstí městem projíždíme v pořádku a nacházíme bydlení v deltě Volhy. „Za rohem“ bydlí trojice kluků, kteří na první pohled vypadají už mongolsky, stejně jako většina místních. Lachtana stáhnou klucí o cígo. O cíga. O tři cíga! Při ceně 20Kč za krabku máček?! Drzost! Bydlení – všude suchý kozí/ovčí ho*na, takže bacha, kam padneš. Jinak krásně zeleno.

K večeři máme buřty, ale jako bonus se objevuje Vasilisa (žádná krysa, ale pěkná holka) a dává nám pytel ryb, ať si je vyvrhnem a upečem. První čudlu zpracovává sama jako ukázku a další je prej na nás. Já si na to troufl a musim říct, že čerstvě vylovená pečená ryba nemá chybu. Pokud není plná kostí, jako že ty naše byly, a pokud je pořádně upečená. To ty naše nebyly. Dáme zopár piv, zhodnotíme fotky a táhnem spát. Zejtra nás čeká Kazoš a s ním spojená pověstná tragická kvalita silnic. Snad se na „čáře“ nic nepose*e… Nadmořská vejška: -21m.n.m.