Kambodža cestou necestou

Den 7 - peklo v džungli

Na dnešek se těšíme, ale zároveň z něj máme trochu obavy. Naše trasa vede jedinou cestou kardamomovými horami z Pursatu na jih a nevíme, v jakém bude stavu. Dnešní cíl je 160km vzdálený Osoam Community center u přehrady Stung Atai přímo v srdci deštného pralesa. Bereme plnou nádrž, hodně vody a v jedenáct jedem.

Uhýbáme z hlavního tahu do Phnom Penh na silnici do hor. Není tu skoro žádný provoz, krásný asfalt, jedeme 90kmh v průměru a jsme trochu zklamaní. Čekali jsme alespoň písčitou cestu, abychom si trochu zablbli na motorkách. Prvních 100 km máme rychle za sebou a v poslední z větších vesnic Phumi Prâmáôy dáváme oběd.

Teda vlastně kluci dávaj. Mě před sedmou vzbudily ukrutný střevní potíže a zatím se to nelepší. Snažím se mít větší příjem vody než výdej, u silnice kupuju trs dietních banánů z místní palmy na potom a zobu prášky, ono to nějak půjde.

Z Phumi Prâmaoye cesta začíná vypadat slibněji. Asfalt mizí, přejíždíme řeku Pursat po mostě, který už má něco zažito a začínají se objevovat různě velké a různě hluboké kaluže plné vody. Po chvíli normální cesty se kaluže zvětšují a místo vody je v nich bahno. Pár set metrů a přijíždíme k tak 50m dlouhému úseku, kde je místo silnice bahniště. Traktorista tady vyprošťuje uvízlý auto a my tak tak bez pádu projíždíme krokem po krajní stopě blátem do půl kol spolu s místníma skútristama.

Chvíli normální cesta a začíná úsek obřích kaluží. Víčkovi při výjezdu z jedný z nich chcípá motor. Já nedodržuju pořádnej odstup, brzdím uprostřed louže za ním, motorka se mi smeká a jak dlouhej, tak širokej se i s motorkou válím v kaluži hluboký po kolena. Motorka chcípla, nechávám ji ležet ve vodě a rychle vyndávám telefon a foťák z vnějších kapes batohu, kterej se se mnou potápěl v louži. Oboje je mokrý. Z foťáku vyndávám baterku, protože z něj trochu kape voda, telefon vypínám a všechno balím do šátku dovnitř do batohu, minimálně pro dnešek jsem dofotil. Zachraňuje mě gopro na helmě. Zvedáme motorku. Dovnitř natekla voda, takže startování chvíli trvá, ale nakonec chytá a dál pokračujeme s větším odstupem mezi sebou :)

Následuje další bahenní přejezd, kdy Pavel najede do špatný stopy a pomáháme mu motorku poponýst do správný. Při tomhle manévru dostává Pavlův řetěz hrozně zabrat. Prostým pohledem od začátku kaluže je strašně těžký určit, kudy přes bahno vede sjízdná stopa. Projeli jsme poslední malou vesnici a místní už nás nevedou, jedeme sami.

Pokračuje ještě několik podobných bahenních legrací. Poponášení motorek ve vyjetejch kolejích, couvání do správný stopy a bojování s ukrutným bahnem na cestě, která by byla možná moc i pro žlutý trabanty.

Mrzí mě, že si to neužívám, jak bych mohl. Kvůli střevním potížím jsem od rána snědl dva malý banány a nemám moc sil. Je určitě přes třicet stupňů a zatím jsme ujeli tak 10 km. Ze 40. Z toho poslední hodinu tak dva. A zrovna tohle je cesta, na kterou jsem se těšil nejvíc. No co, bojujeme dál, ale mám toho už dost.

Následuje blátivý sjezd, kde už ani nevím proč, motorku v nízký rychlosti pokládám do tekutýho blátíčka a ulamuju pravý zrcátko. Za intenzivního nadávání zvedám svůj stroj, zrcátko upínám pod síťku na zavazadla a sjíždím do mírného údolí, kde nás čeká zlatý hřeb cesty :)

Prostředí je tu nádherný. Divokej deštnej prales plnej nepřebernýho množství druhu zeleně, která je po období dešťů v největším rozpuku. Ale zpátky k jízdě. Z údolí se potřebujeme dostat stoupavou pravotočivou cestou dál. Ale cesta tady není. Jen baheniště. Ale takový, jako by tu měly tanky vojenský cvičení. Do kopce. Já čekám dole ve stínu, je mi zle. Ulomený zrcátko jsem ze síťky někde vyklepal, ale zpátky nejedu ani za zlatý prase. Kluci jdou očíhnout cestu a nacházejí stopu, která začíná žlábkem na pravý straně. Plán je jasnej, držet to pod plynem a zůstat ve žlabu mezi i více než metrovými rygoly a vydržet to až nahoru.

Pavel do toho najíždí jako první, bere za plyn a motorka se mu stáčí o 90 stupňů oproti směru jízdy. Shit. Mazlavý blátíčko je zlo. Potřebujeme dostat jeho zadní kolo do žlabu. Chvíli s tím všichni po kotníky v blátě bojujeme a motorku přenášíme do správný stopy. Pavel nasedá, drží to pod plynem, drží stopu a po chvíli zápasení se ocitá na kousku zpevněný cesty tak 200 m výš. Uf. Ještě dvě motorky. Teď jdu já.

Najíždím do stopy, beru za plyn a motorka se mi stočí bokem přesně jak Pavlovi. Já jsem mimo i předním kolem. Shiiiit. S mojí motorkou bojujeme dobrejch deset minut, než je ve správný bahenní koleji. Já jsem nabalenej ve všech chráničích a po vyprošťování mojí motorky jsem úplně vyždímanej. Tak tak stojím na nohou a chce se mi zvracet. Kluci mě přemlouvaj, že mi to vyvezou a já si dávám říct. Pavel, už zkušenej, dává plnej a za chvíli je nahoře. Pavle, díky! Víček už to měl nakoukaný, takže to jede levou zadní. Téměř. Já jdu nahoru pěšky a sedám zničenej na zem. Otvírám vodu, loupu dnešní třetí banán a snažím se dnešek vidět tak, že takhle vznikaj ty silný zážitky, který si budu pamatovat. Ale popravdě mě to už strašně sere. Navíc máme před sebou 27 km, který tímhle tempem dojedem tak o půlnoci a tímhle stylem jízdy nám musí dojít benzín.

Následuje relativně schůdnej výjezd na vrchol dalšího kopce, kde je nějakej vysílač a chýše, u který sedí tři chlapíci. Před chýší parkujou skútry. Svítá jiskřička naděje. Když jsou tu na skútrech, museli přijet z druhý strany a další cesta tak musí bejt relativně sjízdná. A taky že jo, chlapi se nám chechtaj, když říkáme odkud jedem a cestu k jezeru popisují palcem nahoru. Jo, jo, jooooo! To už dáme. Nasedáme a jedem, ještě je šance, že dorazíme za světla. Cesta je fakt dobrá. Teda dobrá, doma jsem takovou nikdy neviděl, ale oproti tomu, co máme za sebou tím jde jet, nemusíme nic poponášet. Populace se zhušťuje, kluci dávaj ve vesnici dětem bonbóny a pokračujeme dál deštným pralesem. Jedeme chvílema i 50kmh a zanedlouho se mezi stromy objevuje hladina přehrady. To je radosti! Cestou potkáváme obří náklaďáky na těžbu dřeva, ještě chvíli jedem podél břehu jezera a už vidíme na stromech směrovky na naše ubytování v jednotkách km.

Půl hodiny přes setměním přijíždíme do cíle. Na přilehlém mostě si ještě plní euforie děláme fotku a jdeme se ubytovat. Naše ubytování je přímo v džungli u jezera, Osoam Cardamom Community Center. Je tu několik chýší a hlavní větší přístřešek s barem. Elektřina tu jde z generátorů mezi 18-22 hod a koupe se v jezeře. Provozuje to tu bílej týpek spolu s místníma a přes sezónu pro turisty pořádají motokrosový tours po pralese. Jsme tu před sezónou, takže je tu jen pár lidí, z nichž většina se stará o přípravy. Má to styl a okolní prostředí je nádherný. Přehrada uprostřed divoký džungle a na ní výhled přímo z okna chýše. Teda díry na okno, okna tu nejsou. Kluci berou jednu chýši hned u jezera, já samostatnou blíž k záchodům. Jdeme se vykoupat do jezera, kde se zbavujeme největšího nánosů bláta. 

Kluci jdou na večeři, je jeden druh jídla pro celou komunitu, já si dávám banánek. Naštěstí mám velkej trs. Zapínám telefon, funguje, ale nechce načíst simku. Tak se připojuju k Víčkovi na hotspot a píšu domů, že jsme na místě. LTE tu nefunguje perfektně, ale dost na to, aby šlo používat na zprávy. Vyndávám mokrou simku, třeba se to do rána opraví. Foťák nechávám sušit a uvidím ráno, naposled ukazoval divný čáry přes celej displej.

Konečné padám úplně mrtvej do postele v chýši s prostěradlem s indickým motivem. Kolem celý postele je moskytiera, takže nevadí, že nemám okna. Dávám si poslední Imodium, hodně piju a usínám.

Yes! Dali jsme to, teď už musí bejt jenom líp.

Den 8 - vylepšujeme motorku

Ráno je mi trochu líp, zvládám posnídat 4 malý banánky a Imodium. Pavel se připojil a snídá taky Imodium. Ale zhodnocujeme, že jsme natolik OK, že dneska zvládnem cca 100km cestu na pobřeží do civilizace. Plán je přesunout se co nejblíže k trajektu na ostrov Koh Rong.

Po včerejší zkušenosti balíme všechny zavazadla do igelitu a kontrolujeme, jaký škody jsme napáchali na motorkách. Mě klape motor, ale oleje je tam dost a jede to furt stejně, takže dobrý. Víček taky dobrej. Jen Pavel má vytahanej řetěz, kterej dostal včera dost zabrat v jedný z bahenních koupelí. Dostáváme tip od lidí z komunity na místního mechanika, ten bude umět řetěz dotáhnout a všem ho namazat. Pohoda, stavíme se tam cestou, berem plnou nádrž na místní čerpačce, kde je benzín ve skleněnejch lahvích a jedem najít servis.

Po chvíli vidíme chýši a před ní spoustu rozebraných skútrů, to bude ono. Pavel mechanikovi ukazuje řetěz a ten se jen směje, když vidí, v jakým je stavu. Když se natáhne, ujede prý 20 km a praskne. Navrhuje výměnu a ukazuje na dva články, který jsou fakt na kaši. Tak jo, to bude za chvíli. Z řetězu je za chvíli celá řetězovka. Voláme do půjčovny, odkud máme motorky, kolik nám uhradí z opravy. Byli jsme tak domluveni. Po několika divokých telefonátech nakonec domlouváme úhradu cca 55usd z celkových 70usd. Za hodinu a půl je prý motorka hotová a to ještě s trochou štěstí stihnem podle našich odhadů dojet na pobřeží za světla.

Sedáme pod přístřešek do stínu. Místní kluk, kterej mi mazal olejem řetěz je náma fascinovanej, ještě víc naší elektronikou a Pavlovou helmou. Ale nejvíc chutí Hašlerky. Dělá, že mu chutná :) Za chvíli přichází ze servisu neveselá zpráva. Pavel má na motorce Honda nějaký díl, že Suzuki a řetězovka na to nejde namontovat. Rozteč šroubů je jiná a pasující díl tu není. Musí ho vyrobit. Dneska už nevyrazíme. Bude to do zítra hotovo.

Hned vedle servisu úplně náhodou nacházím guesthouse, kde v mají v pokojích tekoucí vodu a elektřinu po celý den. Tady zůstanem, do chýší bez proudu se nám zpět nechce. Necháváme Pavlovu rozebranou motorku v servisu, ubytujeme se a vymýšlíme plán, že se pojedeme podívat alespoň na vodopád, který je asi půl hodiny cesty odsud.

Já jedu sólo, Pavel s Víčkem sedají na zbylou motorku a jedeme původně plánovaným směrem, je tu jen jedna cesta. Brzy začínaj bahenní úseky, traktory je projížděj, pro skůtristy jsou boční vyjeté koleje příkopem a vůbec se to nelepší. V jednom se to s nohama na zemi a trochou boje tak tak dá, ale ve dvou nic moc, Pavel chodí přes špatný úseky pěšky a je to pakárna. Jedem tak dvacet minut a máme za sebou první dva kilometry. Tohle nejde, za světla nedojedeme ani tam, natož zpět. Otáčíme se a stejným svinstvem se brodíme zase zpátky. Třešinkou výletu je pád dvoumužné posádky do kaluže bahna a Víček si pálí stehno o svody k výfuků. Jinak všichni v pořádku.

V hostelu se sprchujeme od bahna, který už máme skoro všude. Já jedu ještě pofotit okolí a scházíme se o dvě chýše dál na jídlo. Můj stav se lepší a dávám si už dnešní druhý nudle.

Bistro, kde jsme dnes už podruhý, je otevřená chýše, kde část blíž u silnice zabírá velký stůl z masivního dřeva a červené plastové zahradní židle. Za ním plynně navazuje obývací pokoj majitelky, kde posedává se svým dítětem na pohovkách z masivního dřeva a kouká na televizi. Kousek opodál za skříní mají postel a věci denní potřeby. A tenhle koncept je tu hrozně častý. Člověk je vlastně u těch lidí doma.

Další zajímavá věc tady je ten dřevěný nábytek. Každé ubytování, malé bistro nebo kiosek má nádherné masivní těžké stoly a občas i židle. Zábradlí na schodištích i v nejlevnějších guesthousech vypadá jak na českých zámcích, krásné výrobky z masivního tvrdého dřeva. Je tu znát blízkost deštného pralesa a pro nás exotických stromů. 

Jdeme spát s vírou toho, že zítra už opravdu vyrazíme.

Den 9 - Ven z pralesa

Pavlova motorka je ráno vážně připravena. Dostal nový zlatý řetěz DID, zadní rozetu má přivařenou k neorigo dílu a můžeme vyrazit. Trasa začíná terénem, který už známé že včerejší neúspěšně mise k vodopádu a když jedeme každý na své motorce, celkem se to dá.

Za chvíli se silnice zlepšuje do relativně rovné písčité cesty a po pár kilometrech jsme u hráze nějaké místní přehrady. Od té pokračuje cesta z betonových bloků, jedeme rychle. Děláme si zastávku u lomu a jdeme se pěšky podívat na vodopád, který jsme chtěli vidět už včera. Vodopád stojí za to a pokračujeme dál. Kolem 13. hodiny přijíždíme do prvního města na pobřeží, Krong Khemara Phoumin. Jo! Dali jsme to, přejeli jsme Kardamomové hory a tachometr celkových kilometrů ukazuje něco málo přes 1000 :)

Obědváme a rozhodujeme, že pojedeme ještě dál. Potřebujeme se přiblížit co nejvíc k Krong Preah Sihanouk, odkud jede loď na ostrov Koh Rong Sanloem. Zítra bychom loď chtěli stihnout.

Vyrazíme a po 100 celkem pohodových kilometrech začíná další kambodžanská sebetrýzeň :) Silnice č. 48 z Phouminu se přestavuje. Celá a najednou za plného provozu. Jezdí se naštěstí oběmi směry, ale povrch po kterém jedeme, je dost různorodý. Úseky rozbitého asfaltu střídají úseky s podkladovými vrstvami pro novou silnici. Chvílema štěrk, na kterém je strašná prašnost, chvílema hlína, po které se jede celkem hezky a chvílema mokrý jíl, který se balí na kola a klouže to.

Na posledním z vyjmenovaných zkouším své chrániče, když motorku do toho svinstva na úseku bez provozu pokládám. Naštěstí v rychlosti do 30kmh. Zadní kolo mi klouže a už lehám na levou stranu. Moc nevím proč, asi moc plynu na zadní pneumatiku obalenou mokrým jílem. Navíc už vzadu nemám moc vzorek. Na mě naštěstí škody žádný krom drobný spáleniny o motor. Chválím se za nákup tolika chráničů, protože jsem se klouzal od levýho ramene až po botu a jsem jen od jílu. Ulomil jsem spojkovou páčku, ale tak šikovně, že ještě trochu tahá za lanko. Na rozjezdy to stačí, kvalty jdou bez spojky a do servisu vydrží. Můžu pokračovat v jízdě.

Dáváme krátkou pauzu na benzínce a jedem dál, plánovaným cílem je Srae Ambel. Posledních 20 km jedeme po tmě. Ve městě si nechávám za 15usd vyměnit spojkovou páčku. Mechanik neměl originální, ale po troše zbroušení tam pasuje i páčka z jiné motorky. Servis měl už zhasnuto a pan nastartoval generátor jen kvůli mě, díky mu.

Nacházíme guesthouse a máme toho zase dost. Dneska jsme ujeli rekordních cca 250km.

Den 10 - cesta na ostrov

Dnešní plánovaný přesun má necelých 100 km. Vstáváme brzy a pokračujeme ke Krong Preah Sihanouk. Rozkopaná silnice že včerejška naštěstí za chvíli končí a pokračujeme po solidní asfaltce č. 4. Je to hlavní tah od moře do Phnom Phenu. Zastavujeme u sympatické kavárny, kde mají i pečivo a dobrý kafe. Je zas příjemný nemít k snídani nudle. A maj tu asi nejhezčí záchody, co jsme zatím viděli. Paráda. Vybíráme peníze z bankomatu, který je hned vedle a pokračujeme dál.

Je provoz a jezdí spousty náklaďáků, tahačů s lodními kontejnery a spousta sklápěčů s pískem. Když náklaďák předjíždí náklaďák, dá o tom vědět rozsvícením dálkových světel a všichni v protisměru starejte se. Často uhýbáme až do štěrku vedle silnice spolu s ostatními. Tohle je nejvýživnější úsek, co se bezohlednosti řidičů nejen náklaďáku týká. Ještě úplně jiný level jak na Srí Lance. Do Víčka za jízdy v nepřehledné situaci drcne z boku trochu dodávka, ale ustává to, má jen drobně odřené předkloktí. Pavlovi začíná za jízdy chcípat motorka, ale jsou to jen usazeniny v nádrži, tankování kousek před Sihaunokem to opravuje.

Za chvíli jsme ve městě a jedeme rovnou k přístavu, odkud na mapě vedou lodní trasy na ostrov. Hmm, tohle nevypadá na turistický přístav. Je tu strašný bordel, pár lodí a nikdo nám nechce moc poradit, jak se dostaneme na náš ostrov. Přicházíme na to, že tohle je zásobovací přístav, ten který hledáme, je na druhé straně města. Víček ještě v malé lékárně u přístavu kupuje denní dávku obvazů na spálenou nohu.

Sihanouk je město, které se asi rychle rozvíjí, všude se něco staví a tomu odpovídá i dopravní situace, je hodně velký provoz a do toho spousta náklaďáků s míchačkama na beton. Ale netrvá dlouho a jsme ve správném přístavu. Máme fakt radost, že jsme tady.

Zpáteční cesta na ostrov Koh Rong Sanloem stojí 22USD pro jednoho. Motorky parkujeme přímo u mola za 1USD na motorku na den. Chlapík na parkovišti se nás ještě snaží přesvědčit, že naše motorky jsou velký a chce 2USD, ale na lístku je 1USD, tak se nenecháváme zviklat. Zamykáme je k sobě vším, čím můžem a jsme upřímně šťastný, že na ně teď nebudeme muset dva dny sednout, sahat, ani je vidět :)

Jsme u malýho přístavu s jedním molem. Naše loď jede skoro na čas a je to krásná speed boat tak pro padesát lidí. Celkem nás jede cca deset. Konečné vyplouváme na moře. Půlku cesty koukáme z přídě, ale do titanic pózování se nám nikomu nechce. Za necelou hodinu přirážíme na Koh Rong Sanloem na nejdelší východní pláž.

Je to tu krásný, pláž z bílého písku je celá lemovaná chýšemi a malými stylovými resorty na ubytování a restauracemi. Jsme tu mimo hlavní sezónu a lidí je tu fakt málo. Po cestě jsme si vytipovali ubytování, protože signál byl i na moři a bydlet budeme v Paradise Villas resortu.

Molo, na kterém jsme přistavili, je na druhém konci pláže než naše bungalovy, a tak jdeme s veškerou bagáží tak dva kilometry pískem, což je jediná cesta. Máme s sebou i helmy, což působí trochu exoticky, není tu ani chodník, natož silnice. Po půl hodině jsme v našem ubytování. Bydlíme ve stylovém otevřeném bungalovu 50 metrů od moře a centrem celého resortu je nádherná dřevěná otevřená restaurace v místním stylu. Menu nabízí i evropská jídla. Dávám si vepřový steak s hranolkama a začínám si připadat jak na dovolené :)

Den 11 - ostrov - bez motorek

Snídaně je výborná, úžívám si anglickou s volským okem, slaninou a fazolema. K tomu fresh smoothie. Hnusný kafe jim odpouštím. Kluci s omeletama jsou taky spokojený.

Po snídani pochodujem na výlet na maják. Je kousek za nejvyšším kopcem a je z něj výhled na celej krásnej zelenej ostrov. Po cestě trochu nadáváme, cesta džunglí do kopce nic moc, ale výhled za to stojí. Vracíme se a po zbytek dne jen válení, pohoda, jídlo a pivo. Zkouším mořské plody z grilu, nějakou specialitu ze syrové ryby a další grilovanou rybu, všechno je to vynikající.

Ostrov vypadá idylicky z dálky, ale z blízka dojem kazí zase ty odpadky. Jsou rozházeny všude po pláži a na volných prostranstvích mezi malými parcelami. Většina jich jde z moře. Dojem z krásné čisté vody kazí plovoucí igelitové sáčky a ostatní plastový bordel, které se mi zachytává za nohy. Podruhé už se koupat nejdu.

Cesta do Phnom Penhu a hurá domů

Odpolední lodí opouštíme ostrov Koh Rong Sanloem, kde jsme se tři dny cítili jak dovolenkáři. Speed boat nás ještě cestou na pevninu bere po všech zastávkách v okolí, máme to i s výhledama. Kolem 3. hodiny jsme u motorek a vydáváme se směrem Phnom Penh silnicí č. 4, kterou už dobře známe a nic se tady nezměnilo. Tentokrát nikam nespěcháme, jediným cílem je nic si neudělat a prašnou asfaltovou cestou ve společnosti velkých trucků po dvou hodinách přijíždíme do Prey Nob, kde bereme nejlepší guesthouse podle google. Je to strašný punk. Pokoje smrdí plísní a voda teče jen ze sprchy na zadek u záchoda. Shodujeme se, že se sprchou počkáme až do Phnom Penhu. Jediný důvod zastávky je přespání, protože je tma. Večeříme hubený kuře s rýží v bistru přes ulici, pak ještě fajn nudle v druhém bistru ve městě jako dezert a jdeme spát.

Ráno se shodujeme, že nechceme absolvovat posledních 200km v hlavním tahu na Phnom Penh a odbočujeme na vedlejší silnici č. 3, po které Google se započtením dopravní situace ukazuje skoro stejný čas. Silnice nic moc, ale aspoň není provoz. Sem tam projíždějící kamión zase zvedá oblaka prachu, že je vidět tak na deset metrů. Počítali jsme s tím, že cesta nebude růžová, a tak po snídani v příjemné kavárně Golden Cup Café nasazujeme sluchátka a nevlídné podmínky kompenzujeme alespoň hudbou. A je to lepší. Cesta je chvílema horší, chvílema ok, chvílema na tank, ale průměrné tempo máme solidní. Poslední část dojíždíme po silnici č. 41, která není tak prašná. 15 km před hlavním městem provoz houstne, ale my nikam nespěcháme a pomalým tempem míříme do metropole.

Jsme v Phnom Penhu! Přijíždíme od jihu k letišti, na které jsme před 14 dny přiletěli a začali naše putování cestou na sever. Od té doby uplynulo 1507km.

V automyčce necháváme opláchnout motorky od bahna, vyhráváme drobný spor o cenu (5USD celkem) a odvážíme zavazadla do One Stop hostelu, kde bydlíme, stejně jako první noc po příletu. Nechávali jsme si tam nějaké věci a osvědčil se nám. Máme zase pokoj s oknem na chodbu bez okna.

Vracíme motorky. V půjčovně Victory Motorbike Rental majitel vrací slíbených 60USD za opravu řetězovky, ale o slevě za předčasné vrácení motorek o jeden den nechce slyšet. Nevadí. Motorku stejně vracím s chybějícím zrcátkem a rozbitým světlem, asi od letícího kamínku.

Jsmě v euforii, že máme cestu za sebou a všichni ve zdraví přežili. Jedinou povinností už je stihnout letadlo zítra v 11 večer. Jdeme si dát zasloužené pivo na završení naši expedice a rozloučení se s Kambodžou. Z piva je nakonec celkem kalba, kdy si nechávám ukrást iPhone a cca 50usd. Pavel dostává zpátky falešných 70usd, když platil stodolarovkou. Zjistil to samozřejmě až ráno, když se falešnou bankovkou, aniž by to věděl, pokusil zaplatit. Rozlučka adekvátní celému stylu naší expedice :) 

Letadlo ale stíháme bez ztráty kytičky a odlétáme zpátky do naší krásné země, kam se já osobně už strašně těším. Tak zas někdy! (možná) :)

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE