Po Dempster Highway k Arktickému oceánu

Demspter highway

Demspter Highway se začala stavět v roce 1958 jako zásobovací silnice k ropným nalezištím. Celá silnice je – až na kratičkou část v Yukonu a těšně před Inuvikem – nezpevněná, překračuje hory, větší část je za polárním kruhem, vede velice řídce osídlenou oblastí, kvalita hodně kolísá, na některých úsecích jsou ostré kameny, materiál ze kterého je udělána sice odolává extrémním mrazům, ale v dešti se z něj stává okamžitě bahno… Tato kombinace je důvodem, proč je opředená tolika mýty… Díky tomu je ale zase výzvou pro dobrodruhy. Dnes se na ni již téměř neumírá, ale přesto se stále jedná o náročnou cestu a každý by si měl cestu dobře rozmyslet a pozorně sledovat předpověď počasí… Právě počasí rozhodne z veliké části o tom, jestli silnici projedete v pohodě, nebo se vám stane peklem… Bohužel se zde počasí extrémně rychle mění a na předpověď se nelze spoléhat. Notabene když na cestu tam i zpět potřebujete 4 – 5 dní… Déšť silnici rychle promění v bahno (zejména v horách) a v okolí řek mají problémy i opravdu hodně zkušení jezdci – na tož pak já, ale k tomu se dostanu. Celkově se dá říct, že kvalita silnice je dobrá na začátku - někam za Tombstone park – a pak v NWT. Nejhorší část je asi na konci Yukonu (ale toto se patrně rok co rok mění). NWT mají na starost mnohem menší počet silnic než Yukon a tak do údržby Demspter Highway mohou dát mnohem více prostředků. Yukon je rozlohou mnohem větší než Německo, ale má jen 35t obyvatel (z toho 25t v jednom městě) a stará se o dlouhou sít silnic, z nichž většina je zpevněná. Naši silničáři by se sem mohli učit jezdit jak stavět a udržovat silnice s minimem lidí a peněž… kvalita asfaltu neodpovídá našemu, ale přesto…

Den 0

O silnici jsem přečetl co se dalo, je o ní vydaná i oficiální příručka popisující všechna rizika a za poslední roky se dají najít i články motorkářů kteří se sem vydali. Kvůli únavě (před cestou jsem měl dva opravdu pekelné pracovní měsíce a cestou na frankfurtské letiště jsem měl ve tři ráno mikrospánek a málem jsem se vysekal) jsem chtěl na Dempster vyrazil hned, jak dorazím do Yukonu, ale osud tomu chtěl jinak. Život je silnější než plán a předpověď počasí byla špatná, takže jsem se vydal jižním Yukonem na Aljašku. Po více jak dvou týdnech jsem s obavami vyjížděl z Dawsonu (předpověď počasí byla špatná) a chtěl vyrazit na Dempster. Předpověď a zprávy od lidí kteří se odtud vraceli a mluvili o potížích a nehodách motorkářů mě přesvědčili, abych cestu o den odložil a jel do Mayo a Elsy. Tlačil mě ale čas…  V Mayo jsem při nákupu zjistil, že pokladní je Češka a žije již pár měsíců v Mayo i se svou kamarádkou. Obě jsou učitelky a kvůli nízkým platům v ČR zkouší štěstí v Kanadě. Ze začátku musejí vzít jakoukoliv práci tak pracují v supermarketu. Dost mě iritovalo, že učitelka sedí za pokladnou… Na návštěvě tam byl zrovna i tatínek jedné z nich. Pozvali mě k sobě a nechali přespat. Něco jsme popili a pak z nich vypadlo, že mají píchlé kolo. Vytáhl jsem kompresor a sadu na opravu pneumatik a kolo jsme opravili. 

Den 1

Další den se vracím k odbočce na Demspter. Na mobilní světelné tabuli stále svítí varovaní, že silnice je rozbahněná a motorkářům se nedoporučuje na silnici vjíždět. Beru benzín – na odbočce je samoobslužná benzinka – protože další benzín je až za 350km a v hlavě si sumíruju, jak na tom jsem: jsem v časové tísni - v Calgary mám být již za 7 dní a čeká mě 4500km a z toho 1800km po nezpevněné silnici, jsem hrozně unavenej (opravdu), gumy jsou po cca 7.5t km hodně sjeté (zvolil jsem nové Metzeler Karoo Street – špatná volba…) a na tabuli stále svítí onen varovný nápis… V duchu si říkám „kdo nic neriskuje, nic nezíská…“ a nechci to vzdát bez boje (celý život bych si pak vyčítal, že jsem to alespoň nezkusil) a vyrážím.

Zpočátku je všechno v pohodě. Povrh je OK a suchý. Po čase se objevují hory a začínají se honit mraky. Chvílemi trošku mrholí a silnice začíná být mokrá, ale stále je to v pohodě. Gumy nekloužou a dá se bez problémů jet. Krajina se mi moc líbí. Připadá mi krásná, ale to je velice subjektivní. Potkávám motorkáře, který natáčí dronem. Vyklube se z něj Polák žijící v USA. Během příštích dní se ještě několikrát setkáme. Blížím se k Tomstone parku. Hory jsou úžasné. Nejznámější hora je sice ukrytá v mracích, ale nevadí, i tak je průjezd krajinou úžasný. Silnice je úplně v pohodě. Říkám si, kdyby to tak bylo celou cestu tak nemůže být žádný problém…  Po projetí pár horských sedel silnice klesá a vede kolem řek. Chvílemi dost nepříjemně mrholí. Silnice je čím dál tím víc vlhká. Zpomaluju a dojíždí a předjíždí mě Polák. Raději jedu svým tempem. Řeka má v některých místech zvláštní červenou barvu (možná je to jiná, nebo jiné rameno). Toto zpomalení se mi má pěkně vymstít… Silnice vyjíždí z hor a skalisek a stoupá na náhorní plošinu, která je ovšem v ocelových mracích…

Začíná dost pršet a poprvé opravdu citelně pociťuju, jak motorka klouže. Výhledy jsou ovšem úžasné. Na náhorní plošině prší, ale hory v dáli jsou osvícené sluncem. V jednom místě zastavuju a kochám se výhledy. Příroda mi připadá jako z pravěku. Taková nespoutaná a liduprázdná. Sedám na motorku, jedu dál a doufám, že přestane pršet. Bohužel nikoliv… Stále prší a silnice je čím dál tím více mokrá, v některých místech začíná být bahnitá a pěkně to klouže. Silnice stoupá stálé výš. V dáli vidím asi nejvyšší bod, nad kterým je hnusný mrak a čuju problémy… Jízda je fakt nepříjemná, hustě prší a klouže to čím dál tím více. Jsem unavenej a ještě dělám chybu, že začínám řídítka křečovitě držet, což mi odebírá další síly… Na kopci je to hrůza. Jak naschvál je mrak přímo nad kopcem a silně prší. Sjeté gumy hrozně kloužou a musím jet krokem. Je to čím dál tím horší. V jednom místě už nemůžu dál a vyčerpanej zastavuji – ještě ke všemu v protisměru… Opatrně dávám motorku na boční stojan – boří se, opatrně popojíždím o kousek dál. Slézám a oddechuji. Pořád prší a říkám si jak dál… Teď pokračovat nemůžu a přemýšlím co dělat. Sám uprostřed ničeho, vyčerpanej, v dešti a na rozbahněné silnici. Dojíždí mě červenej jeep a ptá se, jestli potřebuju pomoc. Říkám, že ne, ale že silnice je hrozná. Přitakává a prý i se čtyřkolkou musí opatrně. Přeje mi hodně štěstí, znovu se zeptá na pomoc, odmítám, a jede dál. Pomoc jsem odmítl, protože mi to přišlo jak výraz slabosti. V hlavě si přemítám… vydal ses sem sám, tak neškemrej a nějak se s tou situací poper. O život nejde, pití i jídlo máš, pršet určitě „někdy“ přestane a můžeš rozdělat stan a počkat na lepší počasí a vyschnutí silnice. Sem tam nějaké auto vždy pojede, takže když bude nejhůř, můžeš o pomoc poprosit. Když si to v hlavě srovnám, přestává pršet. Hurá! Budu čekat jestli silnice nevyschne, ale blíží se večer a nevím, jak dlouho může vysychání trvat. Prý trvá několik hodin. Do Egle Plains je to stále „daleko“. Vytahuji modlitební knížku a čtu odpolední modlitbu. A vida, mraky se začínají trhat a objevuje se i sluníčko a z protějšího kopce vidím přijíždět motorkáře a za ním jeep! Motorka jede opravdu krokem a vidím, jak se snaží kličkovat mezi nejvíce rozbahněnými místy. Dojíždí ke mně a dodává mi elánu, že když pojedu opatrně, zvládnu to. V jeepu za ním je jeho sestra a děti (velké). Podává mi ruku a říká, že to zvládnu. Když se ale podívám na jeho drapáky a jak i s nimi musí jet krokem a podívám se na své „slicky“ mám pochyby… Loučí se, přejí mi štěstí a jedou opatrně dál. Já ještě odpočívám a za 10-15 min se rozhodnu vyjet. Nasedám a se staženým zadkem vyrážím dál. Jedu jak šnek, ale nějak jedu. Pro mě je to peklo. Nejsem na to zvyklý – na silných motorkách mám najeto přes 200.000 km, ale po asfaltu nebo suchých šotolinách. Krokem objíždím rozbahněná místa. Za dalším kopcem je ale brutálně rozbahněná celá silnice a není kam uhnout. Motorka je hrozně nestabilní, když zastavím, boty se mi boří do bahna a mám problém udržet stabilitu. Jsem hotovej a musím oddechovat, začíná mě bolet předloktí ze „spojkování“ a spojka začíná smrdět… Tuto část jsem s vypětím všech sil projel, ale za chvíli se objevuje další a pak další. V té třetí už ztrácím nad motorkou kontrolu. Nemám sílu ani držet řídítka, povoluju plyn a ruce mám na řídítkách jen položené, ale vůbec je nekontrolují. Jakmile pustím plyn, motorka jede sama a řídítka se rozkmitají a lítají zprava do leva. V duchu si říkám, teď už to musí přijít a musím spadnout! To není možný…  Ale stal se naprostý opak! Motorka jede sama, sama se řídí a projela to!!! Nemůžu tomu uvěřit… Stáli při mě všichni svatí…

Stavím a oddechuju. Kolik ještě takových úseků mě čeká? Naštěstí silnice je už celkem dobrá, postupně vysychá a dá se jet. Sice třeba jen 50km/h ale jede to. Nemůžu se dočkat Eagle Plains kde je motel a benzinka. Cesta se pocitově vleče, ale i když je cestou pár obtížných míst to nejhorší mám již za sebou. Úplně hotovej dojíždím do vytouženého Eagle Plains kde krkolomně slézám z motorky. Jdu se zeptat na pokoj, ale všechny jsou plné. Je mi řečeno, že je to tím, že počasí bylo poslední dny špatné a tak spousta lidí tu čeká na lepší počasí. Musím tedy rozdělat stan. Při placení se mě mladý snědý klučina ptá, odkud jsem. Říkam, že z ČR. On na to, že jeho přítelkyně je z ČR a pracuje tady na baru. Za chvilku se objeví blonďatá dívčina a spustí na mě česky. Na první pohled se mi moc nelíbí, ale zve mě na pivo. Bar už má zavřený, ale že jsem z ČR tak mi pivo dá. Bavíme se a dozvídám se, že už několik let cestuje po světě. Momentálně je na Yukonu a vydělává na další cesty. Přítele potkala v Mexiku. Bavíme se asi dvě hodiny. Její přítel chodí nahlížet J a musím říct, že jak se mi na první pohled moc nelíbila tak mě nakonec naprosto okouzlila. Suprová ženská… Říkám ji „jdu raději spát, než se zamiluju J“. Taky jsem se od ní dozvěděl, že někteří motorkáři dělají kraviny, jezdí příliš rychle a již několikrát museli volat vrtulník… Taky mi říká o stavu silnice a proč je silnice v NWT lepší atd. Dozvídám se spoustu informací a mimo jiné i to, že v městečku Tuktoyaktuk byla jeden rok česká učitelka. Bohužel už tam není. Jdu stavět stan a říká mi, ať se cestou zpět zase stavím. V místě vyhrazeném pro stany potkávám onoho Poláka a dáváme se do řeči. Tím, že jel mnohem rychleji než já, stačil ten hrozný úsek projet ještě předtím, než se spustil liják. Jen ho to lízlo, takže to projel celkem v pohodě. Postavil jsem stan a jdu spát. Ulehám totálně vyčerpanej, ale po rozhovoru na baru příjemně nabuzenej J 

Den 2

V noci byla bouřka, ale ráno už neprší. Balím věci, tankuju a vyrážím. Vůbec netuším, kam se mi podaří dojet. Chci do Inuviku, ale kdo ví, jak to půjde. Inuvik je jasný cíl a chci tomu všechno podřídit, ale stanovuji si, že minimálně chci dojet k polárnímu kruhu. Kousíček za Eagle Plains je most a hned za mostem další rozbahněnej úsek. Ráno jsem ještě celkem čerstvej, ale i tak mi dává úsek pořádně zabrat. Trvá mi to nějakou dobu než těch rozbahněných 50m projedu. Jedu dál. Chvílemi prší, silnice je rozmočená ale jet se dá. Dojíždím k polárnímu kruhu. Slézám z motorky a dělám si fotku. Zrovna autem přijíždí francouzský pár, který jsem před pár dny potkal v Else. Vyfotí mě, popřejeme si hodně štěstí a jedeme si každý svým tempem dál. 

Příroda je stále hezká. Stává se možná trošku monotónní, ale stále je na co koukat. Snažím se ale hlavně hledět na cestu před sebou. Počasí se lepší, ale samotná cesta k hranicím NWT je hrozná. Některé úseky jsou samá díra a kamení. Toto je, co se kvality silnice týče, rozhodně nejhorší úsek. Těsně před hranicí NWT se situace lepší a konečně přijíždím k ceduli NWT. Opět se nechávám fotit a jedu dál na Inuvik. Hned za hranicí se silnice opravuje. Opravuje se tak, že se tam naváží čerstvý jíl nebo co to je a ten se vydatně kropí. Výsledkem je, že gumy s mizerným vzorkem suprově kloužou. Pak se silnice lepší. Za nějakou dobu však vede opět horama a začíná zase pršet. Musím zpomalit. V jednom místě však jedu rychleji než je zdrávo a nejednou jsem v hlubší vrstvě kamínků než jsem čekal a motorka chytá pěkný vangl. Mám co dělat abych nesjel ze silníce a nespadl i s motorkou ze srázu – svodidla nejsou… Zpomaluju a prodírám se deštěm dál. Pak přijíždím na vyvýšeninu a vidím v dáli zelenou rovnou scenérii. Někde hodně v dáli je arktický oceán a co mě těší je - nejsou tam žádné mraky… Hory nechávám za sebou a přijíždím k prvnímu přívozu. Přívozy jsou zdarma a jezdí kyvadlově. Jedu k Fort Mc Peterson. Projíždím městečko a jdu si koupit na zub do místního obchodu. Když se vracím k motorce, ozve se  z vedlejšího auta chlápek volá na mě: „you made it!“ Je to chlápek který mi včera nabízel pomoc když už jsem nemohl. Prohodíme pár slov a odjíždí. Dojím, nasedám a jedu směrem na Inuvik.

Cesta se hodně zlepšila, dá se jet rychle a ubíhá to. Čeká mě další přívoz. Po přívozu směrem na Inuvik je cesta ještě lepší. Potkávám motorkáře z Quebecku. Než se dáme do řeči, stírá mou SPZ a dívá se odkud jsem. Motorka s českou SPZ byla po celé tři týdny rarita a lidi divili, že jsem s motorkou přiletěl. Dáváme trochu do řeči a říká že si kamioném nechal poslat motorku do Calgary a sam přiletěl aby ušetřil čas za nudnou cestu z východu na západ. Po přívozu se silnice lepší. Čím blíže Inuviku tím je silnice lepší. Nepamatuju si kolik km před Inuvikem je silnice v takové stavu, ale můžu jet v klidu přes 100km/h. Krajina je už rovinatá se spoustou jezírek. Těsně před Inuvikem je dokonce asfaltka - vede od místního letiště do města. Vjíždím do Inuviku a dělám si fotky u velkého vítacího billboardu. Lepím nálepku Kroměříž a projíždím městem. Vidím podivné skupinky místní omladiny. Vypadají jako alkáči nebo smažky, později se dovídám, že je to tady normální… Nakonec přijíždím k restauraci kde se vaří ve žlutém školním autobuse. Příjemná majitelka úž má jen fazole s chilli ale nevadí. Jsou výborné. Dávám si taky pivo. Ptám se na cestu do Tuktoyaktuk a paní říká, že je náročnější než cesta sem. Ouva, říkám si. Když jsem tady tak už do Tuktoyaktuk dojedu stůj co stůj! Hledám hotel. Kupodivu jsou plné nebo pěkně drahé. Nakonec nacházím rozumný kompromis, dám si pořádnou sprchu a jdu spát. Ráno budu vstávat a vyjíždět hodně brzo.     

Den 3

Ráno stávám asi v šest, balím se a vyrážím. Projíždím městem a po krátkém bloudění najíždím na silnici do Tuktoyaktuk. Počasí mi přeje, je krásně. Z počátku je silnice v pohodě a vede kolem krásných jezírek. Časem se však povrch zhorší. Povrh je totiž vysypaný kamínky. Výška kamenitého pokryvu se liší – od velice nízkého kde se jede OK až po hodně hluboký do kterého se boří kola. V některých místech jsou také vyjeté hluboké koleje. Co jsem slyšel, tak nehody motorkářů na tomto úseku byly způsobeny tím, že jeli rychle, a pak nečekaně najeli do hlubokého kamení, přední kolo se zapadlo a přeletěli přes řídítka. Je potřeba si opravdu dávat pozor a jet s rozumem. Povrh pod kamením je nový a není ještě dostatečně „udusaný“. Za sucha je to v pohodě, ale rozumím slovům majitelky restaurace, protože za mokra se tu z toho stane peklo. Na silnici je celkem hustý kamionový provoz. Kamiony neskutečně práší a sem tam od nich odletí šutr. Opatrně se probíjím stále severněji. Krajina je úplně rovinatá a jediné na co je se dívat, jsou jezírka kolem silnice. Množství jezírek kolem silnice způsobuje, že je v některých místech podmáčená. Cestou není nic moc zajímavého. Potkávám servisáka co právě někomu mění píchlé kolo. Ptám se, jestli potřebuje pomoc, ale pochopitelně nic nepotřebuje. Blíže Tuktoyaktuk probíhájí práce na silnici a je zaveden kyvadlový provoz. Zastavuje mě hezká mladá místní holka. Má moskytiéru, ale i přes ni je vidět velice pohledný obličej. Nedá mi to a pouštím se s ní do řeči. Ptám se taky, jak se v Tuktoyaktuk žije. Říká, že těžko, spousta lidí nemá práci a jen tak přežívají. Roli hraje taky alkohol… Za chvíli mě pouští dál a zanedlouho přijíždím do Tuktoyaktuk.

Jsem tu! Mám velikou radost! Na začátku města je něco jako „průmyslová zóna“ – v místních měřítcích…, poté vjíždím do samotného města. Projíždím ospalým městem a snažím se najít cestu k moři kde je tabule s nápisem „Arctic Ocean“. Na “ulicích“ je mrtvo. Vidím pouze jednoho místního týpka, který jde někam v moskytiéře. Projíždím kolem místního zdravotnického centra. Musím se smát, protože místních hřbitov je hned vedle „nemocnice“ J Přijíždím k tabuli „Arctic Ocean“. Dokázal jsem to! Mám obrovskou radost! Je tu celkem dost turistů, kteří přijeli auty. Slézám z motorky a potkávám i francouzsky mluvícího Kanaďana z převozu. Děláme si navzájem fotky. Pak jdu k samotnému oceánu. Nechám se u něj fotit a smáčím si v něm ruce. Jsou tu i zbytky nějakého kytovce kterého místí chytli. Co nespotřebovali asi suší – zbylé čísti jsou přikryté igelitem. Užívám si hřejivý pocit, že jsem se sem dostal. Posílám nějaké sms a fotky přes Whatsapp. Užívám si skvělý pocit, ale zároveň se ve mně probouzí obavy z cesty zpět. Dívám se na předpověď a měl bych mít 24 hodinové okno abych Demspter projel bez deště. Přijíždí ještě jedna motorka. S jezdcem se máme cestou zpět ještě jednou potkat… Stavuji se v místním obchodě a kupuji si pár jablek, něco k pití a nálepku Tuktoyaktuk. Od obchodu je hezký výhled na radary, které zde Kanaďani postavili za studené války a sledovali jimi sověty. Sním jablko a vyjíždím. Čas i obavy tlačí na to, jet co nejdřív. 

 

Za chvíli po opuštění města potkávám Poláka co právě přijíždí. Jedu směrem na Inuvik, na konci úseku s kyvadlovým provozem ještě prohodím pár slov s onou hezkou holkou a jedu dál. Nevím po jaké době, ale potřebuju si odskočit a tak zastavuji. Projíždí kolem mě motorka. Je to ten Polák. V Tuktoyaktuk udělal jen pár fotek a jel. Má stejné obavy z cesty zpět jako já. Jedeme spolem. Cesta celkem ubíhá a přijíždíme do Inuviku. Dáváme si jídlo – opět ve žlutém autobuse. Při obědě máme více si času si osobně popovídat a poté se rozhodujeme, že zkusíme ještě dnes dojet do Eagle Plains. Oba chceme Dempster projet jak rychle to jen půjde a doufáme, že nebude pršet. Tankujeme a vyrážíme. 

Cesta zpět se nese ve stejném duchu jako cesta sem. Stíháme oba převozy a blíží se hory u hranice NWT. Počasí je OK a jedeme dál. Přijíždíme na hranici NWT. Jsme už oba dost unavení, ale chceme dojet do Eagle Plains stůj co stůj. Už je dost hodin. Projíždíme hnusným úsekem silnice v Yukonu a probíjíme se na jih. Teplota klesá, zase prší a čas letí. U cedule polárního kruhu si dáváme pauzu. Jsem už opravdu vyčerpanej, ale musím to vydržet. Naštěstí je silnice v lepší stavu než cestou tam, ale i tak se dostáváme do Eagle Plains úplně hotoví až ve tři ráno… Opravdu vyčerpanej stavím stan a hned usínám. 

Den 4

Ráno vstávám kolem osmé. Jsem pěkně unavenej. Jdu se podívat do motelu, ale půvabnou Češku nenacházím. Vracím se k motorce. Polák se už balí a vyráží. Loučíme se. Balím se, beru plnou a jedu. Těším se, až budu z Demspteru pryč. Jedu a jedu. Občas prší, ale dá se jet. Nechci dělat přestávky a jedu. Cestou potkávám motorkáře co opravuje píchlou gumu. Viděli jsme se v Tuktoyaktuk. Zastavuji a snažím se mu pomoct. Má nějakou šílenou sadu na opravu pneumatik, ale vůbec nefunguje. Vytahuji osvědčené knoty a díru opravíme. Jeho kompresor co byl součástí sady taky moc nefunguje. Vytahuji svůj a ten kolo nafukuje, ale nemůže kolo dofoukat na potřebný tlak. V kole je totiž druhá díra. Tu knotem opravíme taky, kolo dofoukneme a společně jedem dál. Jedeme spolem po Tombstone park. Zde se loučíme. Mockrát mi děkuje a bere si číslo. Později mi napsal, že v pohodě dojel domů. Počasí se lepší a vidím nejznámější horu tohoto parku. Stavím v informačním centru a ptám se na možnost nějaké tury. Průvodce mi vše ochotně popíše, ale po zvážení volím variantu od výletu upustit a jedu dál. Cesta je v pohodě ale i tak se těším, až budu na křižovatce. Na zbytku cestu už naštěstí žádné komplikace nejsou a dojíždím na křižovatku se silnicí číslo 2 do Dawson City. Popojíždím k ceduli Demspter Highway a vyčerpanej si dělám selfie. Tímto neskutečná, čtyřdenní cesta k Arktickému oceánu končí…

Jsem štastnej, že jsem silnici projel a dojel až k oceánu. Byl to neskutečný zážitek! Celá cesta po severní Kanadě a Aljašce byl zážitek, ale tohle byla třešnička na dortu. Mám na co vzpomínat do konce života! Pokud budete mít tu možnost, určitě si Dempster projeďte. Stojí to za to!!!

Info

Jak jsem zmínil, je o silnici vydaná oficiální příručka a internetové stránky:

https://www.dempsterhighway.com

O silnici jsem toho asi napsal dost a na stránkách se dozvíte další věci. Co se týče benzínu tak nejdelší úsek bez „benzinky“ je cca 350km. Většinou je k dispozici pouze 91 oktanový benzín (87 v místním označení). V Severní Americe je jiný způsob výpočtu oktanového čísla a proto na benzinkách uvidíte čísla 87, 89, 91. Tato čísla odpovídají 91, 93, 95 na evropských benzinkách. V severní Kanadě je potřeba počítat s tím, že na spoustě míst je k dispozici pouze 91 oktanový benzín.

Zásoby a servis najdete v Eagle Plains a v městečkách v NWT. Mezi městy není nic a měli byste sebou mít zásobu vody a jídla, ale to je zbytečný zmiňovat, protože každý kdo se sem vydá, takovéto základní věci ví…

Telefonní signál je opět jen v Eagle  Plains a městečkách v NWT. Signál je i v Tuktoyaktuk takže můžete vesele přes Whatsapp ihned posílat fotky od Arktického oceánu. Za zvážení stojí zapůjčení satelitního telefonu. Zapůjčení kvalitního telefonu, který bude opravdu fungovat, ale není zrovna levnou záležitostí. Já jsem to riskl bez něj…

Pokud vás postihne porucha, máte problém… Lidé jedoucí po silnici jsou velice nápomocní a „každý“ vám nabídce pomoc, ale co zmůžou? Nejčastější závadou jsou píchlé pneumatiky. Určitě si sebou vezměte sadu na opravu pneumatik a raději i duši kdyby došlo k průrazu z boku. Z Eagle Plains, Inuviku a Fort McPherson si můžete zavolat i odtah, ale počítejte s pěknou pálkou a navíc bez satelitního telefonu si nezavoláte… Na opravy se hodí se mít sebou i moskytiéru.   

Určitě si zajistěte kvalitní cestovní pojištění a nešetřete! Pokud se vám na silnici stane něco vážného, žádná sanitka nepřijede. Není odkud… a převoz po takové silnici by vás asi stejně dorazil J Jedinou šancí je vrtulník, a pokud by vám ho pojistka nekryla, máte vystaráno… Když si budete vyřizovat cestovní pojištění v ČR, ověřte si, jestli platí i v takových končinách jako je NWT. Ověřoval jsem si to u Allianz a tam je to v pohodě, ale u jiných pojišťoven se to může lišit.

Demspter vs Dalton

Na Aljašce je podobná silnice jako je Demspter v Kanadě. Jmenuje se Dalton Highway. Začíná cca 130km severně od Fairbanks a vede k ropným nalezištím na břehu Arktického oceánu. Je to primárně zásobovací silnice, na které je celkem velký kamionový provoz. Dříve bylo pro vjezd na silnici potřeba zvláštní povolení. Pár let zpátky už žádné omezení není a kdokoliv může na silnici vyrazit. Kromě podobných obtíží jako na Dempstru jsou velkým problémem kamióny. Kamioňáci stále považují silnici za svou a ostatní na silnici vidí velice neradi. Kamióny se s tím nemažou, jezdí „rychle“ a odlétávají od nich velké kameny, které pro auta a hlavně motorkáře představují velký problém. Pokud uvidíte v protisměru kamión, musíte zpomalit a uhnout na stranu. Pak máte velkou šanci, že kamión zpomalí taky a celkem bezpečně vás mine. Pokud neuhnete na kraj, kamión nezpomalí a prosviští kolem vás se všemi možnými následky. Odmrštěný kámen o velikosti mužské pěsti nadělá pěknou paseku…

Co se týče přírody tak Dempster je obecně považován za krásnější… Největším problémem Daltonu je, že nekončí na břehu oceánu, ale před ropnými nalezišti a k moři se nedostanete… Tady se musíte otočit a jet zpátky…  Po Daltonu jsem osobně nejel, všechno mám zprostředkovaně z článků nebo od lidí které jsem cestou potkal a kteří po Daltonu jeli. Někteří projeli jak Dalton tak Dempster. Ideální je projet obě silnice, ale to se asi málokomu z Evropy povede. Z toho co vím, pokud byste stáli před rozhodnutím, jestli jet Dempster nebo Dalton, tak Demspter je lepší varianta.  

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE