JedemKolem: Dagestánem a nekonečným Kazachstánem do Uzbekistánu

Za hranicí okamžitě poznáme, že jsme v Rusku. Kvalita silnice je božská. U města Derbent hledáme místo na stan. Nejlépe, abychom nebyli moc vidět z cesty a tak dále. Jenže smůla. Tam, kde by se dalo zašít, je tráva až nad hlavu a kosit to motorkama není dobrý nápad. Kolem projíždí auta a tak jsme opravdu nenápadní. Vojta staví auto, kde kromě řidiče jsou samé děti. Ptá se ho, jestli tady někde můžeme spát. Taková obligátní otázečka. Chlap samozřejmě říká, že neví. Vojta vytasí, jestli můžeme u něj na zahradě postavit stan. A on, že jo. Davaj. Čeká nás večer v rodinném kruhu. Bavíme se, co nám naše chabá ruština stačí a dělíme se o naši slivovici. Dostáváme víno a polévku k večeři a ujištění, že v Dagestánu je velmi bezpečno. No ale v Ázerbájdžánu ne (klasické sousedské zvyky) a po zhlédnutí filmu ze svatby jdeme spát do vyzdobeného obýváku. Je to taková ta místnost na ukazování. Honosný nábytek, třpytící se zdi a obraz s tygry nad velikou rohovou sedací soupravou.

Dagestánská ovce je spása

V Machačkale je konečně bankomat. Vybavené obchody, jak u nás. Nevím, co mám koupit dřív. Snažíme se sehnat pohledy, protože jednomu kamarádovi jsme ho slíbili. Na poště se daří náramně. Zatímco já jsem vevnitř a hatlamatla vysvětluji, co bych ráda, Vojta má venku společnost. Nejdřív na mě tenhle chlapík působí dost zvláštně. Pak ale nasedne do svého auta a vede nás po městě najít restauraci. Nakonec nám na sebe nechává kontakt s tím, že pracuje pro FSB (Federální služba bezpečnosti), a kdyby cokoli, že se máme ozvat. Hmm, první dojem opět nevyšel. Už poněkolikáté. Tohle je věc, kterou se stále učím a je co zlepšovat, Miri! Vojta má dneska narozeniny a já mu slíbila ovčí kůži na sedlo. Myslela jsem, že v Íránu to nebude problém. Omyl. Tak v Turecku to nebude problém. Omyl. A tak to bylo pořád. Všude samé ovce, ale aby člověk natrefil na ovčí kůži, to ne. A najednou, u cesty, v Dagestánu velký stánek s asi 20-ti kusy. Vyhráno. Teď jen, ať za to nechce milióny. Vojta si vybral a kluci mu pomohli kůži zastřihnout a upevnit. Radost jak o Vánocích. Ani nevíte, jak sem byla ráda, že se to podařilo. Ovce z Dagestánu, no není to krása?! Vesele pokračujeme ke konci Dagestánu. Je tady kontrolní budka, ale mají psa. Velkýho, jak můj bajk. Už z dálky ho vidím a snažím se odhadnout, jak bude reagovat. Jistě, že už běží proti mně. První vojáček na mě mává, ať zastavím. Jenže ten pes mě nenechá v klidu. Takže kolem vojáčka profrčím, a když se pes zajímá o Vojtu, stavím u druhého. On na mě spustí. Nerozumím mu, ale asi vím, co mi říká. Spustím na něj, že já se bojím sabáků a že ten sabáka atd. blablabla. Prý musím jet k budce a registrovat se. Tak joo. Otáčím motorku směrem k budce. Vojta jede proti mně a s ním pes. Jak slyší můj jednoválec, peláší za mnou. Rychle otáčím motorku, ale on už je u mě. Nevím, co dělat. Mrknu na vojáčka a on se směje a ukazuje ať jedu dál. Tak jo, díky a na shledanou. Pes zůstává v prachu za mnou a ještě se jen stihne rozběhnout k Vojtovi. Ten ho ještě málem sejme. Nakonec jsem se ani s tím psem v zádech nebála pořádně přidat na štěrku. Další kilometry přemýšlíme, jestli nám tahle čoklem zmařená registrace nebude v budoucnu chybět. Snad jsme tady neměli dostat nějakej PAPÍR. Škoda, že Dagestán byl pro nás jen tranzit. V budoucnu tuhle republiku rozhodně navštívíme znovu, protože lidé jsou tu nadmíru příjemní a pohostinní a okolní příroda je také krásná.

Dnešní cíl měla být Astrachaň. Jenže silnice je zničená nebo co a ani Rusové tam prý nejezdí. To je pro nás měřítko, že tudy fakt ne. Musíme objížďkou, což nás dost zdrží. Spíme ve stanu a k večernímu menu je instantní polévka ještě z Turecka. Ráno už v 8 sedíme na motorkách. Pro nás je tohle brzo, protože máme pomalá rána. Nebo správně: Já mám pomalá rána. Vojta mě za to mnohokrát kárá. V Astrachani míříme do McDonaldu. Není to vrchol gastronomie, ale doufáme ve Wifi. Ta samozřejmě funguje, ale jen pro ruské SIM. Smolík panáčci. Obsluha se omlouvá, ale to nám není nic platné. Dáme si cosi v housce a jedeme k hranicím s Kazachstánem. Čeká nás pontonový most. Pro mě docela zážitek. Trochu mě znervózňuje, jak se to houpe, ale co je horší? V protisměru si to auta štrádují prostředkem, protože je to jednodušší, že?! A nikoho nezajímá, že tady jede poseroutka, svádící vnitřní boj a ještě má pocit, že ta motorka musí každou chvilku někde uvíznout, nebo určitě na pravé straně o něco štrejchnout a kdoví co pak? No, přejela jsem to. Půlky stažený. Vlastně úplně v pohodě a o nic nešlo takhle zpětně, ale dokud to nezkusím… No, možná to znáte sami.

Ruská hranice je pro tentokrát paráda. Vše řešíme v jednom okýnku s milou celnicí. Blondýna, tak pětačtyřicet, velmi sympatická. Trochu tuhneme, jestli nezmíní tu budku na konci Dagestánu. Nezmíní. Zabralo nám to asi 30 minut a už můžeme pokračovat. Kazašská strana také krása. Jedno okýnko, čas kolem 30 minut a dokonce špetka angličtiny. Ale ten Dagestán zmínili, prý to je problém. Ten se nakonec vyřešil nějak tak sám. Resp. bez našeho přičinění. Ještě jsme dostali varování, že je špatná silnice. Zhruba 300km. Díky. Tohle usiluje o nejrychlejší přechod.

Přijíždíme k první benzince Helios. Jsou jako oázy podél Kazašských silnic. Můžete platit kartou, jsou slušně vybavené instantním jídlem, pamlsky a nápoji a hlavně, mají velmi slušný arsenál péče o vozidla. Tady konečně nacházíme žárovku do mého světla. Kupujeme si polívky, tankujeme a jedeme do tmy. Za šera hledáme místo na spaní a schováme se za valem. Sice slyšíme hluk ze silnice, ale nejsme vidět. Jsme asi 50 km za hranicí. Už od rána je hroznej pařák. Nemáme nic na snídani, tak chceme dojet co nejdřív k další Heliosce. Zhruba po dvaceti kilometrech mi najednou padá výkon a po chvíli motorka nejede. Nemůžu nastartovat, to už je u mě Vojta a já musím vysvětlovat, co se stalo. Můj odborný výklad mu není moc platný. Ale snažím se. Vojta se chystá motorku rozebrat a já si říkám, že zrovna tady. Uprostřed ničeho, na kilometry není kousku stínu, nemáme ani dost pití si zrovna ta malá musí postavit hlavu. Čekala jsem, že ona bude neohroženě brázdit krajinu a spíš budeme řešit trable s Vojtovým bavorákem. Jo, plán je plán. Realita mnohdy jiná.

Motorka nejede, uprostřed ničeho

Pojďme ji rozebrat, možností, co se podělalo, tolik není. Pumpa, svíčky a pak půjdeme dál. Jako na potvoru mám plnou, takže odčerpáváme benzin do petek, abychom se vůbec k pumpě pohodlně dostali. Vojta zkouší pumpu, já oddělávám předek kvůli svíčkám. Svíčky jsou ok, takže začíná testování pumpy. Po pár pokusech se rozeběhne. No, je hezké, že vše je super. Jenže motorka nejede. Pár telefonátů domů. Chlácholíme se, že jsme mohli dopadnout hůř. Z ničeho nic začne brutálně pršet a foukat silný vítr. Tady! Plachtou kryjeme rozebranou motorku i sebe. Jenže než to všechno připevníme, jsme mokří na kost. Brečím. Je toho na mě moc. Připadám si u konce se silami a nevím, jak z toho ven. Po hodině déšť konečně přestal a začíná znovu pražit slunce. Všechno dávám na trsy trávy, aby to mohlo schnout, a Vojta jede pro vodu na benzinku. Cestou potkává první motorku. Roc z Barcelony na F800 GS jede přibližně stejnou trasu, jako my (tohle jméno si zapamatujte, ještě ho budete vídat častěji). Společně se vrátí na benzinku, a protože zrovna nefungují karty, platí za pití. Já mezitím dostala 5L kanystr vody. Kamioňák u mě zastavil. Ptal se, co a jak a jestli něco nepotřebuju. Nakonec mi ještě donesl vodu, i když jsem trochu protestovala. Doslova mi ji vnutil.

V dálce vidím motorku a hned druhou. Než mi to dojde, chvilku to trvá. To asi to sluníčko. Kluci se domluvili, že tady toho moc nezmůžeme a pojedou do první vesnice najít servis. Vytvořím si tedy u motorky pohodlné místo na čekání. Natáhnu si plachtu, pod ni karimatku, pustím si na tabletu Kolama dolů a čekám. Jo a u toho popíjím Kvas a Fantu. Na střídačku. Čekání se mi díky tomu nezdá tak dlouhé. Vojta s Rocem servis nenajdou. Nejbližsí je prý v Atyrau. Wau, no nějakých 250km před námi. Další přízrak vidím na obzoru. Jede Vojta, to poznám, ale vidím něco víc a nedokážu to rozeznat. Veze za sebou maníka, který stopuje po Rusku. No paráda, uděláme si tady cestovatelské setkání! Týpek bohužel není mechanik, ale to neznamená, že nám nepomůže. Prý stopne auto, které nám motorku odveze do Atyrau. Tam už najdeme mechanika a snad všechno bude lepší. Tyjo, zní to jako plán. Balím svůj pohodlný kemp a během dvou minut už tu stojí auto. Týpek to domlouvá docela suverénně, takže už všichni muži vymýšlí, jak dostat motorku do auta. Já nestíhám balit. Všechno naházím do náklaďáčku, jen helmu a pití si vezmu s sebou dopředu a jede se. Taková rychlost. Čubrním.

Asfaltka je děravá, jak stará fusekle. Jedeme pomalu a začínám chápat, proč tady kamioňáci jezdí ve dvou. Střídají se samozřejmě, ale hlavně taky jeden řídí a druhý naviguje. Pečlivě zkoumá díry a radí, jestli jet pravou nebo levou stranou. Vojta jede za námi a lituju ho. Žádné zastávky, proplétá se dírami a ještě jede pomalu kvůli nám. Tam, kde auto potřebuje k plynulé jízdě dvě stopy, motorka se někdy jen tak proplete a může víc frčet. To pravé peklo začíná večer. Kluci se sice snaží, ale jedeme stěží padesátkou, někdy i pomaleji. Do Atyrau přijíždíme kolem druhé hodiny ranní. Já už v autě dobrou hodinu pospávám, řidiči mají vyvalený oči jak surikaty a hledáme hotel. Než zvládnou motorku vyložit, je to další hodina. Zkrátím to. Do postele uléháme kolem páté ráno. V hotelu potkáváme bowlingový team Kazachstánu a ti nám tvrdí, že za rohem je servis pro BMW. Pomohou mi i odnést všechny věci na pokoj. Vše do času, nejdřív se vyspat.

Servisák je prý machr, sedmnáctiletej kluk mu sice pomáhá s překladem do angličtiny, ale nakonec to ani není potřeba. Hraboší se s Vojtou v motorce a k večeru mi ji vezou na hotel. Krásně vrčí holka moje malá. Byl to jen uvolněný kontakt na pumpě. Při zkoušení ve vodorovné poloze fungovala, ale na stojáka ne. Mám obrovskou radost. Mezitím jsem vyprala všechno oblečení a večer si dáváme rybu v baru.

Tankujeme do plna a pokračujeme, co slunce dovolí. Silnice lepší, ale občas stejně nějaká lochna. Těsně před soumrakem zajíždíme mimo cestu a na písku Vojta odloží motorku. Najel do nějaké brázdy, která nebyla vidět a v kopečku mu podhráblo zadní kolo a už se s tou těžkou mašinou nepral. Společně zvedáme, jde nám to. Zajíždíme do malé roklinky. Ptáčci zpívají, komáři nejsou, západ slunce jako z filmu. Romantika. Obvyklé menu instantní polívka. Tentokrát s hráškem, který je fuj. Příště musíme koupit zase jinou. Ráno klasika vedro, hnus. Cíl je Beyneu a natankovat. Nedaří se nám najít benzinku, kde berou karty. Šaškujeme po městě a všichni jen civí. Připadáme si jak ve městě duchů. Ptám se po bankomatu, ale všichni jen zírají. Jako slepí a hluší. Naštěstí zastaví borec v autě a navede nás posledních pár uliček k bankomatu. Jde se mnou. Natřikrát se snažím vybrat, ale nejde to. Je z toho sám nešťastný. Vysvětluju, že potřebuju na benzin a že mám rubly. Jestli je tu směnárna. On, že kolik potřebuju. Pět tisíc, protože mám 1000 rublů. Vytáhne je z kapsy a my jsme zachráněni. Ale nebojte, bude to lepší. Staví se tu benzinka Helios. Naše oblíbená.

Konečně Uzbekistán, to to trvalo

Až na hranice je rozbitá cesta. Totálně. Díry jak na medvědy, že to jsme ještě nezažili. Výjezd z Kazachstánu pěkná jedna hodina. To jde. Vzali nám originál deklarace z Ruska a místo toho nám dali kopii a něco na ni dočmrkali. I razítko přidali. A ještě jednu kopii, prý pro Kyrgyzstán. Kontrola zavazadel nic, papír je nejvíc. Na Uzbecké straně fronta snad až na konec světa. Snažíme se předjet auta místních. Mezi nimi a kamiony je skulinka, kam se vejdeme tak tak. Naštěstí to nikomu moc nevadí. Vesele kempují v autech, každý z radia vyhrává to svoje a krátí si dlouhou chvíli povídáním s námi. Vedro opět nesnesitelné. Jak jsou všechna auta zahřátá, snáším to ještě hůř. Vojta se jde zeptat na bránu, protože kolona se ani nehne. Vojáček říká, že to máme objet druhou stranou protisměrem kolem kamionů a že nás pustí. No, ale jak odsud? Sednout na motorku a odšprtávat se zpátky. Místní vidí, jak se dřeme a místo toho, že by se nám posmívali, jak jsme je chtěli předbíhat, vylezou z aut a tlačí nás. Nemůžu tomu uvěřit. To bylo další z našich poznání, jací tady dokáží být. Jste machři, fakt! Nedokážu si tohle představit v Evropě.

Nikdo z celníků si nás moc nevšímá. Vždy čekáme na pokyn, kam máme motorky postavit. Tady nic. Volám na ně a ukazuju kam, jako ji mám dát. Asi je jim to jedno. Stavím ji na stojánek a prdím na to. Nejdřív musíme do budovy na kontrolu pasu. Je tu dav lidí a asi dvacetkrát tolik věcí. Nechápu, co tady převáží. Každé auto naložené asi desetkrát víc, než Češi v devadesátkách do Chorvatska. K moři ale asi nejedou. Místní musí všechno vyskládat z aut a nechat projet rentgenem. Doufáme, že nás to nebude čekat taky. Potřebujeme kopie pasů a malých TP. To nám udělají na počkání v budce asi 300m odsud. Vojta to jde ošéfovat a já zatím vyplňuji další deklaraci. Tentokrát o množství hotovosti, kterou máme s sebou a různé otázečky o drogách apod. Naštěstí jsou v angličtině. Tohle bych si nemyslela, že někdy řeknu. A je to. V poledne nám psal Roc, že mu procházeli veškerou elektroniku a jen tohle trvalo dvě hodiny. Prý úplně vše, PC, harddisky a telefon. Důvod? Hledají porno… Tak to běžte kluci na internet ne? Vše jsme tedy schovali. Tablet k páteřovému chrániči, externí disky k druhému, telefony stihli vybít a počítač schovali mezi oblečení. Dobrá volba. U okýnka humoru plno. Odkud, kam, manželé, děti… Administrativa je na dlouho. Čas běží. Celníci jsou v klídku a nikam nespěchají. Kontrola zavazadel se neobejde bez divadla. Největší problém je lékárnička. Procházíme každé platíčko a já vysvětluju, na co to máme. Největší problém vidí v Paralenu. Chtějí nám ho zabavit, ale nenecháme se. Po půl hodině si vše můžeme nechat. Ještě jim musím objasnit na co je antikoncepce a jak to funguje. Kluci jsou z toho dost vykulení. Ve všem ostatním se hrabou, slzný sprej budí další nežádanou pozornost, ale tvrdím, že je na psy. Že se jich bojím. Smějí se a nechají mi ho. Zapadá slunce a už jich mám dost. Ptám se, jak dlouho tu ještě budeme a že už bude tma. Opět jen smích, ale už nás nezdrží déle jak pět minut.

Nakonec vše v pohodě. Sranda byla, ale zabralo to bezmála 4 hodiny. Elektroniku nenašli. Vojtovu bundu sice prohledali do poslední kapsy, ale k chrániči se nepodívali. Mě ani nešacovali.

No, tak vítejte v Uzbekistánu!

Cenová statistika:

Gruzie

• benzin 95: 1,65-1,79 GEL cca 18,70-20,40 Kč
• ubytování celkem pro 2 osoby za noc: homestay 50 GEL (570 Kč), společný pokoj na hostelu 26 GEL (300 Kč), homestay Signaghi 40 GEL (455 Kč)
• oběd na ulici s sebou 6 GEL (70Kč), v běžné restauraci do sytosti zvládnete pro dva do 35 GEL (400 Kč), v lepší i s dezertem a kávou za 70 GEL (790 Kč)
• taxi po Tbilisi stojí maximálně 5 GEL (57 Kč)
• myčka pro motorku 5 GEL (57 Kč)

Ázerbájdžán

• benzin 95 (Premium): 0,95 AZN (15,48 kč)
• hostel pro 2 osoby Baku 25 AZN (407 Kč)
• snídaně pro 2 osoby 10 AZN (162 Kč)

Rusko

• benzin 92: 33,60-36,60 R (13,10-14,27 Kč)
• benzin 95: 39,30 R (15,33 Kč)
• mekáč pro oba 475 R (185 Kč)
• pontonový most 2x50 R (2x19,50 Kč)

Kazachstán

• benzin 92: 123 KZT (8,86 Kč)
• benzin 95: 136 KZT (9,79 Kč)
• voda 1,5L 130 KZT (9,36 Kč)
• instantní polívky 2ks 325 KZT (24 Kč)
• hotel Atyrau pro 2 osoby 6.000 KZT (432 Kč)
• cappuccino 550 KZT (40 Kč)
• večeře pro dva 2.500-5.800 KZT (180-418 Kč)

Informace o redaktorovi

Vojtěch Lavický - (Odebírat články autora)

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE